Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trable s íránským režimem aneb jak provést rozumný restart

2. 12. 2015 11:05:59
Vztahy mezi Západem a Íránem jsou notoricky špatné už od Thermopyl a doba, kdy tam vládl šáh Páhlaví, byla spíš historická výjimka. Na světě téměř není absurdnějšího nepřátelství. Rozumný restart je nutný – jak ale na něj?

Persie, tedy persky Írán (Persie je řecké jméno pro tuto zemi, pocházející od souhvězdí Persea, protože tím směrem Írán ležel), je starodávná civilizace s kontinuitou jako stát, o níž se nám může pouze zdát. Je to něco jako kdyby říše Alexandra Makedonského přežila kontinuálně dodnes, navzdory změně dominantního náboženství a občasnému vyplenění nájezdníky (jako byl v případě Íránu mimo jiné on sám). Írán je tedy historicky vzato země jako Čína nebo Japonsko, tedy civilizace, která tu byla „odjakživa“, která má dlouhou tradici, a která, vede-li zahraniční politiku, ji vede s ohledem právě na sedm tisíc let osídlení (založení Sús) a fakt, že perské impérium je více než 2500 let staré. Stejně jako v případě Číny, ideologie, kterou aktuálně vyznávají její vládci, je pouze terénní nerovností na dlouhé silnici historie dané země, která se formuje bez ohledu na ni.

Už od doby starověkého perského impéria ovšem pro Řeky a Římany byla Perská říše přirozeným rivalem a tak další a další generace, učily-li se o světě, vnímaly Persii skrze tuto optiku, tedy s nedůvěrou plynoucí z toho, že šlo o významného regionálního oponenta, a to bez ohledu na aktuální politický vývoj. Nic na tom nezměnilo ani dobytí Persie Alexandrem Makedonským, ani pozdější arabské výboje. Poté, co přišel do Persie/Íránu islám, je potřeba se dívat na islamizaci této země shora (k čemuž postupem času došlo) jako na utilitaristické rozhodnutí „pro dobro a rozvoj národa“. Šáh Ismael I. využil hierarchického charakteru šíitského islámu a v roce 1501 přinutil všechny muslimy ve své zemi ke konverzi, ovšem mělo to pramálo společného s tím, že by byl přesvědčeným šíitou proto, že by věřil, že nástupcem Mohameda měl být Alí a nikoliv Abú Bakr. Šíitský islám dával šáhovi možnost vytvořit efektivně centralizované a kontrolované impérium, ve kterém klér „poslouchá“, protože kontroluje-li šáh ajatolláhy, kontroluje všechny šíity.

Šíitský islám se, podobně, jako katolické křesťanství, velice hodí pro správu velké říše, protože je formalistický, má psané a postupně se vyvíjející právo, jasnou hierarchii a holistický přístup ke Koránu. To je velmi podstatná vlastnost – znamená to totiž, že text Koránu představuje jeho ducha v kombinaci s dobovými reáliemi. Ty reálie se mohou měnit, duch ovšem zůstává. Čte-li se Korán holisticky, lze snadno říct, že výzvy k zabíjení nevěřících, které jsou třeba v Koránu jasně zmíněné, byly pouze platné v reálné situaci Mohamedových souputníků v sedmém století a vztahují se tak ke konkrétní události, nikoliv k obecnému principu. Podle šíitů je Korán stejně neměnný, jako podle sunnitů, ovšem interpretace Koránu spočívá v tom, oddělit ducha textu od historických reálií a aplikovat jej na současnost. To dělá šíitská hierarchie, která na to má monopol a která je díky hierarchickému uspořádání velmi jasně kontrolovatelná hezky odshora dolů. Věřící muslim by s touto větou asi nesouhlasil, ale pragmatik dívající se na šíitský islám ze strany nemůže nevidět, že to funguje tak, že obhájit Koránem lze tímto stylem naprosto cokoliv, což je přesně to, co se perským šáhům hodilo, a co je jedním z hlavních důvodů, proč šíitský islám ve své říši zavedli. Dalšími důvody byla snaha se odlišit od velkého rivala – Osmanské říše, a vytvořit za hranicí perské říše populaci, která by, v případě ztráty teritoria, byla stále loajální ajatolláhům, na něž má vliv šáh.

Americká představa Íránu jako země, kde vládnou náboženští fanatici, kteří pro své náboženství udělají cokoliv, je naprosto mylná a její omyl vychází ze stejného nepochopení, které velká část americké veřejnosti i administrativy má například pro střední Evropu – obojí vychází z toho, že Amerika posuzuje danou zemi skrze historii vzájemných kontaktů (ve smyslu intenzivního zájmu o daný region, ne formálně diplomatických vztahů) s tou zemí, nikoliv skrze její vlastní historii jako celku. Tak, jako na americkou zahraniční politiku v zásadě nemá vliv v evropském případě téměř nic, co se dělo před rokem 1945 (to je tlustá čára, od které se odvíjí současné chápání Evropy americkou veřejností i administrativou), u Íránu je to velmi podobné. Podíváme-li se i na islámskou revoluci z roku 1979 optikou kontinuity íránského impéria, zjistíme, že náboženství nebylo až tak úplně hlavní motivací, proč se stala.

