Islám je pro západní civilizaci problém – ale jinak, než by jeden řekl

Není lehké kriticky reflektovat islám a přitom nesklouznout do laciné iracionální fobie, neboť aby člověk mohl mít kritický, leč od xenofobie oproštěný pohled na islám, musí se o něj, muslimy a jak žijí, dlouho intenzivně zajímat.

Jako v mnoha jiných případech, nejlépe vyřešíme problém, když ho přesně pojmenujeme, protože budeme-li reagovat mimo, způsobíme akorát více škod, než užitku – aniž bychom se problému dotkli. Velká část lidí v západním světě z indicií, které o islámu má, podvědomě tuší, že soužití s tímto náboženstvím nebude jednoduché, ale často se dopouští toho, že ventiluje tuto obavu skrze nesnášenlivost vůči těm, kteří nic špatného nedělají – běžným muslimům, kteří žijí naprosto normálně, akorát se modlí jinak a dodržují některé jiné rituály, čímž těmto lidem jen dokazuje, že ti nevěřící jsou akorát banda nenávistníků, což je má tendenci od většinové společnosti ještě oddálit a popřípadě radikalizovat.

Abychom pochopili, v čem spočívá problém, který islám pro naši společnost představuje, musíme se podívat jednak na samotný Korán a jednak na náboženskou praxi muslimů v muslimských zemích, které se ovšem od sebe často velice liší. Doslova je potřeba – jak se říká tady na severu – projít se chvíli v jejich botách.

Dříve, než se pustíme do rozboru samotného Koránu, uvědomme si jednu poměrně podstatnou věc. Korán je psán arabštinou sedmého století a čte se – za ideálních podmínek – v originále. Existují dva pohledy na to, jaký je původ jazyka, v němž je psán: buďto, jako dnes, existovala i tehdy „úřední“, nebo, chcete-li „knižní“ a „oficiální“ arabština, kterou používali učenci, a ta se výrazně lišila, jako dnes, od nesčetného množství dialektů a moderní, „obecné“ arabštiny, nebo byl Korán psán jazykem, jakým se tehdy mluvilo běžně a ten pak byl – díky Koránu – konzervován do pozdějších dob. Tak či onak, rozdíl mezi arabštinou, kterou je psán Korán, a dnešní formální arabštinou, kterou se ovšem běžně nemluví, ale píše (a mluví jí královské rodiny či učenci), je podobný, jako mezi angličtinou dnešní a tou z roku 1800, což není až tak velký rozdíl, jak by se mohlo zdát, vzhledem k tomu, kdy byl Korán sepsán.

Bez ohledu na to, jaký je obsah Koránu, se dostáváme k prvnímu problému: kdo mu vlastně rozumí? Korán je psán poměrně složitým jazykem; výjimku tvoří druhá súra (Al-Baqara, česky Kráva), která obsahuje naprostou většinu pravidel, která se po běžných muslimech v každodenním životě vyžaduje. Její jazyk je naopak velmi zřetelný a jasný, až by cynik řekl, že ten, kdo Korán psal, počítal s tím, že většině lidí se tlustá kniha nebude chtít číst, a tak všechno podstatné umístil rovnou na začátek. Korán je relativně obtížně čitelný i pro člověka, který rozumí teologickým koncepcím, pojmům a umí o takových textech přemýšlet – zejména proto, že význam jednotlivých veršů poměrně hodně ovlivňuje (a dokáže jej i obrátit o 180 stupňů) různá definice jednotlivých termínů – typickým příkladem budiž slovo „nespravedlivý“. Neumím si představit, jak dokáže významu tohoto textu porozumět člověk bez rozsáhlého teoretického základu, tím spíše člověk negramotný.

Jenže on problém porozumění Koránu není zdaleka jen v komplikovanosti jeho textu. Problém je to, jak již bylo naznačeno, i jazykový. Je nemožné, aby běžný Arab, který nepoužívá ve svém životě „knižní“ arabštinu, ale jen hovorovou, popřípadě různá její nářečí, rozuměl dobře textu Koránu, aniž by se nejdřív naučil jazyku, v němž je Korán napsán – a to ani nemluvím o desítkách milionů negramotných. A nedělám si iluze, že to hodně lidí dělá. Pokud jde o nearabské národy, Yahya Ederer, který napsal vynikající esej na téma arabizace muslimského světa, k tomu píše, že je až neuvěřitelné, jak často člověk v nearabských zemích potkává lidi, kteří se pod dojmem, že tím prokážou větší zbožnost, učí Korán v originále nazpaměť, aniž by vůbec uměli slovo arabsky. Přesně tak, mnoho muslimů z nearabských zemí se evidentně učí nazpaměť foneticky Korán, aniž by rozumělo obsahu. Pokud jde o to, v jakém jazyce se smí číst Korán, případně modlit nebo vést bohoslužba, platí jednoduché pravidlo: kdo umí arabsky, musí arabsky, ostatní mohou svým jazykem. Jenže tahle superiorita arabštiny, kdy je řečeno, že jediný a autentický Korán je ten arabský, způsobuje přesně tento efekt – vypadá zbožněji ten, kdo se modlí arabsky, či kdo cituje verše Koránu v tomto jazyce.

