Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč tolik českých intelektuálů brání Barnevernet?

8. 10. 2015 9:30:59
Po skandálním rozhodnutí Fylkesnemndy o nucené adopci a zbavení rodičovských práv se opět vyrojila spousta článků obhajujících norský systém; společné měly hlavně jedno: jejich autoři zcela evidentně nevěří ve svobodu jednotlivce.

Jako červená nit se skrze všechny tyto články vine následující logika: Norsko je vyspělejší (ehm ehm, pozn. aut.), proto vše, co dělá jinak, než Česko, je lepší, než jako to dělá Česko. O případu nevíme nic (ehm ehm, pozn. aut.) na to, abychom mohli říct, že Neomylné Norské Úřady udělaly chybu. Česko zažívá protinorskou hysterii, ve které jde víc o národní vášně, než o konkrétní děti, a důkazem zaostalosti Česka je, že mu jde o rodiče víc, než o děti.

Tohle jsou v kostce argumenty, které vyšly na Aktuálně.cz, Neviditelném psu, leckterém blogu na iDnes.cz, o té žumpě, kterou provozuje pan Šafr s paní Elšíkovou radši ani nemluvě. Opakovat jim donekonečna, proč o tomto daném případu nemají pravdu, by bylo házení perel nečistým zvířatům; pokud by chtěli vědět, v čem se mýlí, byli by si to dávno našli. Můj blog, a nejen ten, je neprůstřelných informací o norském systému sociálně-právní ochrany dětí plný, a není zdaleka sám, takže výmluva na to, že o tom, jak systém funguje, „nic nevíme“ je lichá.

Ale budiž, připusťme, že argument „o konkrétním případu nic nevíme, proto nemůžeme předpokládat, že norské úřady udělaly chybu“, se dá kdykoliv použít ke smetení diskuse se stolu, proto nebudeme řešit případ paní Michalákové, a podíváme obecně na to, oč tu jde.

Nejde totiž o nic menšího, než o spor o charakter vztahu stát – občan, popřípadě občan – rodina – stát. Nebudu lhát, když řeknu, že se ideálu mých ideových oponentů v tomto sporu bojím více, než al-Káidy, Islámského státu, Ruska a všech uprchlíků dohromady, a to z dobrého důvodu.

Stát v pojetí velké části českých intelektuálů je něco jako hodný tatíček, který, funguje-li dobře, koná dobro a snaží se o to, aby se jeho občané měli dobře. Tomu nasvědčuje také jejich argumentace – „děti nejsou vlastnictvím rodičů, patří samy sobě!“ – říkají. Ale nedoplňují už tu druhou část věty: děti, jsou-li neplnoleté, nejsou za sebe zodpovědné, nemají tudíž z logiky věci stejná práva, jako dospělí. Nemohou o sobě rozhodovat samy. Sebere-li stát děti rodičům, pak o nich rozhoduje stát. Představa, že rozhoduje-li o dětech stát, je to asi takové, jako rozhodují-li o sobě děti samy, je nejen podobně naivní, ale hlavně podobně nebezpečná, jako představa, že znárodněný majetek patří a slouží všemu lidu.

Přinejlepším totiž dítě, o jehož osudu rozhoduje stát, je „vlastnictvím“ státu, přistoupíme-li na argument, že rodičovská zodpovědnost, se kterou se nutně pojí i vybírání za dítě, co je pro něj dobré, je „vlastnictvím“. A abychom pochopili, co je s takovým principem špatně, musíme pochopit, co je stát.

Představte si situaci: letíte letadlem, nemáte ani zbla ponětí o tom, jak se letadlo pilotuje. Najednou se dozvíte, že jak kapitán, tak kopilot, jsou bývalí kriminálníci, kteří obzvlášť sadistickým způsobem zavraždili spoustu lidí, mají za sebou historii propadnutí náboženskému i politickému fanatismu a tolik zločinů, že je pomalu ani nestačíte spočítat. Tihle lidé vám do rádia říkají: „Nebojte se, my vás bezpečně dopravíme do cíle, my jsme se totiž polepšili, víte?“ A pro tohle tvrzení máte pouze jejich slovo a víru v to, že „někdo“ zajistil, že nepolepšený kriminálník by se na takovou pozici nedostal. A takový je zhruba vztah státu a občana.

