Jedním ze základních problémů debaty o uprchlících je, že lidé na Západě – tedy i v Česku – nevědí, kdo to uprchlík je, a také nemají úplně smysl pro proporce. Pojďme to uvést trochu na pravou míru.
O tom, zda člověk je, či není uprchlík, nerozhoduje, zda je bohatý či chudý. Uprchlíci – ti reální, nemluvíme o ekonomických migrantech – totiž naopak zpravidla bývají bohatší, protože když někde vypukne důvod k opuštění země, jsou to právě vyšší a bohatší společenské vrstvy, které utíkají jako první, protože vědí, že to bude jenom horší a protože mají peníze na to celou akci provést (což zároveň odpovídá na otázku, kde uprchlíci berou peníze na převaděče).
Jedním z hlavních problémů obyvatel Západu, pokud jde o vztah s rozvojovými zeměmi, je nepochopení tamní sociální struktury, za což mohou ve velké míře humanitární organizace, které ukazují celý rozvojový svět jako jeden velký slum, což ani zdaleka není pravda. Podíváme-li se na Giniho index, tedy index míry ekonomické nerovnosti v dané zemi, zjistíme, že v naprosté většině zemí, které označujeme jako rozvojové, je tento index velmi vysoký, tedy jsou tam velké společenské rozdíly – je pouze hrstka zemí, které mají nízký Giniho index z toho důvodu, že je tam chudý prakticky každý. Pokud zkombinujeme data z tohoto indexu s počtem obyvatel v dané zemi a HDP (PPP) per capita, lze z toho dostat obrázek o přibližném počtu bohatých lidí, kteří tam žijí. A ty výsledky otevírají oči.
V Sýrii žilo před válkou 23 milionů lidí, z nichž víc než čtyři miliony (odhady říkají kolem 20 %) patřily k bohaté a privilegované vrstvě – pod tímto si můžete představit nejen iPhony, ale i drahá auta, velké luxusní residence a služebnictvo – a to ani nemluvím o střední třídě. Co myslíte, že se stane, když těmto lidem začnou padat bomby na hlavu? Zkuste si to představit. Přijedou do Evropy v roztrhaných šatech a nechají iPhone doma? Proč by to dělali, když už tam beztak nechali stopalcové televize a mercedesy. V poslední uprchlické vlně přišel do Evropy zhruba milion lidí, z nichž zhruba čtvrtina byla ze Sýrie, zbytek odjinud. Jednoduchá trojčlenka tak odhalí, jaké procento ze syrských bohatých vrstev mohlo do Evropy přijít, a kolik jich ještě doma nejspíš zůstalo.
Ano, problém mnohých Syřanů, Iráčanů i jiných uprchlíků přicházejících do Evropy je nevděk a očekávání, že o ně bude postaráno. To se nedá popřít, to je fakt a je to jejich chyba, nelze to omlouvat a nelze to zapírat. Lze to jen pochopit a podle toho se k tomu postavit. Představte si sebe sama, jak žijete bohatým životem v zemi, která jinak zrovna nijak extra bohatá není, máte velký dům, v něm služebnictvo a jste zvyklí, že potřebujete-li si něco zařídit, nemusíte stát v jedné frontě s „plebsem“, ale vaše jméno vám zajistí náležitou úctu, protože místní autority samozřejmě vaši rodinu znají a chovají se k nim jinak, než k většině. Co myslíte, že to udělá s vaším pohledem na ostatní lidi a na sebe sama?
Arabský svět je, pokud jde o to, co si mohou dovolit ti, co mají peníze vůči těm, co je nemají, prakticky identický s Ruskem nebo Čínou. Na Západě kdo má víc peněz má víc majetku, a má-li hodně peněz, může mít také hodně vlivu. Ale pořád se s ním zpravidla zachází jako s běžným smrtelníkem; daňoví úředníci, policie, justice nebo třeba i hasiči se k nim chovají, když ne stejně, tak aspoň podobně, jako ke všem ostatním. Jenže v arabském světě tohle zkrátka a dobře neplatí. A vděk a skromnost takové lidi nenaučíte nejen přes noc, ale ani za několik let.
