Andrej Ruščák

Svoboda v nedokonalosti

25. 01. 2016 11:10:59
Když už se tu kdekdo ohání křesťanskými hodnotami, není od věci připomenout dvě z nich, které po staletí pozitivně ovlivňovaly naši civilizaci: těmi hodnotami jsou touha po sebezdokonalování a pokora.

O tom, že touha po tom, být nejen lepší, než ostatní, ale především, než jsem teď sám (Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. [Mt 7,3.5]), svědčí rozvoji společnosti, nemůže být větších pochyb, ovšem to, co je stěžejní, je právě pokora, která tuto touhu po zdokonalování koriguje tak, aby nepřerostla v pýchu, a v praktičtějších slovech řečeno, v „dystopickou utopii“, o kterou se snažila namátkou jedna říše tisíciletá, popřípadě jedna, co viděla svou existenci rovnou na věčné časy a nikdy jinak. Mluvíme-li tedy o ochraně křesťanských hodnot, měli bychom alespoň vědět, co se jimi rozumí, a pokora, vycházející z principu, že každý člověk, i ten nejsvatější, je člověkem hřešícím, chybujícím a nedokonalým, je něco, nač v dnešní lehce narcistní době trochu jako společnost zapomínáme.

Důkazů tvrzení, že lidskou přirozeností je nedokonalost a že snaha o dokonalost za každou cenu je destruktivní, máme kolem sebe přehršel. Proč se tedy opět dostáváme do nějaké podivně puritánské doby, která se nespokojí s „reálně dosažitelným“, ale staví nerealistická očekávání a žene nás doslova přes mrtvoly? Právě snahou o absolutní dokonalost se zbavujeme toho nejcennějšího, co máme: naší svobody.

Když konečně padla po téměř čtyřiceti letech železná opona, mnozí vyjeli poprvé na „Západ“ (tedy do Bavorska a do Rakouska) a zejména v Rakousku viděli „pořádek“, který byl v ostrém kontrastu s tím, co znali od sebe. Ještě větší šok zažili ti, kteří popojeli o kousek dál, do Švýcarska. V roce 1990 byla celá západní Evropa ve srovnání s Československem, pokud jde o vizuální dojem, až neskutečně čistá, úhledná a pořádná. Ono to také bylo tím, že Československo bylo zaostalé, rozbité, zdevastované, lidé byli často vykořenění, ať už jde o prakticky celé Sudety, nebo i zbytek země, kvůli násilné kolektivizaci. Ta přervala prakticky jakákoliv pouta lidí k půdě, která by za jiných okolností udržovala krajinu pěknou. Tenhle šok se vryl mnohým našim krajanům do paměti, a třebaže je dnes už realita jiná, přetrvává pocit, že Česko je nutně zanedbanější, otrhanější a špinavější, než západní Evropa, stále ještě u mnohých lidí, a co je překvapivé, dokonce i u mladších, než byli ti, kteří na jaře roku 1990 poprvé viděli Rakousko.

Z pohledu zanedbaného a ošuntělého Československa anno 1990 vypadala opravdu celá západní Evropa jako výrazně lepší, těžko vinit lidi z toho, že neviděli rozdíl mezi přirozenou rovnováhou mezi ladem a neladem (k vidění zejména v „latinské Evropě“, ale zdaleka nejen tam) a nepřirozeným, na dokonalost si hrajícím živoucím skanzenem švýcarským. Pohled na švýcarský „pořádek“ je hezký pouze dotud, dokud nevíme o jeho příčinách, ty totiž jsou už o poznání ošklivější. Švýcarská „pořádnost“ je totiž přesným příkladem toho, kam vede snaha o „perfektní svět“ – ten „pořádek“, který se tak vyjímá na turistických fotografiích, je vykoupen utrpením lidí, kteří ne vlastní vinou byli „nepořádní“ a s nimiž se společnost velmi brutálně vypořádala. Ještě dlouho po druhé světové válce byla historie Švýcarska psána slzami Jenišů, švýcarských (dobře integrovaných, leč po svém si žijících) Romů, nemanželských dětí, svobodných matek a mnohých dalších, kteří se nehodili do obrazu „pořádné“ společnosti. O nakradeném židovském majetku nacisty, který ve Švýcarsku zůstal, radši ani nemluvě. Kromě zásadní neakceptace menšin šlo také o silný společenský tlak na to, aby člověk žil „spořádaně“, i kdyby šlo o soukromé věci, do kterých nikomu nic není. Důvodem, proč je Švýcarsko tak „dokonale“ hezké, není to, že by byli Švýcaři „geneticky“ pořádnější, než jiní, ale zkrátka a dobře brutální tlak společnosti na konformitu jedince, který jedinec, i kdyby prošel touto „výchovou“ nepoznamenán, nikdy nemůže zlomit, protože vždy je v menšině. Přichází tedy otázka: má cenu se snažit o takovou dokonalost?

