Návod pro 48 %, aneb jak vrátit liberalismus do české politiky

Navzdory tomu, že myšlenky, které jsem ve své filipice vůči „48 %“ uvedl, formuloval už Dale Carnegie před více než osmdesáti lety, byla jejich aplikace na prezidentskou volbu pro mnohé lidi překvapením.

V diskusi pod zmiňovaným článkem, jakož i na sociálních sítích, jsem zaznamenal jeden opakující se argument, a sice otázku, zda jsem si to zkusil, doplněnou o příklad, jak diskuse s „těmi druhými“ stejně k ničemu nevede, tudíž je zbytečná. Protože jsem si to nejen zkusil, ale byl jsem v tom i celkem úspěšný i s docela náhodnými lidmi (ano, mám ten nešvar mluvit s lidmi ve vlaku nebo v čekárnách všeho druhu o politice, takže mám celkem rozmanitý vzorek respondentů) z různých věkových, sociálních či vzdělanostních skupin z různých míst v republice. Upřímně řečeno, dokonce jsem mimo internet nezažil, aby na mě někdo reagoval sprostě, popřípadě abychom se rozešli s tím, že by můj diskusní partner chtěl uprchlíky střílet. Vycházím totiž, když přistupuji k lidem, z toho, čeho si všimla už Hannah Arendt, když pátrala po příčinách holocaustu a podpoře někomu takovému, jako byl Adolf Hitler.

Většina lidí není inherentně zlá. To je věta, kterou si musíme celou dobu pamatovat. Spolu s ní si ovšem musíme pamatovat ještě jednu: že zlo se neobejde bez součinnosti s lidmi, kteří jsou v zásadě dobří, ale nepomýšlejí na důsledky svého, zdánlivě nevinného chování. Tak schválně, kdo zavraždil, když se to tak vezme, více Židů – místní propagandista NSDAP a přesvědčený nacista ve městě Annaberg-Buchholz, nebo výpravčí sloužící ve stanici Czechowice-Dziedzice (velký železniční uzel kousek od Osvětimi)? Neznám na tuto otázku odpověď, vinni jsou oba, ale můžete se vsadit, že nejenže ten propagandista asi měl rád svou ženu a děti a zdravil sousedy, ale také že ten železničář byl nejen vlastně po všech stránkách slušný a dobrý člověk, který ale – třeba i ze strachu – koukal, kdykoliv kolem projel transport, jinam, nebo se radši nezajímal, na čem se to vlastně podílí.

Skutečně zlých, nenávistných lidí, takových, o nichž jste mi v diskusi psali, že diskuse s nimi neměla smysl, totiž není až zase tak moc. Většinu elektorátu Miloše Zemana, jakož i voličů různých protestních stran a hnutí, totiž tvoří lidé v zásadě hodní, ale postižení těžkou kognitivní disonancí. Budete-li tedy proti nim brojit tak, že z nich budete dělat monstra pekelná, nepoznají se v obrazu, který jim nakreslíte, a vaše snaha bude zbytečná.

Je to několik let, co jsem na stránkách tohoto blogu napsal článek o německém hnutí PEGIDA, v němž jsem kritizoval německé novináře, demokratické politiky a intelektuály za to, že označují sympatizanty hnutí za (neo)nacisty, rasisty a dávají jim i všechny ostatní, notoricky známé, nálepky, které snad ani nemusím představovat. Plýtvat těmito slovy totiž nejenže nemá cenu, ale je to i kontraproduktivní. Kdo se do těch Drážďan zajel podívat a promluvit si s těmi lidmi, uviděl totiž trochu jiný obrázek, než mašírující holohlavce v bomberech – uviděl lidi, kteří jsou vlastně docela normální, jako já a vy, kteří byli konfrontováni s něčím, 1) co znamená změnu, 2) s čím nejsou odjinud samé pozitivní zkušenosti, ale také celá řádka negativních, 3) co po nich v zásadě chce vypsat někomu bianco šek, 4) na něco, o čem se tvrdí, že je to má morálně ohodnotit.

Německé elity tehdy dělaly, a dodnes dělají, stejnou chybu, jako ty české, a sice tu, že nechápou zdroj těchto obav, neberou ho vážně a myslí si, že moralistickým nálepkováním něco změní. Nezmění. Pouze to povede k eskalaci frustrace u jedněch a ke skutečné radikalizaci u druhých („jsem pro vás stejně nácek, takže když se jím doopravdy stanu, stejně se ke mně nebudete chovat jinak“). Výhodou Německa oproti Česku je to, že nejen Sasko, kde je PEGIDA nejsilnější, ale i celá bývalá NDR, stanoví pouze menšinu německé populace, zatímco Česko je zhruba v takové pozici, v jaké by bylo Sasko, kdyby bylo samostatné.

