Wahhábismus je naším nepřítelem – naučme se ho tak brát

Svým způsobem je to štěstí v neštěstí – naši budoucnost neohrožuje 1,2 miliardy muslimů, ale pouze relativní hrstka, která je ovšem vyzbrojená obrovským bohatstvím, vlivem a jejíž hlavy jsou dokonce formálně našimi spojenci.

Wahhábismus je směr sunnitského islámu vycházející z učení Muhammada ibn Abd al-Wahhába, saúdského teologa z 18. století, který nade vše staví dva principy: bida a tauhíd, tedy princip, že každá teologická inovace je z principu kacířstvím a tedy nepřípustná, a princip, že přikázání ctění pouze jednoho Boha znamená, že se nesmí vyjadřovat úcta k ničemu a nikomu, kromě toho jednoho Boha, větší, než jakou si dotyčný člověk či dotyčná věc zaslouží z titulu toho, kým/čím je.

Příklad dovedený do extrému (abych ilustroval, oč jde): mešita postavená ve stylu paneláku je v pořádku, protože tu nikdo nebude obdivovat (a vzdávat jí úctu) a bude sloužit svému účelu, tj. jako místo, kde se člověk modlí k Bohu. Mešita, která je zároveň kulturní památkou, architektonickým skvostem, apod., musí být zničena, protože hrozí, že by lidé mohli chodit obdivovat ji samotnou, což by odvrátilo jejich pozornost od uctívání jednoho Boha.

Myslím, že není těžké pochopit, proč wahhábismus znamená dokonalou antitezi všeho, v co naše civilizace věří (věří-li ještě něčemu) a proč je v našem zájmu v optimálním případě držet wahhábismus tam, kam patří, tedy na Arabském poloostrově, v ideálním případě ho zničit docela. Není ani náhodou žádoucí dělat to, co jako civilizace děláme, tedy to, že ve jménu pochybného spojenectví s ohavným saúdskoarabským režimem pěstujeme přátelství s největšími sponzory lidí, kteří si přejí náš pád a zničení všeho, co je nám drahé.

Není náhoda, že islámský fundamentalismus a puritánství jsme, coby civilizace ovládající značnou část planety, mimo Blízký východ až do druhé poloviny 20. století nezaznamenali; jak jsem totiž napsal už v úvodu: naším problémem není ani islám, ani každý muslim na této planetě, a pokud jde o věci jako je náboženská tolerance, sociální konzervatismus širokých vrstev „běžných“ lidí a podobně, pak islám nikdy příliš neodbíhal od standardů, jaké byly zažité v křesťanské Evropě té doby. Podívejme se jen sto let zpátky, jak mysleli naši vlastní předkové – nemám tedy na mysli osvícené intelektuály té doby. Schválně se podívejte na argumenty, s jakými chodili na Masaryka jeho odpůrci, když obhajoval Leopolda Hilsnera ve věci vraždy Anežky Hrůzové, to jsou argumenty div ne jak vystřižené z toho, čemu se dnes smějeme jako výrazu primitivismu zemí třetího světa.

Tolerance, lidská práva a všechen ten civilizační „nános“, který nás definuje jako liberální společnosti, totiž nespadl z nebe a jeho velká část je dědictví druhé světové války, nazvěme to klidně jediným pozitivem, které kdy, byť nechtěně, Adolf Hitler světu dal. Memento z holocaustu a hrůz, které nacistický režim prováděl, neustále připomínané obdobnými zločiny páchanými komunisty, stálo především za tím, proč tak velkou roli přikládáme individuálním lidským právům, a není náhoda, že čím více byla nacismu ta která země vystavená, tím větší skepticismus vůči silnému státu a tím větší zájem na tom, aby svoboda jednotlivce byla důležitá, tam je, i v rámci západního světa – což je důvod, proč z hlediska lidských práv jedince je na tom dnešní Německo výrazně, nekonečně lépe, než dnešní Spojené státy.

Nůžky mezi „námi“ a „jimi“, tedy myšlenkovým světem wahhábitů, se začaly rozvírat velmi rychle právě proto, že zatímco my jsme se, poučeni holocaustem, rozvíjeli ve směru posilování práv jednotlivce, wahhábité se nerozvíjeli nijak, zůstali stejní, jako za dob prvního saúdského státu (18. století), ovšem díky petrodolarům šířili velmi úspěšně svůj vliv napříč muslimským světem. Wahhábité, kteří mají silný vliv na chod Spojených arabských emirátů (zejména pak emirátu Abú Dabí) a Kuvajtu, vládnou v Bahrajnu (ovšem jejich poddaní jsou většinou šíité, které stát perzekuuje, kde jen může) a mají status státního náboženství v Kataru a Saúdské Arábii, investují již od 70. let 20. století nemalé částky na stavbu, provoz a popularizaci madrás, islámských škol, napříč celým muslimským světem. Jejich strategie je poměrně jasná: nabízejí chudým lidem školu pro jejich děti, která bude zdarma a kde se dětem dostane vzdělání a kde ještě budou vedeny, jak to sami říkají, ke zbožnosti.

Zamyslíme-li se nad tím, jací lidé jsou cílovou skupinou takové nabídky, je jasné, že to jsou lidé bez většího rozhledu, často negramotní, pro které podobná nabídka zní, jako kdyby pro své děti vyhráli jackpot – stačí se podívat, jak jednodušší lidé reagují, nabídnete-li jim něco „zdarma“, a nemusejí být ani negramotní; kdyby to tak nebylo, tak by různí „šmejdi“, prodávající předražené nádobí, skončili dávno na úřadu práce. Co je ovšem čtenáři těchto řádků jasné, je, že madrásy financované ze Zálivu mají za cíl především šířit teologii této zhoubné sekty. Tímhle způsobem se wahhábismus dostal tam, kde nikdy nebyl, například do Afghánistánu, Pákistánu, Indonésie či do některých afrických států, a v kombinaci s faktem, že většina venkovské populace tam je nevzdělaná, se tak vytvořila ideální líheň budoucích fanatiků a teroristů. Samozřejmostí je, že ze stejných fondů jdou peníze na stavbu mešit a platy imámů, kteří šíří tuto zhoubnou teologii i dospělým.

