Barnevernet není jediným „státem ve státě norském“

Kdo by si myslel, že lehkost, s jakou úředníci Barnevernu ignorují zákony, je specifikem této organizace, by se poměrně šeredně mýlil. Podobné tendence jsou i v jiných úřadech a měly by být vážným varováním pro naše zákonodárce.

Všechno to začalo po druhé světové válce, kdy si Arbeiderpartiet, norská sociální demokracie, tehdy ovšem se silným personálním spojením s Kominternou, doslova zprivatizovala stát. Protože státní úřady byly obsazeny „nespolehlivými“ úředníky z dob německé okupace, bylo potřeba vytvořit nový úřednický aparát, který ovšem kvůli charakteru poválečné norské vlády naplnili socialisté všeho možného ražení. Konkrétních pravidel, tedy Zákona o státní službě (tjenestetvistloven), se Norsko dočkalo až v roce 1958. Tento zákon, podobně, jako současný český zákon o státní službě, dává státním úředníkům silnou nezávislost na politice a stanoví, jakým způsobem má fungovat úřednická kariéra.

Samotný zákon je napsaný celkem dobře, ovšem ďábel se skrývá ve dvou detailech: na rozdíl například od Velké Británie nekonzervuje politicky neutrální státní službu, ale naopak skrze personální obsazení úřadů politicky velmi silně zabarvenou státní správu, takže když přijde vláda jiné strany, než je Arbeiderpartiet, úředníci jsou stále loajální Ap, nikoliv nové vládě; a pak hlavně v praxi, v jaké se přijímají noví zaměstnanci. V Norsku je „kameraderi“, tedy princip obsazování postů zejména svými známými či příbuznými bez ohledu na kvalifikace, poměrně běžným i leckde v soukromé sféře, ale ve státní sféře bují nezměrně. Přestože byl tedy služební zákon zaveden už v roce 1958, jsou to stávající úředníci, kteří rozhodují o tom, kdo bude přijat do služebního poměru, a tam samozřejmě dochází k tomu, že jsou přednostně vybíráni známí, případně lidé, kteří mají podobný pohled na svět, jako úředníci stávající.

Podobně, jako v případě českého služebního zákona, je i v Norsku téměř nemožné úředníka propustit. To má svůj dobrý důvod v zemích, kde je státní správa skutečně dlouhodobě neutrální a má tradici nezávislosti na politice (ve smyslu na politických myšlenkách), jako je právě výše zmíněná Velká Británie, ale v zemích, kde je státní správa politizovaná, to není nejlepší situace, protože nedojde k jejímu odpolitizování, ale naopak zmražení stavu, jaký byl v době zavedení služebního zákona. Této skutečnosti nevyužívá pouze Barnevernet a úředníci spojení s dalšími úřady sociálně-právní ochrany dětí, ale i celá řada dalších úřadů, jejichž činnost má podobně destruktivní vliv, jako činnost Barnevernu, byť v jiných oblastech. Pojďme se tedy na ně podívat trochu zblízka.

Tím nejkřiklavějším případem z poslední doby je Utlendingsdirektoratet (UDI), tedy volně přeloženo jako „Ředitelství pro cizinecké záležitosti“, obdoba české cizinecké policie, která ovšem nespadá pod policii. Má na starosti registraci všech cizinců pobývajících v Norsku a také mimo jiné rozhoduje o tom, zda bude, či nebude udělen azyl. Norská vláda předložila parlamentu návrh zákona, který parlament schválil, o zásadním zpřísnění podmínek pro udělení azylu, v praxi to znamená, že žadateli se má automaticky zamítnout azyl, pokud před příchodem do Norska pobýval v bezpečné zemi, bez ohledu na to, jaké má občanství. Zákon to je rozumný, protože do Norska si pro azyl začali chodit Syřané, kteří už roky žijí v jiných zemích, ale kteří na základě syrského pasu vycítili příležitost se dostat jako uprchlíci do Norska. Jaká byla reakce některých konkrétních úředníků v UDI? Rozhodli se ignorovat tento zákon se slovy, že podle jejich názoru to je porušení mezinárodních závazků, které Norsko má. Přestože šéf UDI Frode Forfang řekl, že úřad je vládě loajální, existuje hodně indicií, že tomu tak není – jako třeba snaha současné vlády vyhostit usvědčeného teroristu a úspěšného žadatele o azyl mullu Krekara, která neustále naráží na nečekané překážky stavěné UDI.

Další úřad, který si podle všeho dělá, co chce, a je tím proslulý, je Mattilsynet, tedy Úřad pro bezpečnost potravin. Tento úřad má v kompetenci nejen bezpečnost potravin, ale i hygienu, veterinární bezpečnost a další poměrně širokou agendu, přičemž je opět na státu nezávislý do té míry, až to budí jisté rozpaky. S Mattilsynem kromě majitelů domácích zvířat, kteří občas jezdí za hranice, nemají soukromé osoby moc co do činění, ale zeptáte-li se na Mattilsynet živnostníků a podnikatelů, bude to mít podobný efekt, jako zeptáte-li se rodičů na Barnevernet. Mattilsynet má svou agendu, která není vždy zrovna logická a má sílu firmě zničit podnikání doslova jedním škrtem pera, přičemž chce-li se člověk odvolat, odvolává se opět k samotnému Mattilsynu, který, světe, div se, má tendenci nejít proti vlastním podřízeným. Co takového Mattilsynet dělá? Dlouhodobě a opakovaně ignoruje týrání zvířat tam, kde jsou personální propojení mezi úředníky a firmami, kde mají úředníci známé, rozhoduje podle toho, jak se kterému konkrétnímu úředníkovi chce, aniž by se dodržoval jakýkoliv standard, takže podobné případy v různých obcích posuzuje velmi různě, jak dokázal Nejvyšší kontrolní úřad (Riksrevisjonen) – komu to něco až nápadně připomíná, má pravdu, jde o stejný princip lokální autonomie, jako u BV. Dále pak hrozí podnikatelům opatřeními, které jim zlikvidují podnikání, v případech, které jsou zcela nelogické a podobně. Soudě podle toho, kolik podivných případů kolem Mattilsynu je, sice tento úřad nedosáhl grácie ruského Rosselchoznadzoru, pokud jde o hraní si na lokálního pašu, který dává a béře, ale nakročeno k témuž má velmi solidně.

Podobné podivnosti se pak týkají i několika dalších úřadů, jako je třeba Statens Vegvesen (úřad, pod který spadá všechno týkající se silničního provozu). Úřad tajil mezi jinými před soudy dokumenty z vyšetřování smrtelných nehod (loni bylo odhaleno, že úřad ukryl 1548 raportů ze smrtelných nehod z let 2005-2015) proto, aby nevyšlo najevo, že silnice jsou ve špatném stavu a že vina za některé z těchto nehod mohla být ne na řidičích, ale na špatné údržbě, či dokonce špatně projektovaných silnicích. Úřad byl rovněž kritizován Nejvyšším kontrolním úřadem za to, že zakázky, které soukromým firmám zadává, stojí v průměru o 21 % více, než ve smlouvě, či že systematicky porušuje zákon.

Co je zajímavé, je, že poměrně „čisté“ jsou silové resorty jako vnitro či obrana, policie, armáda, tajné služby nebo i třeba celní správa jsou instituce, které jsou celkem odpovědné a nebývají s nimi žádné větší problémy, s výjimkou toho, že se systematicky objevují zprávy o nedostatečném financování, kvůli čemuž pak vznikají situace, jako zavírání policejních stanic mimo pracovní dny od osmi do čtyř, bez ohledu na to, že se zločin děje zejména v noci, případně skandální nedostatek techniky – jako když policie měla v době Breivikova řádění k dispozici v oblasti pouze jeden vrtulník, který ještě navíc nefungoval, jak měl. Na systematické podfinancování těchto institucí se dlouhodobě poukazuje, ale otázka je, kde na to má stát brát, pokud utrácí například pouze za provoz Barnevernu 6,1 miliard norských korun ročně. Schválně si představme, kolik vrtulníků by policie mohla mít, pokud by stát nechal na pokoji rodiny, jako je ta, které sebrali na Štědrý den těžce nemocnou devítiměsíční holčičku.

Soupis všeho výše uvedeného nemá samozřejmě za cíl stavět Norsko do pozice pekla na zemi, ani ukazovat, jak je Česko krásně funkční, protože takových podivností se u nás najde mnohem více, než je zdrávo. Cílem je demaskovat Norsko z pozice „vzoru pro všechny ostatní“, do kterého se rádo staví, a do nějž jej rády staví různé české neziskové organizace či někteří aktivisté. Zároveň by měl být i varováním: náš vlastní služební zákon platí teprve rok, ale nebylo by od věci se podívat, k jakým personálním změnám mohlo docházet těsně před jeho zavedením, protože, podobně jako v Norsku, se mohlo stát, že místo nezávislosti státní správy si mohla některá strana pojistit, že jí budou úředníci loajální, i když bude sedět v opozici.

Právě principy, které jsou v článku uvedeny, jsou důvodem, proč je tak těžké zreformovat Barnevernet a proč není tak úplně pravda, když někdo říká „mají to v Norsku tak zařízené, tak to asi tak chtěli a demokraticky o tom rozhodli“. Jenže jak tu má být nějaká demokratická kontrola, když úředník řekne politikovi, že si to bude dělat po svém, s dodatkem „a zkuste si mě vyhodit“?