Souhlasím, že bavit se s primitivními ideology plnými nenávisti nemá smysl. Ale takových není mnoho; odhad jejich počtu pouze uměle navyšuje jejich neúměrně velká viditelnost na internetu, jinak, i když se podíváme na to, jak volí (pokud volí), nejde o více, než 20 % všech voličů (KSČM a SPD sdílí v podstatě stejný elektorát, co dohromady dává zhruba 17 % voličů a do zbývajících třech se konzervativním odhadem vejdou všichni voliči obskurních stran typu DSSS, SPO a podobně). Zemana ovšem volilo přes 50 procent voličů při rekordně vysoké voličské účasti. Co nám to říká? Že je tu minimálně pětina až třetina voličů, se kterými se dá normálně dohodnout. Přesvědčovat nenávistné primitivy je jako kácet mahagon tupou sekyrou v případě, kdy potřebujeme naplnit vlak jakýmkoliv dřevem a nemáme jak sekyru naostřit. Mnohem lepší je poohlédnout se po stromech s měkčím dřevem a pokácet jich, za stejný čas, víc. V konečném důsledku je totiž jedno, jaká je „kvalita“ voličského hlasu, počítá se pouze to, že ten hlas do urny spadl.

Jak tedy na to? Jako první je potřeba si uvědomit, že jde často o lidi politikou nepolíbené, nebo políbené jen letmo, takže nemají terminologii, kterou by vám mohli vysvětlit, o co jim opravdu jde, takže argumentovat proti jejich doslovným argumentům nemá smysl. Pokud vám dotyčný řekne, že potřebuje, aby ho někdo „ochránil před uprchlíky“, načež vy mu řeknete, že jich tu máme dvanáct a maximálně jich tu budeme mít kolem dvou tisíc, což je jako kapka v moři, trefíte se vedle: dotyčný totiž nejspíš ví, že je tu uprchlíků málo, nebo že ta kvóta není velká (asi nebudete první, kdo s ním o tom mluví), ale on se nebojí dvanácti muslimů, on se bojí něčeho jiného, co vám už neřekne: že se s ním bude zacházet jako s žábou ve vodě, které postupně zvyšujete teplotu.

Ti lidé nejsou hloupí a už si stačili všimnout, že se velká část progresivní agendy prosazuje následujícím způsobem:

• Představím myšlenku, která bude vypadat pro většinu společnosti absurdně
• Společnost reaguje pobouřeně
• Původní myšlenku osekám s komentářem, že to je asi hodně odvážné, ale přeci nikomu neublíží, když se zavede jenom takhle málo z ní, chápete, někomu to pomůže a nikomu to neuškodí
• Společnost řekne „fajn“
• Počkám pár let a začnu znovu, s tím, že tentokrát už chci, aby byl „kompromis“ blíže tomu „ideálu“ prezentovanému na začátku.

Když vám říkají, že chtějí někoho, kdo je „ochrání před uprchlíky“, nemají na mysli těch dvanáct, co jich tu je dnes, oni totiž opravdu nejsou hloupí. Jsou jen nedůvěřiví (k čemu mají své důvody) a mají pocit, že kývnou-li na, stále ještě maličkou kvótu, stanoví precedens a podruhé se jich už nikdo nebude ptát; dostanou se do pozice, ve které se počet s časem bude geometrickou řadou navyšovat, aniž by k tomu dostali jakoukoliv možnost se vyjádřit. A ani v tomhle případě nejsou úplně vedle, protože zprávy z mnoha zemí v západní Evropě, kde lidem skutečně na začátku nevadilo přijímat rozumné počty integrovatelných přistěhovalců, ale kde – lokálně – došlo k překročení jejich kritického počtu, což podstatně poškodilo původní společenství v daných místech žijící, aniž by se už k tomu lidé mohli vyjádřit (protože kdo to dělal, hned dostal spoustu nálepek), jsou naprosto pravdivé a díky internetu se šíří rychleji, než kdy předtím.

