Jak se co v Norsku dělá, díl 26.: Jak v Norsku nepřijít k úhoně

Třebaže technologický pokrok podstatně zjednodušil dříve tvrdý a nebezpečný život v Norsku – obzvlášť pak v zimě – dodnes zdejší podmínky čekají na neopatrné turisty či jiné návštěvníky, aby jim pořádně zkomplikovaly život.

Když vyšel na Aktuálně.cz tento rozhovor s ředitelkou služby Yr.no, kterou ve spolupráci s Norským meteorologickým institutem provozuje veřejnoprávní televize NRK, zmínila paní Ingrid Stover Jensen důležitý fakt, a sice že přesná předpověď počasí je v Norsku něco, co může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, a to na horách i na moři – za sebe dodám: nejen tam. Bohužel ne všichni cizinci se umějí podmínkám v Norsku – a zdaleka se to netýká jen počasí, ale i důsledků, které má na praktický život zdejší reliéf, infrastruktura či technické zázemí domácností – přizpůsobit. Nebudu přehánět, když řeknu, že podceníte-li tyto rozdíly, může vás to stát i život (a čas od času se objevují zprávy o turistech, které to také život stálo).

Nejprve se podívejme na počasí, a to hezky podle ročních období.

Na jaře je asi největším nebezpečím ledovka. Proti ledovce, která je běžná ve střední Evropě, jde o jev, kdy se prakticky všechno obalí do silné vrstvy velmi uklouzaného ledu, na kterou je i posyp krátký. Zem je totiž příliš prochlazená, a tak se stává, že když na ni prší, stačí, aby poté jen trochu mrzlo, a okamžitě se tvoří led. Kvůli příliš studené zemi se pak ten led jen velmi neochotně rozpouští, a to i když na něj svítí ostře slunce a přes den už je celkem teplo. Takový den má zpravidla za následek jen to, že se trochu rozpustí vrchní vrstva ledu – na níž byl nasypán posyp – jen aby hned další noc zase zmrzla, tentokrát už ovšem s posypem do ledu uzavřeným, takže ze svrchní vrstvy je opět solidní kluziště. Osobně téhle době říkám „doba ledová“ a když nastane, led je všude, a to dokonce i v lese. Tímhle způsobem umí zmrznout i povrch lesa – listí, jehličí a lesní půda – takže si člověk ani moc nepomůže, chce-li se uklouzané cestě vyhnout lesem.

Na „dobu ledovou“ existuje jen jediný recept: hřebíky. Prakticky všude v Norsku se prodávají návleky na boty s hřebíky, díky nimž se dá chodit tak, aby se člověk nezabil (nepřeháním, občas je ten led takový, že bezpečně se po něm dá jít bez těch návleků jen po čtyřech); jízda autem vyžaduje maximální opatrnost, protože třebaže se silničáři snaží sypat, co to dá, nedaří se jim to vždy stoprocentně. Hodně aut má v Norsku pneumatiky s hřebíky, což je to jediné, co v takové situaci opravdu pomůže.

Jarní počasí bývá celkem stabilní, je hodně slunečných dnů, relativně (takže to berte s rezervou) málo větru a srážek také nebývá moc. Problém ovšem nastává, když třeba po čtyřech týdnech slunce, teplot nad 15 stupňů celsia, v době, kdy pučí stromy a všude už jsou sněženky a bledule, z ničeho nic nasněží. A když v Norsku sněží, tak umí sněžit pořádně. Není nic výjimečného, když se takové jaro z ničeho nic „utne“ a přes noc nasněží více než metr čerstvého sněhu. Nepřál bych nikomu mít tou dobou na autě letní pneumatiky, stalo se mi to jednou a ještě téhož dne jsem musel notný kus od domu, protože do toho kopce jsem se do domu ani nedostal, přezouvat.

Na jaře, i později v létě, je ovšem nejzrádnější slunce. Nevím proč – nejsem meteorolog – ale v Norsku slunce pálí daleko víc, než ve střední Evropě, což má několik důsledků. Zaprvé: máte pocit, že je větší teplota, než jaká ve skutečnosti je. Chodíte v krátkém rukávu a krátkých kalhotách, i když je deset stupňů, jenomže dokud nezafouká vítr nebo slunce nezajde za mrak, přísahali byste, že je stupňů aspoň osmnáct. Člověk může tak velmi snadno nastydnout. Zadruhé: dá se velmi snadno spálit, pokud se před sluncem neschováváte, popřípadě nemáte-li dobrý opalovací krém. Slunce tady pálí tak silně, že se slušně opálíte, i když je za (nepříliš hustým) mrakem. Pozor na oči: jste-li citlivější na UV záření, protisluneční brýle zde využijete více, než v Česku.

