Středa 25. listopadu 2020, svátek má Kateřina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 25. listopadu 2020 Kateřina

Ohrožují nás konzervativci, progresivisté, obě skupiny najednou, nebo snad nikdo?

26. 06. 2018 13:05:00
Jan Moláček publikoval v Aktuálně.cz velmi dobrý text na téma příkopů v naší společnosti a zabývá se tím, které jsou prospěšné a které nikoliv. Pojďme se ovšem podívat na to podstatné – kde se ty příkopy berou.

Článek se věnuje v kostce tomu, že demokratická společnost je rozdělena na dva tábory, nazvěme je „konzervativní“ a „progresivní“, které spolu nemluví, zatímco mají tendenci mluvit s extremisty na své vlastní straně a tím přispívají k polarizaci společnosti. Potíž je v tom, že obě skupiny mají tendenci vidět svůj set hodnot jako neutrální výchozí bod a tak si neuvědomují, jak moc se přičiňují ke kopání příkopů mezi sebou a demokraticky smýšlejícími spoluobčany z druhé strany názorového spektra. Zde je potřeba doplnit, že není problém v tom, mít a vyjadřovat i silný názor, ale pořád je v argumentaci nutné oddělovat názor a fakta. A to je právě kámen úrazu, protože v této disciplíně celkem solidně pokulháváme.

Neplyne ovšem naše blednoucí schopnost tyto kategorie oddělovat z toho, že s touto hranicí mají často problémy i novináři, pro které hranice mezi nimi měla být vždy posvátná? Narážím zejména na novináře názorově progresivní. Názory vydávané za fakta jsou běžné v obou skupinách, ale zatímco – minimálně v anglosaském světě – na konzervativní straně novinářského spektra je všem jasné, že jde o prosazování určité linie, mnoho progresivních novinářů je bytostně přesvědčeno o své neutralitě.

Coby člověk, který je zhruba někde uprostřed, a který mluví s oběma tábory podobně často a dokáže chápat jejich starosti, to v některých otázkách to vidím častěji, než by mi bylo libo. A obávám se, že ta dynamika je následující:

V mediálním prostoru mají převahu lidé progresivně smýšlející, na což reagují konzervativně založení lidé z širší populace. Zatímco konzervativní novinář není pro progresivně smýšlejícího člověka ze širší populace důvodem ke spravedlivému rozhořčení a eskalaci pocitu „musíme se bránit stůj, co stůj, jinak svět, jak ho známe, skončí“, protože konzervativních novinářů je menšina a těžko vytvoří dojem, že mediální scéna je „zaujatá proti široké veřejnosti“, naopak to platí doslova výtečně. Konzervativněji založení lidé otevřou noviny (ať už tištěné nebo internetové), pustí televizi, zapnou rádio, a slyší či vidí prakticky neustálý proud progresivních myšlenek, ke kterým také velmi často patří moralizování a odsuzování těch, kteří tyto postoje nesdílejí. Reagují tedy přesně tím stylem, který pan Moláček kritizuje; spojí se s extrémisty z vlastního tábora, protože mají pocit, že moralizující progresivisté jsou „všude“ a je potřeba „zachraňovat“, co se dá. Jenže oni nejsou všude, oni jenom drží většinu mediálního prostoru.

Proto je důležité dělat dvě věci: konzervativněji založeným lidem ukazovat, že ne všechno, co se v progresivních kruzích upeče, je tak horké (ale nebagatelizovat trendy, které mohou být nebezpečné), a progresivním novinářům, publicistům a dalším veřejně činným lidem zas a znovu opakovat, k čemu vede, nebudou-li si uvědomovat svou osobní zaujatost a to, co se stane, budou-li své hodnoty tlačit do lidí hlava nehlava. To je podle mě první základní předpoklad pro zasypání těch příkopů – zdravá mediální scéna.

