Jak šetřit jako Holanďan?

„Co Skot zahodí, Holanďan sebere“, případně „Holanďané jsou vlastně Skoti, kterým se během stěhování národů nechtělo platit za trajekt“, říkají hned dva slavné vtipy na toto téma. Jaká je ale pravda?

Čas, kdy jsem bydlel v Nizozemí (Maastricht, 2010-2011) pro mě znamenal mnoho cenných zkušeností. Jednak jsem si tu zemi doslova zamiloval, částečně proto, jak vypadá, a částečně proto, jaký mají tamní lidé většinou charakter a jakou mají mentalitu. Třebaže lidé z Limburku (poloautonomní provincie Nizozemí) by se byli schopni hádat, že nejsou Holanďané a že Holandsko je od hlavního města Limburku, Maastrichtu, dobrých 140 kilometrů (kousek za městem zvaným lidově Den Bosch), vlastnost, o níž chci dnes psát, se jich týká úplně stejně, jako Holanďanů. Celou tu vědu o tom, jak zacházet s penězi a věcmi, kterou jsem se tam naučil, považuji za nesmírně důležitou, a proto bych se o ni chtěl se svými čtenáři podělit.

Tak předně – cílem holandského šetření není ani tak být držgrešle a ležet na slamníku plném peněz, ale prožít život tak, aby člověk měl možnost dělat to, co ho baví, ale aby neutrácel peníze zbytečně.

Začněme od toho, co Holanďané dělají pravděpodobně nejradši, a to je cestování. Toho se týká jeden německý vtip: „Víte, co znamená NL na nizozemských registračních značkách?“ – „Nur Limonade“. Holanďané jsou pověstní tím, že projíždějí Evropu s karavanem za autem a tím, že ten karavan je zásobený jídlem z místa, kde se dá nakoupit nejlevněji (což bývá, většinou, Německo). Jsou mistry v kempování: málokdy chodí na výletě do restaurací, ale dělají si jídlo sami. To má, kromě ceny, samozřejmě, svůj důvod: typický Holanďan cestuje s celou rodinou a tím, že ukazují dětem, jak se o sebe postarat sám, jim dávají dobrý příklad do budoucna. Při cestování ovšem platí poměrně jasná zásada: člověk cestuje, aby poznával. Peníze, které utratí na něco jiného, než na poznávání, brání dalšímu poznávání. Peníze utracené za luxusní hotel (místo penzionu či kempu), taxi (místo MHD) či jídlo v restauraci (místo vaření si svépomocí) jsou projedené kilometry, na kterých mohl člověk vidět víc a dojet dál.

Holanďané, jsou-li na cestách, obzvlášť v zemích, jako je Norsko, které jsou velice drahé, umějí být nesmírně kreativní, pokud jde o to, jak se legálně vyhnout různým poplatkům. Naprosto běžně, a viděl jsem to mnohokrát opakovaně v místech jako Preikestolen, Trolltunga či Nordkapp, člověk potkává auta se žlutou registrační značkou zaparkovaná na nejbližším legálním plácku vedle silnice od parkoviště, které je pro návštěvu dané přírodní atrakce vyznačeno, byť by to znamenalo jít pěšky i kilometr nebo dva navíc. Ono se to dá pochopit – když jsem byl na Nordkappu naposledy, chtěli tam zhruba 250 norských korun za vjezd autem; za parkování u Trolltungy ani nevím, kolik se platí, protože jsem zastavil na plácku před kostelem, nejbližším to legálním parkovišti, kde, nikoli kupodivu, moje bílá norská registrační značka působila mezi samými žlutými jako kůl v plotě.

Jenže aby bylo na cestování – a že Holanďané cestují opravdu ve velkém – je potřeba se uskromnit doma. Holanďané mají rádi dobré jídlo a kvalitní věci a rádi si za ně zaplatí, ovšem když to dělají, tak se pokaždé ujistí, že za tu konkrétní věc dali nejmenší možný objem peněz. Nejde tedy o šetření ve stylu „jdu za nejlevnější cenou ze všech podobných výrobků“ – a to, že tohle není jejich šetřící strategií, je hlavním důvodem, proč jsou v Nizozemí přese všechno šetření kvalitní potraviny. Holanďana v podstatě nikdy nezajímá cena za balení. Zeptáte-li se v Nizozemí, kolik co stojí, odpoví vám zásadně v jednotkových cenách za kilogram či za litr. Uvědomění si, že ta maličká cena na cenovce je to, na čem záleží nejvíce, je absolutně klíčové pro úspěšné šetření.

Přijdete-li v Nizozemí do supermarketu, zarazí vás tři věci:

• Neberou normální platební karty, pouze v Nizozemí vydané karty Maestro
• Každý si s pokladní vymění tolikrát „alstublieft“ (prosím) a „dank u wel“ (děkuji), až z toho, neuvyklému člověku, přechází zrak
• Když pokladní skenuje zboží lidí kolem vás, prakticky u každé položky se ukáže dodatek „Actie artikel“, tedy „položka v akci“.

