O uprchlících realisticky

Osobně musím říci, že daleko více, než fakt, že v Evropě jsou, případně jejich počet, mi vadí diskuse o nich. Jak představitelé „vítací kultury“, tak i její odpůrci, už evidentně až na výjimky ztratili smysl pro realitu.

Na jednu stranu se nám tu maluje apokalypsa, na druhou stranu tu máme lidi, kteří nás přesvědčují o tom, že byť i semínko pochybnosti na téma zda tu ti lidé musejí být, je projevem rasismu, zpátečnictví a postkomunistického myšlení, za nějž je třeba si sypat popel na hlavu. Pojďme se tedy podívat na často vyskytující se mýty z obou stran barikády a zkusme se přičinit k tomu, aby se dostal ke slovu po hysterických výkřicích také zdravý rozum.

Mýtus: Jsou to uprchlíci, kteří prchají před válkou.

Podle Eurostatu je podíl následující – a to i za předpokladu, že všem, kteří tvrdí, že jsou ze Sýrie, věříme, že odtamtud skutečně jsou, jakože nejsou: Sýrie 21 %, Afghánistán 13 %, Albánie 8 %, Irák 6 %, Kosovo 5 %, Eritrea 4 %, Pákistán 4 %, Nigérie 3 %, Ukrajina 3 % a Somálsko 2 %, zbytek jsou ostatní země, většinou africké. Prchání před válkou je oprávněné tam, kde probíhá konflikt buď na celém teritoriu, nebo v případě, kdy ten, kdo prchá, pochází z takového teritoria a nemůže se přesídlit do bezpečné části země. To je důvod, proč mezi Syřany nevidíme moc šíitů, alevitů, alávitů či křesťanů, protože ti všichni jsou, dokud se drží v Damašku a okolí, pod kontrolou centrální vlády, relativně – jak to jen na válečné poměry může být – v bezpečí (tohle je celkem čerstvá a objektivní výpověď Petera Obornea, válečného zpravodaje Middle East Eye). Z této, jakož i z dalších výpovědí vyplývá, že výše zmíněné menšiny prchají především do Damašku a na další teritoria držená vládními jednotkami, spíše, než do zahraničí, a tam se snaží žít, jak to jde. Přitom to jsou lidé, kteří jsou, spolu s Kurdy, v největším ohrožení jak ze strany rebelů, tak ze strany teroristických skupin IS a an-Nusrá. Pokud jde o uprchlíky před válkou, tedy před boji, jde zejména o obyvatele území držených rebely, především pak z Aleppa a jeho okolí, protože o ty probíhá dlouhodobě nejintenzivnější boj. Soudě podle zpráv, které jsou dostupné, lidé, kteří odtamtud prchají, jdou následujícím směrem: Kurdové na kurdské území, menšiny do Damašku popřípadě do – jak šíitům, tak křesťanům celkem příznivého Libanonu a sunnité do zahraničí (Turecko a posléze Evropa, popřípadě Jordánsko).

Pokud jde o Afghánistán, v některých částech země probíhají boje, podle poslední dostupné mapy ovládá Taliban okolí Kundúzu na severu země, s tím, že dochází k občasným útokům především v centrálních oblastech, tedy v Kábulu, Kandaháru a několika dalších městech. Všimněme si, že velká část Afghánistánu je vcelku pod kontrolou vlády, která by sama o sobě rozhodně neměla být důvodem, proč odtamtud lidé utíkají. Situace se tak podobá válce na východní Ukrajině, kde sice zuří boje a odkud proudí uprchlíci, ale kde je možnost najít bezpečí v jiných částech téže země. Otázkou je, jak moc jsou ochotny spolupracovat s uprchlíky před Talibanem kmeny v jiných částech Afghánistánu, ale to opravdu není naše starost.

Albánie a Kosovo by měly být označeny jako bezpečné země naprosto bez milosti, a jakýkoliv migrant, který odtamtud přichází žádat o azyl v Evropě, by měl být otočen a vrácen. Všimněme si, že co do počtu je „uprchlíků“ z Kosova a Albánie jako Afghánců a o něco více, než polovina všech Syřanů. Pokud jde o Eritreu, bezpečné útočiště Eritrejcům dlouhodobě nabízí Etiopie (byť, co pravda, v na poměry civilizovaného světa nuzných podmínkách), do které se sice nedá dostat napřímo, ale kdo se snaží, ať už přes Súdán nebo Džibuti se tam dostat může. V každém případě je to jednodušší a levnější, než se dostat do Evropy. Pokud jde o Eritreu, nejlepší způsob, jak pomoci uprchlíkům odtamtud, není zvát je do Evropy, ale přispět na vyšší kapacitu a lepší standard v uprchlických táborech v Etiopii. Tamní vláda je ochotná pomoci a etiopská ekonomika je jednou z nejlépe se rozvíjejících v Africe. Nikdo neříká, že život tam je lehký, ale bezpečný je každopádně.

