Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč má boj proti Barnevernu smysl a proč se pan Kapitán mýlí

3. 11. 2015 10:02:00
V Reflexu vyšel obsáhlý rozhovor s panem Zdeňkem Kapitánem, ředitelem ÚMPOD. Děkuji mu za to, že odhalil své názory a záměry tímto způsobem, polemika s ním se rázem stala snazší.

Pan Kapitán je toho názoru, že politici ve věci rodiny Michalákových jednají populisticky a že veřejnost propadla – dokonce nacionalistické – hysterii kvůli případu, jakých jsou v samotném Česku stovky. Nerozporuji odborné znalosti pana Kapitána, ovšem v tomto hodnocení by mělo platit ono příslovečné „ševče, drž se svého kopyta“. Nemám to, že se takto vyjadřuje, panu Kapitánovi za zlé, měl jsem totiž poměrně dost spolužáků na právnické fakultě, kteří mysleli naprosto stejně a umím si tak představit, z jakého myšlenkového schématu se to bere. Ti lidé posuzovali cokoliv pouze optikou „v souladu s právem / v rozporu s ním“, a nedokázali úplně vidět širší obrázek; větu „ale mělo by to být jinak“ rozšifrovat nedokázali, zrovna jako to ve svém rozhovoru nepředvedl pan Kapitán.

Pokud jde o obsah rozhovoru, nemohu nenabýt dojmu, že pan Kapitán nerozumí tomu, jaký je smysl politiky a politické činnosti. Kdyby to věděl, nemohl by osočovat paní Chalánkovou nebo pana Zdechovského z populismu, protože oni pouze dělají svou práci. Slovo populismus se zažilo jako pejorativní označení honění líbivých politických bodů, ale to, v jakém kontextu jej používá pan Kapitán, v konečném důsledku znamená, že se takto dá onálepkovat prakticky každá politická činnost, snad jen s výjimkou hlasování v souladu se stranickou disciplínou.

Pan Kapitán se mýlí rovněž v tom, že je podobných případů mnoho a tudíž nemá smysl se „přehnaně zabývat“ případem paní Michalákové. Podle mého názoru nepochopil, co je to, co tolik lidí, včetně mě, na tomto případu nadzvedává, šokuje a pobuřuje. Není to, kupodivu, ani odebrání, ba ani argument, že si děti zvykly a proto je nelze vrátit. Třebaže můžeme mít jakýkoliv názor na to, zda v tomto konkrétním případě bylo odebrání či nevrácení správné či špatné, vždy to bude pouze názor opřený na neúplném objemu informací o konkrétním případu. Jak odebrání, tak nevrácení, může mít v některých případech svůj dobrý důvod – k odebrání může dojít na základě velmi vážného podezření, které se třeba neprokáže (v takovém případě ale má stát potvrdit či vyvrátit podezření okamžitě, ne po několika letech), a co se nevrácení týče – pamatujete si jistě případ záměny dětí v třebíčské nemocnici. Pro ty rodiny rozhodně nebylo lehké vrátit situaci do správných kolejí a rozhodně to nešlo udělat ze dne na den.

Jak se stalo ve věci Barnevernu mým zvykem, nepovažuji za nutné kritizovat Barnevernet za jeden konkrétní případ, když ho lze úspěšně napadnout pro něco, co se ke konkrétnímu případu neváže a u čeho se tedy argument „ale vždyť stejně nic nevíme, co se tam stalo“, nedá použít. To, co je na případu Evy Michalákové a jejích dětí, jakož i na stovkách dalších podobných případů, které v Norsku jsou, tak amorální, zrůdné a odsouzeníhodné, je totiž snaha o naprosté vymazání minulosti. A to je něco, co se – třeba mě pan Kapitán opraví – v Česku opravdu nedělá. A na mnoha jiných místech také ne.

