Andrej Ruščák

Jak předat dál zkušenosti z let 1995-2005?

10. 08. 2015 12:45:59
Těchto deset let (plus minus pár) považuji za jednu z nejlepších dob v novodobé historii. Tato doba dala člověku do vínku nebývale silnou zkušenost s autentickou svobodou – jak ji ale předat dál?

Je pravda, že většina lidí se dívá na dobu svého mládí poněkud růžovými brýlemi, protože je to doba, kdy na něm nespočívalo tolik zodpovědnosti, dospíval v relativně bezstarostném prostředí (relativně k charakteru doby, samozřejmě), ale ačkoliv jsem si vědom, že zkušenost z těchto let mohu vidět podobně růžově, protože to byla doba mého dospívání, mnoho objektivních dat ukazuje, že se jednalo o dobu hodně unikátní – pro ty, kteří chtěli její možnosti využít.

Roky 1995-2005 jsou totiž dobou transformace západního světa v mnoha ohledech, a kdo dorůstal v postkomunistických zemích střední Evropy, zažil tu transformaci obohacenou ještě o jednu rovinu navíc – o přerod společnosti z totalitní v pluralitní a demokratickou. Jak známo, doby transformace s sebou nesou rizika, ale i nebývalou míru kreativity a osobní svobody, protože staré autority jsou zesláblé a nové se ještě neetablovaly.

Těch radikálních zlomů, setkání starého s novým, bylo v těchto letech tolik, že to bylo historicky poprvé, kdy došlo v tak masové míře k fenoménu, kdy byla tak podstatná část lidské činnosti natolik přirozenější pro mladé, než pro staré, že v mnohém mladí učili staré místo toho, aby tomu bylo naopak. To se samozřejmě nemohlo neprojevit na formování mé generace, a pokud jde o postkomunistické země, pak ten rozdíl byl o poznání větší, než „na západě“. Podívejme se na to, co všechno se tak radikálně měnilo.

IT revoluce

Počítače a internet změnily způsob, jak lidé komunikují, myslí, organizují svůj čas, či jak pracují v míře naprosto nebývalé. Změna, která způsobila posun toho, jak se co dělá, byla srovnatelná s průmyslovou revolucí, ovšem udála se během deseti let místo přinejmenším padesáti. To, jak IT, internet, mobilní komunikace a podobné věci ovlivnily společnost, se popsalo v tolika různých článcích, že by bylo nošením soch do Athén zdržovat čtenáře s podrobnějším popisem. Ostatně kdo neví, v čem se život změnil po příchodu IT, si nejspíše nepřečte ani tento blog.

Úpadek hierarchie a systémových autorit

IT revoluce přinesla jednu velmi podstatnou změnu: demokratizovala nebývale pestrou škálu lidské činnosti. Zcela bezprecedentní počet oborů, které do té doby díky výlučnosti či vysokým transakčním nákladům, zanikl, či se dostal do velkých potíží, téměř „ze dne na den“. Amatéři najednou dokázali dělat multum činností do té doby nemožných s výsledkem, který se většinou nemohl měřit s profesionály, ale byl dostatečně dobrý, nebo také akceptovatelný. Protože legislativa reaguje z principu těžkopádně – jak se moderně říká, je to její feature, nikoliv bug – vzniklo poměrně dlouhé období pseudoanarchie, kdy staré autority či staří, etablovaní aktéři najednou ztratili prakticky veškerou moc, na níž byli zvyklí, ovšem bez toho, aby kdokoliv organizovaný dokázal rychle zaplnit jejich místo. A jak známo, naučí-li se lidé, že něco jde, jen velmi těžko je možné je přesvědčit, že by to neměli dělat jen proto, že tím „kazí systém“. To funguje do jisté míry v Norsku či v Japonsku, kde je dost lidí, kteří nadřazují zájmy systému zájmům vlastním, ovšem jinde se musely autority s náhlou ztrátou poslušnosti davu vypořádat. A to jim většinou moc dobře nešlo. S důsledky této změny různí regulátoři či profesionálové bojují dodnes a zatím to vypadá, že jediný způsob, jak to mohou vyhrát, je sázkou na lenost průměrného člověka, který nebude chtít být „zbytečně“ kreativní, aby si to, či ono obstaral. Příklad? Celý hudební průmysl.

