Pařížské útoky: Keep Calm and Carry On

Islámský stát nám dal hrůzněji než dosud najevo, jak vážně myslí válku, kterou nám vyhlásil. Jestli dosud někdo pochyboval o tom, že jsme ve válce, těžko si představit, že bude i nadále. Ovšem pozor: IS je zákeřnější, než se zdá.

O pařížských útocích z 13. listopadu se už leckde mluví jako o evropském 11. září, a to navzdory tomu, že Evropa už zažila několik islamistických útoků. Důvod je poměrně zřejmý: cílem islamistů v tomto případě nebylo jen pozabíjet co nejvíce lidí, ale udeřit koordinovaně na místa, která reprezentují evropský způsob života. Je-li to naše 11. září, musíme se podívat na to, jak to „své“ zvládli Američané. Ne, že bych chtěl být přehnaně kritický, ale podíváme-li se na posledních čtrnáct let v USA, člověk nemůže nenabýt dojmu, že al-Káida, třebaže letos není tak silná, jako dejme tomu před sedmi-osmi lety, spíše vyhrála. Inu považte:

• Spojené státy zavedly Patriot Act, který omezil dost podstatně svobodu jednotlivce, díky níž byla Amerika do 11. září vzorem pro zbytek světa, jakož i další opatření, která měla přispět k větší bezpečnosti, ale ve skutečnosti pouze přivedla spoustu běžných Američanů k panice – čímž dostal poměrně zásadní ránu onen příslovečný „americký duch“ svobody.
• Spojené státy ovládla bezpečnostní paranoia, která se promítla i do běžného života – daleko víc věcí se dnes hlásí policii jako podezřelé, policie více, než kdykoliv předtím, má tendenci reagovat přehnaně. Militarizace policie je jedním z těchto nepěkných důsledků.
• Spojené státy byly zataženy do dvou válek, z nichž jedna alespoň nějaký smysl měla (Afghánistán – nezapomínejme, že Tálibán poskytoval al-Káidě zázemí k výcviku teroristů), druhá (Irák) ho ovšem měla daleko méně, a obě stály Spojené státy neskutečné množství peněz, přispěly k rekordnímu zadlužení a tomu, že najednou peníze chybí jinde, kde jsou potřeba – například v infrastruktuře.

Tohle je přesně způsob, jakým nesmíme reagovat, pokud nechceme, aby nad námi Islámský stát cítil převahu, respektive aby se mu povedlo, že my sami mu budeme dělat užitečné idioty tím, že si omezíme vlastní svobodu – což je přesně to, co IS chce, aby se stalo. Proti Islámskému státu je potřeba zasáhnout, o tom není sporu. Jenže evropští politici budou ve velkém pokušení to podobně zkazit, jako byli ti američtí po 11. září, protože jednak permanentně zpřísněná bezpečnostní opatření jsou něco, co se státu líbí vždy, a když se pro to najde výmluva v podobě zvýšené teroristické hrozby – tím lépe, a jednak ty pravé příčiny, jichž je IS jen následkem, se obávám, že beztak zůstanou relativně netknuté, protože není jednoduché je odstranit.

Pokud jde o bezpečnostní situaci doma – se vší vážností toho, že jsme ve válce, musíme počítat s tím, že IS má pravdu v jedné věci, že odteď budeme žít s myšlenkou, že na nás teroristický útok může číhat kdekoliv. Na nás, běžné civilisty. Teď je otázka, jak se s tím popereme, a máme hned dva zajímavé zdroje inspirace:

