Andrej Ruščák

Neházejme uprchlíky do jednoho pytle

31. 08. 2015 10:40:59
Leckdo už se asi setkal s tím, že řekl-li, že je z Česka, někdo se zeptal způsobem typu „to je východní Evropa, že? Byl jsem kdysi v Bukurešti“. Tendence mnohých Evropanů nerozlišovat mezi uprchlíky je podobně hloupá.

Europoslanec Tomáš Zdechovský napsal vynikající reportáž o afrických uprchlících, ve které ukázal, kolik z nich pouze jde za lepším a ve skutečnosti nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu; nejsou pronásledováni, nehrozí jim nebezpečí, pouze chudoba. Chudoba je sice smutný stav věcí pro toho, kdo je jí postižen, ale pořád platí, že i v nejbohatších zemích jsou stále chudí lidé, tedy ti, kteří na daném místě bez pomoci nebudou mít co jíst a mít střechu nad hlavou, a že se chudoba jen tak vymýtit nedá, pročež nevzniká právo na azyl z tohoto důvodu. Jsou jen dvě cesty, jak bojovat s chudobou – charita a to, že se chudí lidé vypracují. Ano, mají těžší situaci a mají toho více k dohánění, než lidé bohatší, ale tak to zkrátka je a nezbývá, než se s tím smířit. Morální povinností nás, občanů bohaté části světa, není, se s nimi dělit o to, co máme, ale neposmívat se jim, nepřekážet jim ve snaze si zlepšit život tam, odkud jsou a nepovyšovat se nad ně. To, že davy chudých lidí jsou mezi těmi, kteří jdou za lepším do Evropy ze zemí, kde rozhodně jim žádné nebezpečí nehrozí, většinou, neznamená, že bychom se na kohokoliv, kdo do Evropy přichází, měli dívat podobně.

Zní to jako klišé, ale Evropa by měla umět pomoci Syřanům, kteří přicházejí. Jsou dvě arabské země, které mají vzdělané, civilizované obyvatelstvo, se širokou střední vrstvou, která se o sebe umí postarat sama a rozhodně nechce být někomu vydaná na milost a nemilost, a to Sýrie a Tunisko. V dnešním Tunisku, ani v předrevoluční Sýrii, nevypadal život tamních obyvatel zase o tolik odlišně proto způsobu, jakým žijeme my. To je důvod, proč lidé, kteří ze Sýrie prchají, mají slušné oblečení, smartphony a podobně – to nejsou chudí lidé a chudoba není důvodem jejich útěku, jako je tomu v případě mnohých Afričanů. To jsou lidé, kteří měli majetek, postavení a životní styl podobný našemu, když najednou zůstali chyceni mezi krvelačným diktátorem Bašárem al-Assadem a islamistickými milicemi. Jistě někdo může tvrdit, že Assad je lepší, než Baghdádí, ale spadne-li vám na dům raketa a zabije půlku rodiny, nepřemýšlíte moc nad tím, kdo z nich ji vystřelil.

Syřané jsou obecně ve velmi špatné pozici. Jsou-li sunnité, Islámský stát je nechá na pokoji pouze tehdy, budou-li stoprocentně dbát jeho pravidel. Nechtěl bych být v kůži sunnitské syrské rodiny, která by se nechtěla míchat do sporů a politiky, protože to nejde. Nejde si totiž nevzpomenout na naše sudetské Němce, kterým se vytýkalo, že si vzali za války říšské občanství – a co jiného asi měli dělat? Syrští sunnité jsou automaticky podezřelí v očích Assadova režimu, že buďto mohou kolaborovat s frontou an-Nusrá, tedy frakcí al-Káidy, nebo s Islámským státem. Kdo si myslí, že je syrský režim natolik civilizovaný, že bude rozlišovat mezi podezřelými a vinnými, je neuvěřitelně naivní.

Ostatní obyvatelé Sýrie jsou na tom ještě hůř. V Sýrii žijí etničtí Arabové, kteří jsou vyznáním drúzové, křesťané různého vyznání, šíité (mezi nimi alávité a alevité), Kurdové různého vyznání (pro které je ale hlavní identifikací, že jsou Kurdové) a další národnostní menšiny. Ti všichni jsou v bezprostředním nebezpečí od al-Káidy i Islámského státu, přičemž jediní, kteří mají někoho, o koho by se mohli opřít, jsou Kurdové, neboť ti mají své sponzory, relativně bezpečnou základnu v iráckém Kurdistánu a vlastní organizované milice. Ostatní uvedení mají pouze Assada, s tím, že spoléhat se na něj zároveň znamená, že budou bráni právě sunnitskými extremisty (an-Nusrá a IS) jako Assadovi spojenci a bude se s nimi podle toho jednat. Nemluvě samozřejmě o tom, že ne každému se chce si zavdat s krvavým masovým vrahem, kterým Assad bezpochyby je.

Padnou-li výše uvedení do zajetí al-Káidy, čeká je většinou smrt nebo vyhnání, padnou-li do zajetí IS, čeká je buď smrt, nebo zotročení, včetně sexuálního zotročení. Křesťané, drúzové a jezídi jsou, včetně malých dětí, padnou-li do rukou islamistů, mučeni a prodáváni do otroctví; padnou-li Islámskému státu do rukou šíité, jsou nemilosrdně vražděni, těm IS nedává šanci vůbec žádnou.