Naše životy, coby životy v civilizované společnosti, jsou závislé na tom, aby existoval stát; aktér, který má monopol na legitimní násilí, který za nás dělá to, co, kdybychom si měli dělat sami, by bylo příliš nákladné, nebo nemožné, zatímco vydržujeme-li si stát a odevzdáme-li mu část své suverenity, budeme z toho mít prospěch. Proto máme silnice, železnice, zdravotnictví, elektřinu, hasiče, policii, justici, armádu a podobně. Jenže nesmíme zapomenout na to, co stát definuje: je to aktér s monopolem na násilí, to je jeho nejniternější podstata.

Ne, to není chyba státu, to je důvod, proč ho máme. Ovšem každý monopol má tendenci být dříve nebo později zneužit a násilí je vždy špatné; pouze tím, že jsme se dohodli, že instituce, která nás reprezentuje, jej bude provádět místo nás na základě určitého klíče, na němž jsme se dohodli (zákony), jsme omezili jeho škodlivost. Snaha zneužívat moc je vyloženě zakódovaná v genech každého státu, včetně toho norského. Počítačovou terminologií řečeno: to není bug, to je feature.

Základním stavem státu tedy není absolutní dobro pro celou komunitu, ale naopak: tyranie, bezpráví a rozhodování těch s nejostřejšími lokty na úkor všech ostatních; to je totiž stav, který se v lidském společenství nastolí sám od sebe, neexistují-li žádná pravidla. Podobnost s organizovaným zločinem není rozhodně náhodná. Existuje pouze jeden aspekt, který odlišuje státní správu od organizovaného zločinu: zatímco na jednom území může fungovat více navzájem si konkurujících mafií, stát má na daném místě monopol na prosazování své moci. Demokratické státy pak jsou vylepšené o to, že si uvědomují, co je stát zač, a proto Ústava, popřípadě (ústavní) zákony stanovující lidská práva a svobody, se snaží zařídit, aby se na vrchol dostali ne nutně ti největší grázlové, ale lidé, s kterými je ochotná, coby s vlastními reprezentanty, žít většina lidí na území, které stát ovládá. Moderní demokratický stát pak zároveň dává ještě jistotu menšinám, že nebudou-li nikoho ohrožovat, většina je nechá na pokoji. A takové instituci by mnozí čeští intelektuálové nejradši svěřili do péče děti, malé, bezbranné, lehce ovlivnitelné bytosti.

Z důvodu neopakovatelných historických příčin existuje pouze jeden stát, který si tuto problematickou podstatu vlastní existence uvědomuje, a tím je Spolková republika Německo se svou Ústavou (Grundgesetz) a Ústavním soudem v Karlsruhe (Bundesverfassungsgericht), který neváhá státní správu kdykoliv klepnout přes prsty, případně kdykoliv svrhnout se stolu jakýkoliv zákon, který by odporoval Ústavě, která už sama je napsaná tak, že s pokusy o zneužití moci přímo počítá. To neznamená, že by Německo bylo státem, jehož hybnou silou je dobro, pouze Německo kvůli natolik extrémní zkušenosti, jakou byla Třetí říše, si uvědomilo, v čem spočívá ta nejniternější podstata zločinů, které se staly – v samotné definici státu. Němci vědí, že nebude-li stát kontrolován a bude-li vůči němu panovat bezmezná důvěra, skončí to bezprávím. Bohužel, a to je snadno ověřitelný fakt, naprostá většina Norů tohle nechápe, a proto Norsko je, jaké je.

Rozdíl mezi Českem a Norskem, a tím, proč je tato kauza vnímána z obou stran jinak, tak není, jak se mnozí mylně domnívají, ani tak ve „vyspělosti“, jako spíš v tom, že Češi naštěstí stále ještě vědí, co stát dokáže, není-li nad ním dostatečná kontrola. Pokud jde o to, proč paní Michaláková případ medializovala – což také bohužel mnozí považují za příklad její sobeckosti – její rozhodnutí vychází právě z této zkušenosti, kdy člověk ví, že semele-li ho kafkovská mašinérie, jediná spravedlnost spočívá v tom, když se státu připomene, kdo tady vlastně vládne (občané) a kdo má dodržovat pravidla stanovená občany skrze volby (stát).