• Tou nejlepší inspirací, jak už nadpis napovídá, je morálka běžných Britů během druhé světové války. Aby Spojené království přetrvalo, bylo klíčové, aby neztratilo svou duši, aby neztratilo to, čím je, a to bylo přesně to, k čemu lidi nabádalo Jeho Veličenstvo král Jiří VI.: zachovat klid a snažit se čelit hrozbě tím, že se jí nenecháme zastrašit – tedy že se jí nenecháme změnit. Tak, jako padaly rakety V-2 na Anglii a rozsévaly smrt zcela cíleně mezi civilisty, zabíjejí atentátníci IS stejně. Pokud začneme splašeně měnit to, co na nás nejvíce nenávidí – naši lásku k životu a ke způsobu jeho prožívání – zvítězili. To nesmíme připustit.
• Pokud jde o to, jak učinit naše občany bezpečnějšími, dobrou inspirací, byť ne úplně ve všem, je Izrael tak do roku 2014. Předně: Izrael je skvělým příkladem toho, že ploty a zdi sice nevyřeší problém s terorismem docela, ale vyřeší ho do dost podstatné míry, jak nedávno správně podotkl Donald Trump. Měli bychom se tedy ptát, proč není EU opevněna na vnějších hranicích podobně jako Izrael už dávno. Dále je Izrael velkou inspirací díky efektivitě jeho tajných služeb, zejména Mossadu (zahraniční rozvědce) a Šin Bet (vnitřní rozvědce). Evropské tajné služby dělají evidentně svou práci dobře – navzdory tomu, že jsme nepropadli bezpečnostní paranoi, těch útoků od 11. září nebylo tak moc – ale například před útoky na Paříž varovaly Francii den předem irácké tajné služby. Jistě, jeden den není mnoho, obzvlášť když člověk nezná přesně plány teroristů, ale minimálně mohlo být více ozbrojených policistů v ulicích. Důkazem budiž fakt, že IS plánoval podobné útoky, jako na Francii, ten den i proti Turecku, ale tureckým tajným službám se podařilo hrozbu odvrátit. Z Izraele by se dala převzít celá řada dalších věcí. Příkladem budiž efektivní letištní kontroly, které se více než na šacování lidí na rámech zaměřují na sledování podezřelého chování lidí, ještě než do něj vejdou a pohovor s psychologem u těch podezřelých, kde psycholog dokáže do velké míry poznat, zda daný člověk představuje hrozbu, či nikoliv. Mobilní aplikace, které varují lidi před raketovými útoky z Gazy, mohou pomoci civilní obraně v Evropě při zvýšené teroristické hrozbě. V čem bychom se ovšem Izraelem inspirovat rozhodně neměli – byť se nelze Izraelcům moc divit, vzhledem k okolnostem – je propadnutí paranoi, která pak vede k tomu, jak potvrzuje i Šin Bet, že jsou šikanováni skutečně nevinní arabští civilisté, které právě tahle zkušenost vede k tomu, že se dají na dráhu terorismu. To je vzkaz zejména pro lidi, kteří by nejradši bojovali s Islámským státem skrze plošnou šikanu v Evropě žijících muslimů.

V každém případě potřebujeme zásadní změnu azylových zákonů. Nejlepším filtrem, který můžeme aplikovat na uprchlíky, zda jsou „reální“ či nikoliv, je zavedení podobného uprchlického režimu, jaký panoval v Norsku ještě v roce 1968, když českoslovenští emigranti dostávali v Norsku politický azyl: uprchlíci nedostávali nic zdarma, na rozjezd dostali od státu půjčku, kterou poté museli splácet. To bylo dostatečně dobrou motivací pro to, aby se zapojili do běžného života tehdy, takže by to mělo být i dnes. Tak či onak je důležité, aby ti, kteří se na cestu vydávají, o tom byli informováni.

Nelze si nevšimnout toho, že se odněkud mezi migranty/uprchlíky šíří nerealistické zvěsti o bohatství, které na ně v Evropě čeká, které, logicky, mají za následek nejen uprchlickou vlnu, ale také srážku s realitou, která u mnohých může vyvolávat dojem, že byli podvedeni, který si poté vybijí na nás. Leckdo se posmíval Dánům za to, že v tureckých, libanonských a jordánských novinách vydávali celostránkové inzeráty v několika blízkovýchodních jazycích a v angličtině, kde stálo, že je rozhodně v Dánsku žádný pohádkový život nečeká, ale ono to, světe, div se, fungovalo, protože mnozí skutečně začali Dánsko obcházet – právě pod dojmem, že jinde (v Německu nebo ve Švédsku) na ně čeká modré z nebe.

Prakticky celou sobotu se většina ruských celostátních médií (tedy s výjimkou Echa Moskvy a televize Dožď) tetelila blahem nad tím, jak odteď bude v Evropě div ne vyhlášen výjimečný stav, a jak měli Rusové pravdu v tom, že evropská politika tolerance, liberalismu a lidských práv je nezodpovědná a vedla přesně k těmto útokům. Tyto hlasy utichly jako jeden muž poté, co v neděli Vladimir Putin vyjádřil Francii svou soustrast – ale těžko si nevšimnout, že i Rusko by se radovalo z toho, kdybychom proměnili náš každodenní život v to, co po Beslanu a Dubrovce zavládlo tam. To ale nesmíme připustit.

Dobré nápady se šíří i v Evropě samotné. Určitě lze přivítat snahu Rakouska financovat mešity státem, nikoliv ze zahraničí a tím je mít více pod kontrolou. Není žádným tajemstvím, že většina problémů, které s islámským radikalismem svět má, pochází od Saúdské Arábie skrze způsob, jakým zřizuje a financuje madrásy v třetím světě (islámské školy, které nabízejí rodičům bezplatné vzdělání pro jejich děti, ovšem s tím háčkem, že zároveň káže islám podle saúdských not) a mešity tamtéž a prakticky i všude jinde. Dalším dobrým nápadem, který se šíří, je snaha přinutit imámy, aby kázali pouze v jazyce dané země. Jistě, těžko zabránit, aby se konaly „bohoslužby načerno“, ale vzhledem k tomu, co o radikalizaci muslimů víme, je pravděpodobné, že bude-li lepší kontrola nad tím, co se káže, méně muslimů bude vyhledávat radikální myšlenky. Třebaže Korán obsahuje mnoho evidentních výzev k násilí, najde se ve světě dost slušných imámů, kteří prezentují věřícím z islámu pouze to lepší. Ano, dotyční věřící pak nebudou brát islám takový, jaký je, ale je to snad špatně? Konvertovat je nepřinutíme a situace, kdy nenávistní imámové budou mít těžší život, by pomoci určitě mohla.

Co ovšem bylo potřeba udělat už dávno, a je skandální, že k tomu ještě nedošlo, je, že Západ udělá Saúdské Arábii přesně to, co si za své skutky zaslouží. Tedy naloží na ni sankce, přestane od ní kupovat ropu (kdy jindy, než dnes, když je ropa tak levná, si to můžeme dovolit) a opustí Eskan (zhruba 20 km od Rijádu), kde je základna amerického letectva. Je nejvyšší čas si uvědomit, že teď se to dá udělat a že bychom to měli udělat, protože Saúdská Arábie je přímo i nepřímo zodpovědná za zlo, která nás ohrožuje. Argumenty, že by to posílilo režim v Teheránu, už také nezní tak, jako dřív, protože íránský režim je, z mnoha důvodů, jiný než byl v letech těsně po revoluci a rozhodně nepředstavuje pro Západ takové ohrožení, jako wahhábismus šířící se ze Saúdské Arábie, a už vůbec ne do budoucna (generační obměna, stáří ajjatoláha Chameneího, vzrůst střední třídy nezávislé na penězích, které koncentrují Revoluční gardy z důvodu ukončení sankcí, apod.)

Saúdská Arábie si to evidentně uvědomuje, protože nejenže roní celou řeku krokodýlích slz nad pařížskými útoky, ale hlavně se král Salmán snaží poslední měsíce vejít Izraeli do přízně takovým způsobem, který je vyloženě vlezlý. Těžko říct, jestli na to Benjamin Netanjahu nějak odpoví, ale ve své slepé paranoi vůči Íránu by mohl, čímž by ovšem dodal Saúdům jisté zdání legitimity, kterou dnes, když je zřejmější než kdy jindy, jakou neblahou úlohu za posledních čtyřicet let na Blízkém východě páchali, potřebují jako sůl, zejména vezmeme-li v úvahu, že podle MMF jim do pěti let nejspíš zmizí jejich finanční rezervy. Otázka je ovšem, jestli k tomu budeme mít, jako Západ, dost odvahy. Je zřejmé, že pokud jde o přímou kontrolu nad Islámským státem, tak tu už Saúdská Arábie dávno nemá, že se jí IS vymkl z rukou, je více než evidentní. Přesto tu ještě pořád zůstává otázka mnoha soukromých dárců ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a Kataru, kteří financují IS, a s nimiž Saúdská Arábie evidentně nedělá dost a především zřizování a financování wahhábitských mešit a madrás všude po celém světě. To musí skončit, protože to je hlavní zdroj ohrožení, v němž jsme.

Bombardování Rakká je dobrý start, ale pokud chceme vyhrát nejen bitvu s islamisty, ale celou válku, je potřeba začít na správném místě. A to bez ohledu na to, jak moc přátelsky a zarmouceně se Saúdové momentálně tváří.

Obraz, jak známo, může vydat za tisíc slov. Nabízím proto hned dva, které by pro nás, běžné civilisty, v této válce s terorem měly být inspirující: