Legalizace prostituce? Je na čase.

Chápu, že lidé mohou mít problém s ideou Cechu zlodějů či Cechu vrahů. Principiálně proto, že jmenovaní svou činností škodí lidem, kteří o to nestojí. K legalizaci prostituce už ale vybízí například i Amnesty International.

O tom, co prostituce je a jak vypadá, není potřeba nikoho, bez ohledu na to, jestli její služby někdy využil či nikoliv, příliš informovat. Aniž bych kdy byl v jakémkoliv kontaktu s tímto prostředím, není těžké vědět, že je to semeniště organizovaného zločinu, kde zejména ženy jsou zneužívány, žijí v polootrockých či otrockých podmínkách a to vše často proto, že jsou závislé na penězích, které jim prostituce dává. Z jejich „výdělků“ pak ukusují za „ochranu“ pasáci a mafie. Není to pěkný obrázek a kdo to myslí aspoň trochu vážně s tím, že je humanista nebo třeba křesťan, měl by cítit soucit s těmi, kdo jsou v tomto systému v tak nezáviděníhodné pozici.

Fakt je takový, že o to, si koupit sexuální zážitek, je ve společnosti zájem. Ten fakt se nedá vymazat, pokus o výmaz pouze připomíná hloupoučký výrok bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda o tom, že v Íránu žádní homosexuálové nejsou, proto s nimi nemůže jeho země mít problémy. Poptávka tedy je. Jestli je morální či nikoliv nechme na těch, kteří si podobné služby kupují – pokud totiž neubližují těm, od kterých si je kupují, tedy pokud prodávající prodávají dobrovolně, vědomy či vědomi si toho, co od nich zákazník čeká, nevidím v tom sebemenší problém. Zkusme si představit, jak by taková legalizovaná prostituce vypadala, v praktickém pojetí.

Žena, která by měla zájem si přivydělat sexuálními službami, nazvěme ji „průměrným“ jménem Jana Nováková, vidí v tomto povolání svou budoucnost, je si vědoma toho, co to obnáší a chce do toho i tak jít. Má tedy v zásadě dvě možnosti, ostatně jako každý. Buďto se stane zaměstnancem, nebo začne podnikat.

Stane-li se zaměstnancem, pak to bude vypadat takto: najde si firmu provozující sexuální služby, napíše jim mail, v příloze pošle CV, motivační dopis, nějaké fotografie, míry či sexuální preference. Bude-li mít štěstí, pozvou ji na pohovor a bude-li mít štěstí, dohodnou se na dohodě o pracovní činnosti. Paní Nováková si přečte smlouvu, kde bude napsané, mimo jiné, jaký bude její plat, co obnášejí její povinnosti, která přání zákazníků smí, či nesmí splnit, a kde bude ošetřeno, co všechno její práce bude obnášet. Podepíše-li dokument, bude tento právně vymahatelný. Pravděpodobně dostane nějakou zkušební dobu a celkově vzato bude její činnost spadat pod Zákoník práce, jako u jakéhokoliv jiného zaměstnance.

Firma, u níž bude zaměstnaná, bude muset, chce-li si udržet své podnikání, dodržovat zásady bezpečnosti práce, mezi které budou například patřit věci typu ochranka v podniku, nouzové tlačítko či jakékoliv jiné zabezpečení na místě, kde prostitutky budou pracovat, nutnost používání kondomů či pravidelné lékařské prohlídky. Dalo by se k tomu doplnit, že kdo chce provozovat veřejný dům, musí platit pro své pracovníky speciální pojištění pro případ onemocnění sexuálně přenosnými chorobami, aby poté tito měli na případnou léčbu, jakož i pojištění pro klienty, aby mohl takový veřejný dům odškodnit klienta, který by k nějaké chorobě přišel. Dále aby mohl veřejný dům fungovat, musel by splňovat například hygienické standardy, ostatně jako každá restaurace či hotel. Samozřejmostí by bylo, že by jak zaměstnavatel, tak zaměstnanci, odváděli sociální a zdravotní pojištění, prostitutky by měly nárok na dovolenou, mateřskou dovolenou, nemocenskou či spoření na důchod.

Paní Nováková by tedy, jako zaměstnanec, měla možnost kdykoliv odstoupit od pracovní smlouvy s dohodnutou výpovědní lhůtou, nemusela by se bát, že by přišla k úhoně a její zaměstnavatel by mohl provozovat relativně lukrativní byznys bez toho, aby se bál, že přijde k úhoně. Jak zákazník, tak zaměstnanec, by byli spokojeni, navíc by spokojen byl i stát, protože jednak by dostal nějaké daně navíc, a k tomu ještě by nemusel vynakládat na léčebné výlohy pro nakažené prostitutky tolik, kolik dnes, protože by zaměstnavatelé v sexuálním průmyslu museli platit povinné pojištění pro takový případ.

