Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč jsem kulturním imperialistou

12. 10. 2015 9:40:59
„Nevměšujme se do jejich kultury a zvyků, jak to u sebe dělají, je jejich věc“. S málokterou větou nesouhlasím tolik, jako s touto. Kulturní odlišnosti je třeba respektovat, ale odsud posud.

Mnozí spolužáci na právnické fakultě Univerzity v Maastrichtu, kde jsem studoval, neměli moc v lásce norimberský tribunál, protože byl, chtě nechtě, z hlediska pozitivního práva nelegitimní. Retroaktivní aplikace práva se netýkala jen samotných obvinění (to, zač byli nacisté odsouzeni, nebylo v době, kdy to páchali, trestné), ale z hlediska pozitivního práva neměly vítězné mocnosti v Norimberku ani jurisdikci. Zkrátka a dobře, znamenalo to, byť s dobrým úmyslem, vítězství politiky a vojenství nad právem a norimberský tribunál, ačkoliv se nazýval soudem, se soudem moc společného neměl.

Osobně vítězným mocnostem, které norimberský tribunál uspořádaly (SSSR do toho jít nechtěl, vnímal to jako zbytečné), velice děkuji, poskytly mi totiž perfektní precedens, pokud jde o mou osobní víru: že přirozené právo, které se definuje krásnou větou „zakázáno má být pouze škodit druhým, vše ostatní musí být dovoleno a státu po tom nemá co být“, je nadřazené jakémukoliv zákoníku sepsanému člověkem. To je totiž to, oč v Norimberku šlo: vítězné mocnosti nesoudily nacisty proto, že porušili jakýkoliv psaný zákon, soudily je proto, že se dopustili zločinů proti lidskosti (do té doby nikde právně nezakotvených), proti přirozenému lidskému právu na život (opět, do té doby nikde právně nezakotvenému). V Norimberku se ovšem nesoudilo pouze za holocaust, ale i za Lidice, Oradour-sur-Glane či další zvěrstva; a právě na základě toho, co nacisté spáchali, byla poté sepsána Všeobecná deklarace lidských práv.

Norimberk víceméně předznamenal, jak chápu legitimitu či nelegitimitu „vměšování“ – je mým nejhlubším politickým přesvědčením, že ad hoc koalice všech, kteří se hlásí k liberální, individualistické doktríně, říkající, že každý si může dělat, co chce, pokud neškodí jiným, mají morální povinnost zasáhnout kdekoliv, kde se tato doktrína nedodržuje, protože každý člověk je suverénem a každý člověk má právo na to, aby požíval práv z tohoto tvrzení plynoucích. Zájmeno „my“ v politickém smyslu tedy nechápu jako „my, Češi“, ale „my, svobodní lidé“. Proto tvrdím, že ohánět se suverenitou Norska, Saúdské Arábie, Íránu, Číny nebo Ruska, pokud jde o porušování lidských práv v dotyčných zemích, je liché; takový je totiž charakter lidských práv, jde o práva přirozená. Právo na život nevzniklo jeho kodifikací ve Všeobecné deklaraci lidských práv, to – minimálně v západním světě – vždy existovalo jako přirozený princip, proto se na jeho základě v Norimberku popravovali ti, kteří se proti němu tak drasticky provinili.

Ale jak je to potom s tolerancí kulturní odlišnosti? Opět lze poukázat na tento jediný princip, že kdokoliv si může dělat, co chce, neškodí-li jiným; samozřejmě uznávám právo na to, aby si člověk věřil, v jakou víru chce, měl jakékoliv názory (včetně názorů extrémních, pouze je nesmí uvádět do praxe, neb by se dostal do rozporu s „neškozením druhým“), zpíval si jakékoliv písničky, psal, co chce, kreslil, co chce a podobně. Chápeme-li kulturu, jak ji definuje například Sir Edward Burnett Tylor, tedy že jde o „soubor znalostí, víry, umění, morálky, zákona, zvyků a dalších schopností a obyčejů, které člověk získá jako člen společnosti“, je jasné, že tolerance kulturní odlišnosti je poměrně široká, a že tím, že se ohraničí zásadou „neškození druhým“, až takové újmy nikdo nedojde.

