Když musí normální lidi a normální chování chránit zvláštní zákon

V Utahu vstoupil v platnost dlouho očekávaný, leč zcela absurdní zákon, který nic nezakazuje, naopak výslovně říká, že je něco dovoleno a člověk, který to dělá, nesmí být stíhán ani nijak popotahován. Schyluje se k tomu i u nás?

Když jsem byl malý a Sám doma byl mezi dětmi populárním filmem, přišlo mi velmi zvláštní, že ti lidé toho tolik nadělají, že byl malý Kevin doma sám, a co všechno zvládl. Psaly se rané devadesátky, svět byl plný svobody (obzvlášť u nás), ale narativ toho filmu už tehdy ukazoval směr, kterým se měla brzy americká společnost vydat a který zašel tak daleko, že chování, které bylo do té doby považované za samozřejmé, se rychle stalo nejdříve takřka univerzálně opovrhovaným, no a netrvalo dlouho, aby se stalo ilegálním. Řeč je o výchově dětí k samostatnosti.

Kdo čte americký tisk, nemohlo mu ujít, jak poslední dobou tu a tam po médiích zaměstnavatelé pláčou, že se s „mileniály“ nedá pracovat, protože jsou nesamostatní, nedospělí a paní primátorka Prahy by jistě (v tomto případě právem) řekla „zpovykaní“. Takové nářky se hemží příběhy o uchazečích, kteří přijdou na pohovor i s rodiči, případně o vyhozených, jejichž rodiče volají do firmy, jestli by si to nechtěla rozmyslet. Zdá se vám to absurdní? Vězte, že je to stále ještě špička ledovce.

Generace, která právě vstupuje v Americe do „dospělého“ života, a čím bohatší je její původ, tím je to horší, přichází s naprosto absurdními požadavky, které už stačily ovládnout univerzitní kampusy ve většině anglosaského světa (Kontinent zatím zůstal ušetřen) a které si, pomalu, ale jistě, razí cestu i do korporací a politiky. Klíčová slova jsou v tomto případě Safe Spaces (bezpečná místa), Trigger Warnings (předběžná varování před spouštěči traumatu), No Platform (znemožnění projevu), popřípadě Microaggression (mikroagrese). Komu tato slova připadají jako vystřižená z Orwellova newspeaku, není zrovna vedle. Safe spaces jsou místa, odkud je vykázán každý, kdo má jakkoliv kontroverzní názory (tedy kde nesmí zaznít nic, po čem by se někdo necítil příjemně), trigger warnings jsou varování před obsahem, například mluví-li se o holocaustu, musí se napsat varování, že kurs bude obsahovat zmínky o násilí a smrti, no platform znamená, že lidem s nepohodlnými názory se zakáže – a pokud to nepomůže, násilně znemožní – přednášet a mikroagrese je jakýkoliv „útočný“ verbální projev, který se v této kultuře chápe jako rovnocenný s agresí fyzickou. Tohle je dnes standard na většině, zejména elitních amerických univerzit (světlou výjimkou je třeba University of Chicago).

Lenore Skenazy, americká novinářka a v současné době aktivistka za právo dětí na samostatnost a práva rodičů, kterým v takové výchově stát brání, spustila doslova lavinu, když nechala v roce 2009 svého, tehdy devítiletého, syna jet z nákupního centra domů metrem. V New Yorku. A co víc, napsala o tom článek. Spustila se obrovská mediální smršť, Lenore byla nazvána „nejhorší matkou Ameriky“ (toto označení si pak dala do názvu svého televizního pořadu, kde se věnovala právě výchově dětí k nesamostatnosti), množila se udání, na základě kterých lidé požadovali, aby byl její syn odebrán. Jejímu synovi se přitom nic nestalo: prostě dojel domů a byl na sebe patřičně hrdý, že to zvládl. Potíž je v tom, že se narodil do špatné doby.

Americká společnost zažila (z různých důvodů; za všechny zmiňme válku ve Vietnamu, nesmírně špatnou urbanistickou politiku – tzv. zoning, dodnes naprosto nedostatečně dostupnou psychiatrickou péči a tzv. „válku s drogami“) v 70. a 80. letech nebývalý nárůst zločinnosti a „rozpadu místních komunit“. V téže době se masově rozšířily kabelové televize se svým čtyřiadvacetihodinovým zpravodajstvím, které, jak si jistě dovedete představit, vydělávalo zejména na strašení diváků – a najít mezi třemi sty miliony lidmi každý den dost vražd, únosů a znásilnění, aby naplnily zprávy, zase takový velký problém není.