Překvapuje mě, jak málo empatie v sobě tolik Evropanů má, že si neumějí představit, že někdo žije naprosto normální život, chodí do práce, má slušně vybavený dům, má vzdělání, má své koníčky, jezdí na dovolenou a pak najednou se v mžiku všechno změní a má kolem sebe lidi, kteří ho chtějí buď zotročit, nebo zabít. Vyčítat takovým lidem, že chtějí utíkat, je neuvěřitelně pokrytecké. Ano, menšina bojuje. Ale to byla vždy menšina, kdo bojoval, nebo máte snad pocit, že to v Česku byl za války samý odbojář?

Není pravdou, že by se o Syřany nestaraly okolní země. Turecko, Libanon, Jordánsko, Kurdistán i Írán udělaly neuvěřitelně mnoho, pokud jde o to, aby pokud možno co nejvíce syrských uprchlíků přežilo, ale jsou už na hranici svých možností, proto jdou Syřané do Evropy. Tvářit se, že jdou Syřané do Evropy proto, že tady dostanou sociální podporu, kterou nedostanou v Turecku, je hloupé, protože občanská válka v Sýrii zuří už několik let a po hodně dlouhou dobu Syřané chodili pouze do okolních zemí; tyhle možnosti už zkrátka došly.

Samozřejmě, že co se týče arabských států v Perském zálivu, jejich chování je navýsost ostudné, ale nelze úplně předpokládat, že uprchlíky ze Sýrie, kterou rozvrátili sunnitští extremisté, budou přijímat zrovna země, které ty extremisty financují. To je asi jako ptát se Židů utíkajících za války z pogromů na Slovensku, proč musejí jít až do Anglie, když by přeci stačilo, aby je vpustilo Německo, koneckonců mají německy znějící jména. Vidíte tu absurditu?

Samozřejmostí je, že bychom měli být opatrní na to, koho přijímáme, ale nemáme v tom už jisté zkušenosti? Kdokoliv emigroval z komunistického světa, byl vyšetřován tajnou službou země, do které emigroval, aby se přišlo na to, zda dotyčný není špion nebo komunistický pohůnek, co se akorát chce mít lépe. Když si to dokázaly západní zpravodajské služby rozhodnout před třiceti lety, proč ne dnes?

Co se jiných uprchlíků týče, pak skutečně platí, že mohou pomoci okolní země. Uprchlíci z Iráku mají kam utíkat (území kontrolované vládou a Kurdistán), uprchlíci z Afghánistánu na tom stále ještě nejsou tak zle, i když je Talibán čím dál tím silnější, v Afghánistánu není válka a to, že někde je riziko teroristických útoků je sice smutné, ale pořád to nevidím jako důvod k azylu. Eritrea je sice ohavná diktatura, ale Eritrejci mohou emigrovat do Etiopie – ano, budou žít v chudobě, ale budou přinejmenším v bezpečí. Nigerijci nebo kdokoliv ze západní Afriky by podle mě azyl dostat v Evropě už z principu neměl, protože i když je v té oblasti hodně chudoby, je tam, co se týče bezpečí, hodně míst, kde se dá přežít; Boko Haram v Nigérii také neoperuje všude. Ani náhodou se nedá situace v Africe srovnávat s tím, co se děje v Sýrii. S děním v Sýrii by se dala trochu srovnat pouze hypotetická, byť bohužel čím dál reálnější situace, kdy by Islámský stát v Libyi rozpoutal totální válku proti Tunisku, a ani to by nebylo tak tragické, jako v Sýrii, protože Tunisko má aspoň celkem slušnou vládu, bezpečnostní složky a tuniští občané mají stát, o nějž se mohou opřít.

Ne, není druhé takové země, jako je Sýrie, kde by byla situace až tak strašně zoufalá, a hlavně, kde by trpěli lidé, kteří jsou vcelku podobní nám. Uvědomme si ještě jednu věc – dokud nebylo v Sýrii extrémně zle, nikdo odtamtud neutíkal, i když mohl. Trvalo dost dlouho, než, od vypuknutí občanské války, začal exodus syrských uprchlíků. Co nám to říká? Ti lidé nechtějí utíkat, ze všeho nejradši by byli u sebe doma, nejdou sem proto, že nás chtějí podojit. Jdou sem proto, že už nemají žádnou jinou možnost; jejich dům byl vypálen do základů, nemají kam jít, v celém okolí už je plno a zabouchneme-li jim dveře před nosem, vydáme je na pospas barbarům, jaké náš kontinent neviděl od konce druhé světové války. Vážně chceme tohle? Ano, braňme se přílivu zlatokopů, braňme se přílivu těch, kteří chtějí jen využít naše zdroje a vnucovat nám své pořádky, ale uvědomme si, že to opravdu není případ typického syrského uprchlíka. A abych nezapomněl – Sýrie je případ země, odkud neutíkají jen zdraví a zdatní mladí muži. Odtamtud utíkají zejména rodiny s dětmi.

Autor: Andrej Ruščák | karma: 30.72 | přečteno: 2269 ×
Poslední články autora