Norsko a EU – polemika

12. 02. 2012 10:52:34
Vážení čtenáři, bude takovou tradicí na mém blogu, že po publikaci hlavního článku (jako například včera o Norsku a EU), se nebudu účastnit přímé diskuse pod článkem, ale vyberu nejpodnětnější komentáře a budu na ně reagovat prostřednictvím článku, neboť zajímavé podněty si zaslouží reakci na více než tisíc znaků, stejně jako čtenáři si zaslouží, aby odpovědi na tyto zajímavé reakce byly déle snadno přístupné.

Nejprve bych se rád vyjádřil k problematice Oljefondu, čili norského SWF (Sovereign Wealth Fund), na kterou se ptal pan Kram, jakož i k tomu, jak se ropa podílí na norském bohatství. Pana Krama tímto zdravím do Londýna. Nejprve k samotné těžbě ropy a k tomu, co z ní máme jako obyvatelé Norska – pokud jde o peníze, za které se ropa prodává, z těch nemáme momentálně vůbec nic. Všechny peníze z prodeje ropy směřují na Statens pensjonsfond (také zvaný Oljefondet), čili ačkoliv rozhodně není v Norsku vše ideální, peníze z ropy se neutrácejí na teď, ale zásadně se nechávají na budoucnost – především na důchody, ale také jako strategické zásoby peněz pro případ finančních krizí. Stejně tak nemáme vůbec nic z produkce zemního plynu – plyn má zavedený do domácností jen velmi malý zlomek populace, prakticky celá produkce plynu jde na export a příjmy z něj jdou, stejně jako z ropy, na Oljefondet.
V Norsku existuje politická strana, která se jmenuje Fremskrittspartiet, která na rozdíl od ostatních politických stran je, dalo by se říct, advokátem globální ekonomiky v Norsku. Je to strana velmi liberální, proevropská, prosazující snížení daní, zapojení Norska do globálního byznysu a dalo by se říct „amerikanizaci“ norského ekonomického modelu. Tato strana před několika lety navrhla, že by se peníze z Oljefondu měly použít na stavbu infrastruktury (dálnic je málo, železnice by mohly být lepší), do zdravotnictví (Norové se nechávají operovat v Británii přes NHS; kdo zná NHS, bude mít velmi dobrou sondu do stavu norského zdravotnictví) či do školství, jako to dělá Nizozemí, které svoje příjmy z ropy prakticky celé dává na vzdělání. Jaký byl výsledek? Okamžitý propad preferencí FrP. Zní to nelogicky? Možná na první pohled, ale ne tehdy, podíváme-li se pod povrch.
Lidé, kteří Norsko neznají, často říkají na základě toho, že jsou zde vysoké daně a sociální demokracie u moci prakticky neustále, že je zde socialismus. To není pravda. Pokud je Norsko něčeho ztělesněním, pak té nejdrsnější varianty protestantské etiky, o jaké psal Max Weber. To, která politická strana je zde u moci nemá totiž vůbec nic společného s tím, jaké jsou zde daně, či s tím, proč zde existuje velferdsstat (sociální stát) v takovém rozsahu, v jakém existuje. V Norsku, které bývalo ještě relativně nedávno extrémně chudé, existovala vždy velká míra solidarity, která fungovala na principu „nebudeme-li si pomáhat, zahyneme“. To, spolu se silnou rovnostářskou tradicí (Norové byli sice chudí, ale svobodní vlastníci půdy odnepaměti) způsobilo, že sociální stát zde není motivován sociálnědemokratickou ideologií, ale celkově stylem života a zapojením se do života celé komunity. Aby se takový sociální stát ufinancoval, jsou potřeba vysoké daně. Daně jsou potřeba stejně tak i na to, aby se mohla rozvíjet infrastruktura – stavba dálnic či železnic je zde placená právě z toho, co se vybere na daních. Proč si tedy lidé dobrovolně utahují opasky, místo aby použili peníze, které mají z ropy – řekne si jistě leckterý našinec. Odpověď je nasnadě – stojí za tím protestantská etika, která by se dala shrnout do věty „spotřeba je hřích, zadlužit se je hřích; jakékoliv peníze nad reálné náklady se musejí odkládat na horší časy“. Tato zásada je natolik hluboce vpálena do podvědomí norské společnosti, že si neumím představit, jak by se dala zviklat.