To nejabsurdnější ovšem je, že v této době děti měly volnost, kterou jsme měli v našem dětství (když mluvím za sebe, mluvím o konci 80. a začátku 90. let) i my. Byly to, jak se v Americe říkalo, latchkey kids, tedy děti s klíčem na krku, které dokázaly samy dojít do a ze školy, nakoupit, zařídit, co bylo potřeba. Netrvalo dlouho a byl s tím konec. Rodiče se začali o děti bát, začali jim zakazovat samostatně chodit ven, popřípadě si bez dozoru hrát. Moc tomu nepomohla ani americká obliba žalob a touha najít na každé tragédii viníka. Jako kdyby okřídlené, a velmi pravdivé heslo Shit happens, tedy „věci se prostě stanou“, zmizelo z povědomí společnosti.

Aniž by se změnily zákony, vypukla mezi lidmi paranoia par excellence. Stačilo pár případů zapomenutých dětí v autě za horkého dne, kdy dotyčné děti zemřely, aby společnost začala hysterčit kvůli každému dítěti nechanému v autě – s otevřenými okny – byť jenom pár minut, zatímco rodič šel třeba jenom zaplatit za benzín, i kdyby bylo třeba jenom 15°C a pod mrakem. Stačilo pár na celou Ameriku propíraných únosů dětí, aby lidé získali pocit, že zrovna jejich dítě je v nebezpečí právě tady a teď (a pořád). Když se k tomu přidá nějaká ta desinterpretace statistiky, jako že „reported missing“, tedy „pohřešované“, což ve většině případů byly děti, které se zapomněly u kamaráda, neřekly o tom rodičům a pak je u toho kamaráda našla policie, se automaticky začalo považovat za „oběti únosu“, věci to také nepomohlo. Nepomohlo ani to, že „únosy“ jako takové zpravidla znamenají děti, které jsou s druhým rodičem, který je má v rozporu s podmínkami rozvodu. Takový ten únos jako z filmu, kdy je dítě unesené na ulici někým neznámým, se stává extrémně málokdy: v celých USA jde o řádově desítky případů ročně – na 325 milionů lidí.

„A co byste dělal, kdyby mělo smůlu ausgerechnet vaše dítě?“ – tak zní velmi oblíbená formulka, kterou používají vystrašení rodiče, jímž se v Americe říká „helicopter parents“, tedy „vrtulníkoví rodiče“, podle toho, že nad svými dětmi neustále poletují jako vrtulníky. Potíž je v tom, že lidé, kteří tohle říkají, rizika hodnotí podle jejich výskytu ve zprávách a ne podle toho, jak velká šance je, že se zrovna v jejich okolí něco stane. Naprostá většina dětí je sexuálně zneužita příbuznými a známými, nikoliv náhodným úchylem v parku. Šance, že zabijete dítě v autě po cestě do školy, je větší, než že ho někdo unese, půjde-li do školy samo. Ale protože dopravní nehody vnímáme jako další zprávu o sebevražedném útoku v Iráku (byť paradoxně je poslední dobou těch sebevražedných útoků v Iráku docela málo), zatímco „únos dětí“ v televizi přitáhne naši pozornost, rozhodujeme se jinak – a špatně.

A kdyby to opravdu bylo moje dítě? Ano, byl bych strašně smutný, byla by to tragédie a nevím, jak bych se s ní srovnal. Ale také by to byl život. Riziko k životu patří a Černého Petra si někdy vytáhne i ten nejctnostnější člověk. A že riziko k životu patří lze dokázat snadným testem: zkusme si představit, jak by v praxi vypadal svět, v němž se rozhodneme riziko odstranit. Jak vysoká cena by to byla? Koho bychom museli monitorovat (každého) a co všechno bychom museli zakázat? A kdo hlídá hlídače? A opravdu chceme v takovém světě žít? Takový svět by byl noční můrou stvořenou z té nejhorší kombinace 1984, Fahrenheitu 451 a Minority Report. Je tedy jasné, že někde – otázka je, kde – je hranice, za kterou je „akceptovatelná míra rizika“, a každý argument typu „a kdyby to bylo tvoje dítě“, popřípadě „i kdyby to mělo zachránit byť jen jeden lidský život, má to cenu“, je argument k takové dystopii směřující.

V současné Americe je nepsané (to je na tom nejhorší) pravidlo, že do dvanácti let dítě nesmí být z dohledu dospělých – zákonných zástupců nebo lidmi jimi pověřených. A to ani na chvilku. Jakkoliv je tohle pravidlo nepsané, o to přísněji je vymáhané; a zdaleka nejen úřady, které, bez zákonné opory, šikanují ústy a činy policistů, soudců či sociálních pracovníků rodiny na základě svých osobních názorů na bezpečnost dětí, ale zejména tzv. busybodies, čili lidé, kteří nepřijdou za vaším samotně si hrajícím dítětem v parku a nezeptají se ho, jestli je v pořádku, ale rovnou volají 911 (naše 112).