Doporučuji se naučit dánsky a podívat se do Dánska, jak se to dělá, tam to umějí opravdu dobře. Naopak jako odstrašující příklad bych dal Švédsko nebo – v menší míře – Německo, kde novinářská obec zní víc unisono, než by měla. V Dánsku existuje široká paleta názorového spektra i v médiích i v politice, a co je zajímavé, názoroví oponenti spolu dokážou diskutovat a dokážou spolu mluvit. Kupříkladu cokoliv, co řekne ministryně pro přistěhovalectví a integraci Inger Støjberg, je v linii, za kterou by si Dánsko mohlo vysloužit prominentní členství ve Visegrádské čtyřce – a v tisku se běžně vyskytují profesionální novináři, kteří s ní souhlasí i ti, kteří s ní nesouhlasí a veřejná debata se vede zpravidla k věci. Její aktéři tak jsou schopni pojmenovat fakta a pak k nim vyjádřit svůj (souhlasný či nesouhlasný) názor, místo toho, aby se mezi sebou lidé trapně nálepkovali stylem „rasisti“ proti „sluníčkářům“. Výsledek je ten, že je dánská politika různorodá a přesto není polarizovaná. Zatímco ve Švédsku a Německu bují extremistická hnutí, v Dánsku je klid. Možná by nezaškodilo, kdyby naši opinion leadři občas místo do Berlína zajeli do Kodaně – tím spíš, když je česká mentalita daleko více podobná té dánské, nežli té německé.

Množí se názory, že progresivní vliv na společnost přeci nemůže být tak silný, když došlo k Brexitu, volbě Donalda Trumpa, nebo v Česku k volbě Miloše Zemana. Jenže ono je to trochu složitější. Nejde ani tak o progresivní vliv na reálnou společenskou změnu – ta zase tak překotná není – jako spíš na mediální realitu a témata, která jsou nastolovaná a kterými společnost, navyklá média konzumovat, žije. Navzdory tomu, že tyto tři fenomény bývají spojovány, nemají až tak moc společného, protože vycházejí z dost odlišných realit.

Brexit nebyl ani tak revoltou proti progresivním hodnotám, jako spíš ideální souhrou několika fenoménů:

  • Zcela evidentní plán Davida Camerona a Borise Johnsona (třebaže stáli na „opačných pólech“, což jim ale moc nevěřím) vyvolat referendum, které by skončilo cca 48-49 % pro odchod z EU, aby tak měli páku na Brusel a mohli říkat „vidíte, přistupte na naše podmínky, nebo uděláme ještě jedno referendum, a pak, kdo ví, co bude“. Spoléhali se přitom na průzkumy veřejného mínění – a jak víme, tragicky se to nepovedlo. Každému, kdo by o tom pochyboval, doporučuji se podívat na výrazy a jednání klíčových zastánců Brexitu po vyhlášení výsledků. Vypadají snad takhle lidé, kteří něco vyhráli?
  • Dlouhodobý vliv Ruperta Murdocha a majitelů Daily Mailu na pohled na EU v Británii – a speciálně Ruperta Murdocha, který si na euromýtech a házení špíny na EU udělal byznys. Lidé to pak jenom konzumovali.
  • Dlouhodobý vztek lidí z Commonwealthu a jejich potomků žijících v UK na Poláky, Rumuny a další z EU, kteří mohli do UK přijít „snadno“ a mohli se bez jakékoliv byrokracie uchytit v profesích, v nichž jim přímo konkurují, což tito považují za extrémní nespravedlnost, vzhledem k tomu, jak těžké je získat pracovní vízum pro občany třetích zemí. Z jejich pohledu šlo vyloženě o to, aby sousedovi chcípla koza a byli to velmi pravděpodobně oni, kdo nakonec rozhodl, že se hlasování přehouplo, kam se přehouplo – tím spíš, že občané zemí Commonwealthu právo hlasovat měli, zatímco občané EU v Británii žijící nikoliv.

V Americe šlo o něco jiného – tam bych řekl, že Donald Trump v sobě skloubil nechuť k „Washingtonu“, veřejnou nelásku k Hillary Clinton jako osobě (kdyby primárky vyhrál Bernie Sanders, mohlo to vypadat jinak) a hlavně – to byl krach politiky identit, respektive použití politiky identit proti těm, kdo ji normálně používají. Trump v podstatě uměl využít potenciál „bílého heterosexuálního muže“ jako identity způsobem, kterým Demokraté tradičně oslovovali menšiny. Nemyslím si, že ti, kdo Trumpa volili, doufali v nějakou velkou změnu, spíš jim šlo o prásknutí do stolu, byl to tak trochu akt volebního vandalismu, než cokoliv jiného. Proto také nefungovalo, když média útočila před volbami na Trumpa; a proč mu lidé byli schopni odpustit cokoliv, co by komukoliv před ním neprošlo, protože to byla jeho žádaná vlastnost, nikoliv vada. Oni tam chtěli někoho, z koho budou mít reprezentanti „systému“ osypky, a čím větší, tím lepší. A bylo jim proto v podstatě jedno, jak velký hulvát to bude.

