DIvnej článek.

Proč?

Kult dítěte? Ano, jistě souhlasím. Opičí láska je nezdravá každopádně. Ale co s tím chcete dělat? Váš text mi trochu připadá jako boj s větrnými mlýny. Jsou tady i další problémy. Například kult mládí. Dříve (myslím dobu asi tak do první třetiny 20. století) byl vzorem zralý úspěšný usedlý muž v jistém postavení - mám před očima fotku Jiřího Wolkera v klobouku a saku, a to mu bylo něco přes dvacet - a mladí se těmto mužům chtěli podobat (ženy pochopitelně se chtěly podobat zaopatřeným vdaným paničkám). Dnes po ulicích lítají šedesátiletí pupkatí chlapi v barevných tričkách s nápisy a v trenýrkách (v létě jistě). Dalšími problémy jsou adorace vítězů, kult sportovců, zpěváků a šoubyznysu vůbec. Chci tím říct, že kult dítěte je jen součástí doby a ten není možné jen tak na přání kohokoli ukončit.

Vítěze uctívali už staří Římané, na tom asi nic nového nebude. Díky médiím ovšem máme zprávy z celého světa, takže zatímco dříve se lidé starali více o své okolí a byli pozorností toho okolí nuceni řídit své chování, dnes je možná tato složka umenšena.

Dost dobrý.

Na druhou stranu, žijeme česká rodina v Brazílii, kde je kult smradů vycepovaný do dokonalost a my jako rodiče máme co dělat abychom ty naše spratky po česky srovnali. Byli jsme v létě v Česku a náš šestiletý syn byl se mnou na poště a díval se na pohlednice. Paní pošťačka, odhaduji 120 kilo živé váhy se na něj bez úsměvu otočila a řekla:"Že jestli bude nadále šahat na vitrínu, bude to leštit!" Musím se přiznat, že stále zvažuji co je lepší. Žít v Brazošce a usměrňovat kluky nebo se vrátit a žít s majoritou věčně nasraných, nešťastných pohrobků komunismu?

Paní Silvie, vím, o čem mluvíte.

Souhlasím, že stálé umetání cestiček od určitého věku rozvoji dítěte škodí. Život navzdory všemožnému společenskému a technickému pokroku byl, je a bude stále zápas. Kdo se nenaučí zápasit, tedy bojovat o úspěch a přijímat prohry, bude outsider. V USA jsem nebyl, ale s několika mladými Američany jsem se stýkal. Z toho, jak jsem je poznal, jsem neměl pocit, že by byli od dětství stále rozmazlovaní, tak věřím, že to v USA s tím zmiňovaným kultem dítěte nebude tak hrozné, jak to z článku vyznívá. Ze svých zkušeností, tak jako autor chválí Francii, bych stejně tak chtěl pochválit Nizozemsko, kam jezdím už 20 let. . Navzdory svému vysokému životnímu standardu jsou mladí Nizozemci, jak jsem je poznal, skromní a přičinliví a vědí, že bez práce nejsou koláče. Autorovi článku ale určitě , protože je to z jeho strany obecné varování pro budoucnost každé rozvinuté společnosti.

Jak píše spousta diskutujících, příčin je spousta. Já zkusím taky jednu navrhnout - věk matek. Když má holka dítě v osmnácti nebo ve dvaceti, tak si ještě sama chce užít života, má spoustu různých sociálních vazeb, ještě si neužila světa. Hlavně nemá úzkost z toho, že o dítě přijde. Ne že by jí to bylo jedno, ale prostě si nad takovou možnost většinou nepřemýšlí. Svoje dítě také chrání, ale nedělá mu bachaře.

Zato když si první dítě pořídí osmatřicetiletá vyzobaná slunečnice, ještě zhusta za přispění metod asistované reprodukce, tak jej vnímá jako něco posvátného, o co se musela tvrdě snažit. Také nemá moc perspektivu, že by se jí v případě, že bude chtít snadno podařilo udělat si jedno nebo dvě děti.

Tohle rozhodně neplatí univerzálně, ale vypozoroval jsem takovouto souvislost. I když klasik by pravil, že korelace neznamená kauzalitu.

Další příčinou jsou také chlapi bez koulí, kteří si nedokáží svůj názor na výchovu obhájit proti manželce (a tchyni). Chlap má totiž skoro vždy k výchově racionálnější přístup, žena mí citovější. Ani jeden z nich není lepší, oba jsou potřeba. Dá se namítnou, že to je stereotyp, ale ony stereotypy často popisují přesně většinu případů.

Jj, někde jsem četla, že lásku otce si dítě musí zasloužit, zatímco matka dítě miluje bez výhrad.

Ano, souhlasím, ale stojí možná za zamyšlení, jestli tato přehnaná péče není zaviněna faktem, že rodiče dnes mívají většinou jedno, maximálně dvě děti. U jedináčka má rodič větší strach a ochranitelský komplex - za prvé nemá zkušenost, za druhé ztráta jediného potomka je fatální rána. U druhého dítěte už je to víc v pohodě - za prvé rodič už plus mínus ví, kde musí pomáhat a kde je to zbytečné, trochu "zvolní", nemá (kvůli prvnímu potomkovi) tolik času na druhého (přeloženo: nemůže plýtvat časem na zbytečnou přehnanou péči) a za druhé či třetí - cynicky řečeno - potenciální ztráta jednoho potomka aspoň podvědomě nebude tak fatální.

Pane Ruscaku, mluvite mi z duse. Jsem z generace Husakovych deti, syna jsem vychovavala stejnym stylem, jako nas nasi rodice a vubec jsem rada, ze mame zaklady zdrave vychovy. To, co se deje dnes, a jak jste to dobre vystihl nazvem "kult ditete", je postavene na hlavu.

Dite nemuze byt postaveno na roven dospeleho, nebot se teprve uci poznavat svet a ziskava zkusenosti. Jsme soucasti prirody, at se to nekomu libi nebo ne, a v prirode matky taky neopecovavaji svoje mladata 24 hodin denne 7 dni v tydnu. Musi se ucit poslouchat, musi se ucit lovit, musi se uci od rodicu co ano a co ne, jinak proste zahynou...

To jen clovek se povysil nad prirodu s predstavou, ze je neco vic... Neni, mame stale stejne zazite vzorce chovani, ktere nam dovolily prezit. To, ze nekdo ty vzorce ignoruje a stavi se proti prirode, pracuje na svoji zahube...

taky jsem "husákovo dítě", ale s tím, že tehdejší výchova byla kdovíjak správná a že by mohla mít úspěch v této době nesouhlasím. Osobně jsem díky "výchově" mých rodičů neměla absolutně žádné sebevědomí a sebedůvěru a stálo mě hodně sil dát se dohromady, abych se prosadila. Dnešní mládež cestuje po světě, 20-ti leté dívky pracují v cizině jako aupair, nesouhlasím s tím, že je nesamostatná.

Zajímalo by mne, jak probíhá ta fáze přerodu z "jsi dítě, můžeš úplně všechno, miláčku" do "jsi dospělý, tak koukej šlapat brázdu"?

Shodou okolností právě ve společnostech, které na jednu stranu dělají z dětí Bohy, kteří mohou vše a nemusí nic, na druhou stranu však kladou obrovský důraz na úspěch u "nedětí", tak tam dost často někomu rupne v bedně a něco někde vystřílí...

Spíš než kult dítěte, bych to nazval kult neuvěřitelně tupých rodičů..

Moje babička by všechny ty sprtaky srovnala 

Ono to prave neni o tech sprtacich...