V létě, zejména pak v červenci, jsou největším nebezpečím deště. Ve střední Evropě jsem ještě nikdy neviděl, že by pršelo tak, jako to umí zde. Biblické „pršelo a blýskalo se sedm neděl“ se od leckterého norského léta liší hlavně tím, že se tady až tak často neblýská. Osobně jsem zažil nejdelší déšť, který trval bez přestání čtyři týdny, ale to nebydlím v Bergenu, kde prší zhruba 320 dní v roce (to je ovšem anomálie, jinde v Norsku tak často neprší). Nejde ovšem jen o délku deště. Přívalové deště, jaké v Česku trvají zpravidla 15 minut, ale nejdéle necelou hodinu, tady mohou trvat klidně i osm až deset hodin v kuse. Mám na mysli takové deště, které vypadají, jako když otočíte kýbl s vodou, a do toho s větrem takovým, že byste přísahali, že prší vodorovně. Takové počasí umí přijít ze slunečného i během dvou až tří hodin.

Na podzim je potřeba si dávat pozor speciálně na vítr. Déšť je také, byť nebývá tak maniakální, jako v létě, ovšem později na podzim (konec listopadu a začátek prosince) prší hustým, chladným deštěm, který má sotva 1-2 stupně Celsia a kdo na to není správně oblečený, zpravidla to hodně odnese. Vítr je ovšem na podzim problémem poměrně zásadním. Norsko v té době zasahují zejména dva druhý větrů: polární orkány, které se točí proti směru hodinových ručiček od Severního pólu přes Island a pak rovnou na severní Norsko, a pak zbytky amerických hurikánů, které dokážou, poté, co zdecimují východní pobřeží USA, přeletět Atlantik a dostat se sem. Pravda, nepáchají tolik škod, co v Miami, ale i tak jsou jejich důsledkem létající poštovní schránky, větve, stromy, střechy a, co hůř, zkratující elektrické vedení. Je-li na podzim hlášen extrémní vítr, je dobré všechny cesty kamkoliv ven z domu, které nejsou nezbytné, odložit na jindy.

Zima je kapitolou samou pro sebe. V zimě na vás útočí sníh, mráz a tma i vítr, někdy hezky všechno najednou. Deště, které jsem zmiňoval, že se v Norsku objevují v létě, mají tendenci se objevovat v podobě sněhových srážek v zimě. Nedivte se proto, když přes noc nasněží i metr a půl sněhu. Do hor v zimě nikdy nechoďte bez GPS, protože počasí umí být velmi zrádné a snadno se může stát, že se viditelnost sníží na dobrých deset metrů, vaše stopy okamžitě zavane sníh a vítr a velmi snadno se ztratíte. Cesta autem v zimě může být problém – pomineme-li, že některé silnice bývají v zimě zavřené docela, některé úseky silnic první třídy jsou průjezdné jen v kolonách; tedy dají se dohromady auta, která spolu pojedou, a ta jedou těsně za pluhem či frézou, které čistí silnici.

Jedete-li v zimě kamkoliv do hor autem, mějte určitě lopatu, sněhové řetězy a pro jistotu i kanystr s palivem. Pozor na zimní pneumatiky! Zdejší sníh je jiný, než ve střední Evropě a středoevropské, i kvalitní zimní pneumatiky zde nebudou fungovat tak, jako ty zdejší, a to ani jako ty bez hřebíků. Mráz bývá problém zejména v horských údolích a v severním Norsku; naštěstí to není nic, co je nutné Čechům moc přibližovat, protože extrémní mrazy se vyskytují i v Česku.

Se zimou ovšem souvisí jiné nebezpečí, které je cizinci často podceňované, a to je nebezpečí požáru. Většina norských domů používá k vytápění elektrické přímotopy, často i bez termostatu, které mají sice šílenou spotřebu elektrické energie (například my protopíme v měsících jako prosinec či leden ca. 3500 kWh), ovšem proud je zde levný (včetně poplatku za infrastrukturu se pohybuje max. kolem 1 NOK/kWh, přičemž cena se mění v závislosti na poptávce; v létě stojí klidně i polovinu), takže lidem se často nevyplatí investovat do sofistikovanějších řešení. To ovšem přináší nemalé riziko požáru, protože takhle velmi snadno mohou vzplanout: záclony, nábytek, který položíte (třeba i nevědomky) příliš blízko, či jakýkoliv předmět, který blízko topení nebo na něj položilo vaše dítě, či pes. Vzhledem k tomu, že naprostá většina domů v Norsku je ze dřeva, požár nastane a šíří se velmi rychle. Důležité proto je, a to platí i pro případ, že máte pronajatou chatu, mít takový reflex, že než jdete z domu, případně než jdete spát, zkontrolovat všechna topení, jestli u nich něco není, co by mohlo vzplanout. Samozřejmostí je mít kouřové hlásiče a v ideálním případě alarm napojený rovnou na hasičskou zbrojnici.

Pomineme-li požáry a počasí, další způsob, jakým můžete v Norsku přijít k úhoně, je zdejší fauna. V moři doporučuji si dávat pozor na medúzy; v létě bývá moře velmi příjemné ke koupání, je čisté a bývá i celkem teplé, když se rok vydaří, ale ty potvory jsou skoro všude, a nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale s každým rokem jich je víc a víc, navíc se objevují i druhy, které dříve žily podstatně jižněji. Jsou tu tři druhy medúz; měsíční medúzy (manemanet), které mají krátká chapadla a téměř nežahají (ovšem je jich, zejména v červnu, tolik, že se na některých místech až nedá vejít do vody), červené žahající medúzy (rod brennmanet), které mají chapadla dlouhá i dva metry a žahají tak, že dotyk jejich chapadel vypadá jako jizva po švihnutí bičem, a podobně také bolí, a nově i modré žahající medúzy (bla brennmanet), které jsou ještě o něco horší. Kromě medúz není s koupáním problém, takže najdete-li pěknou pláž, kde není žádná medúza vidět, koupání si užijete skvěle.

V lese můžete narazit například na losa (elg). Los je sice klidné, ale poměrně nebezpečné zvíře, když se naštve. Umí být hodně rychlý a jeho kopnutí je velmi silné. Potkáte-li se s losem, pamatujte, že los se bude snažit především schovat, takže se tvařte, že žádného losa nevidíte a jděte si po svých. Zájem o něj by ho mohl vyprovokovat. Srážka losa s autem může být velmi snadno smrtelná, zejména kvůli velikosti zvířete. Pamatujte na to, kdykoliv pojedete kolem nějakého lesa, zejména za šera. Výjimečně lze narazit na vlka (ulv), ale vlci se drží stranou a nic vám neudělají. Velmi výjimečně pak narazíte na hnědého medvěda (brun bjorn; v celém Norsku jich je zhruba 160), na Svalbardu jsou ovšem lední medvědi (isbjorn), je jich hodně a jsou velmi nebezpeční. Je tam zakázáno opouštět městečko Longyearbyen beze zbraně. V norských lesích se ovšem také vyskytuje rys ostrovid (gaupe), který většinou pro člověka hrozbu nepředstavuje, ale je dobré o něm vědět. Kousnutí jezevcem (grevling) také nemusí být zrovna nejpříjemnější, zejména proto, že jezevci umějí hodně snadno rozkousnout i člověku kost – a jezevec je v norských lesích velmi běžný, dokonce i blízko lidských obydlí.

Poslední věcí, na kterou si cizinec, nezvyklý norských poměrů, musí dávat pozor, jsou zdejší vzdálenosti. Jsou větší, než se na první pohled zdá, jejich překonání, ať už pěšky, na kole, na lyžích, nebo autem, je složitější a delší, než by člověk odhadoval. Podle toho je potřeba plánovat. Pokud jde o jízdu autem, je potřeba počítat s průměrnou rychlostí 45-50 km/h; pokud jde o cesty pěšky, počítám, že málokdo by se vydal na túru bez mapy, takže vzdálenosti si představit umí, méně však už to, že za tu dobu, co je na túře, se může několikrát poměrně drasticky změnit počasí a to hodně daleko od nejbližšího útočiště (chaty, města, silnice, atp.)

Pokud jde o zdejší rozmary počasí, doporučuji se podívat na norské oblečení, jakož i na boty a další vybavení. Fakt je ten, že čeští výrobci outdoorového zboží jsou špičkoví a Češi jsou známí tím, že jsou takovým oblečením často až posedlí a najde se nemálo těch, kteří jdou v zimě zdolávat Petřín s výbavou, s jakou by jiní lezli pomalu na Matterhorn, takže nabádání k používání dobrého oblečení je spíše nošením dříví do lesa; nicméně přesto se dost často stává, že zahraniční návštěvníci Norska bývají v neadekvátním oblečení (v oblečení, které často za adekvátní považují) přistiženi nepřipravení ať už v šíleném lijáku, větru, sněžení či mrazu.

Norsko je krásné, ale s Norskem je to jako s mořem, které ho obklopuje – ani se nenadějete a ta mírumilovná hladina, která až láká ke koupání, se promění v divokého zabijáka. A je lepší být připraven, než pak zbytečně plnit černé kroniky.