Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Oslocentrismus coby diktatura vyšší střední třídy

20. 10. 2015 12:40:59
V každé zemi je hlavní město něčím dominantní. Kdo nevěří, může se zeptat v Brně, Hamburku, Krakově či v Košicích. Norsko udělalo s decentralizací dobrý kus práce, ale i tak má Oslo v mnohém nezdravý vliv na zbytek země.

Vzhledem k tomu, jak je Norsko velké a jak málo má obyvatel, je poměrně důležité, aby nebyly odlehlé části země vylidněné. Na to má stát poměrně dobrou politiku, snaží se, aby například různé úřady státní správy (myšleno s celostátním dosahem) nebyly všechny v hlavním městě. Tak třeba firemní registr sedí v Brønnøysundu, malém městečku na západním pobřeží na sever od Trondheimu. Oddělení veřejnoprávní televize NRK zabývající se koncesionářskými poplatky sedí v Mo i Raně, podobně zapadlém místě jako Brønnøysund, ale ještě dál na sever. A tak by se dalo pokračovat. Sympatická snaha zamezit „oslocentrismu“ ovšem narazila na demokratické hranice.

Norsko, populačně vzato, vypadá tak, že má ca. 5 084 000 obyvatel, přičemž ve „velkém Oslo“ (Oslo + periferie v kraji Akershus, mající status podobný se Středočeským krajem v ČR), Bergenu, Kristiansandu, Trondheimu, Drammen a Stavangeru, tedy v místech s celkem dobrou městskou hromadnou dopravou a vyššími platy, žije 1 844 834 lidí (údaje z roku 2013), tedy 36 % populace. Jak známo, 36 % je dost na to, aby to byla volebně velmi silná skupina obyvatel.

Pokud jde o další rozdělení, tak generační rozdíly také dělají své, pokud jde o možnosti, jaké člověk má. Starší Norové zpravidla bydlí ve svém, ale až na nepříliš početnou bohatou skupinu starších Norů jich většina žije spíše skromně. Střední generace žije zpravidla poměrně luxusně, ovšem na dluh – zadlužení domácností v Norsku je tak velké, že podle Centrálního statistického úřadu (SSB) cca 50 % domácností je bez peněz den před výplatou a je odkázaná na to, že i věci každodenní potřeby se platí z kreditní karty. Mladší Norové na tom nejsou zrovna nejlépe. Těm z bohatších poměrů pomáhají rodiče, ať už s nalezením dobře placené práce, popřípadě se zálohou na hypotéku, která je povinně 15 % z půjčované částky, což je při dnešních do nebeských výšin vyšponovaných cenách zhruba jeden celý hrubý roční průměrný plat. Ti bez bohatých rodičů mají problém, protože pracovní trh se zadrhl, náklady na živobytí jsou nehorázně velké a možností „levného“ podnájmu je velmi málo (ve srovnání se Švédskem, Německem či Švýcarskem).

Za těchto podmínek se „vyšší střední třída“ z Oslo, mezi kterou patří i většina politiků řídících zemi, stává poměrně dost odtrženou od každodenní reality velké části populace. To se týká zejména levicových idealistů, kteří své působení vnímají jako snahu o „budování lepšího světa“, ať o to ten svět stojí, nebo ne. Oslocentrismus tak nabývá podoby, která by se dala shrnout větou: „máme se dobře a tak bychom se měli umět podělit, a proto nás neubude, když zaplatíme tu na Afriku, tam zafinancujeme stavbu nových silnic mýtem, tu zase dáme nějaké peníze na to či ono, abychom byli solidární, ovšem říkáme-li ‚my‘, myslíme tím ‚my všichni‘, tedy i ‚vy ostatní‘“.

Důsledkem této logiky je, že o životě rodičů malých dětí v místech se špatnou hromadnou dopravou, samoživitelů a samoživitelek, chudých lidí, pro které opravdu platit 50 korun denně za mýtné, aby se dostali do práce a nemuseli sedět na podpoře, je hodně peněz, případně o životě lidí, kteří musejí pracovat ve směnném provozu a ne od osmi do čtyř, rozhodují lidé, co mají ročně přes milion norských korun hrubého za práci od osmi do čtyř, děti jim obstarává au-pair, bydlí v centru města, takže do práce jedou pět minut na kole a mají dost peněz na to, aby nakupovali v malém obchůdku na rohu tam, kde bydlí.

