Největší výzva Blízkého východu? Nejspíš postislamismus.

Aktuálně je islamismus v tomto regionu naším nepřítelem číslo jedna, ale neuškodí být několik kroků napřed – a podívat se do doby, která nastane, až islamismus padne. Nebude to totiž zdaleka procházka růžovým sadem.

Vrátíme-li se mentálně byť i do roku 1980, je těžké si představit porážku Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, a to pro oba tábory. Podobně neporazitelně vypadá Třetí říše očima pozorovatele z roku 1940. Jeden z těchto dvou režimů si dal za cíl přetrvat tisíc let, ten druhý to vzal zhurta a rovnou na věčné časy. Jak jsme se poučili, tisíc let může znamenat i dvanáct (1933 – 1945) a věčné časy maximálně 73 (listopad 1917 – prosinec 1991), takže pokud Islámský stát, al-Káida a menší organizace hlásící se k těmto dvěma hlásají, že zde budou na věčné časy, moc velkou šanci jim historie nedává. A to byl i nacismus, i komunismus, výrazně krvavější, než cokoliv, s čím zatím islamisté stačili přijít, s pouhým rozdílem, že ani Třetí říše, ani Sovětský svaz, neměly přístup k Facebooku, YouTube a Twitteru.

Nevíme sice, kdy pád islamismu přijde, ale že nastane, je jasné. Otázkou je, co potom? Budeme se muset s otázkou krvavého dědictví islamistů v té či oné podobě nějak delikátně vypořádat. Mnoho našich spoluobčanů a politiků by to nejradši řešilo metodou pomsty, ale jak víme z Versailles, to problém neřeší, pouze výrazně zhorší. Můžeme se pokusit inspirovat se koncem nacismu, komunismu či koncem války v Jugoslávii – čili potrestat nejhorší zločince a pro zbytek udělat tlustou čáru za minulostí, a to s vědomím, že se budeme chovat jako k partnerům k lidem, kteří ještě před kapitulací uřezávali druhým hlavy. Zní to extrémně? Možná, ale není to nic neobvyklého a historie nám ukazuje, že je to pravděpodobně jediná cesta, která funguje a která zamezí recidivě. Možná to nebude znít tak extrémně, když se podíváme na to, přes jaké zločiny minulosti jsme se úspěšně přenesli.

Pokud jde o Islámský stát, je obviňován z genocidy, ničení kulturních památek a sadistické krutosti. Pravidelně nás zásobuje videi se zločiny, jichž se dopouští, čímž v nás vyvolává děs. IS to ví, a proto to dělá, a právě proto bychom se na ta videa neměli koukat – ostatně jsem toho názoru, že kdo se dívá na videa vražd od IS či kdo je sdílí (že, novináři), se dopouští stejného amorálního skutku, jako ten, kdo se kouká na, či sdílí, dětské porno. Jistě, sám tím přímo dítěti neubližuje, ale fakt, že danému videu vytváří sledovanost, motivuje jeho tvůrce k vytváření nových. Nechceme-li tedy, aby IS uřezával lidem hlavy na kameru, nedívejme se na ta videa, nepublikujme je a nesdílejme je!

Zločiny, které má IS na svědomí, jsou však výjimečně barbarské jen zdánlivě. Pokud jde o (zbytečnou) krutost, vše, co IS dělá dnes, dělaly všechny spolu válčící strany v Jugoslávii v 90. letech, a dokonce pokud jde o počet obětí, šlo o počty srovnatelné, nebo dokonce ještě větší, než dnes. Což samozřejmě zločince z IS nijak neomlouvá, ale rád bych připomněl, že minimálně do Chorvatska dnes jezdí půl Evropy běžně na dovolenou a šance je celkem slušná, že vám zmrzlinu u Jadranu prodá někdo, kdo před dvaceti lety znásilnil dítě nebo někomu uřízl hlavu. Akorát to nefilmoval, to je jediný rozdíl. Pokud jde o zločiny Bosňáků a Srbů, o těch je snad lepší se vůbec nezmiňovat, protože ty byly kolikrát ještě horší.