Snaha dítěti vymazat vzpomínky na minulost, přetrhnout násilím všechny vazby na lidi, které do té doby znalo a „znovu mu vytvořit“ celou jeho existenci, je něco, co norské úřady dělají, dělají to často a dělají to protiprávně, protože je právem dítěte znát svůj původ.

Pan Kapitán zmiňuje, že paní Michaláková dělá tu chybu, že skrze média dětem představuje verzi jejich vlastní minulosti, kterou tak nevidí, která pro ně není reálná – a má pravdu, protože to, jak věc děti (nejspíše) vnímají je obraz, který jim vytvořili pěstouni, v jejichž zájmu je, aby u sebe děti měli, protože je chtějí adoptovat – a norský sociální systém, který zase má přímo zájem na tom, aby děti na původní rodinu zapomněly. V podstatě pan Kapitán paní Michalákovou žádá, aby pomáhala dětem žít v „nové realitě“, jakou jim vytvořil Barnevernet. Samozřejmě, že děti budou cítit diskomfort, zjistí-li, že jim jejich okolí, které považují za milující, lže. Nevím, kdy naposledy šel pan Kapitán kolem Pražského hradu, ale mohl by se podívat, co je napsané na prezidentské standartě. Žádný diskomfort, podle mého názoru, byť by to byl diskomfort dětský, není tak velký problém, jako to, že se někomu lže z moci úřední o vlastní minulosti, nebo o vztahu k rodičům.

Jsem velmi rád, že pan Kapitán použil termín „sociální smrt“ v tomto kontextu (cit. Když se dítě nachází uprostřed rodičovského konfliktu, což je svým způsobem i tento případ, a ti rodiče spolu nekooperují, je lepší, když jeden z rodičů pro dítě sociálně umře. Děje se to dnes a denně.). Ano, má pravdu, že k tomu dochází dnes a denně vinou rozvodů či rodičovských konfliktů, ovšem děje se tak spontánně, podobně, jako lidé spontánně umírají, či se, v horším případě, spontánně vraždí. Situace, kdy stát dítěti tímto způsobem „sociálně usmrtí“ (promiňte mi ten termín, ale lepší neexistuje) celou jeho minulost, rodiče, širší příbuzenstvo a možná i bratra, je analogií k trestu smrti, který z velmi dobrých důvodů naše společnost nepraktikuje a který mezinárodně odsuzuje, a to zejména, týká-li se dětí.

Na to pan Kapitán ovšem má velmi jasnou odpověď – vždyť přeci šlo/jde o jejich vlastní dobro. Nevím, jestli má či nemá smysl, ve společnosti, která okovy totality sundala teprve relativně nedávno, vysvětlovat, že se dobrem dá omluvit kdejaké svinstvo, ale i tak to udělám. Podobně, jako odporuje lidským právům někoho tímto způsobem „přeprogramovat“, a to i kdyby to bylo uděláno v dobré víře, že je to pro dobro dotyčného, odporuje lidským právům například otroctví. Člověk zkrátka nemůže vlastnit druhého člověka, tečka. To je velmi rozumné dogma, a o něm se zkrátka nediskutuje.

Jenže – v době, kdy otroctví ve Spojených státech skončilo, mnoho bývalých otroků se dostalo do tíživé sociální situace, v níž mnozí jejich potomci žijí dodnes. Logika samozřejmě říká, že těžko se člověk pozvedne, když je najednou bez ničeho, bez know-how, bez schopnosti ovlivňovat vlastní život, když se do otroctví už narodil, a že bez pomoci to nezvládne. Jenže oni se našli mnozí, kteří argumentovali tak, že černoši jsou už zkrátka takoví, že bytí otrokem je jejich údělem a je to pro jejich vlastní dobro, protože si neumějí řídit život sami a takhle se „akorát trápí“, zatímco bylo přeci v zájmu dobrého otrokáře, aby se jeho otrok měl co nejlépe – chránil tak svůj majetek podobně, jako se stará o svůj dům či svůj kočár. Naprosto stejně se dobrem dělníků a rolníků oháněli například komunisté, a o tom, co pro ně ve skutečnosti bylo a co nebylo dobré, nejlépe vypovídal rozdíl životní úrovně bavorského a českého dělníka a rolníka v roce 1990.