Globalizace

Je až s podivem, jak rychle si tolik lidí osvojilo jako přirozenou myšlenku, že svět má fungovat všude stejně, stejně „očekávatelně“ a „vypočitatelně“. S pádem komunismu v SSSR a u většiny jeho satelitů jakoby rázem zmizel podstatný kus světa, v němž život fungoval fundamentálně odlišně, takže najednou vznikl nepsaný standard, jak mají věci fungovat. To ovlivnilo celou řadu věcí – od toho, jak se dělá byznys, přes cestování až po to, jak člověk oceňuje, co se kde děje. Se samozřejmostí větší, než dříve, lidé komentují dění v jiných zemích, hodnotí jej a vynášejí soudy. Argumenty typu „nevměšování“ či „ať si to u sebe dělají, jak chtějí“ najednou zní jako z jiného světa. Tahle změna přitom proběhla podobně rychle jako IT revoluce – země, které dělají věci „nestandardně“ a žádají, aby se do nich nikdo „nevměšoval“ vypadají podobně archaicky, jako lidé, co nechtějí mít platební kartu, nemají doma internet a cestují zásadně na organizovaných zájezdech s cestovní kanceláří. Globalizace poměrně výrazně převrátila naruby způsob, jak vidíme náš svět, ne vždy pozitivně, ale pokud jde o to, jaké hodnoty se dostanou mladému člověku ve srovnání s člověkem, který bral rozum o generaci dříve, nelze se nepozastavit u toho, že se mu kreslí obraz světa jako místa daleko předvídatelnějšího (protože hodnoty lidí na světě se stávají podobnými) a zároveň anarchičtějšího (protože autority tenhle vývoj zaspaly).

Bezpečnost

Od druhé světové války v západním světě – a platí to s drobnou výjimkou počátku 90. let i pro Česko a další postkomunistické země – klesá kriminalita. Bez ohledu na to, že lidé mají pocit, že za komunismu bylo bezpečněji, je to jen otázka toho, jak moc se publikovaly negativní zprávy z domova tehdy a dnes – a objektivně vzato bylo období 1995-2005 bezprecedentně bezpečné a dnešek je ještě daleko bezpečnější. Přesto v letech 1995-2005 ještě nebyla zdaleka tak rozrostlá hydra státu, který by tolik dbal o to, aby lidé byli chráněni způsobem, jako pár generací zpět rodiče chránili své děti, dospívající mládež nebyla nazývána dětmi (a nebylo s ní podle toho zacházeno) a s dětmi na prvním stupni se nezacházelo jako dříve s batolaty tak, jak je tomu v mnohých případech dnes. Člověk tehdy mohl, i jako dítě, i jako dospívající, i jako dospělý, na sebe brát mnohem více rizika, než dnes, což samozřejmě končilo větší mírou nehod s různou mírou následků včetně fatálních, ale na druhou stranu těm, kteří proces přežili ve zdraví, to dalo daleko lepší sebejistotu, schopnost se orientovat v životě a samostatnost, než jaká bez jakékoliv pochybnosti čeká dnešní děti – viz všechny zmínky o „bezpečných zónách“ na amerických a britských univerzitách a faktu, že podstatná část dnešní mládeže – a ten podíl vypadá, že s každým rokem roste – jsou tak trochu třasořitky, které neustále očekávají, že se o ně někdo postará a odstíní je ode všeho nepříjemného.

Nezávislost na systému

Již zmíněná IT revoluce, úpadek autorit, úpadek tradičních průmyslů založených na vysokých transakčních nákladech a podobně měly za následek, že bezprecedentní počet lidí v této generaci si zvykl na to, že k poměrně široké škále své činnosti nepotřebuje, přinejmenším ne v prvé řadě, systém, nebo, chcete-li, establishment. Moje generace se nemusela proti establishmentu bouřit, jako generace našich rodičů, na nás byl establishment zkrátka v mnoha ohledech krátký; dospívali jsme v době, kdy stát reprezentovali policisté a úředníci datlující zprávy na psacích strojích v době, kdy jsme používali už po mnoho let internet. Establishment brala spousta lidí spíše se shovívavostí, než s revoltou (dříve), či naopak konformitou (dnes). Zvykli jsme si na to, že člověk může růst tak nějak sám, a že může stát, systém, autority, velké korporace a podobně, když chce, vytěsnit na okraj svého života a zájmu. Na rozdíl od předchozích generací, naše generace v postkomunistických zemích nedělala revoltu proti establishmentu reprezentujícímu generace našich rodičů a prarodičů, my jsme si vytvářeli paralelní strukturu s – co pravda, poněkud iluzorním – vědomím, že stát na nás tak jako tak nedosáhne, protože je neschopný náš svět vůbec pochopit, ne to se v něm nějak angažovat. To mělo samozřejmě také výrazný podíl na tom, jak byla velká část mé generace formována.