Dostáváme se tedy k tomu, co je zdrojem hodnot, víry a přesvědčení většiny běžných, laických muslimů, a to i s ohledem na obrovskou různorodost, kterou muslimský svět obsahuje. Tím zdrojem není ani tak Korán, jako spíš kombinace místních zvyklostí, které variují od civilizovaných (západ Turecka, Maroko, Tunisko, Írán, velká část Indonésie) po barbarské (západ Pákistánu, naprostá většina Afghánistánu, velká část Egypta, skoro celý Súdán a tak by se dalo pokračovat) spolu s místní interpretací Koránu, která se liší podle toho, jestli je na daném místě běžný islám sunnitský nebo šíitský, o menších sektách nemluvě, popřípadě jakým způsobem je to které muslimské vyznání praktikováno.

To vysvětluje, proč může být tolik lidí, kteří se identifikují jako muslimové (věří v jednoho Boha a že Mohamed je jeho prorok, tak málo stačí k tomu, aby se člověk mohl označit za muslima – taková je totiž šaháda, muslimské vyjádření víry), a přitom to jsou srdeční, skromní, slušní lidé, co by mouše neublížili, natož jinému člověku. Pro hodně lidí v muslimském světě je islám hlavně kulturní tradicí, způsob, jakým se uspořádávají svatby, pohřby, jak prožívat spirituální život, ovšem dovolím si tvrdit, že spousta z nich zcela evidentně Korán jako celek nikdy nečetla, ba co dím, nemusejí ani vědět, co se tam přesně píše – což se samozřejmě neliší od mnohých křesťanů. Nejednou se mi stalo, že já, coby agnostik, jsem toho o katolictví či Evangeliu věděl víc, než deklarovaný katolík, s nímž jsem se bavil. To, co o islámu vědí, tak reflektuje spíš to, co jim zprostředkoval místní imám, což zejména u sunnitů může být prakticky cokoliv, protože nad sunnitskými imámy není žádná kontrola, zda vykládají Korán správně – což je ostatně poznatek mnohých konvertitů k islámu, kteří konvertovali proto, že se ztotožnili s jeho učením, a najednou po příletu do libovolné muslimské země zjistí, že by mohli zásadám islámu místní učit.

Otevřeme-li ovšem Korán a čteme-li jej, najdeme už v druhé (Al-Baqara – Kráva) a čtvrté (Al-Nisá – Ženy) súře tolik principů, které jsou v naprostém rozporu s tím, na čem je naše civilizace postavena, že není možné říci, že lze s takovým učením koexistovat. Proč tvrdím něco takového? Podívejme se například na to, jakým způsobem se chápe vina a trest. Základem není odpuštění, napravení či kajícnost, ale krevní msta. Člověk má právo oplácet okem za oko a zubem za zub, s tím, že pouze poškozený má možnost (byť, co pravda, zmíněnou jako tu lepší a ctnostnější) se s viníkem vypořádat jinak a prokázat tak milosrdenství. Ve společnosti, která stojí na novozákonních a osvícenských principech, nelze akceptovat takovouto logiku.

Podstatnou část Koránu tvoří de facto zákoník, který byl, pokud jde o sedmé století, jistě velmi pokrokový – dával lidem, a to i ženám, práva, o kterých se mnohým v tehdejší Evropě ani nesnilo. Potíž je v tom, že od té doby jsme došli trochu dál a ve srovnání s našimi současnými hodnotami jde jednoznačně o downgrade. Není potřeba dávat příklady, všeobecně známých jich je víc, než dost.

Na Koránu je ovšem zajímavá i jiná věc. Opět velmi podstatná část celé knihy se zabývá permanentním ujišťováním toho, že:

• Věřící je opravdu věřící, a že to jen tak nehraje
• Bůh je opravdu všemocný, a že bude-li chtít, udělá naprosto cokoliv a vše tak záleží na jeho vůli
• Člověk má před Bohem cítit bázeň, protože ten, ač slitovný, je zejména velmi autoritativní
• Člověk není sveden od náboženství na nesprávnou cestu a nekonvertuje

Jeden by řekl, že jednou by to stačilo, ale když se ujišťování o těchto zásadách opakuje téměř v každém verši v celé knize, je to trochu moc.

V čem ovšem spočívá to nebezpečí, ten problém, o němž se zmiňuji v titulku tohoto článku? Už jsme si řekli, že ne v běžných muslimech, protože ti se Koránem většinou neřídí, protože ho buď přesně ani neznají, nebo některé principy více či méně ignorují a chápou ho tak jako uctívanou, ale spíš hlavně kulturní tradici. Jistě, spousta problémů může vzniknout – a vzniká – z konfrontace s muslimy, kteří pocházejí z primitivnějších společností, ale tam to není islám, co vytváří konflikt, jako spíš jejich nevzdělanost, extrémně patriarchální kultura či zaostalé a barbarské regionální tradice, které nemají v naší společnosti co dělat, ale které nemají nic společného s islámem.