Pokud jde o argument, cituji, „nemohu říct, že odebrání bylo z norského hlediska neodůvodněné“, je dobré povšimnout si slovního spojení z norského hlediska. Z jiných případů, a zmínil jsem se o nich i na svém blogu, víme o onom záhadném norském hledisku následující:

  • Norský stát je velmi skoupý na slovo, pokud jde o to vysvětlit, co je jeho hledisko
  • Z případů, které známe, vyplývá, že z norského hlediska je nepřípustné ledacos, co je ve zbytku světa naprosto normální – například to, že dítě vychovává hluchoněmá matka (viz případ Maxine)
  • Víme, že lze pouze hádat, co se úřadům může nebo nemusí líbit, navíc to norské hledisko se podstatně liší obec od obce – co je přípustné v jedné, není přípustné v jiné, a samozřejmě to není nikde napsané, takže člověk, byť jednající v dobré víře, riskuje

Fakt, že člověk neví, na čem je, i když se snaží integrovat, jak jenom dokáže a snaží se informovat, kde jen může. Říkat někomu takovému, že se měl přizpůsobit, nebo že se před příchodem do Norska měl dozvědět, jak to funguje, je chucpe, už jen proto, že Norsko si velmi pečlivě buduje PR dokonalé země, kde není korupce a kde je právo spravedlivé. Někdo, kdo si udělá představu o Norsku na základě tohoto – aktivně dělaného – PR, pak do Norska přijede a zažije pravý opak, není někdo, kdo se neinformoval. Je to někdo, kdo byl podveden.

Ne, Norsko není stát, který by s lidmi jednal spravedlivě, a nejde zdaleka jen o ochranu dětí. Dám příklad. Krátce poté, co jsme se přistěhovali do Sandefjordu, jsme si zašli se ženou – tehdy ještě snoubenkou – uprostřed týdne, asi kolem šesté odpoledne, na pivo do zdejší irské hospody. Nikoho jsme ve městě ještě neznali a chtěli jsme jít někam „mezi lidi“. Hospoda byla kromě barmanky až na jednoho člověka prázdná (to jsme ještě nevěděli, že pít alkohol v den, kdy ten následující je dnem pracovním, se považuje za známku alkoholismu). Ten jeden člověk byl starší pán, který už měl trochu vypito a čas od času se s námi snažil navázat řeč. Nebyl ani nezdvořilý, ani nepříjemný, ani agresivní, prostě seděl u svého stolku a občas prohodil něco jako „ale je dnes pěkně, co?“ – akorát že tím, že už měl trochu vypito, tak se mu nevyslovovalo nejlépe. Barmanka ho napomenula, ať nás nechá být, my jsme řekli, že nám to nevadí. Jenže protože s takovými větami pokračoval, barmanka rovnou zavolala policii. Přišli dva policisté a pánovi říkali, ať jde s nimi. On jim říkal, že nic špatného nedělá (nedělal), a nevidí důvod, proč by měl kamkoliv chodit. Ještě říkal „zeptejte se těch dvou (nás), jestli jsem něco dělal“, na což policisté reagovali slovy „je z toho vynechte“, a popadli ho násilím a násilím ho vyvedli ven, strčili do auta a odjeli s ním. Dodnes si vyčítám, že jsem se před policisty toho pána nezastal, ale nevěřil jsem tehdy svým očím, když jsem viděl, co se děje. Podotýkám, tou dobou jsem byl v takové situaci, jako pan Kapitán – věřil jsem, že je norský stát spravedlivý, vyspělý a vůbec že jeho PR je pravdivé. Vědět to, co vím dnes, ozval bych se – ale pozdě bycha honiti.