Wahhábismus ovšem nemá co nabídnout jen chudým lidem; bohatým slibuje moc nad výše uvedenými „chudými, leč zbožnými“ a vytváří pokušení, které stojí za tím, proč se wahhábismu tak dobře daří i mezi některými bohatými muslimy ze Západu, kteří mají vzdělání a postavení. Opět, není těžké si představit, jak se pro tuto sektu/ideologii nadchnou tito lidé – představte si, že jste vysoce kvalifikovaný, vzdělaný člověk, jste zbožný muslim, snažíte se nikomu nevadit, a přesto se na vás okolí kouká tak, že, viděno vašima očima, neoceňují, jak skvělý jste (v lepším případě jim jste i vy, i vaše zbožnost jedno, v horším případě se na vás dívají skrz prsty). Najednou přijde imám placený saúdskými či katarskými fondy pro šíření wahhábismu a řeknou vám: chyba není ve vás, vy děláte všechno dobře, ale ukažte, že umíte být ještě zbožnější a dostane se vám postavení, které si zasloužíte. Tohle je totiž mimo jiné i náborová taktika Islámského státu, který je na wahhábismu postaven, mezi bohatšími a vzdělanějšími muslimy žijícími na Západě. A problém téhle taktiky je, že se vždy najde dost lidí, co na tohle slyšet budou.

Naším problémem tedy není, jak tvrdí „profesionální odpůrci islámu“, že by islám byl roven nacismu. Přesto tam jedna velmi dobrá „nacistická paralela“ je; každý sunnita na této planetě je totiž vůči wahhábismu v takové pozici, v jaké byl každý Němec vůči nacismu v roce dejme tomu 1928. Ano, byla spousta, ba co dím, většina, Němců, kteří nacismus nevyznávali, kteří mu oponovali, kteří ho považovali za špatný, ale jaksi rozhodnutí, zda budou nacismus chápat jako dobrý nebo špatný, dělali z pozice, kdy nacismus, aspoň ne prvoplánově, neohrožoval je osobně. Ohrožoval Židy, Slovany, Svobodné zednáře, komunisty a kdekoho dalšího, ale ne „běžného“ Němce. A tak je na tom i každý sunnita; spousta z nich jej odsuzuje, protože v něm vidí zlo, které tam je, ale činí tak jaksi s komfortem vědomí, že kdyby došlo k nejhoršímu, tak jich se to nedotkne.

Šíité (což samozřejmě platí i pro „volně přidružené“ šíitské odnože, jako jsou alevité či alávité) jsou na tom hůř – ti jsou vůči wahhábismu v pozici, která je někde mezi tou, kterou vůči nacismu měli Židé a Slované. Tedy dlouhodobým plánem wahhábitů je šíity vyhladit, ne pouze zotročit, ale nechtějí to dělat hned, protože k tomu ještě nenazrála doba. Důvod je zřejmý: mezi západními islamofoby známý princip takíja, tedy lež, která není hříchem, je šíitský koncept, kdy je dovoleno lhát o vlastní víře, čelí-li dotyčný ohrožení života. Každý, kdo by chtěl šíity násilím konvertovat tak ví, že je přímo součástí jejich víry, že mohou svou víru klidně zapřít (to sunnité oficiálně nemohou) a tvářit se poslušně, ale ve skutečnosti si dělat svoje. Tenhle princip šíité mají z velmi dobrého důvodu, protože prakticky od začátku své existence se je někdo snažil pronásledovat.

Wahhábité řídící Islámský stát ovšem s realizací tohoto plánu už začali, proto kamkoliv přijdou, povraždí všechny šíity, které najdou a zboří a zničí všechny jejich památky. Proto se nedá zrovna předpokládat, že šíité budou konvertovat k sunnitskému islámu, natož praktikovat wahhábismus, o jeho podpoře ani nemluvě – financovali by totiž vlastní oprátku, a to není v těchto končinách zvykem.

S vědomím výše uvedeného bychom měli přistupovat jak k muslimům, včetně těch, žijících v Evropě, tak vůči jednotlivým arabským státům v Zálivu. Momentálně totiž politika Západu vypadá přesně podle Leninova hesla, že kapitalista prodá komunistům i provaz, na kterém ho komunista pověsí. A nejhorší na tom je, že to děláme naprosto zbytečně, není jediný důvod, proč bychom si měli ty arogantní, totalitní a námi opovrhující státy i jejich představitele předcházet. Ropy je na světě dost, od roku 1970, kdy to opravdu vypadalo, že není na výběr, známe mnohem více nalezišť, cena ropy je směšně nízko, Írán se vrací na světové trhy, posledních dvacet let se intenzivně pracovalo na snižování závislosti na fosilních palivech a k ničemu jinému, než k ropě, tyhle státy nepotřebujeme. Aktivně potlačovat jejich vliv by samozřejmě bylo nejlepší, ale utáhnout jim kohoutek by pro začátek mohlo stačit – rozhodně to na naši bezpečnost bude mít lepší vliv, než když budeme šikanovat každého muslima už jen proto, že je muslim. Tím akorát usnadníme život wahhábitským imámům, kteří pak přijdou a řeknou „vidíš, zkoušel jsi s nimi žít po dobrém a stejně tě nechtějí, pojď, přidej se k nám“.