Ropa zde samozřejmě pomohla, ovšem pouze sekundárně. Těžit ropu totiž není jen tak – zatímco arabské země si za peníze z prodeje ropy kupují infrastrukturu potřebnou k její těžbě, v Norsku tomu tak není. Stavba plošin, jejich vývoj, rafinérie, logistika, bezpečnostní standardy a další technologie – to všechno se vyvíjí a vyrábí zde. Norsko si standardy nekupuje, Norsko je vyvíjí – zejména na NTNU v Trondheimu. Firmy, které pracují na vývoji a výrobě technologií pro těžbu ropy zároveň potřebují „backup“ v podobě důležitých služeb – IT (hardware i software), certifikace a podobně. To je základní kámen, na kterém stojí zdejší ekonomika. Ropa tento proces jen uvedla do pohybu, nicméně dnes se celý ten sektor, který vyrostl kvůli těžbě ropy, dokáže velmi snadno obejít i bez ní. Protože norské standardy a technologie těžby ropy a plynu jsou – nebojím se říci – nejlepší na světě, tak dlouho, dokud bude na světě jakákoliv ropa a to kdekoliv, norské firmy mají proti jiným velmi silnou konkurenční výhodu. Proto zatímco mnohé arabské státy čeká po vyschnutí ropy kolaps, Norsko bude fungovat dobře i nadále.
Další bod v diskusi, který mě zaujal, se týkal zemědělství. Zde odpovím pouze krátce – nelze aplikovat norské zkušenosti na české podmínky. Dobře pamatuji, jak se v devadesátých letech zemědělci (či spíše bývalými družstevníky JZD) spíše opovrhovalo, než aby se vůči nim cítila celospolečenská solidarita (která je živí v Norsku), která zemědělce v Norsku živí. Dále pak – trvám si na tom, že za úpadek českého zemědělství si mohou čeští zemědělci tak akorát sami. Proč po vstupu do EU polské zemědělství prožívá obrovský boom navzdory tomu, že v něm byla silná přezaměstnanost a spousta lidí dělala práce, které jsou dnes, po mechanizaci za peníze Bruselu, již nepotřebné? Jak je možné, že Poláci dokázali restrukturalizovat zemědělství tak, že jim i přes to všechno hodně vydělává? Abych nechodil daleko – jak je možné, že se zemědělstvím v ČR velmi dobře živí soukromí podnikaví zemědělci? Ono to není tím, že by zemědělství v ČR zničila EU, jako spíš tím, že ČR má málo skutečných zemědělců. Spíše má stále plno „družstevníků“, kteří se neumějí přizpůsobit době. Kdo byl někdy nedávno na farmářských trzích, těžko by tam prodávajícím farmářům vyprávěl o úpadku českého zemědělství.
Poslední bod, na nějž bych rád reagoval, je přistěhovalectví. O přistěhovalectví do Norska také koluje celá řada mýtů a legend, které se na pravdě příliš nezakládají, takže bych rád nastínil, jaká je reálná situace. Naprosto největší skupinou přistěhovalců jsou zde Poláci. Je jich tu tolik, že na úřadech se běžně domluvíte polsky, v bankách velmi často, existují zde polské školky, školy a kostely (bohužel i včetně polského pojetí katolicismu, které se často od islámu zdejších muslimských přistěhovalců moc neliší). Poláci tvrdě pracují, jsou zde ceněni pro svoji invenci a píli, méně však pro (bohužel časté) neplacení daní, pracování načerno a tendence řešit život „neoficiálně“ – což jde ostře proti tomu, jak dělají věci Norové. To budí řadu konfliktů mezi polskou komunitou a norskou společností, ne ovšem nijak dramatických. Druhou, téměř stejně početnou menšinou, jsou zde Švédové. Švédové jsou ceněni zejména ve službách; všude tam, kde je potřeba kontakt s klientem. Budu velmi zdvořilý, když řeknu, že mnoho Norů nemá