Pana Kapitána překvapilo, jakou zákopovou válku norské úřady s paní Michalákovou vedou, jakož i to, že jí udělali ten naschvál v podobě zbavení rodičovských práv a nucené adopce. Kdyby o Norsku něco víc věděl, překvapen by nebyl. Zdejší stát, a je vcelku jedno, jestli jde o děti nebo o silniční infrastrukturu, chce-li si něco prosadit, udělá to naprosto bezohledně a opravdu si umí pohlídat, aby byl viděn jako autorita, vůči které je veškerý odpor marný. Tahle vlastnost kombinovaná se zaběhlou praxí spočívající v tom, že stát se staví do role někoho, kdo může dítěti „sociálně usmrtit“ všechny, které dítě znalo, a to údajně pro jeho vlastní dobro, je receptem na tragédii.

Pan Kapitán tím, co v rozhovoru řekl, nepřímo potvrdil to, co říkají norské úřady – že rodič má snést to, je-li státem zraněn, pro dobro dětí (tedy rodič má skousnout, že je pro své děti „sociálně mrtvý“ z vůle státu). Že je egoista, pokud trvá na tom, že chce se svými dětmi být, byť stát rozhodl jinak, tedy že – cituji pana Kapitána, „klíčem k řešení je, že se rodiče ztotožní s dětským pohledem na věc.“ Jenže ten dětský pohled na věc neznáme – víme, jak ho interpretuje stát. A máme tomu věřit? V situaci, kde stát je jak „žalobcem“ tak „soudcem“, je jen těžko nestranný.

Naprosto totéž totiž řekla norská dětská ombudsmanka Anne Lindboe, která se ovšem nevyjadřovala ke konkrétnímu případu, jako spíš k celkové praxi sociálního systému. Vzhledem k tomu, že je ono tajemné dobro dítěte definované tak vágně, že se pod něj schová kdejaká lumpárna, kterou stát na občana šije, dá se to překládat tak, že „rozhodne-li stát, že je něco pro dobro dítěte, pak má rodič mlčet, jsou-li pošlapávána jeho lidská práva“. Odmítám tuto argumentaci, že je lidské právo dítěte důležitější, než lidské právo dospělého. Není možné „chránit“ kohokoliv, ani dítě, tím, že je aktivně na lidských právech krácen někdo jiný.

Poslední věc, na níž je dobré reagovat, je trvání na tom, že odebrání dětí není trest. Ano, formálně vzato, a to i v Česku, je odebrání dětí akt, který má zajistit jejich dobro, nikoliv způsob, jak trestat rodiče. Jenže protože k odebrání jaksi dochází, nebo by mělo docházet, kvůli nedostatkům v péči, tedy tomu, že někdo něco dělal špatně, trest vůči rodičům to de facto je, protože jejich přirozená obrana je „ale my jsme mu nic špatného neudělali“. A tvářit se, jak to má ve zvyku norská sociálka, že rodič, který odebrání vidí jako trest pro dospělého, je vlastně egoista, kterému nejde o dobro dětí, je sprostý cynismus. Obzvlášť pak v situaci, kdy norské úřady opakovaně odebrání či hrozbu odebrání používají jako prostředek k vynucení poslušnosti rodiče vůči systému.

Zkrátka a dobře, takový systém je neslučitelný s dobrými mravy, přirozeným právem, lidskými právy a je srdečně jedno, jakým a čím dobrem se bude zaklínat. Proto musí být zničen a nahrazen něčím lepším. A až se někdo bude ptát, proč se Češi mají angažovat ve věci toho, co se děje v Norsku, měl by si vzpomenout na to, jak český stát – oprávněně – kritizuje diktátorské režimy za jejich vztah k lidským právům. Že je Norsko naším přítelem a spojencem, říkáte? Inu, je. Ale kdo četl Silmarillion, ví následující:

„Přátelství se nezříkáme. Příteli však může připadnout úloha pokárat přítelovu pošetilost.“

Autor: Andrej Ruščák | úterý 3.11.2015 10:02 | karma článku: 45.13 | přečteno: 6847x


Další články blogera

Andrej Ruščák

Ohrožují nás konzervativci, progresivisté, obě skupiny najednou, nebo snad nikdo?