Jenže proč považuji tvrzení „je dovoleno dělat si, co člověk chce, neškodí-li druhým“, tak morálně nadřazené ostatním, povětšinou kolektivistickým doktrínám? Jiné kultury přeci mohou jasně říci, že dávání tohoto práva jednotlivci umenšuje právo kolektivu, který by měl být podle nich tím podstatným. Pro běžného člověka z kmenových území v západním Pákistánu je důležitější čest rodiny, než zájem jednotlivců vyznávat jakou chtějí víru, či si najít životního partnera podle svého výběru, a taková vražda ze cti v tamních podmínkách opravdu působí legitimně: je-li rodina důležitější, než jednotlivec, a přežití rodiny v širší společnosti závisí na její cti; zabít dceru, která „se spustila s někým nežádoucím“, je podle nich zcela v pořádku, neboť její život je nic ve srovnání se životem všech ostatních v dané rodině. Přijde vám taková logika zvrácená? Ano, mně také. A víte, proč? Ne proto, že jde o omluvu vraždy, ale proto, že naše společnost považuje právo jednotlivce řídit si vlastní osud za právo přirozené. A teď – čí společnost, čí kultura, je lepší, naše, nebo jejich? Mají právo si to u sebe dělat, jak chtějí, tedy vraždit – v našich očích – zcela nevinné lidi?

Individualistická kultura je morálně nadřazená kulturám kolektivistickým pouze tehdy, nadřadíme-li její premisy premisám kultur kolektivistických, tedy že jednotlivec je víc, než skupina. Spor o to, jestli je důležitější „část nebo celek“ se s námi táhne už od antiky, chvíli vítězí jeden princip, chvíli druhý, s tím, že dané principy nefungují univerzálně na daném teritoriu, ale liší se třeba společenskou třídou: například úspěch industrializace a kapitalismu v 19. století stál na tom, že dělníci fungovali jako (normovaný) kolektiv, zatímco ti, kteří je vedli, fungovali jako jednotlivci, jejichž zájmy byly důležitější, než zájmy celku. Dvacáté století bylo z tohoto pohledu zápasem o to, jak nastolit rovnost mezi těmi, kteří industriální revoluci vedli a těmi, kteří ji vykonávali. Zápasila tu idea světa podle dělnických standardů 19. století (vše normované, všichni jsou stejně klasifikovaní, stát, vzdělávání, výchova dětí, vše podle vzoru fungování továrny z pohledu dělníka) a podle standardů tehdejších elit (každý člověk není předmětem, ale podmětem, každý je suverénem, každý je svého štěstí strůjcem a ke štěstí vede u každého individuální cesta, kterou si sám musí najít a projít).

Problém s těmito koncepcemi je ten, že pro lidi, kteří jsou individualisticky založení, je život v kolektivismu utrpením, protože je omezuje (a často i aktivně pronásleduje a vraždí); a podobně bývá utrpením život v individualistické společnosti pro lidi, kteří potřebují mít ke komu přilnout, koho poslouchat, mít řád, který pro ně bude zřetelný. Když sledujeme, jak v zemích, kde jsou svobodné volby, lidé volí, zjistíme, že počet prvních i druhých je, bez ohledu na to, o kterou zemi jde, poměrně vyrovnaný. Nejde tedy o spor „elity“ versus „všichni ostatní“. Kdo má tedy pravdu? Nás, individualistů, je víceméně stejně, jako jich, kolektivistů. Není nás víc než jich, naše premisy mají svou odpověď v jejich premisách, co je tedy naší převahou? Proč bychom měli nutit kolektivisticky založené lidi k životu v individualistické společnosti, kterou oni chápou jako škodlivou? Netluče se to se zásadou „dělejte si, co chcete, neškodíte-li jiným?“

Všimněte si, že mnoho našich kolektivistických spoluobčanů má tendenci chápat jako „škození“ ani tak ne coby aktivní činnost, ale stav věcí. Odtud vanou argumenty typu „kapitalismus nám škodí, protože třebaže nám nikdo nic (aktivně) nedělá, neumíme si v něm poradit“, popřípadě „stát škodí dětem, které ze škodlivého prostředí neodebere, takový stát škodí víc, než rodiče, kteří dítě týrají (škodí aktivně)“, nebo ještě lépe „emigrant (z totalitního režimu) škodí své rodině, protože kvůli jeho činu příbuzní trpí šikanou státu (který, chudák, nemůže jinak, než podle svých pravidel šikanovat, když už ho k tomu ten neřád emigrant donutil)“.

