Ruské angažmá v Sýrii je podvod (a geniální PR tah)

Vladimir Putin se celý minulý týden kasal, jak půjde vyřešit hrozbu Islámského státu jednou provždy a jak bude s džihádisty bojovat stejně odhodlaně, jako SSSR bojoval s nacisty. Jenže realita vypadá poněkud jinak.

Ruský prezident si samozřejmě během své PR kampaně neopomněl rýpnout do USA, coby do země, která, když už rovnou za IS nestojí, tak je přinejmenším neschopná nebezpečí od něj plynoucí řešit. Vzhledem k tomu, jak IS svými veřejně páchanými zvěrstvy a deklaracemi děsí půl planety, se tentokrát Putinovi podařilo prodat svůj obraz coby macha, který „se osobně postará“, nezvykle širokému obecenstvu. Bohužel, vypadá to, že jeho akce v Sýrii je něčím na způsob „objevení“ starověkých amfor – ruská letadla totiž Islámský stát nezasáhla. Ne, že by se „omylem netrefila“, střílela na území, které pod kontrolou IS prokazatelně není – letadla bombardovala území na sever od Homsu, které je pod kontrolou celé směsky rebelů a které je obklíčené Assadovými vojsky.

Ne, že by si fronta an-Nusrá nezasloužila vybombardovat do základů, přeci jen jde o milice al-Káidy, ale zároveň je potřeba si uvědomit, že al-Káida je nepřítelem, tyto dvě organizace spolu bojují a nejen na syrském válčišti, ale už (díky zásahům z dronů) i globálně jde o riziko menší, než jaké představuje Islámský stát a na něj napojené místní teroristické buňky mimo Blízký Východ, zejména pak v Africe. Jenže oni Rusové nestříleli jen na al-Káidu, ale i na pozice Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil (SNC), což je sice poněkud neschopná, ale aspoň nějaká trochu rozumná alternativa k Assadovu režimu.

Proč bohatýr Vladimir nezasáhl IS ani symbolicky, když se tak kasal tím, jak s ním zatočí? Vysvětlení jsou teoreticky dvě. První, méně pravděpodobné, je, že nechává IS na starost Íráncům, pro které je IS horší nepřítel, než všechny ostatní strany v Sýrii bojující, už jen proto, že IS vyhrožuje šíitům vyhlazením, včetně jaderného holocaustu. Írán kampaň v Sýrii vede v zásadě po boku Ruska, takže je možné, že si Putin s Chameneím rozdělili cíle.

Možné je ovšem i druhé vysvětlení: Putinova mise nemá nic společného s Islámským státem, jakékoliv řeči o Islámském státu jsou z jeho strany jen PR mající za účel vylepšit obraz Ruska na Západě, obzvlášť poté, co Rusko provedlo na Ukrajině. Skutečným účelem ruských zásahů v Sýrii by tak spíš byla podpora Assadova režimu, na jehož existenci stojí ruská námořní základna v Latakíji.

Rusko se už dlouho snaží o to, aby byl obraz Bašára al-Assada na Západě pokud možno co nejlepší, ideálně coby někoho, díky komu byl a mohl by znovu být v Sýrii „klid“. Pokud jde o „klid“, ano, to Assad umí, ale za jakou cenu? Assadova vláda vyhovuje, s výjimkou Kurdů, všem menšinám; favorizuje šíity, alávity, alevity, drúzy i křesťany před sunnity, které utlačuje, jak může. Není divu, že vydržela tak dlouho – o Kurdy se dlouho na Západě nikdo moc nestaral, protože si je každý spojoval s PKK podobně, jako Basky s ETA či severoirské katolíky s IRA, takže spadali do kategorie „potížistů“, nad jejichž perzekucí se vždy oko přimknulo. Pokud jde o arabské sunnity, tak jejich osud sice dojímal naše „spojence“, tedy Saúdy a další arabské monarchie ze Zálivu, ale jejich potíže nás také nijak moc nepálily. Proto Assad nevadil.

Jenže problém je v tom, že každá diktatura jednou padne; vláda násilím má tendenci vytvářet protitlak, který se v dané zemi hromadí a který je utišován jen dalším násilím, které čím horší je, tím horší je pak „výbuch“ onoho tlaku proti autoritativní vládě v moment pádu režimu – to jsme viděli dobře například v postkomunistické Evropě, kdy v Praze se zvonilo klíči, ovšem Ceauşesca s jeho ženou zastřelili – a opravdu to nebylo tím, že by Rumuni byli o tolik jiní, než Češi nebo Slováci. Podpora Assadovy diktatury tak není ničím jiným, než odkládáním přesně toho, co vypuklo v Sýrii po Arabském jaru, na později. Jinak, než občanskou válkou totiž Assadova vláda skončit nemohla, a logika velí, že když už tam ta občanská válka je, tak měla-li by výsledkem být další Assadova vláda, znamenalo by to, že celá ta válka byla naprosto zbytečná, protože se beztak zopakuje ještě jednou.

Pokud jde o Islámský stát, tak ten je Assadovým nepřítelem číslo dva až tři; Assadovi jde zejména o zlomení nezávislé syrské opozice, protože nejenže ta hrozí teoreticky jeho pádem, ale zejména je živoucím usvědčením Assada ze lži, když říká, že bojuje proti džihádistům a teroristům. Podívejme se na rozbombardované Aleppo (pod kontrolou těchto rebelů) a srovnejme to s tím, jak rychle se Assad stáhl z Palmyry, když tam přišel IS. Vidíte ten nepoměr? Assadova armáda není jako irácká armáda, z níž vojáci dezertují ať už kvůli její zkorumpovanosti, či kvůli sledování jiných strategických zájmů, než má dotyčný voják (irácká armáda stojí na straně šíitského Íránu, ale měla v sobě plno vojáků z řad sunnitské menšiny). Assadova armáda je hodně loajální a rozhodně ukázala, že umí bojovat velmi tvrdě. Proč tedy Assad zvolil tak rychlý ústup z Palmyry?

Fakt je, že Assad IS potřebuje jako strašáka, jehož existence ho opravňuje k tomu, aby vraždil civilisty, jak se mu zlíbí, případně aby útočil na SNC pod pretextem „jdu proti rebelům a je mi jedno, co za rebely to je“. Podobně IS neútočí na Assadova vojska nijak zvlášť – strategií IS je zejména porazit konkurenční protirežimní skupiny, tedy kurdské milice (YPG a YPJ), al-Káidu a SNC, a na Assada hodlá zaútočit teprve, až bude v Sýrii jeho jediným protivníkem.

To je důležité si uvědomit při hodnocení ruského angažmá. Putin poslal do Sýrie letectvo – a dost možná pošle i pozemní vojsko – na Assadovo pozvání a na jeho ochranu, bude tedy sledovat jako svůj zájem Assadovo přežití, a tudíž bude stát i strategicky na Assadově straně. Nic proti tomu, Putin k tomu má dobrý důvod. Ale měli bychom si být tohoto jeho pravého úmyslu být vědomi, kdykoliv nás bude obelhávat líbivými řečmi o tom, jak jde do Sýrie zatočit s IS. Nic takového se totiž zatím nekoná a přinejmenším do porážky SNC se nic takového konat nebude.