pro „kundeservice“ přirozené vlohy, zatímco mnoho Švédů naopak pro to vlohy má. Proto jsou velmi žádaní švédští číšníci, prodavači a podobně. Jisté pnutí je i zde, protože jestli jsou vůči někomu Norové občas xenofobní, bývají to Švédové a Poláci. Poláci kvůli „jakoś to będzie“, „kombinatorstwu“ či „Polak potrafi“ (kdo byl v Polsku, ví), Švédové kvůli jakési hloupé dějinné odplatě za to, že když jezdívali kdysi chudí Norové do Švédska, Švédové jim dávali často dost silně najevo, kdo je tu ten civilizovaný; což teď, když se situace obrátila, vede některé xenofobní Nory k tomu, aby si vylévali tento komplex na dvacetiletém klukovi ze Švédska, co si přijel přivydělat.
Přistěhovalců z nezápadního světa, spočítáme-li je jako celek, je zhruba dvě třetiny počtu Švédů. Žijí takřka výhradně v Oslo/Akershus, mimo jen málokdy. Jsou to komunity natolik různé, že je nelze paušalizovat. Íránci jsou velmi ceněni, dobře integrováni a celkově jsou jakousi elitou mezi mimoevropskými přistěhovalci. Velmi často proto, že se sem dostali jako političtí azylanti, kteří zde vedou exilovou činnost proti íránskému teokratickému režimu. Bezproblémoví bývají i Turci, kterých ovšem není moc a kteří jsou dobře integrováni – jejich jakýmsi guru je majitel věhlasného obchodu s ovocem, zeleninou a orientálním zbožím Grønlands Torg v Oslo, který ve svém obchodě má nabito lidmi z celého Norska každý den od rána do večera, protože má mnoho věcí, které většina Evropanů v životě neviděla nebo neví, jak se jmenují. Turci vlastnící podobné obchody jsou realitou i jiných míst, než je Grønland. Také často mívají vynikající kavárny. Je zde také hodně Iráčanů a Afghánců – ti bývají tak půl napůl. Někteří se integrují dobře, jiní hůře. Nedá se paušalizovat. Fakt je ten, že mezi Afghánci je dost těch, kteří mají na svědomí vlnu znásilnění, která začala před několika lety v Oslo. Pak jsou zde Pákistánci, které je nejčastěji vidět coby řidiče taxíků a autobusů – ti se zpravidla neintegrují vůbec a žijí si svým vlastním životem. Velmi podobné je to u Somálců, i ti se zpravidla nijak neintegrují a právě u nich a u Pákistánců dochází k tyranii například vůči „neposlušným dcerám“. Je smutné, že se tyhle problémy v Norsku dějí, ale pro běžného Nora jsou prakticky neviditelné – dějí se v rámci těchto komunit a na společnost v Norsku mají mizivý vliv.
Co je ovšem horší, bývají někteří přistěhovalci z Rumunska. Když vstoupilo Rumunsko v roce 2007 do EU, objevilo se zde mnoho organizovaných gangů z této země, které začaly krást lidem platební karty i s PIN (dalekohledem pozorovali zadávání PIN do bankomatu a pak spřátelení kapsáři dotyčného o kartu obrali), jízdní kola (mám velmi dobré kolo a ještě před pěti lety jsem si bez problémů troufl ho nechat u nádraží Oslo Sentralstasjon zamčené jen symbolicky – mnozí přitom nezamykali vůbec – dnes by to nešlo, protože co neukradnou, aspoň zničí), zařízení domů (prakticky vůbec se tu nezamyká) a podobně. S těmito gangy přišlo i mnoho žebráků – respektive spíš žebraček. Nevím, kam například pořád jezdí jedna taková zlatozubá paní, ale skoro každý den, kdy ji v Sandvice potkám, se mě ptá, jestli jí nedám na vlak, že má šest dětí a potřebuje domů do Rumunska. Tento problém se týká takřka výhradně Oslo a bezprostředního okolí (Akershus) a kvůli tomu, jedu-li vlakem do Oslo, tak za Drammen hlásí vždy průvodčí upozornění, aby si lidé dávali pozor na své věci, protože v okolí Oslo se to hemží krádežemi. Pokud tedy jde o přistěhovalce a vztah Norů k nim, tady je největší kámen úrazu. Jinak ale je to spíš bezproblémové.