Chápání světa podle zásad počítačů a internetu z daného období

V období, o kterém píšu, fungovalo IT víceméně takto: výpočetní výkon si každý syslil doma na svém počítači a na internet přistupoval s tím, že jeho stroj, obsahující vše z virtuálního světa, co mohl uživatel používat za „svoje“, byl samostatným a nezávislým ostrovem vyměňujícím informace se zbytkem internetu. Tento dojem pouze posílily protokoly P2P počínaje Napsterem, na jehož zkázu internet reagoval pouze další decentralizací, která kulminovala vynálezem BitTorrentu. Co víc: i když ani tehdy nebyl člověk vůči autoritám úplně anonymní, stát neměl ani zdaleka kapacitu, která by umožňovala, aby byli k zodpovědnosti za své jednání on-line hnáni jiní lidé, než nejtěžší zločinci, takže člověk se ani moc nemýlil, když považoval své chování – nepřekročil-li hranici opravdu pořádně – za beztrestné. Co se týče komunikace s jinými, tato doba byla zlatým věkem anonymních nicků; dnes už internet zdaleka nepřipomíná internet té doby, je mnohem osobnější a reguluje, už z podstaty většího průniku s reálným světem, lidské chování podstatně více. Tato nebývalá svoboda samozřejmě člověka ovlivní nadosmrti, protože těžko se někomu takovému akceptuje, že by o ni měl přijít, když to tak hezky fungovalo. Dnešní děti už takovou svobodu nepoznají a je to škoda.

Technologická převaha nad autoritami

Moje generace se s počítači seznamovala v době, kdy měly procesory Intel 80286 nebo 80386, nejběžnějším operačním systémem byl MS-DOS 6.22 a Windows ve verzi 3.11 For Workgroups byly tím nejlepším, co bylo pro běžného člověka k mání. To mělo samozřejmě své důsledky – aby člověk mohl s počítačem komunikovat, musel tomu, jak funguje software i hardware, rozumět v míře daleko větší, než dnes, také už proto, že jakékoliv komponenty byly relativně drahé, takže každý, kdo chtěl něco kolem počítačů dělat, už z principu věci, musel aspoň trochu rozumět tomu, co dělá. To mělo jeden naprosto zásadní důsledek: díky tomu, že jsme s počítači už vyrůstali, jsme byli počítačově daleko gramotnější už v našem dětství, než autority kolem nás: rodiče, učitelé a potažmo i stát. Tenhle – často zcela správně odhadnutý – dojem, že můžu cokoliv, aniž by na to autorita přišla, nebo tomu porozuměla, je dalším důležitým kamínkem v mozaice toho, jaké bylo vyrůstat v této turbulentní době.

Výsledek?

Moje generace jako celek je daleko kritičtější ke svému okolí, než generace předchozí či následující, nehodlá se spokojit s tím, že „to tak prostě je“, od autorit žádá vysvětlení, čeká hodnocení. Autority má tendenci nebrat moc vážně. Reflektuje činnost autorit s vlastní morálkou a jedná podle toho; „má svůj rozum“ v míře daleko větší, než generace předchozí i následující. Neprojevuje ovšem „svůj rozum“ tím, že rozráží dveře a dělá revoluce, ale tím, že si dělá věci po svém a autority zkrátka ignoruje. Když autorita chce něco omezit či zakázat, automatickou myšlenkovou spojkou je, najít způsob, jak tu „buzeraci“ obejít. Nejde ovšem o takové to komunistické či švejkovské obcházení pravidel pro samo obcházení pravidel či čistě pro osobní obohacení, jako spíš o bytostné přesvědčení, že do některých věcí je státu či korporacím houby – což je také důvod, proč z mé generace jsou jedněmi z nejsamostatnějších a nejvíce náchylných k obcházení zbytečných regulací mladí Švédové, kteří žádný komunismus nezažili, pečovatelský stát ovšem ano.

A teď to nejdůležitější: Jak to předat dál?

Když se dívám na svého syna, do jaké společnosti vyrůstá, vidím, jak vstupuje do digitálního světa, který mají velké korporace i státní orgány daleko více „pod palcem“, než za našich časů. Svým způsobem vyrůstá do společnosti normální, jaká tady byla vždy předtím, pouze kompenzovanou o technologický rozvoj. Kontrarevoluce autorit a konzumu se téměř bezezbytku podařila, aspoň pokud jde o široké masy – jednotlivci si cestičky vždy najdou, ale to široce sdílené přesvědčení, že autority jsou na nás krátké, to se už nevrátí. Jak mu tedy mám zprostředkovat své dětství a dospívání? Abych se ptal ještě konkrétněji: jak mu zprostředkovat ten pocit svobody, rizika, zkoušení dělání věcí na vlastní pěst, aniž by mě – za to, že mu dovoluji dělat necertifikované, neoficiální, podle oficiálních autorit věku neúměrné a riskantní věci – nebo později jeho – za to, že bude třeba chtít žít mimo dohled státu, i když nebude dělat nic nezákonného – někdo popotahoval? Moje generace se narodila do okénka naprosto nebývalé svobody, které se ovšem kromě poslední škvírky zavřelo. Nemám obavu, že by si v životě synek neporadil, bude dospívat ve světě o pravidlech, ve kterých bude žít jako ryba ve vodě, ale přeci jen – svoboda a nezávislost let cca 1995-2005 to nebude. A zkušenosti se musejí zkoušet, naučit se jim nedá.

Autor: Andrej Ruščák | karma: 20.93 | přečteno: 1127 ×
Poslední články autora