Podle litery Koránu žijí pouze saláfité, respektive wahhábité (kteří sami se nazývají saláfity a pojem ‚wahhábismus‘ odsuzují jako šíitskou propagandu, protože oni neuctívají přece Al-Wahhába, ale ctí zásady ‚Al-Saláf‘, tedy nejranějších muslimů, kteří se, podle nich, opírali doslovně o text Koránu), a obě skupiny jsou, právě proto, že berou Korán doslovně, pro nás extrémně nebezpečné. To ale není žádná novinka.

Ten pravý důvod je podle mě v tom, že čte-li Korán průměrný člověk, který se nechce ničím moc zatěžovat, chce mít své jisté a chce věřit v lepší svět, bude to něco pro něj. Jednak je Korán psán tak, že čte-li ho prostší člověk, nepochopí sice pravděpodobně všechny záměry a metafory, které obsahuje, ale to, co z textu pochopí, mu bude dávat smysl jako vize života spravedlivého a ctnostného. Proč? Čteme-li jednotlivé súry, zjistíme, že jsou psané tak, že nejkontroverznější pasáže jsou až hlouběji v textu, a navíc často prostřídané principy či myšlenkami, s nimiž by souhlasil každý – a takovými myšlenkami, s nimiž by souhlasil každý, kdo není úplný asociál, také mnoho súr i začíná. Čte-li tedy tento text člověk, který na něj není připravený, reaguje stylem „na tom opravdu něco je“, až se najednou přichytí, že souhlasí – po předchozích verších – s něčím, s čím by jinak, kdyby to bylo vytržené z kontextu, měl problém souhlasit.

Měli bychom si tedy být vědomi toho, že zejména s pomocí saláfitských „misionářů“, o něž finančně tolik dbá naše spojenecká Saúdská Arábie, se mnoho, mnoho našich spoluobčanů může obrátit na islám zkrátka a dobře proto, že vize, kterou jim jsou skrze „správný“ výklad Koránu nastínit ti, kteří je s tím seznámí, se jim zkrátka zamlouvat budou.

Co si budeme říkat, křesťanské principy lásky k bližnímu, byť by to byl náš nepřítel, snahy o sebereflexi, touha zlepšovat svět skrze vlastní příklad spíš, než jako farizej kritizovat ostatní pro nedodržování ritu; to všechno a spousta dalších principů, které křesťanství obsahuje, nejsou lidem zrovna vlastní. Člověk se k nim musí dopracovat, musí k tomu dozrát, a aby se tak také choval, vyžaduje to spoustu sebezapření a pokory. Troufám si tvrdit, že spousta našich spoluobčanů zrovna tyhle kvality nevykazuje. Islám je daleko blíž lidské přirozenosti, než křesťanství, jeho pojetí spravedlnosti a vztahu mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem daleko více odpovídá tomu, co je přirozené pro člověka, který není zvyklý na sebereflexi (a že to lidé u nás se sebereflexí kolikrát moc nepřehánějí).

Říkáte si jistě – ale přeci by nevyměnili jen tak bůček a pivo za Korán a modlení se pětkrát denně? No, to není úplně jisté. Aby člověk dokázal odolat přitažlivosti světa, v němž je všechno jasné, v němž to vypadá, že každému se na základě dodržování relativně jednoduše formulovaných pravidel dostane života věčného, musí mít vlastní hodnoty, o které se může opřít, kterým věří natolik skálopevně, že přijde na to, že to není cesta pro něj. Ale schválně – o kolika lidech ve svém okolí to můžete říct?

Islamizace společnosti skrze počet přistěhovalců je, nedojde-li k nějaké hodně, ale hodně velké změně v nastoleném trendu, matematický nesmysl. Je-li někdo ovšem člověk, kterého zajímá tak akorát konzumní život, peníze a „pohodička“, může jednoho dne přijít na to, že mu to nestačí. A tehdy se z Franty Nováka může velmi snadno stát Mustafa Ibrahim. Neříkám, že by se tím stal automaticky špatným člověkem, ale protože, jak známo, poturčenec je horší Turka, nebude soužití s takovými konvertity zdaleka snadné.

Na tohle nepomůže ani odhánění přistěhovalců, ani zákaz islámu. Jediné, co pomůže, je práce nad sebou samým, hledání nějakých vyšších hodnot, než jsou peníze a „pohodička“ a uvědomění si, kdo jsem a v co věřím. Nemusí to být Bůh, nemusím se stát věřícím ve smyslu náboženském. Ale víru, že některé hodnoty jsou správné, člověk mít musí.

Chcete, aby Česko nebylo za sto let muslimské? Zapomeňte na primitivní antiislámský populismus, jakému se věnuje například pan Konvička. Raději až si příště zajdete s kamarády na pivo nebo na čundr, zkuste se pobavit o tom, co je život, co je smrt, co je dobro, co je zlo, co je dobré a co zlé a proč. Až vás jednou zdvořile na ulici osloví saláfita s Koránem, budete místo němého přikyvování vědět, co mu říct.