Nepsaná pravidla nejsou k ničemu, pane prezidente

Miloš Zeman se (mimo jiné) nechvalně proslavil tím, že veřejně dehonestoval ústavní zvyklosti a tím, že obhajuje, jak sám říká, „extenzivní výklad“ Ústavy. Pojďme se tedy podívat na to, co nepsaná pravidla znamenají pro kvalitu politického systému a demokracie jako takové.

Stalo se evergreenem v Latinské Americe, že státy s nově nabytou nezávislostí na Španělsku opsaly z gruntu Ústavu Spojených států v domnění, že to pro funkční demokracii a občanská práva jako v USA stačí. Jaká byla realita, samozřejmě většina z nás ví. Vtip je v tom, že španělští kolonisté, podobně jako prezident Zeman, měli evropské kontinentální právní povědomí (a navíc, přiznejme si, nebyli to zrovna experti) a zcela ignorovali skutečnost, že pro Common Law (zvykové právo, platné v USA a většině zemí Commonwealthu) jsou nepsané principy naprosto klíčové. Například Spojené království žádnou psanou Ústavu ani nemá – a přesto funguje, troufnu si říci, lépe, než většina evropských kontinentálních států. Podobně Ústava Spojených států je relativně jednoduchý dokument – a může to tak být právě proto, že její praktickou součástí je i tradice jejího výkladu opírající se o nepsané hodnoty, jimiž prezident Zeman opovrhuje.

Na ústavní právo můžeme svým způsobem pohlížet jako na výrobní firmu, která se skládá z materiálního zázemí – budovy továrny, strojů, surovin, dělníků, skladů i dejme tomu železniční vlečky a ze zázemí „virtuálního“ – know-how, předpisů, zásad vypracovaných za roky existence, kontaktů se zákazníky i dodavateli, právních závazků vůči jiným subjektům, státu, zaměstnancům a podobně. Praxe, kterou předvedl pan prezident, se tak příliš neliší od naivity prvních budovatelů socialismu/komunismu v českých zemích, kteří si zcela vážně mysleli, že ukradnou-li materiální zázemí majiteli továrny, budou prosperovat naprosto stejně jako on předtím, jen zisky půjdou mezi dělníky. Mohl bych jmenovat i další příklady jako Zimbabwe a zabavování bělošských farem, ale pro náš účel to stačí takto. Podobně jako se komunisté po roce 1948 (a Beneš před nimi, nutno dodat) naivně domnívali, že výrobní podnik je pouze materiální zázemí a že ono „virtuálno“ je k ničemu (hezky v souladu s Marxem, který tvrdil cosi o nadhodnotě odcizené dělníkovi kapitalistou) a nemá to žádnou hodnotu – a pak se notně divili, když to nešlo, jak si mysleli – i Miloš Zeman se evidentně domnívá, že pouze „materiální“ část Ústavy, čili to, co je v ní slovo od slova zapsáno, je důležitá.

Možná to vymizelo z paměti mnohých, možná ne, ale chystaná a odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu byla poměrně dost vysmívaná kvůli svému rozsahu. Každý rádoby vtipálek poukazoval tehdy na to, kolik slov má Ústava USA a kolik měla mít ta evropská – ovšem málokomu došla souvislost. V Euroústavě mělo smysl každé jedno slovo od začátku do konce právě z jednoho důvodu – absence ústavních zvyklostí. Zatímco Ústavy civilizovaných zemí (o nepsanou tradici se tak či onak opírající) jsou kromě základního popisu fungování státu jakýmsi „blacklistem“, čili výčtem toho, co by stát dělat neměl, veškeré evropské smlouvy jsou naopak „whitelistem“, čili výčtem toho, co EU dělat může. Jakákoliv činnost EU – opravdu jakákoliv – musí být v zakládajících smlouvách explicitně povolena členskými zeměmi, jinak EU danou pravomoc nemá. Proto se evropské zakládající smlouvy čas od času inovují (nelze naplánovat vše, jak víme) a proto jsou tak dlouhé. Mohly by být kratší, ovšem musely by existovat evropské ústavní zvyklosti a hlavně tehdy by členské země ztratily suverenitu. Právě existence jejich suverenity je důvodem komplikovanosti takových smluv.

Jak to vypadá, když se na ústavní zvyklosti kašle, můžeme vidět velmi dobře v blízkém sousedství – v Maďarsku. Premiér Orbán totiž chápe Ústavu velmi podobně, jako prezident Zeman, ovšem protože ji sám může měnit, zachází s ní trochu jinak. Zpravidla tak, že chce-li něco prosadit, i kdyby šlo o věc, na níž by stačil běžný zákon, vecpe takové ustanovení rovnou do Ústavy. Je opravdu to inspirace, kterou prezident Zeman chce aplikovat?

Anebo je celá tato debata o „extenzivním výkladu“ Ústavy naprosto zbytečná, protože prezidentu Zemanovi jde pouze a jen o to, mít co nejvíce moci a je mu naprosto jedno, jak ji získá?