Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Psycholog-znalec odkryl, co se v Norsku děje na krajských radách

28. 09. 2015 10:15:59
Podle mého nejdůležitější článek, který kdy o BV vyšel, vydal deník Bergens Tidende. Výpověď psychologa, který seděl v krajské radě, která rozhodovala o odebrání dítěte. Jeho slova: pokus o justiční omyl.

Celý článek kvůli závažnosti věci, o které pojednává, na mém blogu překládám.

„Co se to děje s některými znalci?“

Je-li zpráva tohoto znalce reprezentativní, mohlo dojít k mnoha justičním omylům.

Sverre A. Smervik, znalec v oboru psychologie, publikováno v Bergens Tidende dne 26. září 2015

Barnevernet (norská služba sociálně-právní ochrany dětí, pozn. překl.) povolala v jedné venkovské obci znalce v oboru psychologie, aby analyzoval péči o chlapce, Kaie, kterému jsou necelé tři roky. Znám ten případ, protože sám jsem jako znalec v oboru psychologie seděl na fylkesnemndě (krajské radě, která rozhoduje o odebrání dětí, pozn. překl.)

Několik týdnů před Vánocemi navštívil znalec Kaiovu rodinu na několik hodin v rámci domovní kontroly. Uvádí: „dům byl velmi příjemný a vyzdobený na Vánoce.... Během mé návštěvy tam vládla dobrá atmosféra. Všichni vypadali, že jsou v dobré náladě.“

Psycholog na několika stránkách popisuje své dojmy, které se dají shrnout takto: batole, které právě přišlo ze školky, ignorovalo matčin požadavek, aby si sedlo u jídelního stolu, nicméně po chvíli tak učinilo. Poté, co chlapec chvilku zlobil, najedl se, ale podle znalcova dojmu příliš málo. Pak si chlapec hrál, otec ho přebalil, poté chlapec dobře spolupracoval při oblékání před tím, než šel s otcem sáňkovat. Doma si poté Kai hrál „dobře sám a vypadal, že je zvyklý si doma sám hrát“. Jak v této, tak v následující větě zaráží obviňující tón: „Kai přišel s iniciativou k rozhovoru, hře a kontaktu s rodiči, ne naopak.“

Matka je důsledná a končí se stlaním synovy postele. Když ho chce dát spát, chlapec říká „ne“, hraje si chvíli „na kočku a myš“, ale přichází nakonec do postele a prosí otce o objetí, což se stane, načež se chlapec uklidní. Kai „si sám zpívá během následující půlhodiny a ještě neusnul, když jsem opouštěl rodinu kolem sedmé hodiny večerní“.

Co je tedy to, co vzbuzuje znepokojení? Není tohle situace, v jaké se jistě poznává mnoho rodičů aktivních dvouletých batolat? Není to ten věk, kterému se lidově říká „období vzdoru“? A co dělají rodiče tak dramaticky špatně, že psycholog doporučuje dítě odebrat do pěstounské péče?

Znalec není úplně negativně nastavený: „Matka dávala Kaiovi důsledně zřetelné a jasné instrukce a když bylo potřeba, opakovala je. Oba rodiče s ním mluvili a dávali na něj pozor celé odpoledne. Matka dávala pozor, co Kai říká; potvrzovala, komentovala nebo vyjasňovala mu věci.“ Perfektní, jistě si pomyslí čtenář, ale hned další věta je jako blesk z čistého nebe: znalec je názoru, že rodiče, a zejména matka „chodí kolem syna po špičkách, jenom aby Kai nezlobil“. Možná to není tak překvapující, se znalcem za zády, který hlídá každé slovíčko, každý pohyb, mimiku a řeč těla.

Znalec dále pokračuje: „Vypadá to, že rodiče nemají žádný plán her či aktivit na odpoledne, je to Kai, kdo o tom rozhoduje“. Nabízí se otázka: jak časté to je u norských rodičů mít takový plán her a aktivit na odpoledne u dvouletého dítěte? Nemá toho na hlavě většina zaměstnaných rodičů už dost s těmi běžnými rutinami před tím, než dají dítě spát? Proč by měl kdokoliv mít nerealistické požadavky vůči rodině, která na tom není finančně zrovna nejlépe, když je nechceme ani po jiných rodinách? Proč psycholog ve své zprávě zmiňuje zrovna to jako důvod, proč má chlapec jít do pěstounské péče?

Znalec tedy dává jasně najevo, že chlapcovo chování poukazuje na údajně poškozenou vazbu na rodiče. (Kaiovo) pozorované chování je zveličováno, a mělo-li by sloužit jako důkaz špatné vazby, mnoho jiných dětí v naší zemi by spadalo do téže kategorie. Tedy malý chlapec, který leží ve své posteli a zpívá si, je spokojený a šťastný. Co to má společného se špatnou vazbou? Nemělo by se o tom alespoň diskutovat a rozebrat to? Neměl psycholog alespoň naznačit, že to vypadá jako harmonické, spíš než vážně poškozené dítě?

Reaktivní poškození vazby se charakterizuje jako dlouhodobá odchylka od vzorce vazby dítěte na rodiče a kontaktu. V takovém případě je možné u dítěte pozorovat mimo jiné strach, zvýšenou ostražitost, špatné fungování ve společnosti a agresivitu zaměřenou vůči sobě nebo jiným. Je tedy možné opravdu, na základě pozorování, jak je podáno, přijít se závěrem, že jde o narušenou vazbu na rodiče?

Měl-li by chlapcův domov takhle „závažné nedostatky“, určitě by si toho všimli ve školce. Ale Kai dobře vychází jak s dospělými, tak s dětmi a je popisován jako nadprůměrně hodný, zdvořilý a ochotný poznávat. Porucha vazby na rodiče? Kdo chce, zjistí, nepřekvapivě, že „chlapec testuje hranice akceptovaného chování, nepomůže-li mu někdo se zorientovat v tom, jak se má chovat“. Aha – coby dvouleté dítě asi není sám s takovým problémem, nebo je?

Zpráva je protknutá skálopevnou jistotou, jakoby šlo o přírodní vědu: existují-li jisté příčiny, musí to nevyhnutelně vést k jistému závěru. Znalec ale musí vědět, že přírodní vědy se v mnoha důležitých ohledech od psychologie liší. To, že se rodiče prezentují zcela bezdůvodně jako potenciální násilníci, se bude čtenáři jevit jako pravda. Proč? Protože znalec to tak napsal.

Znalec každou chvíli přichází s premisami, které neexistují nikde, než v jeho vlastní hlavě: „Dalším problémem je egocentrismus, charakterová vlastnost typická pro mnohé psychicky postižené, která způsobuje, že dotyční často dávají přednost svým potřebám před dětskými.“ Může být pochyb o tom, že „psychicky postiženými“ myslí rodiče? Realita je přitom taková, že nikdo z nich žádnou diagnózu nemá. To ale čtenář nemůže vědět.

Krajská rada a soud dávají zapravdu znalci Barnevernu v bezmála devadesáti procentech případů. Z toho se, doženeme-li to do extrému, dá vyvodit, že znalec je ve skutečnosti zároveň i soudcem.

Znalecká komise vznikla mimo jiné přesně proto, aby se zajistila právní jistota. Přesto komise žádné výhrady proti tomuto raportu neměla. Nabízí se tak otázka, přinejmenším po tomto přezkoumání, jestli to není naopak. Tedy zda to, že soudce, či vedoucí krajské komise, ví, že raport je schválen znaleckou komisí, nezpůsobuje, že je čten s menší pozorností a méně kriticky, než by jinak byl čten?

Mluvil jsem o tom s více soudci. Běžnou reakcí bylo, že v principu je těžké soudit v rozporu se znalcovým hodnocením. Dojít k jinému výsledku je velmi nepříjemné, tím hůř, pokud znalecká komise podepsala raport s poznámkou „žádné výhrady“.

Jak může znalecká komise odsouhlasit raport, v němž chybí do takové míry souvislost mezi příčinou a následkem, je natolik záhadné, že pouze komise sama na to může odpovědět. Pokud to tedy dokáže.

Tentokrát měla rodina štěstí, protože u krajské komise „vyhrála“ poměrem hlasů 2 ku jednomu a dnes, necelé dva roky poté, co dotyčný znalec na případu pracoval, víme, že rodina je v pořádku. Na poslední chvíli se tak zabránilo justičnímu omylu, třebaže se znalec velice snažil o to, aby k němu došlo.

Potřebujeme dobrou sociálně-právní ochranu dětí. A potřebujeme, pro některé rodiče bohužel, děti odebírat. Co ale nepotřebujeme, jsou znalecké posudky, jako je tento. Je-li tento posudek reprezentativní, může docházet k mnoha justičním omylům. Někteří si myslí, že reprezentativní je, v míře větší, než bychom rádi věřili. A přitom to pro znaleckou komisi vypadá, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.

Redakce deníku Bergens Tidende zná identitu dotyčné rodiny.

*******

Tento článek je podle mého názoru natolik závažný, pokud jde o to, jak funguje norský systém sociálně-právní ochrany dětí, že je důležité jej publikovat v českém jazyce. Kterákoliv redakce českých médií může, bude-li chtít, tento článek použít dle libosti jako zdroj.

Poznámka na konec – v tomto případě rodina měla štěstí, protože dva znalci v oboru psychologie opravdu byli na sobě nezávislí, neznali se. Takové štěstí neměla Eva Michaláková, kde dva znalci, kteří hodnotili její případ, byli tou dobou životními partnery.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 28.9.2015 10:15 | karma článku: 47.57 | přečteno: 25832x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3454 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4731 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Pavla Temrová

Jak udělat z chudé babičky paní domácí a z dědy rentiéra

I když vláda seniorům polepšila vyššími důchody, mnoho z nich se musí i nadále uskromňovat, aby poplatili, co potřebují. Přitom by tomu tak být někdy nemuselo. Věc je o „zlatém vejci“, které jeho majitel nevidí.

22.11.2017 v 16:23 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 679 | Diskuse

Josef Hejna

V zátoce sviní?

Záměrně to jméno v nadpise píšu malým písmenem, protože ty svině asi plavou v politice, ale kdo ví... Zátoka sviní je asi věčná.

22.11.2017 v 13:00 | Karma článku: 7.63 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Šlechetné umění kouřit

Lidstvo musí mít bezpodmínečně nějakého obětního beránka, aby mělo možnost si na něm ukájet své komplexy méněcennosti. Když už to dnes není dost dobře možné pronásledovat Židy, protestanty nebo černochy, či Indiány...

22.11.2017 v 12:55 | Karma článku: 20.71 | Přečteno: 414 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

22.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Proč pro skupinová znásilnění dětí v Evropě hashtag MeToo neplatí?

Na jedné straně hysterie krásek z hollywoodského sexy průmyslu na filmy, co s perfektním make-upem se vžily do role oběti. Po dvaceti letech si vzpomenou, jak jim kdosi sahal na kolínko. A hned se ozve další: „Mně taky!“

22.11.2017 v 11:38 | Karma článku: 43.46 | Přečteno: 2339 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5776

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.