Íránci, a to platí pro běžné lidi, jako i pro nejvyšší představitele státu, jsou v prvé řadě obrovskými patrioty a až by se dalo říci nacionalisty. Na tom se shodnou jak konzervativci, tak reformisté či liberálové, a ani jedna strana neohrozí to, co se chápe jako dlouhodobé íránské zájmy. Dlouhodobým íránským zájmem, a to bez ohledu na vládnoucí režim, je především následující:

  • Aby svět uznával Írán jako sedm tisíc let starou civilizaci, a aby k němu měl z toho vyplývající respekt (takové to „my jsme měli to či ono, zatímco vy jste ještě lezli po stromech, takže si rozmyslete, co nám budete říkat, co máme nebo nemáme dělat“)
  • Aby svět uznával Írán jako imperiální zemi, která má své regionální zájmy, mezi které patří například používání šíitských komunit na Blízkém východě jako svých satelitů
  • Aby svět uznával „přirozené právo“ Íránu být chápán, jako regionální velmoc.

Z tohoto hlediska bylo smrtelnou urážkou mnohých Íránců svržení íránské demokracie z rukou CIA a MI6 a premiéra Mohammada Mossaddegha v roce 1953, jehož jediným „proviněním“ bylo, že chtěl znárodnit těžbu ropy, která byla kontrolována britskou společností AIOC, která se dostala k licenci velmi podezřelým způsobem. Smrtelnou urážkou to pro Íránce bylo nejen proto, že Velká Británie a Spojené státy svrhly demokraticky zvoleného politika, ale hlavně proto, že těžba ropy společností AIOC byla chápaná jako legálně posvěcená krádež íránského národního bohatství a britská a americká reakce byla chápaná jako chování, jaké je tolerovatelné vůči „zaostalým“ zemím, ovšem ne jako způsob, jakým by se kdokoliv měl chovat ke starodávnému impériu. Kdo kdy slyšel Řeky říkat, že Němci nemají co Řecku cokoliv nařizovat, když Řekové dali světu Aristotela s Platónem, zatímco Němci lezli po stromech, by si měl uvědomit, že Peršané mají pohled na svět a na to, jak by se k jejich zemi měl chovat, naprosto stejný.

To, že šáh Páhlaví zemi skrze tzv. Bílou revoluci roku 1963 ekonomicky modernizoval a že umožňoval „volné mravy“ bylo i pro mnohé svobodomyslné Íránce v roce 1979, když revoluce přišla, víceméně druhořadé, ve srovnání jednak s tím, jak konsolidoval moc po puči z roku 1953, a pak také s tím, jak zacházel se svými oponenty a jak byl jeho režim zkorumpovaný (Janukovyčova vila byla proti opulentnímu životu šáha Páhlavího a jeho lidí skromným příbytkem). Revoluce v roce 1979, bez ohledu na to, jaký měla viditelně náboženský charakter, byla zejména revolucí národní, o čemž svědčí fakt, že mnoho lidí, kteří se té revoluce zúčastnili (zejména studentů) bylo velice rozčarováno, když Chomejní zavedl tak přísný režim, jaký zavedl. Po Chomejního smrti se nicméně situace vrátila svým způsobem do „starých“ kolejí, tedy že režim se trochu tu uvolnil, tu přitvrdil, ale národní zájem začal být opět důležitější, než zájem náboženský. Chameního politika se v podstatě řídí tím, být pokud možno co nejvíce nezávislý na západním světě a omezovat západní vliv v zemi, což je dáno nedůvěrou, jakou má vůči Západu právě kvůli tomu, že Západ v minulosti vůči Íránu zachoval. Snahu o jaderné inženýrství i nepřiznanou snahu o jadernou zbraň je potřeba vidět ve stejném kontextu – íránský režim v tom vidí především potvrzení velmocenského statutu země vůči zbytku světa, na nějž si dělá přirozený nárok.

Je zřejmé, že pokud jde o hodnoty a pohled na svět, máme toho daleko víc společného se šíity nežli se sunnity (mimo jiné i kvůli tomu, že když mnoho blízkovýchodních Židů či křesťanů násilně bylo přinuceno tam či onde konvertovat k islámu, vybírali si islám šíitský a přinesli tak do něj hodně svého vlivu), o čemž svědčí mimo jiné i velmi dobré vztahy mezi šíitským klérem a Vatikánem – i po roce 1979 měl Svatý stolec celkem dobré vztahy s íránským režimem a dodnes se katolická i šíitská hierarchie čas od času setkají na úrovni kardinálů a ajatolláhů a ta setkání se nesou v dobrém duchu. Stejně tak toho máme kulturně daleko více společného s Peršany, nežli s Araby, což si samozřejmě Peršané uvědomují a proto mnohé frustruje naše spojenectví s Araby, kterými běžný Peršan pohrdá.

Vztah mezi Íránem a Západem je historicky zatížený až do starověku a velice komplikovaný. Jde o vztah dvou starých civilizací, které si navzájem nedůvěřují, třebaže vůči sobě navzájem cítí historicky respekt. Respekt, který je znát, bavíte-li se s běžnými Íránci o tom, co pro ně Západ znamená. Právě od běžných Íránců je znát tendence, kterou sdílí zcela evidentně i prezident Rúhání – ochota ke spolupráci se Západem je, ale pouze jako rovný s rovným.

Má-li někdy být na Blízkém východě pořádek, musíme si tohle, coby Západ, uvědomit, a navázat s Íránem rozumné vztahy. S ajatolláhem Chameneím, jehož funkce nejvyššího vůdce navzdory jejímu názvu odpovídá spíše funkci, jakou má v demokratických zemích Ústavní soud, to nepůjde. Jeho pohled na Západ je příliš ovlivněn zkušeností z 20. století a Chameneí nám zkrátka a priori nevěří, snažit se o dohodu s ním tedy nemá smysl. Co by Západ ovšem dělat měl, jsou opatrné snahy o dohodu s jeho možnými nástupci, připravovat půdu tím, že se bude zásadně oddělovat perská kultura a respekt k perskému impériu od současného režimu, a to za účelem posilování „měkké síly“ v Íránu, která jednou bude moct dát zemi vrchního vůdce, který bude Západu více nakloněn. Bude-li Chameneí žít ještě přinejmenším dva roky, bude o jeho nástupci rozhodovat nová Rada znalců, zvolená příští rok. Slušné vztahy s Íránem nejsou otázkou jednoho podpisu, a určitě ne snahy o změnu režimu silou, jak to udělaly MI6 a CIA v roce 1953, ani snahy o to, režim podplatit. Musí jít o trpělivé, systematické budování vzájemné důvěry. Jedině tak je možné zajistit i celému Blízkému východu stabilitu, která se bude opírat i o něco jiného, než jen brutální sílu místních satrapů typu Saddáma Husajna nebo Bašára al-Assada.

Je to běh na dlouhou trať, ale to je přesně způsob, jakým Írán – podobně jako Čína, byť by byla sebekomunističtější – uvažuje. Restart takového druhu by si zasloužili všichni: Íránci, Západ a koneckonců i Izrael a obyvatelé zemí zmáhaných šíitsko-sunnitským konfliktem. Rozhodně by to bylo účelnější, než jen tupě házet bomby na další zemi v řadě a myslet si, že tím vytvoříme někde mír, demokracii a stabilitu.

Autor: Andrej Ruščák | středa 2.12.2015 11:05 | karma článku: 31.10 | přečteno: 1568x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3454 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4731 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Janis Sidovský

Marné čekání na chlapskou slušnost

Čekal jsem, že se pan poslanec zachová jako slušný chlap. A postaví se čelem k výrokům svého tajemníka. Místo toho jsem se dočkal naprosté ignorace.

22.11.2017 v 18:52 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 109 | Diskuse

Vlastimil Dorotík

Kalousek chlastá v přímém televizním přenosu?

Nemohu si pomoct, ale nešlo to přehlédnout. Vypadalo to, že poslanec Miroslav Kalousek (TOP 09) chodil doplňovat inspiraci pro parlamentní diskusi do baru poslanecké sněmovny.

22.11.2017 v 18:50 | Karma článku: 15.58 | Přečteno: 218 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Ruská provokace o roce 1968: co následovalo

Premiér Medveděv se distancoval, web Zvezda se omluvil, urážející článek Leonida Maslovského byl stažen (obr. 1) a nahrazen jiným (obr. 2).

22.11.2017 v 18:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Jan Dvořák

Co nám ze setkání Zeman - Putin v Soči média neukázala

I Zemanovi jindy nepřející televize překvapivě podrobně informují o návštěvě české podnikatelské mise v Rusku, kterou pod křídla tří speciálů vzal prezident.

22.11.2017 v 17:58 | Karma článku: 14.26 | Přečteno: 543 | Diskuse

Ivo Hnilica

Složit vládu - pan Babiš má pouze dva pokusy!

Třetí pokus je pouhá chiméra, je to o ničem! Buď teď, nebo nikdy, správně to sděluje pan Zbyněk Stanjura z ODS – neschovávejte se a přihlaste se k vládní zodpovědnosti! SPD má výborného lídra a má příležitost plnit do určité míry

22.11.2017 v 17:33 | Karma článku: 16.74 | Přečteno: 348 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5776

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.