A v tom je právě celý problém uprchlické krize: ekonomičtí migranti, kteří jsou často démonizováni jako „ti problematičtí, co se vydávají za uprchlíky“ – a kteří v té vlně byli také – sice jako skupina přinášejí bezpečnostní rizika (jsou zadluženi u převaděčských mafií, což je může motivovat k podílu na organizovaném zločinu a jako chudí lidé ve světě „bohatých“ mohou mít větší sklony ke kriminalitě, která je viditelná pro běžné lidi, stejně tak k radikalizaci, protože „oni mají a já ne, a tak jim ukážu“), ale nejsou podle mě tím hlavním důvodem, proč na ně v současné migrační krizi tolik lidí na Západě reaguje tak emotivně. Tou hlavní příčinou je něco jiného: obyvatelstvo bylo postaveno před situaci, kdy je žádáno, aby pomohlo lidem bohatším, než jsou oni sami, navíc lidem, kteří si nezvykli na to, že ztratili svá privilegia a působí tak nevděčně. Přirozená lidská reakce je totiž říct jim „tůdle!“ A čím méně majetná společnost, která je má „přijímat“, je, tím je ta reakce silnější. Ano, můžeme se zaklínat tím, že jsme sice všichni lidé a i lidé bohatší než my se mohou dostat do nebezpečí, ale instinktivně víme, že chtít po někom, kdo sotva vyjde s penězi, aby se postaral o někoho, kdo má stále ještě návyky privilegovaného člověka, opravdu nejde.
Ne, navzdory tomu, co tvrdí Okamura nebo Konvička, tenhle pocit má pramálo společného s islámem, viz celá ta aféra s křesťanskými Iráčany v Česku, kteří působili také nevděčně – právě proto, že to byly rodiny vzdělané a rodiny v Iráku patřící k vyšší společenské vrstvě a prostě se jim špatně smiřovalo se ztrátou postavení a materiálního bohatství. Bezpečnostní riziko v migrační vlně samozřejmě je, ne, že ne; ale s množstvím peněz, jimiž disponuje IS nebo al-Káida je naivní se domnívat, že tyto organizace potřebují uprchlickou vlnu k tomu, aby do Evropy dostaly své lidi, tím spíš, když je mohou naverbovat z řad těch, kteří zde již jsou, a obzvlášť tím spíš, když k atentátu je potřeba jen pár jednotlivců.
Tento problém má ovšem hodně společného s tím, že nechápeme, kdo je uprchlík, a proto na to nesprávně reagujeme. Uprchlíci jsou bohatí i chudí, ale ti chudí tu zpravidla nejsou, ti zůstali buďto mimo své bydliště v samotné problematické zemi (Sýrie, Irák, Afghánistán, aj.), nebo jsou pouze v blízkém zahraničí, protože dál je jejich peníze nedostanou. Ptáte se, proč je mezi uprchlíky tolik dvacetiletých, dobře oblečených mužů, kteří by normálně měli jít bojovat? Opět – odpovědí je sociální vrstva, ze které často pocházejí (a že z ní pocházejí, prozrazuje například jejich dobré oblečení): co myslíte, kdo asi tak v rozvojových zemích rukuje do armády – a nemluvím o protekčních místech o vyšších šaržích, kam se někdo dostal přes známosti? Děti těch bohatých to nebudou.
Ano, mnoho uprchlíků potřebuje pomoci, protože to nejsou mladíci, co si vyrazili do světa, ale děti, staří lidé nebo ženy, které vesměs bohatí muži ze zemí svého původu vzali do Evropy, protože si to mohli dovolit, ale zasekli se někde na cestě, úspory jim došly, někdo je okradl nebo teplo, které potřebují, si za peníze prostě nekoupí, protože není kde – hotely nikoho bez dokladů neubytují, a uprchlíci doklady často zahazují (zde můžeme sice říci, že je to jejich problém, ale zase nechat někoho zmrznout kvůli chybějícím dokladům mi přijde nelidské).
Jenže právě uvědomíme-li si, s kým máme tu čest, můžeme mnohem lépe stanovit pravidla: můžeme dotyčným říkat, že jsme ochotni jim pomoci, ale budou muset zapomenout na privilegované postavení. Budou muset zapomenout na to, jak žili do té doby. Budou muset zapomenout na to, že jsou někdo, protože tady nejsou nikdo (ve smyslu přišli sem bez pozvání a nikdo si nesedne na zadek z toho, že mají známosti či známé rodinné příjmení) a že se s tím budou muset smířit, a komu se to nelíbí, bude deportován. Potíž je v tom, že to nemůžeme říkat sami. Tohle je něco, co musí říkat celá Evropa, včetně Německa a Švédska; Evropa nemá ani prostor, ani zdroje na to, aby otvírala náruč bezpodmínečně všem. Ne – měli bychom pomoct, ale měli bychom si také stanovit podmínky. A vděčnost a akceptace nového postavení by měla být jednou z nich – komu je milejší vlastní ego, než bezpečí od války, měl by jít zpět mezi bomby, aby si to rozmyslel. Ty ostatní, po bezpečnostní kontrole, by neměl být problém dočasně, než se situace doma uklidní, přijmout a postarat se o ně.