Ještě bych se rád pozastavil u toho argumentu, že „rodič nevlastní své vlastní děti“. Ne, nevlastní, ale protože je za ně zodpovědný, má právo na to, sám interpretovat, co je pro jeho děti nejlepší. Hranice toho, co by mělo být dovoleno a co už nikoliv by měla být stanovená pouze a jen trestním právem, tedy cokoliv, co rodiče s dětmi dělají, a není to trestné, musí být dovolené a nikdy nesmí dojít k tomu, že do toho bude stát strkat svůj všetečný nos. Budou-li například katoličtí rodiče chtít vychovávat dítě na katolíka, není možné, aby jim stát řekl, že to není v jeho nejlepším zájmu a aby jim to zakázal (tím nechci říkat, že v Norsku někdo zakazuje vychovávat děti na katolíky, jde o obecný příklad). Je čistě a jen v moci rodičů, jak a v jakých hodnotách budou své děti vychovávat. Ano, důsledkem toho je, že až dospějí, budou se od sebe lišit, budeme tu mít mnoho lidí, kteří nejsou stejní, kteří neměli stejnou startovní čáru. Chápu, že mnohé levicové spoluobčany taková představa pobuřuje, ale to je život, smiřte se s tím. Nikdy nelze dosáhnout stejných podmínek pro všechny, nechceme-li se tedy uchýlit k tyranii.

A to je právě důvod, proč se našich intelektuálů, kteří se zastávají Barnevernu, tolik bojím: oni zcela evidentně takovou tyranii chtějí. Tyranii dobra, tyranii, která vás udusí samou láskou, jakmile budete chtít mít vlastní zodpovědnost, vlastní rozum. To je totiž celý princip, na kterém stojí Barnevernet – že stát ví lépe, než rodič, co je pro jeho dítě dobré. A v tom spočívá právě jádro celého tohoto sporu, to je důvod, proč ten spor budí tolik emocí. Už dávno v něm nejde jen o Denise a Davida. Jde o to, čím je pro nás stát, čím je rodina a kým je občan, coby jednotlivec. Každý, kdo se staví na stranu norského systému, principiálně věří, že stát je zodpovědnější, než jednotlivec.

Ať se k tomu každý postaví, jak chce, ale mně je tahle představa z duše odporná a proto budu dělat vše, co je v mých silách, aby tito lidé nikdy, přenikdy, neměli moc, kterou mít chtějí.

Autor: Andrej Ruščák | čtvrtek 8.10.2015 9:30 | karma článku: 47.84 | přečteno: 18817x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3352 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.34 | Přečteno: 1237 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4708 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18716 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Stručný vzkaz všem nevolícím voličům

Je známým faktem, že nízká volební účast nahrává extrémistickým subjektům. Proč? Protože otrávený umírněný volič se na to prostě vykašle, kdežto naštvaný příznivec extrémistů jde a na just jim to tam hodí.

20.10.2017 v 18:39 | Karma článku: 17.65 | Přečteno: 477 | Diskuse

Jaroslav Čejka

Zvítězí pravda a láska, anebo lež a nenávist?

Kdyby bookmakeři přijímali sázky na odpověď na otázku v titulku, vsadil bych směle na vítězství lži a nenávisti. Proč? Protože lídři všech favorizovaných stran nám předváděli především lži, nenávist a osočování svých protivníků.

20.10.2017 v 16:13 | Karma článku: 19.16 | Přečteno: 686 |

Alena Kulhavá

Moji deváťáci zůstali jak opaření stát, když vešli do krypty, kde zahynul Gabčík a Kubiš

Jindy velmi rozverní, na holky, fotbal (ale už i společenské dění a svět) orientovaní habáni zůstali stát, mě i některým z nich zamrazilo a ukápla slza. Proč?

20.10.2017 v 14:55 | Karma článku: 30.25 | Přečteno: 1062 |

Jakub Kouřil

Žebra a maso České republiky

V průběhu plánovaného drancování a vysávání České republiky, už není z čeho brát. Žijeme v prázdné skořápce, v transitní zemí, přes které se přehnalo hejno kobylek. Za sebou zanechaly mezinárodní úmluvy, obchodní smlouvy, zákony..

20.10.2017 v 14:03 | Karma článku: 15.35 | Přečteno: 520 | Diskuse

Tomáš Gayer

Předvolební pohledy 13. - Den, kdy konečně zvítězila pravda a láska....

Podlední díl z cyklu Předvolební pohledy: Tentokrát, jak bude vypadat den, kdy konečně zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí....

20.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 18.23 | Přečteno: 431 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5761

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.