Jan Moláček publikoval v Aktuálně.cz velmi dobrý text na téma příkopů v naší společnosti a zabývá se tím, které jsou prospěšné a které nikoliv. Pojďme se ovšem podívat na to podstatné – kde se ty příkopy berou.

26.6.2018 v 13:05 | Karma článku: 23.10 | Přečteno: 1076 | Diskuse

Andrej Ruščák

Když musí normální lidi a normální chování chránit zvláštní zákon

V Utahu vstoupil v platnost dlouho očekávaný, leč zcela absurdní zákon, který nic nezakazuje, naopak výslovně říká, že je něco dovoleno a člověk, který to dělá, nesmí být stíhán ani nijak popotahován. Schyluje se k tomu i u nás?

29.5.2018 v 10:00 | Karma článku: 47.98 | Přečteno: 15822 | Diskuse

Andrej Ruščák

Přátelská rada pro „52 %“ jak vycházet se „48 %“

Vážení voliči Miloše Zemana, ať už byla vaše motivace pro tuto volbu jakákoliv – asi se moc nemýlím, když napíšu, že máte jistě plné zuby toho, jak vámi a vaší volbou média ostatní jenom straší.

16.2.2018 v 14:59 | Karma článku: 40.36 | Přečteno: 5620 | Diskuse

Andrej Ruščák

Návod pro 48 %, aneb jak vrátit liberalismus do české politiky

Navzdory tomu, že myšlenky, které jsem ve své filipice vůči „48 %“ uvedl, formuloval už Dale Carnegie před více než osmdesáti lety, byla jejich aplikace na prezidentskou volbu pro mnohé lidi překvapením.

31.1.2018 v 9:45 | Karma článku: 39.47 | Přečteno: 5711 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Ladislav Jílek

Poznámka k Doznání

Mám na mysli film Doznání, který včera který včera večer běžel na ČT2. Film líčí osud Artura Londona na základě stejnojmenné knihy, kterou napsal po svém propuštění.

19.8.2018 v 15:29 | Karma článku: 22.83 | Přečteno: 506 | Diskuse

Karel Stýblo

Přátelská pomoc.

Čas ze života odkrojil padesát let. Nemám zapotřebí cokoli, jakkoli upravovat, zažil jsem ony i tyto doby a stále mně paměť slouží. Tehdy v roce 1968 jsme si „přátelské gesto“ užívali všemi smysly, jak jen člověk může.

19.8.2018 v 12:18 | Karma článku: 17.05 | Přečteno: 306 |

Jan Bartoň

Merkelová zradila EU

Přesně takto by o setkání Merkelové s Putinem psala americká liberální média. Protože ta jsou ale zaneprázdněná Trumpem, setkání německé kancléřky a ruského prezidenta jen odbydou krátkou poznámkou.

19.8.2018 v 9:30 | Karma článku: 33.57 | Přečteno: 1597 | Diskuse

Jan Dvořák

Bojkot Agrofertu je pro umělce svatá věc

Když před třemi týdny písničkář Tomáš Klus vyhlásil bojkot Agrofertu - vadí mu sponzorování nezávislých akcí tímto koncernem, a také licoměrné účinkování kolegů, kteří jinak „Babiše nemusí“, nezůstal sám.

19.8.2018 v 9:01 | Karma článku: 35.21 | Přečteno: 1111 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Ztracená generace

Vypůjčil jsem si tento literární název označení spisovatelů počátku 20. století jako parafrázi na spoluobčany před 50 lety. I když by více sedělo označení jiné, zpravidla označující hodně zkaženou věc.

19.8.2018 v 6:31 | Karma článku: 30.78 | Přečteno: 968 | Diskuse
Počet článků 207 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6168

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***





Najdete na iDNES.cz