V katolické Evropě byla vrcholem této nepokorné, až by se dalo říct nekřesťanské, „touhy po dokonalosti“ doba těsně předreformační. Od nástupu reformace a osvícenství je v katolickém světě této snahy o dokonalost čím dál tím méně a jejím koncem v podstatě byl Druhý vatikánský koncil. V protestantské Evropě měla nepokorná a destruktivní snaha o dokonalost poněkud jinou dynamiku. Zatímco katolická Evropa obsahuje zejména národy, jejichž světskou kulturou je umění si užívat života (neplatí pro Polsko a Litvu, jinak platí pro všechny), takže s oslabením církevní snahy o dokonalost se společnost v tomto ohledu „znormalizovala“ celkem snadno, protestantská Evropa má snahu o dokonalost za každou cenu zapsanou nejen v náboženství, ale i ve světské kultuře. Pokud jde o náboženské kořeny této zhoubné touhy, vycházejí už rovnou z učení Martina Luthera i Jana Kalvína (myslím, že není třeba vysvětlovat proč); v anglikánské církvi pak od puritánů (těch, co na lodi Mayflower připluli do Ameriky), a pokud k tomu přidáme kulturu severní poloviny Evropy, která (viz Polsko a Litva, nebo i Rusko), ať už jde o katolíky, protestanty či pravoslavné, nepřeje zrovna „užívání si života“, zjistíme, že v protestantské části Evropy byl už od začátku reformace na takovouto „dokonalost“ tlak za každou cenu.

Věc se ještě podstatně zhoršila s příchodem Charlese Darwina, jehož evoluční teorie sice dala světu odpověď na to, odkud se vzal život, ale zároveň se stala základem různých rasových a sociálně-darwinistických pavěd, které se staly populární právě v této části Evropy a které v kombinaci s touhou po absolutní „čistotě“ a „dokonalosti“, vycházející jak z kultury, tak z náboženství severozápadní Evropy dovedla svět rovnou k holocaustu. Zde je potřeba zdůraznit to, co se neříká často, ale co je důležité, aby se vědělo: že Hitler nezblbnul masy. Hitler uspokojoval dobovou poptávku, ty masy čekaly na to, až přijde někdo jako Hitler a odůvodní jim, proč jejich názory jsou správné. A to, prosím, zdaleka nejen v Německu. Devatenácté století v severozápadní, tedy té industrializované a bohaté části Evropy, bylo plné optimismu ve stylu „budujeme nový svět, nového člověka“ a zároveň, zaslepeno úspěchem průmyslu, zažilo snahu implementovat průmyslové postupy do každého jednoho aspektu života. Tím vzniklo podhoubí pro nejhorší totalitní režimy, jaké svět zažil, ale nejen pro ně. Tato snaha o dokonalost jdoucí proti lidské přirozenosti, na níž nás upozorňuje už Evangelium, nevedla pouze k průmyslovému vraždění, ale i k zásadnímu potírání svobody jednotlivce v zemích, které ve druhé světové válce stály na „dobré“ straně dějin.

Byla to touha po dokonalé společnosti, která vedla norské úřady k masové násilné sterilizaci Romů, k odebírání jejich dětí na převýchovu, jakož i k odebírání dětí Sámů na převýchovu do norských rodin. Stejná touha vedla všechny tři skandinávské státy k tomu, aby se ještě dlouho po válce zcela oficiálně zabývaly „rasovou hygienou“ (doporučuji v této věci švédský film Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel). O tom, kolik mrtvých, zmrzačených, ponížených a utlačovaných lidí stála snaha o dokonalost za každou cenu v komunistickém bloku je až škoda mluvit. Přesto to vypadá, jakoby se lidstvo nechtělo poučit a nechtělo vidět, že v nedokonalosti, nesouměrnosti, jisté chaotičnosti a nepředvídatelnosti je nejen svoboda, ale i krása.