Jediný argument, který máme, je ten, že zatímco v individualistické společnosti jsou kolektivisticky smýšlející spoluobčané ukráceni na svých pocitech (méněcennosti vůči druhým; nezapomeňme, že tito lidé nepoměřují svou hodnotu sami, ale vnímají hodnotu sebe sama pouze skrze druhé), materiálních výdobytcích (neumějí si obstarat takové bohatství, jako jiní) či smyslu směřování svého života (cítí se ztracení, nevědí, co se sebou v dlouhodobém horizontu počít, proto žijí dneškem), v kolektivistické společnosti dříve nebo později začnou individualisté umírat. Každá kolektivistická společnost, která kdy na světě byla, dříve, nebo později začala „rovnat lidi do latě“ za pomoci násilí, protože řád je těmto lidem cennější, než život jednotlivce.

Jistě se najde někdo, kdo relativizuje i toto – co je cennější, jejich právo na řád, či naše právo na život? Je-li to ovšem takto, pak je to čistě zápas „my, nebo oni“. A to je konečný argument – zkrátka a dobře, chceme-li, my, individualisté, přežít, musíme být silnější, než kolektivisté, a držet kolektivisty na uzdě, a to kdekoliv, kde se vyskytnou. Hnáni pocitem, že náš způsob života je lepší pro nás, stáváme se imperialisty jak doma (v zápasu se spoluobčany, kteří naše svobody ve jménu bezpečnosti chtějí ukrátit), tak na mezinárodním poli (vůči zemím, které se proti individuálním právům provinily). Norimberský tribunál byl takovým „imperialistickým“ aktem; byl vítězstvím mocností, které, hnány vírou v to, že svět, v němž má jednotlivec větší hodnotu, než kolektiv, je lepším světem, porazily kolektivistickou moc na kolena a odsoudily ji na základě přirozeného práva. Imperialisticky, bez tolerance k „odlišné kultuře německých nacistů“. A po zásluze. A, věren tomuto odkazu, jsem takovým kulturním imperialistou i já. A nestydím se za to.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 12.10.2015 9:40 | karma článku: 33.63 | přečteno: 2781x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3454 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4731 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavla Temrová

Jak udělat z chudé babičky paní domácí a z dědy rentiéra

I když vláda seniorům polepšila vyššími důchody, mnoho z nich se musí i nadále uskromňovat, aby poplatili, co potřebují. Přitom by tomu tak být někdy nemuselo. Věc je o „zlatém vejci“, které jeho majitel nevidí.

22.11.2017 v 16:23 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 679 | Diskuse

Josef Hejna

V zátoce sviní?

Záměrně to jméno v nadpise píšu malým písmenem, protože ty svině asi plavou v politice, ale kdo ví... Zátoka sviní je asi věčná.

22.11.2017 v 13:00 | Karma článku: 7.63 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Šlechetné umění kouřit

Lidstvo musí mít bezpodmínečně nějakého obětního beránka, aby mělo možnost si na něm ukájet své komplexy méněcennosti. Když už to dnes není dost dobře možné pronásledovat Židy, protestanty nebo černochy, či Indiány...

22.11.2017 v 12:55 | Karma článku: 20.71 | Přečteno: 414 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

22.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Proč pro skupinová znásilnění dětí v Evropě hashtag MeToo neplatí?

Na jedné straně hysterie krásek z hollywoodského sexy průmyslu na filmy, co s perfektním make-upem se vžily do role oběti. Po dvaceti letech si vzpomenou, jak jim kdosi sahal na kolínko. A hned se ozve další: „Mně taky!“

22.11.2017 v 11:38 | Karma článku: 43.46 | Přečteno: 2339 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5776

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.