Dobré téma, opravdu dobré.

Ale se závěrem nesouhlasím. Kolektivisty není potřeba držet na uzdě, ale naopak je potřeba jim umožnit, své (často poměrně šílené) ideje realizovat. Ať nám předvedou, že to funguje - samozřejmě vlastním příkladem, nejprve v malém a hlavně dobrovolně!

Vzorem mohou být třeba Izraelské kibucy. Osobně si myslím, že kdyby po 2.ww jim nebyl dán prostor tak Izrael stál na prahu občanské války nebo dokonce socialismu.

Jinak se bude nepětí ve společnosti zvyšovat, budou se cítit nevyslyšeni a nakonec to skončí zase nějakým převratem.

Jenže co s tím, když oni do těch svých experimentů zpravidla dříve, nebo později, chtějí zahrnout i ty, kteří o ně nestojí?

Ano proto také dalším stupněm bude zánik států, které jsou více či méně legalizovanými mafiemi a přechod k tzv. společnosti soukromého práva.

Ve společnosti soukromého práva je každý jednotlivec i zařízení předmětem jednoho stejného souboru zákonů. Žádný obecný zákon nepřipouští výsady konkrétním osobám nebo funkcím, které v této společnosti existují. Je zde pouze soukromé právo a soukromé vlastnictví přijatelné rovnou měrou pro každého a každému. Nikomu není dovoleno získat majetek jiným způsobem než původním převzetím vlastnických práv k dříve nikomu nepatřícím věcem prostřednictvím výroby a nebo dobrovolné výměny a nikdo nemá oprávnění k zdaňování a vyvlastňování. Navíc nikdo není oprávněn zakázat komukoliv dalšímu používat jeho majetek, aby mohl vstoupit do jakéhokoliv produkčního oboru chce a konkurovat tak komukoli se mu zlíbí.

Norimberský tribunál, byl, chtě nechtě, z hlediska pozitivního práva nelegitimní?! Ale to snad ne!

Rozhodně není pravdou, že to, za co byli nacisté souzeni, nebylo v době, kdy to páchali, trestné. Norimberské zákony sice ustanovovaly segregaci a nerovnoprávnost Židů, ale nepovolovaly beztrestně Židy zabíjet. Ani úvaha o nedostatku jurisdikce není namístě - mocnosti vykonávaly v rozvráceném Německu veřejnou správu, do níž patřil i výkon soudního práva. Mnohé zločiny, za které byli nacisti v Norimberku souzeni, se také staly mimo území Německa a byly páchány na občanech států, které tribunál ustavily. Nicméně je pravda, že zločiny proti lidskosti a jejich mezinárodní postižitelnost byly teprve na základě zločinů nacistických postupně definovány a díky vývoji jejich právního chápání vznikly později např. i mezinárodní tribunály nad zločinci z Rwandy nebo bývalé Jugoslávie.

Je to pravdou - např. zločin přípravy útočné války byl nově ustanoven až Norimberským procesem a následně retroaktivně aplikován...

Já bych to možná ještě zobecnil. Úplně v základu je člověk individualistický a sobecký, a jako každému živému tvoru mu jde především o jeho vlastní osobní přežití, plus následně se k tomu nabalují i další cíle, kterých chce dosahovat. Ale je zcela svobodný a snaží se tyto cíle naplňovat tak, jak uzná sám za vhodné. Brzy však zjistí, že ostatní lidé mají většinou podobné cíle, a že pokud se dají dohromady, budou spolupracovat, ale zároveň se také vzdají některých svých osobních svobod ve prospěch kolektivu, budou i jejich osobní cíle naplňovány lépe a efektivněji. A obecně platí - čím více si chceme usnadnit a zefektivnit naplňování našich cílů prostřednictvím kolektivu, tím více osobních svobod je třeba se vzdát, ale vrátí se nám to právě v jistotě kryté kolektivem, můžeme tak naplnit i osobní cíle, kterých bychom jako individualisté vůbec dosáhnout nemohli. Prakticky se takto můžeme uskrovňovat ve svých svobodách na úkor kolektivu neustále. Ale je tu jedna hranice, která není úplně ostrá, ale existuje - za ní už jsme kolektivu oddáni natolik, že jsme vlastně už nesvobodní a škodíme sami sobě. Extrémem je pak utilitaristická situace, kdy se dokonce může stát, že naše vlastní smrt bude pro kolektiv výhodnější než náš život, a proto budeme v rámci této kolektivní efektivity zabiti.

Takže se každá společnost pohybuje někde mezi těmito extrémy - plný individualismus vs. plný kolektivní utilitarismus, a záleží spíše na tom, kde má která společnost posazenu onu hranici. My jako Evropané ji máme více k té individuální straně, obyvatelé blízkého Východu ji mají více k utilitarismu (jsou např. ochotni zabít člověka, bude-li to výhodné pro společnost (kolektiv rodiny a její čest, jako domnělá hodnota, kterou je třeba chránit). Je to ale věcí každé kultury, jak si to zařídí, sami zjistí, že pokud je něco v jejich kultuře nepřijatelné pro jiné kultury, musí si to sami změnit, jinak nebudou přijati okolím. Proto je dobré, aby se zcela odlišné kultury pokud možno moc nemíchaly...

Problém je, že ať jsou něčí principy sebelepší, žádné společnosti je vnutit nelze. Lenin také chtěl stvořit nového člověka, ale neuspěl. Společenské změny mívají ohromnou setrvačnost.

Potom se ale musíme vykašlat na rovnost jako ideál - těžko můžeme udělat dvě kategorie zákonů, jednu pro lidi, co rádi poslouchají pevný řád a silný stát, a druhou pro ty ostatní. A to ani udělat nejde, protože i v rodinách kolektivistických se rodí individualisté a naopak.

Mozna jste chtel neco vyjadrit co mate 'na srdci'. Ale jako byste se nakonec nedohodl sam se sebou co vlastne.

V podstatě jde o zdůvodnění, proč považuji individualistickou kulturu nadřazenou té kolektivistické a proč je důležité proti kolektivismu bojovat, navzdory tomu, že, budeme-li relativizovat každou hodnotu, můžeme dojít k tomu, že oni mají "právo" na svou nalinkovanou společnost stejně, jako individualisté mají právo na to, řídit si svůj život sami. Tím zdůvodněním je, že individualistům jde, v delší perspektivě, o život, proto své právo na individualistickou společnost mohou - a měli by - prosazovat silou.

Největšími individualisty jsou poustevníci, tuláci a dobrovolní bezdomovci. Největšími kolektivisty jsou zamilovaní manželé s malým dítětem.

Správný kolektivismus je takový, který se kolektivně snaží o rozvoj individualit. Správný individualismus je takový, který se snaží o záchranu přirozených kolektivů, jako rodina, rod, národ, obec a národní stát jako společenství obcí.

Teorie jednoty a boje protikladů není marxistická, ale hegeliánská.