Severskou tmu její pověst předchází. Jednou z nejčastějších reakcí na to, že bydlím v Norsku, je ustaraný dotaz: „A jak zvládáte tu hroznou tmu?“ Jako v případě počasí, i na tmu mají Norové odpověď.
Třebaže je Sandefjord, kde bydlím, hodně na jihu Norska, dlouhá tma je tu znát. Jistě, kdo bydlí v Bodo, nebo ještě dál na sever, zažívá polární noc, kdy slunce v určitém období nevychází vůbec. Jenže specifická není jen délka dne a noci, zdejší tma je i „kvalitativně“ někde docela jinde, než ve střední Evropě.
Hlavním aspektem norské tmy, a to platí od Lindesnes na jihu po Svalbard na severu, je fakt, že je temnější, než v srdci Evropy, a je vcelku jedno, zda v srpnu nebo v prosinci. Tento fakt je dán tím, že v Norsku není taková hustota osídlení, města jsou menší a mají jiný charakter – centrum, je-li vůbec nějaké, tvoří často pár ulic a zbytek jsou ulice s rodinnými domky se zahrádkami a stromy, kde pouliční lampy nedávají úplně souvislé osvětlení. Výsledek je ten, že je v celé zemi podstatně méně „světelného znečištění“, než jinde. Tma je tedy opravdu temná.
Poznat je to na první pohled především na tom, jak špatně jsou ve tmě vidět chodci. Že chodec bez reflexních prvků není vidět někde, kde není pouliční osvětlení, nikoho jistě nepřekvapí. Problém je v tom, že chodci nebývají vidět ani uprostřed okresního města, protože třebaže lampy pouličního osvětlení tam všude jsou, buďto svítí méně, než je třeba v Česku zvykem, nebo jsou dál od sebe, ale viditelnost chodců je opravdu znatelně horší, než na kontinentě. Může to být samozřejmě i tím, že je malé „světelné znečištění“, takže celkově je v noci kolem nás světla, které by pomohlo chodce vidět, výrazně méně. Proto je v Norsku bezvýhradně nutné mít reflexní prvky na sobě, jde-li člověk v noci někam ven. Norské oblečení, zejména bundy, je na tohle zařízené – reflexní prvky na něm bývají rovnou našité, popřípadě se používá reflexní potisk. Kdo nemá to či ono, nosí buď pásky, vestu – a to klidně i přes formální oblečení – nebo takovou visící kulatou odrazku. Děti nosí reflexní vesty téměř automaticky.
Tma samozřejmě znamená, že je daleko méně viditelná zvěř, což představuje závažný problém pro řidiče. Proto lidé, kteří častěji cestují v noci přes hory, popřípadě hustými lesy, používají dodatečná dálková světla (ekstralys). Tato světla mají dost velkou spotřebu energie (min. 55 W jedno, a používají se buď dvě, nebo tři), ovšem srážka s losem je něco, co představuje smrtelné nebezpečí a dobré osvětlení jednoznačně pomáhá. Přídavná světla se používají i u nejmodernějších aut s bi-xenonovými světly, s tím, že na léto se pak sundávají. Přichycují se na speciální podložku pod registrační značku, která je mnoha šrouby navrtaná do nárazníku, a jsou zafixována stabilizačními tyčkami za horní okraj. Taková tma má samozřejmě i svá pozitiva – noční obloha nabízí daleko lepší možnosti astronomického pozorování, než takřka kdekoliv v industrializovaném světě a velmi dobře se v ní spí.
Co je ovšem, jak mnozí tuší, největší problém, je délka noci v zimě. Tady v Sandefjordu bývá kolem Vánoc úplná tma od zhruba čtvrt na čtyři odpoledne do deseti dopoledne, a čím dál na sever, tím větší tma. Třebaže zde na jihu v zimě samozřejmě máme den, nese s sebou leckterá úskalí. Tak především – za tmy člověk chodí do práce a za tmy se vrací. Třebaže mám z okna své kanceláře hezký výhled do kraje a teoreticky mi sem slunce svítí i v zimě, přes to sklo to rozhodně není ono a občas mám pocit, že když nestrávím polední přestávku venku, tak bez toho slunce zešílím, protože od začátku prosince do konce ledna člověk jinak, než přes okno, nepracuje-li venku, vidí jen o víkendu, a to jen, když je hezky.