Co se Iráku týče, tak iráčtí šíité a Kurdové žijí v relativním bezpečí, o první jmenované se celkem dobře stará íránská armáda, různé nevládní iránské milice a šíitská irácká Mahdího milice Muktady al-Sadra, který sám, kromě toho, že je jejím velitelem, je zároveň synem Velkého ajjatoláha Iráku Mohammada Mohammada Sadeka al-Sadra, tedy člověka na pozici odpovídající pravoslavnému patriarchovi (Velký ajjatoláh je na katolické poměry víceméně v pozici papeže, ovšem šíité, podobně, jako pravoslavní, jsou vázáni na konkrétní stát). Protože Irák, s výjimkou autonomní oblasti Kurdistán, je dnes de facto pod šíitskou správou, ani šíité, ani Kurdové, nemají moc důvodů odtamtud prchat, s tím, že, podobně, jako v Sýrii, nesunnitští Iráčané neemigrují zpravidla do zahraničí, ale přesidlují se na území kontrolovaná vládou nebo Kurdy (podle vlastní preference a možností). Pokud jde o Islámský stát a jeho postup v Iráku, je celkem evidentní, že centrální vláda ani nemá moc zájem na tom dávat příliš mnoho úsilí na kontrolu majoritně sunnitských oblastí a před Islámským státem chrání v podstatě jen šíity a další menšiny; Kurdové se pak brání a chrání sami. Otázka je, jestli má smysl dávat azyl sunnitským Iráčanům. Jejich země o ně moc nestojí; IS je, jaký je, a fakt je ten, že to byl Západ, kdo svrhl Saddáma Husajna, který držel nad iráckými sunnity ochrannou ruku. Na druhou stranu by to měli být právě oni, kdo by měl bojovat za to, aby v oblasti Mezopotámie byl nějaký slušný sunnitský stát, protože Jordánsko to opravdu všechno zachraňovat nemůže. Což ostatně platí i o sunnitských Syřanech.

Pro Pákistán, Nigérii i Ukrajinu platí to, co bylo řečeno o Afghánistánu – naprostá většina území je bezpečná, a fakt, že na části území operuje Taliban, Boko Haram a proruští rebelové, popřípadě ruská armáda bez označení, neznamená, že by ti, kteří se necítí v bezpečí, nemohli vyhledat útočiště na území pod vládní kontrolou. Bohužel ovšem platí, že spousta lidí to bere stylem „když už opouštím všechno, tak aspoň půjdu někam, kde se mi odchod co nejvíce zhodnotí – tedy do Evropy a v rámci Evropy tam, kde dostanu nejvíc“. Co se Somálska týče, nikdo soudný nebude považovat území mimo mezinárodně neuznaný Somaliland (severní část Afrického rohu) za bezpečné, ale opět: co se v Somálsku děje, je, až na šíření milic al-Šabábu (který se nás trochu týká), jejich problém, a otázka je, proč by měli Somálci chodit do Evropy, když jsou i v Africe země, které jsou bezpečné. Zbývá zhruba třicet procent „různých“, v nichž jsou především lidé ze západní Afriky, Středoafrické republiky či z Libye. Co je zajímavé, je nízký počet uprchlíků ze samotné Libye, a to navzdory tomu, v jakém stavu ta země je – co se Libye týče, tam bych byl, kvůli podílu Evropy na současném stavu a faktu, že IS tam byl importován jako přímý důsledek svržení starého režimu, ochoten souhlasit s udělováním azylu tamním lidem. Nicméně celkově vzato Afričané před válkou zpravidla neutíkají (jsem na vážkách, pokud jde o hodnocení situace v Jižním Súdánu a na Západní Sahaře), spíše před chudobou či diktátorskými režimy (Eritrea, Středoafrická republika, Zimbabwe). Samostatným problémem je pak to, že už z minulých válek, genocid a konfliktů je rozeseto po celé Africe mnoho „permanentních uprchlíků“, což situaci moc nepřidá. Ale ani to není úplně náš problém.

Mýtus: Uprchlická vlna je tak velká, že je kvůli ní nutné zavírat vnitřní hranice a přijímat různá speciální opatření

