Kdo je tady rusofil?

Navzdory velmi reálné hrozbě ze strany Ruska se v Česku objevil fenomén, který, ač prvoplánově protiruský, Rusku naopak v dlouhodobém horizontu pomáhá.

Obecná lidská povaha, tu českou nevyjímaje, má sklon ke dvěma dosti nepříjemným aspektům chování, a sice k „odezdikezdismu“ a „vylévání vaničky i s dítětem“. Ačkoliv se tento jev vyskytuje i jinde, Česko patří, pokud jde o tyto dvě „disciplíny“, k první lize, a je až neuvěřitelné, kolika aspektů lidského života se to týká. Tak například tu máme vášnivou debatu na téma porodů: medicínská řezničina, kde je matka subjekt místo objektu vs. poněkud nezodpovědné porody doma. Jakoby neexistoval hlas, který bude veřejně prosazovat zlatou střední cestu, tj. lidské porody v nemocnicích, které si řídí rodička sama, ale kde je veškeré lékařské zázemí pro případ, že bude potřeba. Stejně nesmyslná dichotomie je vidět takřka v jakémkoliv jiném tématu, od uprchlíků přes předškolní zařízení až po „boj s démonem alkoholu“. Kde to ovšem ohrožuje české národní zájmy, tak jak je vidí například česká vláda, je vztah k Rusku a způsob, jakým se k Rusku staví část „kulturně-mediální fronty“.

Abych tu nebyl nařčen z rusofilství (tím si koneckonců dnes nemůže být jist pomalu nikdo), popíšu v kostce můj, velmi dlouhodobý, vztah k Rusku. Rusy jako lidi vnímám neutrálně. Že je někdo Rus, pro mě není ani důvodem k fobii, ani k obdivu; ruskou kulturu s její melancholií a vztahem k velikášství nemám zrovna rád, ale nemám absolutně žádný problém s tím, že je někdo Rus. Vadí mi Rusové žijící v Evropě, kteří obdivují Putina, z naprosto téhož důvodu, z jakého mi vadí v Evropě žijící saláfisté. Naopak Rusům, kteří mají v Rusku problémy kvůli svému liberálnímu přesvědčení, bych klidně dal v Česku azyl a navázal tak na jednu z mála dobrých tradic první republiky, kdy země přijala antikomunistické ruské uprchlíky a integrovala je (že je poté zradila je věc druhá, ale začátek byl dobrý). Co se Ruska jako země týče, byl jsem tam, nemám ho rád, a je vcelku jedno, kdo tam aktuálně vládne. Rusko nemám rád právě pro to, co jsem tam viděl, a co Rusko vneslo do svých „kolonií“ po druhé světové válce: směs vlády silnějšího, arogance mocných, přikrčenosti „slabších“, kteří ovšem jsou přikrčení jen do doby, než získají byť jen minimální moc, protože pak se z nich stanou arogantní „caři“ na vlastním dvorku. Nemám rád princip, který vládne ruské společnosti, který říká, že když někdo něco dělá, dělá to proto, že ho za to někdo (v pozadí) platí. Nedůvěru k tomu, že jednotlivec může chtít něco sám o sobě, z přesvědčení, protože něčemu věří, protože v Rusku se, kromě státu a jeho hlavy, nevěří zpravidla ničemu a už vůbec ne něčí dobré vůli.

Jsem skeptik a nemyslím si, že se v tomhle Rusko někdo změní, ale protože jsem poznal dost Rusů, kteří takoví nejsou, radši jim nabídnu azyl v Evropě, než abych tlačil na změnu poměrů v samotném Rusku, protože rozsah, v jakém jsou výše uvedené zlořády v ruské administrativě a společnosti zakořeněny, nemluvě o tom, že je to neustále to samé bez ohledu na režim, který tam vládne – viz geniální Gogolův popis toho, jak to funguje – změnu v podstatě vylučuje. Maximum, které můžeme v této věci udělat, je, držet Rusko v Rusku a ani o centimetr dál a pustit slušné Rusy, kterým vadí v tomhle žít, k nám.

Takže, that being said, můžu se konečně vyjádřit k tomu, proč mám problém s tím, když část naší „kulturně-mediální fronty“ vidí rusofily, Rusko a Putina pomalu i v rybí konzervě. Jedním z nešvarů naší veřejné debaty, kterému má tendenci podléhat zejména Svobodné fórum a Respekt, je, že se staví do protikladu hodnoty levicově-liberálního progresivismu a toho ostatního. To ostatní, v čem je obsažena prakticky jakákoliv kritika levicově-liberálního progresivismu, se ztotožňuje s Ruskem, bez ohledu na fakt, že dotyčný kritik třeba žádný rusofil být nemusí. Už mi bylo jednou poměrně hodně exponovanou osobou z tohoto milieu vysvětleno, že „nebezpeční“ nejsou jenom ti, kteří aktivně kopou za Rusko, typu Parlamentních listů, Sputniku a podobně (a zde bych rád poděkoval Evropským hodnotám za skvělou práci v rozkrývání toho, kdo jsou), ale také ti, kteří souhlasí s ruskou linií v některých bodech, čímž Rusko údajně nevědomě posilují a bojují tak proti Západu. Potíž je v tom, že od doby, kdy Putin definoval ruské hodnoty jako bigotní konzervatismus a odpor proti bida’ (arabské slovo označují „novoty“ a současně to, proti čemu bojují saláfité; a je hodně vtipné vidět Putina a Saúdy bojující v zásadě proti témuž, byť samozřejmě tento arabský termín Putin nepoužil), někteří lidé, kteří Putina nemají rádi z principu – a znovu, já ho také rád nemám, aby bylo jasno – nastolili rétoriku, že kdo s Putinem „souhlasí“ v jeho názoru na „novoty“, je v zásadě rusofil a jeho pátá kolona.

Kromě toho, že je tento výklad skrznaskrz špatný, je zároveň také velmi nebezpečný, protože přispívá k inflaci termínů typu „ruská pátá kolona“, které ve svém původním významu označují naprosto reálné nebezpečí, které Českou republiku ohrožuje. A to ať už prostřednictvím bývalých agentů KGB, kteří v Česku po roce 1989 zůstali (viz zprávy BIS), nově přišedších špiónů, hackerů nebo „věrné gardy“, ať už reprezentované KSČM, různými spolky českého pohraničí, pseudohusitů a nevím jakými ještě dalšími východně orientovanými šašky, popřípadě lidmi, kteří se v současné době motají kolem Hradu. Jakmile se „ruskou pátou kolonou“, „rusofily“ nebo „přisluhovači Putina“ stane v podstatě „každý“, přestanou tyto pojmy mít svůj původní význam a bude těžší proti těm skutečně nebezpečným jakkoliv bojovat. Ujasněme si tedy, že to, že někomu nejsou zrovna po chuti progresivistické hodnoty nové západní levice, neznamená, že je dotyčný rusofil jenom proto, že Putin je k podobným věcem kritický rovněž.

Do budoucna je tu ovšem jeden problém, kterého se poměrně dost obávám. Ti, kteří sledují vývoj společnosti v anglosaském světě, si nemohli nevšimnout fenoménů jako jsou takzvaní Social Justice Warriors (zkráceně SJWs, přeloženo jako „bojovníci za sociální spravedlnost“), popřípadě toho, co vyžadují v prostředí univerzit či médií v anglosaském světě, ať už jde o takzvané safe spaces, microaggressions, no-platform či trigger warnings. V Česku nic z toho zatím není, pokud nepočítám podhoubí, z něhož by něco podobného mohlo vyrůst, v podobě squatu „Klinika“. Dodávám, že absence SJWs a jejich vlivu je jedním z hlavních důvodů, proč jsme se přestěhovali ze všech zemí právě do Česka. Tyto tendence považuji za stejně ohrožující svobodnou společnost, jako saláfismus, nacismus nebo komunismus a děsí mě, jak jsou univerzity v USA, UK, Kanadě či Austrálii proti nim bezbranné, protože z univerzit se samozřejmě přesouvají dál do společnosti. Ostatně právě aktivity těchto lidí jsou podle mého názoru jedním z hlavních důvodů, proč americké prezidentské volby vyhrál Donald Trump – šlo o zoufalé bouchnutí do stolu od lidí, kteří jsou těmito samozvanými „bojovníky“, jakož i médii, neustále ponižováni.

Jestli ovšem tenhle fenomén přijde do Česka, budeme mít o zábavu postaráno. A to proto, že Miloš Zeman a jemu podobní samozřejmě nevynechají možnost si do SJWs rýpnout hned jak jejich existenci objeví (hlavně o nich neříkejte panu Ovčáčkovi), na což samozřejmě bude „kulturně-mediální fronta“ reagovat glorifikací SJWs a argumenty typu kdo je proti SJWs je vlastně rusofil. Bylo by to totiž přesně v duchu, v jakém se „rusofilem“ dnes stává prakticky kdokoliv, kdo si dovolí mít rád Západ takový, jako byl před tímhle progresivistickým šílenstvím. To, co totiž teď v zejména anglosaském – na kontinent se to naštěstí nedostalo – dominantním diskursu je, nemá nic společného se Západem, západními hodnotami ani ničím podobným, takže těžko lze říct, že kdo je proti tomu, se staví proti Západu jako takovému. Ano, my Češi jsme západní národ, součást západního světa, ale naše vlastní elity ze světa kultury a médií si často nestačily všimnout, že je naše společnost aktuálně v lecčem západnější, než některá exponovaná místa geograficky západních zemí. Jen aby to vydrželo. Potíž je v tom, že budeme-li každého, kdo s výše zmíněným posunem nesouhlasí, nálepkovat jako rusofila, „tichá, mlčící většina“ se dožere a zvolí, podobně, jako v Americe, někoho, u koho jim bude jedno, jaký je, ale hlavně že to bude někdo, z koho budou mít „elity“ plné kalhoty. A čím plnější, tím lépe. A nastrčit takového člověka ve správný čas pro SVR nebo GRU vážně nebude žádný problém.