Nejprve bych se rád vyjádřil k problematice Oljefondu, čili norského SWF (Sovereign Wealth Fund), na kterou se ptal pan Kram, jakož i k tomu, jak se ropa podílí na norském bohatství. Pana Krama tímto zdravím do Londýna. Nejprve k samotné těžbě ropy a k tomu, co z ní máme jako obyvatelé Norska – pokud jde o peníze, za které se ropa prodává, z těch nemáme momentálně vůbec nic. Všechny peníze z prodeje ropy směřují na Statens pensjonsfond (také zvaný Oljefondet), čili ačkoliv rozhodně není v Norsku vše ideální, peníze z ropy se neutrácejí na teď, ale zásadně se nechávají na budoucnost – především na důchody, ale také jako strategické zásoby peněz pro případ finančních krizí. Stejně tak nemáme vůbec nic z produkce zemního plynu – plyn má zavedený do domácností jen velmi malý zlomek populace, prakticky celá produkce plynu jde na export a příjmy z něj jdou, stejně jako z ropy, na Oljefondet.

V Norsku existuje politická strana, která se jmenuje Fremskrittspartiet, která na rozdíl od ostatních politických stran je, dalo by se říct, advokátem globální ekonomiky v Norsku. Je to strana velmi liberální, proevropská, prosazující snížení daní, zapojení Norska do globálního byznysu a dalo by se říct „amerikanizaci“ norského ekonomického modelu. Tato strana před několika lety navrhla, že by se peníze z Oljefondu měly použít na stavbu infrastruktury (dálnic je málo, železnice by mohly být lepší), do zdravotnictví (Norové se nechávají operovat v Británii přes NHS; kdo zná NHS, bude mít velmi dobrou sondu do stavu norského zdravotnictví) či do školství, jako to dělá Nizozemí, které svoje příjmy z ropy prakticky celé dává na vzdělání. Jaký byl výsledek? Okamžitý propad preferencí FrP. Zní to nelogicky? Možná na první pohled, ale ne tehdy, podíváme-li se pod povrch.

Lidé, kteří Norsko neznají, často říkají na základě toho, že jsou zde vysoké daně a sociální demokracie u moci prakticky neustále, že je zde socialismus. To není pravda. Pokud je Norsko něčeho ztělesněním, pak té nejdrsnější varianty protestantské etiky, o jaké psal Max Weber. To, která politická strana je zde u moci nemá totiž vůbec nic společného s tím, jaké jsou zde daně, či s tím, proč zde existuje velferdsstat (sociální stát) v takovém rozsahu, v jakém existuje. V Norsku, které bývalo ještě relativně nedávno extrémně chudé, existovala vždy velká míra solidarity, která fungovala na principu „nebudeme-li si pomáhat, zahyneme“. To, spolu se silnou rovnostářskou tradicí (Norové byli sice chudí, ale svobodní vlastníci půdy odnepaměti) způsobilo, že sociální stát zde není motivován sociálnědemokratickou ideologií, ale celkově stylem života a zapojením se do života celé komunity. Aby se takový sociální stát ufinancoval, jsou potřeba vysoké daně. Daně jsou potřeba stejně tak i na to, aby se mohla rozvíjet infrastruktura – stavba dálnic či železnic je zde placená právě z toho, co se vybere na daních. Proč si tedy lidé dobrovolně utahují opasky, místo aby použili peníze, které mají z ropy – řekne si jistě leckterý našinec. Odpověď je nasnadě – stojí za tím protestantská etika, která by se dala shrnout do věty „spotřeba je hřích, zadlužit se je hřích; jakékoliv peníze nad reálné náklady se musejí odkládat na horší časy“. Tato zásada je natolik hluboce vpálena do podvědomí norské společnosti, že si neumím představit, jak by se dala zviklat.