Tím se dostáváme k dalšímu problému, a to je kombinace krátkého dne a špatného počasí. On nejenže je tu krátký den, ale hlavně v zimě sluneční paprsky dopadají pod ještě menším úhlem, než ve střední Evropě, takže i když je teoreticky den, tak je-li hodně zataženo, tak i v pravé poledne je šero, které má blíž k noci, než ke dni. A pokud do toho ještě hustě prší, tak to je opravdu lahůdka.
Aspoň částečným vysvobozením tak bývá sníh. Bohužel do Ostlandet (okolí Oslofjordu) přichází sníh zpravidla dost pozdě; běžně až po Vánocích, takže minimálně první polovina velké tmy (do 21. 12.) je bez něj, a tudíž opravdu černočerná. Do toho i mráz přichází relativně pozdě, takže jinovatka také neskýtá velkou naději – od poloviny listopadu do poloviny prosince to vypadá zpravidla tak, že je tma, teplota kolem 1-3°C a z hustých mraků buď hustě prší, nebo aspoň mží (a pořádně studeně). Jakmile se objeví přinejmenším jinovatka, nebo opravdu nasněží, už to je dobré, sníh odráží světlo pouličního osvětlení a rázem je aspoň trochu snesitelněji.
Říkáte si jistě, že vypadá-li to takhle tady na jihu, co teprve na severu, kde slunce nevychází? Inu, tam je to tak, že místní na to jsou celkem zvyklí a zpravidla jim to tolik nevadí, ale lidem, kteří v tom nevyrůstali, z toho bývá všelijak. Někdo si zvykne, ale hodně lidí ne. V takovém případě je nutné (a ono je to docela doporučované i tady na jihu) jíst vitamín D, což ovšem není tak snadné, jak se může zdát.
Protože některé vitamíny mohou být, v případě předávkování, i smrtelné, zdejší stát, který tak nerad dává lidem právo riskovat s vlastním zdravím a rozhodovat o vlastním životě, uměle zdražuje ceny vitamínů tak, aby si běžný občan nemohl finančně dovolit se jimi předávkovat. To ovšem znamená, že vitamíny stojí tolik, že lidé, kteří je potřebují a zároveň jsou sociálně slabší, mají kromě vysokých účtů za elektřinu každou zimu podstatně menší rozpočet ještě i o ty vitamíny. Donedávna se to řešilo tím, že si člověk nechal posílat vitamíny za normální cenu ze zahraničí poštou, ale od 1. října 2015 je takový soukromý import vitamínů zakázán (a hovoříme o velkém, i osmi, někdy až desetinásobném cenovém rozdílu) a teď má spousta lidí, co nebydlí blízko švédských hranic, vážný problém, a nikdo úplně neví, jak to řešit.
Poslední záchranou je takzvaná světelná terapie, což se provádí za pomocí této lampy. Mám ověřené od několika lidí nezávisle na sobě, že to opravdu pomáhá. Lampa celkem úspěšně napodobuje denní sluneční světlo a pomáhá tak lidem, kteří na severskou tmu nejsou zvyklí, ji přečkat.
Ve tmě ovšem život nekončí, vše se jí musí přizpůsobit. To je také důvod, proč si jen velmi těžko umím představit život v Norsku bez dobré čelovky či dobrých světel na kole – i v zimě se chodí na kolo a na lyže, a to, že je tma jako v pytli, na tom nic nemění. S čelovkou se venčí psi, dělají se věci kolem domu a rozhodně se vyplatí ji mít pro každý případ v autě.
Pokud ovšem máte tmy plné zuby už v prosinci, nezoufejte, protože 13. prosince přichází svatá Lucie a s ní i fantastická oslava světla ve tmě za doprovodu svíček a koled určených k tomuto dni.
A pokud by ani to nestačilo, představujte si, jak hezké a slunečné léto s dlouhými dny vás čeká přesně za půl roku. Pomůže to podobně, jako si v mraze vyprávět o požáru Národního divadla.