Pokud jde o to, kolik migrantů/uprchlíků je, je to spíše opticky velký počet, spíš než reálný problém – zatím. Takových deset tisíc lidí pohromadě vypadá jako velká masa lidí, když je člověk potká nebo vyfotí, ale v poměru k počtu Evropanů jde pořád o kapku v moři. Pokud jde ovšem o různá speciální opatření a drátování hranic, to má zcela zřetelně jiný význam, než bránit těm, kteří v Evropě už jsou, v pohybu dál; spíš jde o symbolický vzkaz všem, kteří se na tu cestu ještě nevydali, že jim bude všemi silami bráněno. Tady prakticky vůbec nejde o ty migranty, kteří zde už jsou, ale jestli může být hysterie, která kolem nich panuje, včetně rozsáhlé medializace, která opravdu neodpovídá jejich počtům, k něčemu, kromě zvyšování nákladů a zisků z reklam, dobrá, pak je to právě prevence. Žiletkové dráty v televizi, jakož i všechno, co se prezentuje jako zoufalství, kde jsou uprchlíci v hrozné pozici, totiž může fungovat celkem dobře jako odstrašení uprchlíků budoucích. Nenechme se mýlit – lidé v Sýrii, Iráku i dalších zemích čtou zprávy a dívají se na televizi, a schválně: jaká bude jejich reakce, když se dozvědí, že je na cestě čeká jen utrpení a žiletkový drát, a v cíli jejich cesty budou ubytováni v „malých chatkách uprostřed švédských lesů“?

Mýtus: Mezi uprchlíky je to beztak samý terorista a čeká nás tak velké nebezpečí do budoucna.

Nevím, jestli si ti, kteří tento mýtus šíří, všimli, ale IS je nejbohatší teroristickou organizací na světě a má k dispozici takové zdroje, že pokud by chtěl dostat do Evropy své bojovníky, pak je sem dostane a opravdu nebude muset je posílat ani na chatrných bárkách, ani přes pole na srbsko-maďarském pomezí. Přiletí sem hezky letadlem, s největší pravděpodobností z Turecka, vybaveni falešnými cestovními doklady – nebo klidně i svými vlastními, půjde-li o občany zemí, které mají s EU bezvízový styk, či jsou-li dokonce občany EU. Vzkaz IS světu, že mezi uprchlíky má „spoustu svých agentů“ je podle mého názoru pouze propaganda, která v nás má zasít strach a paranoiu, což se jim, bohužel, do velké míry povedlo. Pokud jde o riziko teroristických útoků, tajné služby zcela evidentně dělají celkem dobrou práci, a i když nás nejspíš nějaký útok čeká, šance, že kdokoliv z nás se stane jeho obětí, je nižší, než že budeme mít dopravní nehodu. A do auta sedáme přitom skoro všichni. Zapomínáme, že život s takovou hrozbou není novum: s hrozbou ETA, IRA nebo RAF jsme také žili, a pokud jde o RAF, tak zrovna jejich cíle nebyly až tak nepodobné cílům IS – globální dominance určité totalitní ideologie.

Pokud jde tedy o současnou uprchlickou krizi, neměli bychom samozřejmě naivně vítat kohokoliv, a je důležité, abychom si dokázali zjednat pořádek. To, co je totiž v současnosti nejnebezpečnější, není ani tak počet migrantů nebo jejich možné napojení na džihádisty, jako spíš fakt, že si udělali z našich zákonů trhací kalendář tím, že se tváří, že jim nárok dává jejich počet; že když jich bude zákony porušovat hodně, neuhlídáme to a budeme muset tolerovat to, že nemáme situaci pod kontrolou a že si mohou dělat, co chtějí. Správný postup, mimochodem postup, kterým prošli prakticky všichni emigranti z komunistického světa (když už jejich příklad naši multikulturní kolegové vytahují), je ten, že odejdou do první bezpečné země, přijdou do uprchlického tábora a z toho uprchlického tábora budou žádat různé země na světě o poskytnutí azylu a čekat na to, až bude jejich žádost vyřízena. Že to trvá dlouho? Trvá. Jenže přijít někam tímhle způsobem bez pozvání a tvářit se, že mohu někam vpadnout jen proto, že „mám morální nárok“, opravdu nedělá nejlepší dojem.

Jestli nechceme, aby pro nás uprchlická krize měla fatální důsledky, musíme umět odložit některé ohledy, které máme. Bude-li se snažit někdo překročit hranice nelegálně, musí to mít konkrétní důsledky – tedy musí být v uzavřeném azylovém táboře, jako byli naši krajané, kteří za komunismu emigrovali na Západ, než jim někdo azyl udělí. Ano, v těch táborech by měli mít slušné podmínky, Bělá-Jezová opravdu není nejlepší příklad toho, jak to dělat. Pokud azyl udělen nebude, musí být žadatel bez milosti deportován do země původu. A, bohužel, bez žiletkového drátu na vnějších hranicích EU či Schengenu se také neobejdeme. Kdo chce přijít, ať použije hraniční přechod. To by ale musel žádat o azyl v zemi, do které vstoupí, a nechtít jít za každou cenu do Německa či do Švédska. A že mají v Německu příbuzné či známé? Mohou je poté navštívit jako turisté. Nikdo neříká, že je lidským právem se přestěhovat do jiné země za příbuznými. A že to není fér? Možná ne. Ale takový je zákon. Pokud se jim nelíbí, mohou zůstat doma.