Ti, o kterých mluvím, jsou většinou tak či onak angažovaní v malých levicových stranách, které si paradoxně kladou za cíl být „solidární s chudými a potřebnými“. Problém je v tom, že místo snahy o to, aby se mohli chudí a potřební o sebe postarat sami – což je to, co zpravidla chtějí – jsou na ně nakládány nové a nové poplatky a fixní daně, které samozřejmě jsou pro ně vzhledem k platu mnohem dražší, než pro bohatší lidi. Solidaritu s nimi si zdejší levice představuje tak, že se jim budou vyplácet různé dávky a podpory, aby z nich lidé poté mohli platit všechny ty nešťastné daně a poplatky. To je, panečku, solidarita, že?

Zdejší „oslocentrická“ levice, která má z mého pohledu člověka žijícího na malém městě, naprosto destruktivní vliv na zbytek populace, se ráda ohání ekologií, „tím nejlepším pro děti“, „solidaritou“, nutností „budovat lepší svět“. Pojďme se podívat na to, jak to v praxi vypadá.

Levice říká: „Je potřeba snížit emise CO2, proto vyzýváme lidi k tomu, aby kupovali auta s dieselovým motorem, takže je daňově zvýhodníme“

Lidé na to reagují a kupují dieselová auta. Načež se přijde na to, že se zvýšila hladina oxidů dusíku a je potřeba majitelům dieselových aut pořádně znepříjemnit život. Novými daněmi, zákazem vjezdu do Oslo a dalších měst, mýtným, které je vyšší, než pro ty ostatní.

Levice říká: „Kupte si benzínová nebo elektrická auta!“ – problém je, že nová auta, ať už se spalovacími motory (zatížená extrémními daněmi), nebo elektrická (bez jakékoliv daně) jsou tak drahá, že na ně spousta lidí zkrátka nemá. Tyhle levičáky nenapadne, že si lidé nekoupí nové auto proto, že by snad chtěli „ignorovat životní prostředí“, ale nekoupí si ho proto, že na nové zkrátka nemají.

A tak levice říká: „Jezděte do práce na kole nebo MHD!“ – mimo Oslo, Bergen a pár dalších podobných měst to vypadá ovšem tak, jako u nás v Sandefjordu; práci mám 3,5 km od domu, ale kdybych měl jet MHD, tak mi cesta bude trvat: 5 minut chůze na zastávku, čekání na autobus s intervalem 30 minut a častým zpožděním, jízda do centra (10 minut), přestup na další autobus (10-40 minut, podle toho, jak to jede) a pak dalších 20 minut do práce. Autem jedu minut šest, nemluvě o tom, že ještě stačím mezitím dovézt syna do školky, což bych autobusem dělal jen velmi těžko. Vzhledem ke zdejšímu klimatu je, ještě tím spíš, když má člověk vozit děti do školky, naprosto nemožné více než půl roku tohle celé absolvovat na kole.

Na autě je tady tedy člověk životně závislý, a má-li děti, auta musejí být v domácnosti dvě. Jde to i s jedním, ale špatně. Samozřejmě, když někdo bydlí s milionovým platem v centru Oslo a do práce jede tramvají nebo na kole 5 minut, tak se na to dívá jinak.

Co se dětí týče, zdejší politici a odborníci se tváří, že rodiče by neměli „dávat přednost práci před dětmi“ tím, že budou využívat například noční školky (ostatně v Norsku prakticky neexistují, jedna je na letišti Gardermoen pro pracovníky letiště a teď se hovoří o dalších v Oslo, proti čemuž se masivně protestuje, že prý to není pro „dobro dětí“). Jenže ono se to netýká jen nočních školek: je tady dost lidí, kteří mají tendenci ukazovat na rodiče, kteří mají oba plný úvazek, že zanedbávají své děti, protože „dávají přednost kariéře“. A co takhle že jsou rádi, že mají práci na plný úvazek, protože musejí uživit rodinu? Ne, to se takhle nebere, pro tyhle „solidární“ lidi je nepochopitelné, že někdo pracuje na plný úvazek proto, že potřebuje ty peníze. Osobně mám velké štěstí, že mám dobrou práci v normálních hodinách, ale na rozdíl od zdejších levicových „aktivistů“ a politiků, kteří se lidem montují do života, se dívám kolem sebe a vidím, jak s tímto „dobrem“ ordinovaným shora spousta chudších lidí válčí.