Potíž je ovšem v tom, že jejich obavy nikdo nevyvrací. Rozdíl mezi Čechem a Němcem na straně jedné a třeba Američanem na straně druhé je ten, že Američané stále ještě (mimo svět politiky, tam už to padlo) věří opinion leaderům, takže doporučení osoby, která je všeobecně respektovaná, tam, například v rozhodnutí nákupčího libovolné firmy, hraje dost podstatnou roli. Češi a Němci jsou jiní, rádi studují technické údaje toho, co kupují a rozhodují se mezi jednotlivými možnostmi sami. A stejné je to i v politice; jediné, co Čechy a Němce odlišuje je německý stud za nacismus, který jim diktuje morální povinnost odčiňovat hříchy minulosti; pohled do bývalé NDR, kde se na Vergangenheitsbewältigung moc nedalo, ovšem podobnost s Čechy jednoznačně podtrhuje. A běžní Němci, stejně jako běžní Češi, mají-li o něčem být přesvědčeni, potřebují znát „technické údaje“, nikomu nepodepíšou bianko šek, a už vůbec ne po zkušenostech s tím, že když někomu takhle v minulosti důvěřovali, byli podvedeni (vzpomeňme si jen na to, kolik lidí se spálilo na podepisování nevýhodných smluv tzv. šmejdům).

Má-li Čech souhlasit například s přijetím určitého počtu uprchlíků a nemá-li se jich bát, musí dostat, s hodnověrnými zárukami, černé na bílém, odpověď na následující:

• Kolik jich bude
• Na základě jakého klíče budou přijímáni
• Kde budou bydlet
• Kde se na to vezme
• Jak se zajistí, aby „nedělali problémy“
• Co se bude dělat v případě, že budou „dělat problémy“
• Jaké páky má stát na to, aby je deportoval i proti jejich vůli, bude-li to třeba
• Jak se zajistí, že tohle bude pouze jednorázová akce a aby, bude-li to potřeba dělat znovu, měli lidé opět pocit, že mohou říct ne
• Jaké jsou záruky, že nezůstane realita, v jaké žijí, narušena
• Co se udělá poté, když konflikt v jejich původní zemi skončí
• Kdo bude smět zůstat a kdo ne

Schválně se zeptám, viděli jste kohokoliv, kdo prosazoval přijetí uprchlíků, aby tenhle seznam prošel, bod po bodu, a poctivě na tyto otázky odpověděl? Že ne? Tak vidíte. Místo toho se jen nálepkovalo a ti lidé se zatvrdili – a teď už bude o poznání těžší jim i rozumný program, jako je uvedený výše, „prodat“.

Když s těmito lidmi mluvíte, a chcete, aby si z toho také něco odnesli, chce to držet se následujících bodů:

• Vyslechnout je, co chtějí říct. I kdyby vám to připadalo jako rasismus, sexismus, xenofobie nebo cokoliv jiného, vyslechnout je první.
• Teprve poté, co je vyslechnete, reagujte na evidentní nepravdy a řekněte – bez toho, abyste kázali, tedy abyste do věci promítali morální hodnocení člověka, s kým mluvíte (!) – něco jako „Víte co, ono je to trochu jinak“, a dávejte tvrdá fakta. Nepřesvědčujte. Prostě před ně postavte fakta, vám nejde o to, je přesvědčit (to jsme opět u analogie s mahagonem), vám jde o to, zasadit semínko pochybností a kritického myšlení do co největšího počtu lidí.
• Netlačte na pilu. Ty lidi nepřesvědčíte dnes, ani by to neměl být váš cíl. Vaším cílem by mělo být, aby začali pochybovat o tom, zda to, co četli či co jim někdo řekl, je pravda, a zejména pak bojovat s dehumanizací. Budete hodně daleko se svým úsilím už v moment, když se vám podaří ty lidi přesvědčit, že se bavíte o reálných lidech z masa a kostí, co mají své jméno, svou rodinu, své starosti, které, paradoxně, nejsou moc vzdálené od těch našich.
• Když někdo bude chtít zůstat u toho, že „ty čmoudy prostě nesnáší“, nechte ho v tom a zkuste se zaměřit na někoho, kdo je o maličký kousek rozumnější.
• Mějte k těm lidem respekt. To, že se v politice nevyznají, že nemají správné informace, neznamená, že jsou méněcenní. Znamená to pouze tohle: že nemají informace. Dodejte jim je.

Ono to jde, když se chce. A budeme-li tohle dělat dostatečně často, budeme-li o potřebě to dělat mluvit s ostatními, ono to půjde. Je to běh na dlouhou trať, ale pokud chceme, aby se v naší zemi dobře žilo, někdo tohle dělat musí. Musím to dělat já, musíte to dělat vy. Mít rozum a informace neznamená, že se můžete nad ostatní vyvyšovat, znamená to, že vám byl nadělen dar, s nímž přišla povinnost ten rozum také používat. Jasně, je to hodně práce, ale, jak známo, bez práce nejsou koláče.