Kdo bydlí v Nizozemí a má oči otevřené, totiž dokáže vypilovat tohle umění k dokonalosti, aniž by vůbec musel číst jakékoliv letáky. Každý řetězec totiž má, aspoň tak jsem to napočítal, šestitýdenní cyklus, kdy každý týden mají zlevněný určitý set zboží a za šest týdnů budou mít tentýž set zboží zlevněný znovu; ten „set“ jde napříč celým sortimentem. Různé řetězce mají zlevněné různé věci v různé týdny, takže když víte, že Albert Heijn má teď týden levných kuřecích prsou, Plus (nezaměňovat s českým Plusem, jsou to dvě různé firmy) má zrovna týden zlevněné čerstvé nakrájené zeleniny na pánev (ostatně vynález, jaký jsem mimo Nizozemí nenašel a dodnes mi chybí) a v Aldi mají týden levných brambor, mám celý oběd za polovinu ceny proti „těm troubům, co kupují všechno najednou“.

Na toto téma existuje takový pěkný ruský vtip, který v Nizozemí funguje přesně zrcadlově obráceně: „Juriji, za kolik jsi koupil ty rolexky?“ – „Dal jsem za ně, bratru, sedm tisíc dolarů!“ – „No to tě pěkně natáhli, já jsem za ně dal devět tisíc!“ – Kdo v Nizozemí nakupuje stylem, že ho nezajímá, jestli dané zboží koupil za plnou cenu, nebo klidně i o 20-50 procent levněji, když má možnost (a ono to opravdu jde, když se chce), je za troubu, co se nechává škubat. Šetření není vnímáno ani jako slabost, ani jako ostuda. Naopak, šetření se chápe jako sport a oblíbeným tématem hovoru je, kdo kde co sehnal, přičemž velké úctě se těší ten, který dokáže ceny najít nejlepší.

Když jsem o tomhle poprvé vyprávěl svým českým i norským přátelům, reakce byla taková, že „člověk ale stráví víc času chozením po různých obchodech, než kolik ve finále ušetří“. To je pravda, pokud se na to díváte očima někoho, kdo jezdí na nákupy autem. Holanďané díky skvělé cyklistické infrastruktuře, jíž se pouze tak z poloviny vyrovná ta dánská nebo německá, se na kole dostanou velmi rychle prakticky kamkoliv, a naplnit tak tašky či koše ke kolu upnuté zbožím z několika obchodů opravdu nezabere moc času. Maastricht je město o velikosti Hradce Králové, bydlel jsem ve čtvrti Heugem a univerzitu jsem měl v centru – vzdálenostně to odpovídá na hradecké poměry zhruba dojezdu ze Slezského předměstí na Pražské předměstí – a nakoupit tímto holandským způsobem během cesty domů znamenalo, že jsem byl doma i se všemi nákupy za maximálně půl hodiny. A když na tom ušetříte až padesát procent, no neberte to.

Důležitou položkou, v jejíž šetření jsou Holanďané mistry, je cokoliv, co má vydržet dlouho. Holanďané jsou takoví kutilové, jako bývali ještě před dvaceti lety Češi – naprosto běžným obrázkem nedělního odpoledne jsou otevřené garáže, jedna za druhou, kde místní opravují, vylepšují či vyrábějí, co je potřeba, a to od nábytku, přes různé další vybavení domu, až po kola i auto. Jistě, v Nizozemí je spousta lidí, kteří mají peníze na to, chodit se vším do servisu, a také to dělají, ale „optická většina“ taková není. Nedělají to ovšem pouze pro samo šetření, protože, co si budeme říkat, někdy je oprava nákladnější, než koupě nového kusu. Tady se dostáváme ke kousku holandské duše, který je mi osobně nejbližší: k úctě k věcem, které někdo vyrobil a k názoru, že co si člověk udělá sám, k tomu má daleko lepší vztah, a mezi takovými věcmi se člověk pak cítí dobře. Lecjaký kousek věcí, které člověk kolem sebe má, tak začne obsahovat kus člověka samotného, vzpomínku, pocit dobře vykonané práce, pocit, že po člověku něco zůstalo.

Pro mnohé lidi je záhadou, jak může šestnáct milionů lidí bydlet na tom maličkém kousku země, který, kromě měst a vesnic, ještě obsahuje nekonečná pole a louky. Jak je možné, že v místě s tak neuvěřitelnou hustotou zalidnění, kde prakticky každý žije na maličkém kousku země a sousedi mu vidí doslova do talíře, dokáží lidé žít v relativní harmonii a pohodě, navzdory mnohdy stresujícímu pracovnímu životu. Osobně se domnívám, že je to právě v tomhle – těžko říct, jestli je maličká a hustě zalidněná země přivedla k šetrnosti, nebo jestli to byla šetrnost, která jim dovolila udělat z jejich maličké země tak útulné místo k životu, ale třebaže sám, pocházeje z Čech, přeci jen místo kolem sebe potřebuji, takže celý život bych na těch pár metrech čtverečních asi nevydržel, velmi rád se tam pokaždé vracím. Nebýt toho, jak je tam všechno maličké, už bych tam byl nejspíš bydlel nastálo – ale otázkou je, zda kdyby tam nebylo všechno tak maličké, jestli by byli Holanďané pořád takoví.

Pořád totiž platí, že malá zahrádka se daleko snáz udrží bez kopřiv a bodláčí, než velký pozemek, jehož majitel si může „dovolit“ nechat tu a tam něco zarůst, protože „se to ztratí“. A o přístupu k osobním financím se dá říct totéž.