Přesně do této situace tak přichází do Utahu tzv. „Free Range Kids Law“, tedy zákon pojmenovaný po hnutí, které Lenore Skenazy založila, zvané Free Range Kids (děti z volného výběhu), který výslovně říká, že výchova dětí k samostatnosti například tím, že necháte dítě jít samo do školy, na nákup nebo si hrát v okolí, není trestná a nesmí být žádným způsobem postižitelná.

Hlavním problémem celé věci je to, že lidé úplně nechápou, že obletování vlastních dětí a odstraňování všech, i absurdně minimálních rizik z jejich cesty, není neutrální volba. Oni si zpravidla myslí, že tím, že to dělají, nic nezkazí, že pouze pomohou (zachrání děti před riziky). Jenže se velice pletou: děti, které jsou takto vychovávané, nebudou dobře připravené na život. Zachráníme-li je před menším pádem, nevytvoří si dostatečnou schopnost zabránit v budoucnu pádu většímu, když my u toho nebudeme. Nenaučí-li se děti drobnému nepohodlí, nesnesou větší nepohodlí. Nenaučíme-li je menšímu stresu, nesnesou stres větší později. Lidé, kteří své děti takto úzkostlivě chrání, navzdory tomu, že zločinnost je po celém západním světě, včetně České republiky, rekordně nízká – ještě nikdy nebylo tak bezpečně, jako dnes. Dokonce ani na silnicích nebylo ještě nikdy tak bezpečně, jako dnes – počet mrtvých na českých silnících je rekordně nízký, což, vzhledem k hustotě provozu poukazuje na to, že se jezdí daleko bezpečněji, než když jsme byli malí my. Rodiče tímto jednáním dětem vyloženě škodí; zadělávají jim na psychické problémy v dospělosti, jakož i na neschopnost se postarat o svůj dospělý život.

Tento článek ovšem není jen o Americe – tyto tendence jsou velmi jasně viditelné i v Česku, zejména pak ve městech a zejména mezi střední a vyšší společenskou vrstvou. Nepochybuji zároveň o tom, že by se přidala i dělnická třída, pokud by k tomu měla prostředky; hysterie působí na všechny lidi stejně, akorát děti dělnických rodičů chrání před hysterií ze strany rodičů ohledně rizik fakt, že si tito nemohou dovolit platit za nonstop hlídání svých ratolestí, popřípadě naplnění jejich života kroužky tak, aby „vždy byly pod kontrolou“. Protože to k nám přichází s fázovým posunem cca dvaceti let, vidíme v Americe výsledky, a víme, čeho se vyvarovat. Víme také to, že je neskutečně těžké cokoliv změnit, jakmile se názory na rizika tohoto typu stanou ve společnosti normou – každý, kdo se bude o změnu snažit, skončí jako čarodějnice na hranici; „upalte ho, chce smrt našich dětí!“, bude dav, v přeneseném slova smyslu, volat. Proto je potřeba to zaříznout už tady a teď.

Je bezpodmínečně nutné, aby se z úzkostlivé péče o děti, z tohoto „vrtulníkového rodičovství“, stalo něco, co je vysmívané, co se ve slušné společnosti nedělá. Tato – na začátku menšina – totiž dokáže být pořádně hlasitá a většina lidí, jak jsme už viděli v Americe, volí ustoupit, když se s nimi potká, jenže, ponecháme-li jim prostor, nebude už kam ustupovat. Nakonec nalezou do OSPODu, k policii a k soudům, tak, jako v Americe. Naše děti tak ztratí veškerou volnost pohybu, nenaučí se ani orientovat v terénu, ani sociálním interakcím s vrstevníky: vždy budou mít za zadkem dospělého, který jim bude dělat arbitra. Nepotřebujete velkou fantazii k tomu, abyste viděli, k čemu to míří.

Děti jsou schopnější, než si myslíme; aniž bych chtěl obhajovat dětskou práci, uvědomme si, že, čistě, pokud jde o schopnost, chudé děti v Pákistánu zvládnou jít na desetihodinovou šichtu do fabriky, říct si o plat a přinést ho domů. Děti v Africe dokážou navštívit samy příbuzné žijící dva dny cesty daleko. Dokonce i na Ukrajině je běžné, že prvňáčci dokážou dojet do školy maršrutkou (sdílené taxi). Naše civilizace poslední dobou děti infantilizuje; k batolatům se chováme jako ke kojencům; k desetiletým se chováme, jakoby to byla batolata. Je potřeba říct důrazné ne a tento trend zastavit. A to, že u nás ještě není moc rozšířený, je tím spíš důvodem k ostré a rozhodné reakci; protože až se rozšíří, bude pozdě.