Jenže paní Nováková také může být podnikavý typ a tak se rozhodne otevřít si vlastní firmu. Podmínkou pro živnostenský list by byla, jako v případě jiných oborů, maturita, ovšem vzhledem k charakteru poskytování služeb by nebylo od věci, aby měla třeba ještě licenci profesního cechu, který by uděloval licence na základě absolvování kurzu, kde by se absolventi dozvěděli informace o sexuálně přenosných chorobách, platné legislativě či zásadách první pomoci. Jako i u jiných cechovních sdružení by držení licence podléhalo povinnosti chodit na pravidelná školení dejme tomu jednou za rok či dva.

Paní Nováková si tak bude moct buď založit živnostenský list, nebo si otevřít společnost s ručeným omezeným, nebo, vyroste-li její firma dále, může založit akciovou společnost, jejíž akcie třeba může dát obchodovat na burze. Než bychom se zabývali tím, jak by taková sexuální korporace vypadala, podívejme se na to, co by pro ni vyplývalo od momentu, kdy by si pořídila živnostenský list. Byla-li by paní Nováková osobou samostatně výdělečně činnou bez dalších zaměstnanců, i tak by musela splnit náležité podmínky, co se týče bezpečnosti pracovního prostředí, hygieny, lékařských kontrol či pojištění. Být tak OSVČ prostitutkou by nebylo úplně jednoduché, jediný smysl, proč si zakládat vlastní firmu by tak byl v tom, že by rovnou člověk chtěl zaměstnávat jiné.

Protože lidé jsou lidmi a pravidla se porušují, jistě by byly i nelicencované prostitutky pracující na černo. To by nešlo vymýtit nikdy, byť by byla represe sebevětší, nicméně existovala-li by stále klasická, nelegální prostituce, jen těžko si lze představit, že by vynášela tolik, jako dnes. Dnešní ceny sexuálních služeb, podobně jako ceny drog, jsou dány nejen tím, jaká je po nich poptávka, ale zejména vysokými náklady na nelegální provoz; pasáci chtějí mít svůj příjem, protože jej používají na (jistě nemalé) úplatky či zabezpečení sebe i svých prostitutek před mafiánskou konkurencí, případně před agresivními klienty. Pasák si těžko může najmout oficiální bezpečnostní agenturu, tím méně může spoléhat na ochranu policie. To všechno něco stojí. Náklady na legální byznys by jistě také byly nemalé, ale nelišily by se příliš od nákladů na provoz masážního salónu s tím, že by bylo navíc potřeba zaplatit jen ochranku a případné extra pojištění. Po krátkém googlování se dá snadno zjistit, že i o to navýšená cena proti ceně masážních salonů by byla podobná cenám, jaké si prostitutky za poskytování sexuálních služeb účtují nelegálně dnes.

Jenže podívejme se na to očima zákazníka: jen naprostý blázen by šel za nelegální prostitutkou, když by měl k dispozici legální alternativu, a to z důvodů zdravotních i bezpečnostních. Měl-li by vysokou pravděpodobnost, že zajde-li si do legálního veřejného domu, nikdo ho neokrade, nezavraždí a s vysokou pravděpodobností nic nechytí, není přeci důvod, aby využíval služeb rizikové, „tradiční“ prostituce. Jediný způsob, jak by nelegální prostitutky či pasáci mohli přilákat zákazníky, by byla cena. Jenže, jak jsme se dočetli v době nepříliš nedávné, prostituce přestává být až tak výnosný byznys, jako byl dříve – protože díky internetu se lidé, co spolu chtějí spát, ale nechtějí spolu mít žádný vztah, mohou snadno dohodnout na sexu zcela zdarma on-line. I s dnešními cenami, o kterých se dá předpokládat, že jsou v podobné výši, v jaké by byly ceny legálních podniků, to podle posledních zpráv není tak výnosný byznys, jak býval. Pokud by chtěla jít prostitutka či pasák s cenou ještě níže, nemělo by to vůbec smysl dělat; ani by se totiž taková nelegální „živnost“ nezaplatila. O nejlepší kontrolu toho, že prostituce se dělá legálně a tudíž bezpečně, by se tak nemusela starat policie, postaral by se o to trh (a policie by mohla jít dělat užitečnější věci).

Záleží jen na nás, voličích, a na politicích, kteří nás zastupují, kterou budoucnost si vybereme. Buďto si budeme dál lhát do kapsy a ve jménu „morálky“ se budeme tvářit, že prostituce neexistuje a budou kolem ní kvést mafie a ženy budou velmi ohavně vykořisťovány a jejich zákazníci v nebezpečí, že nakazí sebe i nic netušící partnery či partnerky či své děti sexuálně přenosnými nemocemi, nebo se inspirujeme tím, k čemu nás vybízí Amnesty International nebo Terry Pratchett a „cech švadlenek a šiček“ zkrátka a dobře legalizujeme. Bylo by totiž opravdu na čase.