V Česku bych zase řekl, že, odhlédneme-li od ruského vlivu a od jasně vedené hybridní války, jde o dlouhodobě podceňovaný aspekt kulturní války. Přišla k nám pozdě, ale s o to větší silou. Pamatuji si dobře, že když jsem bydlel v Polsku (2007-2010), fascinovalo mě, jak ostré debaty se vedou o hodnotové pozice, zatímco u nás se politika vedla v podstatě čistě jenom o ekonomice, o přerozdělování, o tom, jaké budou daně a jaké budou dávky (stručně řečeno). A o třiceti korunách u doktora. U nás hodnotová témata v politice v podstatě neexistovala a právě proto to bylo pole neorané, když přišla možnost na tom kapitalizovat, což se stalo během uprchlické krize. A na to se pak rázem nabalilo všechno ostatní – #metoo, ekologie, Evropská unie, cokoliv, co mělo nádech „pokroku“.

Myslím, že je chybné poukazovat na tyhle tři fenomény, každý v zásadě úplně jiný, jako příklad toho, že progresivní myšlenky vlastně nemají žádnou moc a dnešek je naopak plný konzervativního populismu. Viditelným důsledkem velkého dosahu progresivních myšlenek je narůstající nedůvěra „lidu“ vůči „elitám“ a s ní související touha spousty lidí hlavně za každou cenu zarazit změny, které způsobí, že zítřek bude jiný, než dnešek.

A pak je tu ještě jeden aspekt, pokud jde o Česko. Lidé u nás stále ještě cítí určitou zášť (do značné míry oprávněnou) vůči západní Evropě, že jí bylo historicky umožněno se po válce čtyřicet let svobodně rozvíjet a bohatnout. To je bod, s nímž docela souhlasím, protože aby společnost mohla být stabilní, aby mohla sdílet své bohatství a aby přijala pozitivnější roli, musí dostat čas na to, aby se mohla organicky rozvinout. My ten čas, těch čtyřicet let, o nichž mluvili už Baťa nebo Piłsudski, o Starém zákoně nemluvě, potřebujeme opravdu kriticky. My potřebujeme čtyřicet let stability a svobody, jakož i dotací (západní Evropa dostávala výraznou pomoc z Marshallova plánu, kdyby chtěl někdo poukazovat na to, že na rozdíl od západní Evropy po někom žebráme), abychom se dokázali postavit na vlastní nohy. To nejde urychlit. A to, co po nás západní Evropa teď chce, je, že říká, že v 29. roce téhle transformace to v podstatě máme utnout a jít do rizika, a tím riskovat, že dílo, které trvá přes dvě generace vytvořit, třeba úplně přijde vniveč. Pokud jde o tohle „právo na geopolitický klid“, nejde jen o nějaký altruismus ze strany západní Evropy, jde bytostně o otázku, koho chtějí za souseda, jestli další bohaté a civilizované země, nebo rozvrácené společnosti ovládané mafií a totalitními ideologiemi, před kterými se budou muset bránit. Už jen to je důvod, proč je v jejich bytostném zájmu nám ten čas na transformaci poskytnout.