Když vyšel v roce 1997 film Gattaca, přišel do tehdejší optimistické doby Konce dějin jako blesk z čistého nebe. „Tohle přeci není možné, aby se stalo, vždyť jsme v roce 1945 jasně řekli nikdy více, a poučili jsme se – víme, k jakým koncům taková snaha o vyšlechtění dokonalých lidí vede“, říkal jsem si, když jsem film kolem roku 2004 viděl. Mea culpa, jak jsem se mýlil! Neuplynulo ani dvacet let od jeho natočení a kolik tu máme snah o „dokonalé rodičovství“, diskutujeme, zda je v pořádku, když se rodiče rozhodnou počít dítě, které bude „vylepšené“ (vždyť to je pro jeho dobro, že ano) a co hůř, většinové společnosti to evidentně nepřijde jako velký problém. Už znovu tu máme, se vší politickou korektností, snahy vnutit lidem dokonalý životní styl dokonalého člověka, který je dokonale zdravý, dokonale schopný, pracovní trh v mnohých zemích přestává akceptovat průměrné lidi a kdo není dokonalý, může na středostavovský život pomalu zapomenout.

Nejsem katolík, ale je mi sympatické, že papež František přichází právě mimo jiné s kritikou tohoto nesmyslného kultu dokonalosti. Že nám připomíná, že každý jsme chybující, hříšný, ale že každý z nás, bude-li litovat svých hříchů, je hoden odpuštění. Nejlepší na tom je to, že neříká nic nového, jen to vypadá, že lidé se ne a ne poučit a honí se neustále za pokladem na konci duhy. Ne nadarmo, stupňujeme-li adjektiva vyjadřující schopnost podle vzoru „neschopný – schopný – všehoschopný“, je ten poslední stupeň viděn negativně. Tak, jako všehoschopný člověk je děsivý, je děsivý i svět, v němž všechno funguje, v němž je vše předpověditelné a jasné. Mnozí lidé, nezvládající žít s nejistotou, po takovém světě prahnou; zároveň to jsou lidé, kterým moc nevadí nesvoboda, dokud dostanou „své jisté“. Potíž je v tom, že tito lidé žijí ve sladké nevědomosti, v iluzi, že represe v nesvobodné společnosti se týká jen těch, kteří si to zasloužili, kteří se něčím provinili, v každém případě těch druhých, a pak se nesmírně diví, když se systém obrátí proti nim.

Chceme-li být a zůstat svobodnými, musíme akceptovat jak nepředvídatelnost, tak nedokonalost. Musíme se naučit žít s chybami druhých a umět ocenit jejich snažení, byť je spousta nedokonalostí, které bychom jim mohli vytknout. Hodnotíme-li rodiče, zda jsou dobrými rodiči, musíme akceptovat, že budou dělat chyby, že je normální a lidské dělat chyby, že na chyby má každý právo a že pouze celkový obrázek, který obsahuje také přednosti těch lidí, o nich může nějak vypovídat, nikoliv pouze seznam věcí, které dělají špatně. Totéž platí o tom, hodnotíme-li něčí šance na pracovním trhu. Já vím, situace v Česku je aktuálně taková, že se až velmi rychle zapomnělo na to, jaké to je, žít na trhu, kde má všechny karty v rukou zaměstnavatel. Ale takové trhy existují a tam je spousta voličů, kteří slyší na argument „je jasné, že dotyčný je nezaměstnaný, protože je málo schopný“. Ano, soukromé firmy jsou soukromé a pouze jim náleží rozhodnutí, zda někoho přijmou. Ale společnost by měla umět projevit dostatečnou míru empatie, shovívavosti a solidarity vůči těm, kteří nejsou dostatečně dobří, cokoliv to znamená.

Civilizovaná společnost je, nebo by alespoň měla být, nepsanou smlouvou mezi zemřelými, žijícími i ještě nenarozenými o tom, jak spravedlivě fungovat, aby se spravedlnosti dostalo všem třem skupinám. Pomineme-li naši vlastní nedokonalost, z dnešního pohledu snadno vidíme nedokonalosti našich předků, a zároveň nevíme, jak nedokonalé budou jednou naše děti a naši vnuci. Vytváříme-li tedy charakter společnosti, ve které žijeme, je v našem zájmu, aby s touto nedokonalostí počítal. Bohužel příslib těch, kteří si o sobě myslí, že jsou dokonalí, budoucí utopie, v níž budou žít samí dokonalí lidé v dokonalém světě, zas a znova přitahuje lidi podobně, jako můry přitahuje rozpálená žárovka.

Ať už jsme věřící, nebo ne, je to právě pokora, k níž nás vede naše na křesťanství založená kultura, která nás chrání před tím, abychom v honbě za světlem falešné dokonalosti neskončili spáleni na uhel. Ať už metaforicky, nebo opět někde v plynových komorách.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Andrej Ruščák | | karma: 37.07 | přečteno: 3415 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 28 příspěvků.
Poslední z 30. 1. 2016, 12:32

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz