Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kde žijí staré časy v království zapomnění

23. 10. 2015 10:45:59
Po druhé světové válce se v Norsku proti letům předválečným zásadně změnil způsob vlády. Protože Norsko bylo členem NATO a mělo formálně pluralitní demokracii, málokdo v zahraničí si změny všiml.

Britská televize BBC přinesla před několika lety (na YouTube dostupný a vřele jej doporučuji) dokumentární cyklus o komunistickém Československu, Rumunsku a NDR zvaný The Lost World of Communism (Ztracený svět komunismu). Druhý díl, který se týkal Československa, se jmenuje The Kingdom of Forgetting, tedy „Království zapomnění“. Tento dokument připomínám proto, že se jeho autorům podařila vystihnout podstata československého komunistického režimu: experiment, jehož účelem mělo být vytvoření nového člověka skrze vymazání, nebo přepsání bohaté historie. Paralela mezi poválečným Norskem a Československem je přitom více než výrazná, protože v obou zemích bylo silné levicové hnutí, které rozhodně moskevští komunisté nemuseli násilně implantovat – tak, jak to udělali například v Polsku, Maďarsku nebo, koneckonců, i na Slovensku.

Hlavní rozdíl pak spočíval v tom, že Norsko nebylo, až na výjimku kraje Finnmark, osvobozeno Rudou armádou se všemi geopolitickými důsledky z toho plynoucími. Byla ještě jedna země, která byla v podobné pozici, jako Norsko, a tou bylo poválečné Řecko. V obou zemích panovaly velmi silné sympatie ke komunistickým myšlenkám a v obou zemích komunistické revoluci zabránila pravděpodobně jen Jaltská dohoda, podle které mělo Norsko i Řecko připadnout Západu. Stalin se v těchto zemích neangažoval, protože nechtěl, aby se tím zpochybnil jeho „nárok“ na to, dělat si, co chce, v tom, co bylo později východním blokem.

Norsko se po druhé světové válce stalo takovým „Královstvím zapomnění light“. Na rozdíl od Československa měl poválečný vývoj trochu jinou dynamiku, ovšem zarážející jsou podobné cíle obou „režimů“; lišily se v zásadě pouze prostředky. Chceme-li pochopit, proč je Norsko dnes takové, jaké je, je absolutně klíčové pochopit podstatu těchto poválečných let. V prvních svobodných volbách po konci okupace v roce 1945 získala Dělnická strana (Arbeiderpartiet) absolutní většinu 76 křesel ve stopadesátičlenném Stortingu (parlamentu), čímž dostala naprosto volnou ruku k realizaci svého programu. V této souvislosti je nutné si pamatovat na jednu věc: norská Dělnická strana byla ještě ve dvacátých letech součástí Kominterny a byla vyloučena pro její nesouhlas se Stalinem; s Kominternou se tedy nerozloučila sama.

Ti lidé, kteří v roce 1945 získali moc skrze tuto stranu, včetně samotného premiéra Einara Gerhardsena, byli tvrdí komunisté; sám Gerhardsen, ještě než vstoupil do Dělnické strany (tou dobou stále v Kominterně) v roce 1923 byl ve vedení Norského komunistického svazu mládeže. Jediné, v čem se ti, kteří seděli v Dělnické straně v roce 1945, podstatně lišili od KSSS nebo zbolševizované KSČ, bylo, že odmítali stalinistické metody, diktaturu proletariátu, vedoucí úlohu strany a násilné znárodňování, ovšem cíl měli stejný: zrod Nového člověka, plánovanou ekonomiku, sociální inženýrství (to nepoužívám v tomto kontextu jako rétorické označení, sami se takhle vyjadřovali, že to je metoda, kterou budou používat) a vytvoření státu, který naplní Marxovu myšlenku „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

Protože Dělnická strana nedosáhla na ústavní většinu, pravicová část opozice (nezapomínejme, že v opozici byla i zbolševizovaná Norská komunistická strana, prakticky věrně zrcadlící KSČ, s jedenácti mandáty) byla poměrně hlasitě proti geopolitickým plánům, které Dělnická strana měla – a úspěšně; Dělnické straně se nepodařilo vyvázat Norsko ze západních struktur, Marshallova plánu ani zabránit vstupu do NATO. Volby v roce 1945 splňovaly nejen formálně, ale i fakticky, všechny aspekty pluralitní demokracie, s každými dalšími se ovšem faktická pluralita zmenšovala, až zanikla s časem prakticky docela.

Dělnická strana přišla s následujícím programem, o jehož realizaci se snažila mezi lety 1945 a 1961, kdy ztratila absolutní většinu v parlamentu:

  • „Smíšená ekonomika“, tedy taková, která nezruší soukromé vlastnictví jako se dělo ve východním bloku, ale která zároveň propojí stát, zaměstnavatele a odbory (zaměstnance) v jeden celek
  • Industrializace pod taktovkou státu – v Norsku bylo velmi málo průmyslu před rokem 1945 a plán, úspěšně realizovaný, byl založit státní podniky, které by měly monopolní postavení ve svých odvětvích a které by byly postaveny za státní peníze a řízené státem
  • Zřídit sociální stát, který by držel sociální rozdíly na minimu a zajišťoval tak v praxi myšlenku „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“
  • Vyrovnat se s okupací a vytvořit idealistickou, až utopickou společnost, ve které se všichni budou mít rádi a ve které bude panovat shoda na tom, že „cesta zpět nevede“ a je potřeba každým krokem zajistit větší inkluzi, větší rovnostářství a ve které individualismus byl nemile viděn, a v níž se pak označoval jako „egoismus“. Tohle nebyl formální cíl stanovený v programu, ale to je rétorika, kterou Dělnická strana používala a to je změna společnosti, jakou razila v praxi skrze školy, odbory a další vlivné instituce.

Když Anders Behring Breivik zaútočil v centru Oslo a na ostrově Utøya, celý svět se divil norské reakci. Celonárodní vyjádření lásky k druhým, zpěv „Barn av regnbuen“, tedy písničky „Děti duhy“ na náměstí Youngtorget a opakování věty, která zazněla od socialistické premiérky Gro Harlem Brundtland, která vládla na počátku devadesátých let, že det er typisk norsk å være god, tedy „je typicky norské být dobrý“. To všechno by bylo hezké, kdyby to mělo základ v křesťanské lásce k bližnímu, protože ta má vycházet z každého člověka zvlášť, kdežto tohle bylo něco jiného – důsledek změny společnosti započaté Dělnickou stranou v roce 1945 ve smyslu hodnot, které stavějí jednotu společnosti velice vysoko, a kde „láska k bližnímu“ nemá sloužit bližnímu, ale celonárodnímu „bratrství“. Cynici v Norsku to označují za snillisme, termín, který se jen těžko překládá. Snill znamená „milý“; snillisme je pak to, co se stane, když samo bytí milým povýšíte na politický manifest. Problém je, že v takové společnosti se dá potom těžko protestovat nebo nesouhlasit, protože kdo nesouhlasí, přestává být „milý“ a přestává tak účastnit v této „kolektivní harmonii“, což se těm, kteří její iluzi udržovat chtějí, samozřejmě nelíbí.

Mezi lety 1945 a 1961 platilo, že Dělnická strana rovná se norský stát a norský stát rovná se dělnická strana. Vzhledem k tomu, jak dlouhá doba to byla, a k tomu, že i poté byla Dělnická strana velmi výrazně dominantní a vyhrála každé volby až dodnes, s tím, že se pouze čas od času se podařilo opozici sestavit koaliční vládu, norská společnost byla ve výše uvedeném směru měněna velmi efektivně. Už během šedesátých let došlo ke generační obměně, kvůli které došlo k postupným, leč zásadním změnám v opozičních politických stranách, ve směru podpory stávajícího směru; strany se začaly pouze lišit metodami, jak onoho idealistického cíle dosáhnout. To je důvod, proč vznikla Fremskrittspartiet, tedy Strana pokroku – jako protestní hnutí proti této neformální, leč velice reálné „Národní frontě“, a to byl i důvod, proč až do minulých voleb s FrP nechtěl nikdo nic mít, byť zástupné důvody se pokaždé nějaké našly.

Norsko je sice formálně demokratickou zemí, ale ve skutečnosti občan nemá moc možností ovlivnit směřování země, protože celá politická scéna – z parlamentních stran pouze s výjimkou FrP – souhlasí ve věci, jak má vypadat stát, společnost a k čemu se má směřovat. Liší se například tím, jak nastavit daňový systém, čemu dát větší a čemu menší prioritu, ale směr, nastolený Dělnickou stranou v roce 1945, jinak zpochybňován není. Bohužel existence této „Národní fronty“ způsobuje, že když se náhodou nějaká protestní strana objeví, dostane do parlamentu a klidně i do vlády, nemá proti zbytku politického spektra šanci moc prosadit a její voliči to vnímají jako podraz, což ji oslabuje, k věčné slávě „Národní fronty“.

Protože v Norsku však nikdy nedošlo po roce 1945 k revoluci a tato změna, třebaže řízená shora, byla postupná, stále zůstala tu a tam místa, kde „žijí staré časy“. Kde je velká pravděpodobnost, že potkáte Nory, jací byli před válkou a kde se udržuje jakási „bublina času“, která zatím odolává tlaku „drtivé většiny“ (je vtipné sledovat, jak se tento bolševický termín hodí). Protože tohle „staré Norsko“ je Norsko, které mám rád a za nímž jsem sem přijel, snažím se ho vyhledávat, jak je to jen možné. S výsledky toho hledání bych se s čtenáři rád podělil, protože tak, jak je „nové Norsko“ ať už nejprve socialisticky, tak poté zbohatlicky (týká se ropného boomu a těch, kteří na něm profitovali) v mnohém umělé, povrchní a divné, to „staré Norsko“ je velmi sympatické. Zde je seznam míst, kde se se „starým Norskem“ dá potkat:

  • Bergen
  • Kraj Trøndelag (severní i jižní)
  • Kirkens Bymisjon – charitativní organizace spadající pod norskou luteránskou církev
  • Rotary Club a Lions Club
  • Klasické pěvecké sbory
  • Jakékoliv prostředí, které je dostatečně „buržoazní“, ale není typicky zbohatlické, takže opera ano, golf ne
  • Prakticky všechny norské komunity v USA

Když jsem přišel do Norska, měl jsem o něm povědomí právě z klasické literatury: Ibsena, Bjørnsona, ba i z Čapkovy Cesty na Sever. Znal jsem příběh Maxe Manuse, příběhy norských hrdinů z druhé světové války či příběh Roalda Amundsena či Fridtjofa Nansena. Takové Norsko mě sem přitáhlo a takové mám rád dodnes. Právě fakt, že norský socialismus nebyl (aspoň tedy většinou, odhlédněme od zkušenosti norských Romů, Sámů, „válečných dětí“ a námořníků z odboje, vůči nimž se stát po válce zachoval více než hanebně) násilný, způsobil, že opozice proti němu nebyla až tak samozřejmá, jako v komunistickém bloku. Daleko snáze se vystupuje proti amorálním gigantům typu Vasila Biľaka nebo Ericha Honeckera, než proti uhlazeným politikům, kteří se ohánějí samou láskou a idealismem, a kteří prokazatelně nikoho vraždit nenechávají. Možná to je důvod, proč se dodnes celkem daří Polsku podle Adama Mickiewicze či Juliusza Słowackiego, dokonce i Slovensku podle Ľudovíta Štúra, a když zakopeme trochu hlouběji, i Česku podle Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky, zatímco klasické Norsko je schované a víceméně skomírá.

Přesto není všem dnům konec – žádná umělá změna netrvá věčně a Norsko už není tak izolovanou zemí, jakou bývalo. Jeho budoucnost v tomhle ohledu vidím pozitivně – lidé se, byť po malých krůčkách, čím dál častěji odvažují mluvit kriticky k modelu, jaký zde po válce vznikl. Norsko totiž poprvé po čtyřiceti letech má blízko k recesi, dnešní norská mládež je první generací po dlouhé době, která pravděpodobně nedosáhne na životní standard svých rodičů, a díky internetu se mohou volně šířit myšlenky, které nikdo nepřipravil, či neredigoval předem. Globalizace a možnosti levně cestovat a snadno žít v zahraničí také dělají své. Změna dosud nepřišla proto, že Norsko mělo – a má – stále ještě dost peněz, kterými si obyvatele „koupí“. Stále ještě pro hodně lidí stojí za to se přizpůsobit a strpět věci, které se jim nelíbí, když vidí, že mají celkem jistotu, že zítřek bude vypadat, jako dnešek, a že není těžké tu životem nějak proplout. Jenže zdroje peněz se tenčí, ropa ztrácí na významu a přicházejí krušnější časy.

Dlouho jsem měl za zlé Milanu Kunderovi – a mám dodnes – že odmítal vidět pozitivní změny, které v české společnosti po revoluci nastaly a že nedával Čechům moc naděje; že je zkrátka „odepsal“. Občas se dnes šíří hlasy, které podobně vidí Nory; a to zdaleka nejen v Česku, ale i mezi mnohými Nory žijícími v zahraničí. Myslím, že nespravedlivě – Království zapomnění se totiž s každým dolarem, s nímž spadne cena ropy, vrací paměť.

Autor: Andrej Ruščák | pátek 23.10.2015 10:45 | karma článku: 30.47 | přečteno: 1641x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3454 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4731 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Janis Sidovský

Marné čekání na chlapskou slušnost

Čekal jsem, že se pan poslanec zachová jako slušný chlap. A postaví se čelem k výrokům svého tajemníka. Místo toho jsem se dočkal naprosté ignorace.

22.11.2017 v 18:52 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 109 | Diskuse

Vlastimil Dorotík

Kalousek chlastá v přímém televizním přenosu?

Nemohu si pomoct, ale nešlo to přehlédnout. Vypadalo to, že poslanec Miroslav Kalousek (TOP 09) chodil doplňovat inspiraci pro parlamentní diskusi do baru poslanecké sněmovny.

22.11.2017 v 18:50 | Karma článku: 16.74 | Přečteno: 218 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Ruská provokace o roce 1968: co následovalo

Premiér Medveděv se distancoval, web Zvezda se omluvil, urážející článek Leonida Maslovského byl stažen (obr. 1) a nahrazen jiným (obr. 2).

22.11.2017 v 18:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Jan Dvořák

Co nám ze setkání Zeman - Putin v Soči média neukázala

I Zemanovi jindy nepřející televize překvapivě podrobně informují o návštěvě české podnikatelské mise v Rusku, kterou pod křídla tří speciálů vzal prezident.

22.11.2017 v 17:58 | Karma článku: 14.26 | Přečteno: 543 | Diskuse

Ivo Hnilica

Složit vládu - pan Babiš má pouze dva pokusy!

Třetí pokus je pouhá chiméra, je to o ničem! Buď teď, nebo nikdy, správně to sděluje pan Zbyněk Stanjura z ODS – neschovávejte se a přihlaste se k vládní zodpovědnosti! SPD má výborného lídra a má příležitost plnit do určité míry

22.11.2017 v 17:33 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 348 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5776

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.