Ropa zde samozřejmě pomohla, ovšem pouze sekundárně. Těžit ropu totiž není jen tak – zatímco arabské země si za peníze z prodeje ropy kupují infrastrukturu potřebnou k její těžbě, v Norsku tomu tak není. Stavba plošin, jejich vývoj, rafinérie, logistika, bezpečnostní standardy a další technologie – to všechno se vyvíjí a vyrábí zde. Norsko si standardy nekupuje, Norsko je vyvíjí – zejména na NTNU v Trondheimu. Firmy, které pracují na vývoji a výrobě technologií pro těžbu ropy zároveň potřebují „backup“ v podobě důležitých služeb – IT (hardware i software), certifikace a podobně. To je základní kámen, na kterém stojí zdejší ekonomika. Ropa tento proces jen uvedla do pohybu, nicméně dnes se celý ten sektor, který vyrostl kvůli těžbě ropy, dokáže velmi snadno obejít i bez ní. Protože norské standardy a technologie těžby ropy a plynu jsou – nebojím se říci – nejlepší na světě, tak dlouho, dokud bude na světě jakákoliv ropa a to kdekoliv, norské firmy mají proti jiným velmi silnou konkurenční výhodu. Proto zatímco mnohé arabské státy čeká po vyschnutí ropy kolaps, Norsko bude fungovat dobře i nadále.

Další bod v diskusi, který mě zaujal, se týkal zemědělství. Zde odpovím pouze krátce – nelze aplikovat norské zkušenosti na české podmínky. Dobře pamatuji, jak se v devadesátých letech zemědělci (či spíše bývalými družstevníky JZD) spíše opovrhovalo, než aby se vůči nim cítila celospolečenská solidarita, která zemědělce v Norsku živí. Dále pak – trvám si na tom, že za úpadek českého zemědělství si mohou čeští zemědělci tak akorát sami. Proč po vstupu do EU polské zemědělství prožívá obrovský boom navzdory tomu, že v něm byla silná přezaměstnanost a spousta lidí dělala práce, které jsou dnes, po mechanizaci za peníze Bruselu, již nepotřebné? Jak je možné, že Poláci dokázali restrukturalizovat zemědělství tak, že jim i přes to všechno hodně vydělává? Abych nechodil daleko – jak je možné, že se zemědělstvím v ČR velmi dobře živí soukromí podnikaví zemědělci? Ono to není tím, že by zemědělství v ČR zničila EU, jako spíš tím, že ČR má málo skutečných zemědělců. Spíše má stále plno „družstevníků“, kteří se neumějí přizpůsobit době. Kdo byl někdy nedávno na farmářských trzích, těžko by tam prodávajícím farmářům vyprávěl o úpadku českého zemědělství.

Poslední bod, na nějž bych rád reagoval, je přistěhovalectví. O přistěhovalectví do Norska také koluje celá řada mýtů a legend, které se na pravdě příliš nezakládají, takže bych rád nastínil, jaká je reálná situace. Naprosto největší skupinou přistěhovalců jsou zde Poláci. Je jich tu tolik, že na úřadech se běžně domluvíte polsky, v bankách velmi často, existují zde polské školky, školy a kostely (bohužel i včetně polského pojetí katolicismu, které se často od islámu zdejších muslimských přistěhovalců moc neliší). Poláci tvrdě pracují, jsou zde ceněni pro svoji invenci a píli, méně však pro (bohužel časté) neplacení daní, pracování načerno a tendence řešit život „neoficiálně“ – což jde ostře proti tomu, jak dělají věci Norové. To budí řadu konfliktů mezi polskou komunitou a norskou společností, ne ovšem nijak dramatických. Druhou, téměř stejně početnou menšinou, jsou zde Švédové. Švédové jsou ceněni zejména ve službách; všude tam, kde je potřeba kontakt s klientem. Budu velmi zdvořilý, když řeknu, že mnoho Norů nemá pro „kundeservice“ přirozené vlohy, zatímco mnoho Švédů naopak pro to vlohy má. Proto jsou velmi žádaní švédští číšníci, prodavači a podobně. Jisté pnutí je i zde, protože jestli jsou vůči někomu Norové občas xenofobní, bývají to Švédové a Poláci. Poláci kvůli „jakoś to będzie“, „kombinatorstwu“ či „Polak potrafi“ (kdo byl v Polsku, ví), Švédové kvůli jakési hloupé dějinné odplatě za to, že když jezdívali kdysi chudí Norové do Švédska, Švédové jim dávali často dost silně najevo, kdo je tu ten civilizovaný; což teď, když se situace obrátila, vede některé xenofobní Nory k tomu, aby si vylévali tento komplex na dvacetiletém klukovi ze Švédska, co si přijel přivydělat.