Další věc se týká určité desiluse z toho, že jsme mimo východní blok už 29 let, a přesto se na nás v západní Evropě lidé často koukají dost ošklivě skrz prsty (zažil jsem to zejména v Británii a Skandinávii). Vzhledem k tomu, že už máme pocit, že nejsme tak úplně nováčci, to hodně lidem vadí. Proto narůstá ta frustrace a proto se hněv obrací ke všemu, co moderní trendy na západě symbolizuje – jako je právě solidarita s uprchlíky, feminismus a podobně. Jsme totiž v takové hodně zvláštní pozici, pro kterou západní postmoderna zatím stále ještě nenašla své místo. Jsme „bílí“, ale ne tak úplně „bílí“. Jsme „bílí“ natolik, abychom byli v podstatě nuceni ke sdílení „viny bílého muže“ za kolonialismus, což je argument, který západní levice nejčastěji používá, pokud jde o přistěhovalectví z Afriky, (jihovýchodní) Asie a Blízkého východu, ale nejsme „bílí“ natolik, abychom měli privilegium, o kterém západní levice mluví, ve smyslu životní zkušenosti tamních původních obyvatel. Nekolonizovali jsme, byli jsme naopak dost brutálně kolonizováni. Někteří z nás (Maďaři, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Řekové, Rumuni a další) dokonce muslimským impériem. Tohle je něco, co nejde jen tak snadno vymazat z kolektivní paměti, a mluvíme-li o tom, že podstatná část zemí Visegrádské čtyřky se najednou neidentifikuje s progresivně pojatými „západními“ hodnotami, chce to nezapomínat na tohle.

Nic se ovšem nezlepší, pokud se nepokusíme se na věc podívat očima té druhé strany demokratické diskuse. Naopak, pokud se budeme obracet k extremistům (z jedné strany Klinika a Alarm, z druhé strany SPD a KSČM), kteří třeba mohou sdílet náš pohled na svět, staneme se sami extremisty a příkop, který mezi sebou ti, kdo spolu mají mluvit, už bude k nepřekonání.

Autor: Andrej Ruščák | úterý 26.6.2018 13:05 | karma článku: 27.44 | přečteno: 1726x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.

V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.

28.5.2020 v 12:36 | Karma článku: 30.04 | Přečteno: 958 | Diskuse

Andrej Ruščák

Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas

Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.

10.5.2020 v 17:41 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 595 | Diskuse

Andrej Ruščák

Podstata vězení obnažená na kost

Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.

20.4.2020 v 22:17 | Karma článku: 40.17 | Přečteno: 4510 | Diskuse

Andrej Ruščák

Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou

Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.

21.1.2019 v 10:07 | Karma článku: 29.15 | Přečteno: 2397 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Radek Sárközi

Dvouleté děti do školky nepatří, předškoláci zase nepatří do jeslí...

V tomto komentáři k aktuální novele zákona o dětských skupinách upozorňuji na nekoncepčnost a nesystémovost nastavení podmínek pro výchovu, vzdělávání a péči o nejmladší děti od dvou do pěti let věku v různých institucích.

24.11.2020 v 16:16 | Karma článku: 19.36 | Přečteno: 685 | Diskuse

Tomáš Flaška

Zrušit Senát nebo nezrušit?

Nebo včera zrušit a dnes nerušit? A zítra? Je to úžasně konzistentní jak naši nejvyšší mají dlouhodobě jasné myšlenky a vize.

24.11.2020 v 13:02 | Karma článku: 25.76 | Přečteno: 795 | Diskuse

Ivo Hnilica

Co všechno předcházelo 17. listopadu 1989.

Nemusí být všechno o kovidu 19. Před „Listopadem“ jsme se nacházeli v takové temnotě nesvobody, že se divím, jak ji bylo možné vůbec přežít. Žili jsme, nebo to byla stínová hra? Bylo po válce a Československo "spadlo" v rozdělené

24.11.2020 v 12:27 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 544 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Stalinovy čistky v NKVD, Walter Schellenberg v kauze Tuchačevského šířil Stalinovu lež

Walter Schellenberg v kauze Tuchačevského šířil Stalinovu lež o „ německých „ dezinformacích, třebaže šlo o Stalinovy dezinformace. Schellenberg byl klíčovým svědkem spolupráce NKVD s Gestapem, a protože se Stalinovi nepodařilo,

24.11.2020 v 10:02 | Karma článku: 14.91 | Přečteno: 400 | Diskuse

Jan Dvořák

Za co zasypat díru, když peníze nebudou, a za ty z Bruselu to nelze? (děsivá vize)

Nemusíte být ani profesionálním prognostikem, abyste dokázali „vymodelovat“ velmi pravděpodobnou situaci, která by se mohla stát, dejme tomu, za rok.

24.11.2020 v 8:03 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 269 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6282

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Najdete na iDNES.cz