Jak již bylo řečeno, pokud jde o počet obětí, tak islamisté jsou naprostými žabaři ve srovnání s komunisty či nacisty, a pokud jde o tyto dvě ideologie, tak krutost, s jakou se projevovaly či ještě projevují (KLDR například) vykazuje s tou islamistickou až neuvěřitelnou podobnost. Jediný rozdíl opět je, že zatímco nacisté a komunisté své zločiny skrývali, islamisté se jimi chlubí. Co je horší, přenechám na povolanějších, ale rád bych připomněl, že v době, kdy čtete tyto řádky, severokorejští soudruzi plynují rodiny ve skleněných plynových komorách, aby viděli, jak se rodiče v agónii budou dělit o poslední kyslík se svými dětmi, aby posléze v hrozných bolestech umřeli všichni, protože to jsou přeci třídní nepřátelé. Jistě, namítnete zcela správně, že KLDR nemá ambice rozšířit komunismus po celém světě; to jistě ne, ale Sovětský svaz tu ambici měl, choval se podobně sadisticky jako KLDR a i tak mu bylo potřeba čelit.

Ano, je velmi pravděpodobné, že po pádu islamismu, ať už tento pád bude mít jakoukoliv podobu, se bude po Blízkém východě pohybovat mnoho jeho pohrobků. Ale není to snad scénář, který bychom neznali sami? KSČM není totiž nic jiného, než ekvivalent svržených zločinců z Islámského státu, kteří se odmítli smířit s tím, že prohráli. Jenom v České republice žije zhruba milion lidí, kteří s láskou vzpomínají na komunistickou totalitu způsobem, jakým jednou budou lidé vzpomínat na to, jak byl za IS v ulicích Rakká či Mosulu pořádek a jak se všichni (kdo poslouchali) měli dobře, a že to vůbec tak hrozné nebylo, jak se dnes líčí.

Pokud jde o záměrné ničení historických památek a snahu o vymazání historie, ani to není nic, co bychom neznali nejen z Evropy, ale i z našich domácích luhů a hájů. A propos, proč nestojí na Staroměstském náměstí mariánský sloup? Fotografie z jeho stržení s hrdinkou národa, Miladou Horákovou v hlavní roli, až nápadně připomínají nadšení islamistických zločinců, kteří v Nimrúdu berou kladiva na starověké sochy. Proč, navštíví-li člověk Most, vidí potenciální kulisy pro filmování hororu situovaného v KLDR, a ne město, které by bylo hodnotově srovnatelné s Českým Krumlovem? Proč na mapě České republiky není Falknov nad Ohří, Frýdlant nad Moravicí nebo Německý Brod? Proč se žádná ulice v Česku nejmenuje Německá? A pokud jde o ničení kostelů v dnešní Sýrii či Iráku, vzpomínáte si na to, jak kvůli natáčení filmů komunističtí zločinci jen tak odstřelili kostel? Byli to naši, čeští komunističtí zločinci, ne imigranti, ne okupanti, žádná cizí moc.

Tohle nepíšu proto, že bych chtěl označovat Čechy za zločince srovnatelné s těmi z Islámského státu, ani zdaleka. Píšu to proto, že když přišla sametová revoluce, svět byl ochoten nám věřit. Byl ochoten přijmout takový narativ, že jsme slušný národ, protože jsme se, na demonstracích roku 1989, kolektivně vyjádřili za hodnoty, které slušné národy sdílejí. Svět nám dal šanci a nesoudil nás zbytečně jako národ komunistických kolaborantů a podezřelých individuí. Kdyby to totiž dělal, tak bychom nemohli, pouhých deset let po revoluci, vstoupit do NATO. To je velmi důležité si uvědomit, bereme-li v úvahu dobu postislamistickou – úplně stejná velkorysost se totiž čeká od nás, a sice že se budeme na bývalé nepřátele dívat jako na partnery pro společnou budoucnost.

Mnoho Čechů, Poláků, Litevců a dalších občanů postkomunistických zemí – a to včetně mě – má tendenci se pohoršovat, kdykoliv narazíme „na Západě“ (jakkoliv je to označení nesmyslné, protože i my jsme Západ) na názor nějakého jednotlivce, že jsme národ komunistů, neznámá země za železnou oponou, kde je určitě strašně nebezpečno. Nestává se to naštěstí dnes často, ale když se to stane, člověka se to dost hluboce dotkne. Buďme připraveni na to, že padne-li, čistě teoreticky, IS a Al-Káida v roce 2020, budeme muset, ať chceme, nebo nechceme, v roce 2030 umět akceptovat občany dotyčných zemí ne jako (potenciální) fanatické náboženské šílence, ale jako partnery v diskusi, jako lidi nám rovnocenné. Nebude to jednoduché, ale měli bychom vědět, že speciálně třeba my, Němci, Chorvaté či Slováci jim to dlužíme za to, jak svět dokázal udělat tlustou čáru za naším vlastním totalitarismem. Také jsme totiž mohli mít všechny zločiny našich komunistů, či rabovacích gardistů, na talíři každý den.