Přistěhovalců z nezápadního světa, spočítáme-li je jako celek, je zhruba dvě třetiny počtu Švédů. Žijí takřka výhradně v Oslo/Akershus, mimo jen málokdy. Jsou to komunity natolik různé, že je nelze paušalizovat. Íránci jsou velmi ceněni, dobře integrováni a celkově jsou jakousi elitou mezi mimoevropskými přistěhovalci. Velmi často proto, že se sem dostali jako političtí azylanti, kteří zde vedou exilovou činnost proti íránskému teokratickému režimu. Bezproblémoví bývají i Turci, kterých ovšem není moc a kteří jsou dobře integrováni – jejich jakýmsi guru je majitel věhlasného obchodu s ovocem, zeleninou a orientálním zbožím Grønlands Torg v Oslo, který ve svém obchodě má nabito lidmi z celého Norska každý den od rána do večera, protože má mnoho věcí, které většina Evropanů v životě neviděla nebo neví, jak se jmenují. Turci vlastnící podobné obchody jsou realitou i jiných míst, než je Grønland. Také často mívají vynikající kavárny. Je zde také hodně Iráčanů a Afghánců – ti bývají tak půl napůl. Někteří se integrují dobře, jiní hůře. Nedá se paušalizovat. Fakt je ten, že mezi Afghánci je dost těch, kteří mají na svědomí vlnu znásilnění, která začala před několika lety v Oslo. Pak jsou zde Pákistánci, které je nejčastěji vidět coby řidiče taxíků a autobusů – ti se zpravidla neintegrují vůbec a žijí si svým vlastním životem. Velmi podobné je to u Somálců, i ti se zpravidla nijak neintegrují a právě u nich a u Pákistánců dochází k tyranii například vůči „neposlušným dcerám“. Je smutné, že se tyhle problémy v Norsku dějí, ale pro běžného Nora jsou prakticky neviditelné – dějí se v rámci těchto komunit a na společnost v Norsku mají mizivý vliv.

Co je ovšem horší, bývají někteří přistěhovalci z Rumunska. Když vstoupilo Rumunsko v roce 2007 do EU, objevilo se zde mnoho organizovaných gangů z této země, které začaly krást lidem platební karty i s PIN (dalekohledem pozorovali zadávání PIN do bankomatu a pak spřátelení kapsáři dotyčného o kartu obrali), jízdní kola (mám velmi dobré kolo a ještě před pěti lety jsem si bez problémů troufl ho nechat u nádraží Oslo Sentralstasjon zamčené jen symbolicky – mnozí přitom nezamykali vůbec – dnes by to nešlo, protože co neukradnou, aspoň zničí), zařízení domů (prakticky vůbec se tu nezamyká) a podobně. S těmito gangy přišlo i mnoho žebráků – respektive spíš žebraček. Nevím, kam například pořád jezdí jedna taková zlatozubá paní, ale skoro každý den, kdy ji v Sandvice potkám, se mě ptá, jestli jí nedám na vlak, že má šest dětí a potřebuje domů do Rumunska. Tento problém se týká takřka výhradně Oslo a bezprostředního okolí (Akershus) a kvůli tomu, jedu-li vlakem do Oslo, tak za Drammen hlásí vždy průvodčí upozornění, aby si lidé dávali pozor na své věci, protože v okolí Oslo se to hemží krádežemi. Pokud tedy jde o přistěhovalce a vztah Norů k nim, tady je největší kámen úrazu. Jinak ale je to spíš bezproblémové.

Autor: Andrej Ruščák | neděle 12.2.2012 10:52 | karma článku: 25.34 | přečteno: 2303x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 16.88 | Přečteno: 250 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.10 | Přečteno: 503 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 464 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2304 | Diskuse

Bohumír Šimek

Je Babiš bezpečnostní riziko?

Mimořádná schůze sněmovny, tentokrát svolaná vládní pětikoalicí, které přetekl kalich trpělivosti, a která zvažuje riziková chování opozice, a opozice obviňující z bezpečnostního rizika vládu. Kdo má pravdu?

25.3.2024 v 18:15 | Karma článku: 22.86 | Přečteno: 651 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6413

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...