Argumenty salonních levičáků z Oslo jsou tak podobné Marii Antoinettě a jejímu „ať jedí koláče, když nemají chleba“, až to zaráží – myslím, že by se sám Charles Dickens v hrobě obracel, kdyby viděl tyhle „solidární“ salonní levičáky. Tak například: pracujete jako zdravotní sestra, jste samoživitelka a musíte pracovat v noci? Potřebujete školku na noc? To není nejlepší pro vaše děti, řeknou vám. Dítě má spát u sebe v posteli. „A jak to mám udělat“, ptáte se? Najděte si jinou práci, zní velmi častá odpověď (jakoby to bylo dnes, při ceně 48 USD za barel ropy snadné). Když podotknete, že to opravdu není jednoduché, změnit místo, řeknou vám: tak si najměte někoho na hlídání (které stojí 500 – 1000 norských korun za noc a opravdu není nejlépe dostupné; z čistého platu 24 tisíc to půjde určitě „snadno“). Reagujete-li, že na to nemáte peníze, tak vám prostě řeknou, že jste si neměla pořizovat děti, když je neuživíte. Ano, to vám řeknou ti levicoví, solidární s potřebnými, lidé.

A tak by se dalo pokračovat: salonní levice z Oslo jen srší novými nápady, jak zavádět nové daně, díky nimž bude „lepší, ekologičtější a citlivější svět“, jako třeba daň za maso (spotřeba masa je prý neekologická), další a další daně za dopravu, daně za letenky, aby nemohly být levné a lidé tak neprodukovali zbytečně CO2 („přeci je špatně, když každý může letět ke Středozemnímu moři jen tak, jak by ta planeta vypadala, kdyby tak žil úplně každý“), a tak dále a tak podobně. Sami mají problém s tím, nevyhazovat jídlo a omezit spotřebu, a tak si to omezení chtějí naordinovat zákazem „shora“. Nevědí ale, že když zdraží jídlo další daní proto, že „příliš levné (ha ha, pozn. aut) jídlo má za důsledek, že statistický Nor vyhazuje hodně jídla zbytečně“, neuvědomuje si, že pro spoustu lidí už tak drahé jídlo bude ještě nedostupnější.

Je paradoxní, že k téhle levici patří zejména dobře zajištění lidé, kteří žijí tak privilegovaný život, o jakém by se mohlo většině Norů jen zdát; té většině, pro kterou je každé další zatížení nebo komplikace života „ve jménu lepšího světa“ opravdu těžké. A tihle lidé si ještě berou do úst „solidaritu“, představte si tu drzost.

PS: Když mluvím o takovéto „městské levici“ či „salonních levičácích“, mám na mysli zejména Miljøpartiet De Grønne (Stranu zelených), Venstre (takovou nemastnou-neslanou stranu městských levičáků, kterých jediný program je de facto být proti automobilismu na všech frontách, ať to stojí, co to stojí) a SV (neokomunistickou stranu, v podstatě pohrobky „osmašedesátníků“ a maoistů z téže doby). Ačkoliv každá z těchto stran se pohybuje jen kousek nad hranicí pro vstup do parlamentu, ovlivňují život v celé zemi až neuvěřitelně výrazně. Z Oslo tak diktují lidem, o jejichž životě a výzvách praktického života nemají ani potuchy. Ale samozřejmě ve jménu solidarity a „lepšího světa“.

Autor: Andrej Ruščák | úterý 20.10.2015 12:40 | karma článku: 43.04 | přečteno: 6975x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3454 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4731 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavla Temrová

Jak udělat z chudé babičky paní domácí a z dědy rentiéra

I když vláda seniorům polepšila vyššími důchody, mnoho z nich se musí i nadále uskromňovat, aby poplatili, co potřebují. Přitom by tomu tak být někdy nemuselo. Věc je o „zlatém vejci“, které jeho majitel nevidí.

22.11.2017 v 16:23 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 679 | Diskuse

Josef Hejna

V zátoce sviní?

Záměrně to jméno v nadpise píšu malým písmenem, protože ty svině asi plavou v politice, ale kdo ví... Zátoka sviní je asi věčná.

22.11.2017 v 13:00 | Karma článku: 7.63 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Šlechetné umění kouřit

Lidstvo musí mít bezpodmínečně nějakého obětního beránka, aby mělo možnost si na něm ukájet své komplexy méněcennosti. Když už to dnes není dost dobře možné pronásledovat Židy, protestanty nebo černochy, či Indiány...

22.11.2017 v 12:55 | Karma článku: 20.71 | Přečteno: 414 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

22.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Proč pro skupinová znásilnění dětí v Evropě hashtag MeToo neplatí?

Na jedné straně hysterie krásek z hollywoodského sexy průmyslu na filmy, co s perfektním make-upem se vžily do role oběti. Po dvaceti letech si vzpomenou, jak jim kdosi sahal na kolínko. A hned se ozve další: „Mně taky!“

22.11.2017 v 11:38 | Karma článku: 43.46 | Přečteno: 2339 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5776

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.