Mám rád Izrael; Jeruzalém, nikoliv Tel Aviv je pro mě jeho hlavním městem a budu vždy důsledně trvat na jeho právo na existenci. Jenže jsou věci, které se přehlížet nedají.
Deník Haaretz přinesl 24. července zprávu, že čím dál více Židů v diaspoře je kritických vůči počínání Izraele a že mladí Židé celosvětově ztrácí na Izrael vazby. Citoval přitom studii renomované organizace JPPI (The Jewish People Policy Institute) spadající pod Židovskou agenturu pro Izrael, což je největší světová sionistická organizace (tedy organizace Židů hlásících se k myšlence Státu Izrael), která před vznikem Izraele fungovala jako neformální vláda Židů z palestinského mandátního území; a takovou studii nelze brát na lehkou váhu.
V posledních letech to vypadá, jako kdyby speciálně strana Likud, z níž pochází současný premiér Benjamin Netanjahu, tak trochu zapomínala, proč Stát Izrael vznikl a na jakých principech byl postaven. Není tedy od věci, než se budeme pouštět do nějakých závěrů, si to připomenout.
Aby bylo jasno – sionismus, tedy myšlenka, že Židé mají mít svůj stát ve Svaté zemi s Jeruzalémem jako hlavním městem ještě před příchodem Mesiáše, je pro (ultra)ortodoxní judaismus hříšná, ale sionisté zaujali velmi pragmatické stanovisko, s nímž, není-li člověk zavilý antisemita, nebo ultraortodoxní Žid, je těžké nesouhlasit, a sice že Židé po celém světě čelili téměř dva tisíce let útlaku, pogromům, vyvražďování a šikaně, bez toho, aby měli jakékoliv bezpečné útočiště. Holocaust byl v tomto výjimečný pouze dvěma aspekty: jeho průmyslovostí a rozsahem. Jinak zapadal poměrně dobře do velmi trpké historie antisemitismu, kterou si Židé zažívali na celém světě, víceméně pouze za to, že v dobách, kdy vzdělání bývalo ve všech zemích světa výsadou elity, Židé si potrpěli na to, aby byli vzdělaní pokud možno všichni, což samozřejmě vyvolávalo u majorit různé nedobré emoce, v první řadě závist. A kde je dlouho živená závist, tam se snadno může stát, že přeroste jednoho dne v násilí. Smysl Státu Izrael tedy byl, aby měli Židé svůj kousek místa na zemi, kde by mohli žít v souladu se svou vírou a tradicí v bezpečí.
Podíváme-li se na samotný vznik Státu Izrael, zjistíme, že ca. 80 % bylo založeno na území Židy od palestinských Arabů koupeném právě za tímto účelem. Dnes je moderní se navážet do Izraele a zpochybňovat jeho právo na existenci tím, že se představuje populační změna ve Svaté zemi jako důkaz toho, že Židé údajně palestinské Araby vytlačují, ale je to skutečně tak? 20,7 procent občanů Státu Izrael jsou Arabové, kteří jsou v naprosté většině sunnity, dále zhruba 8 procent z nich jsou křesťané a podobný počet je arabských drúzů. Tihle lidé nespadli z nebes a jsou to stejní Arabové, jako jsou kousek vedle v Judeji a Samaří (neboli na Západním břehu Jordánu, chcete-li) či v Gaze. Jak je potom možné, že mohou v Izraeli normálně žít a dokonce jsou k němu i loajální?
Když Stát Izrael vznikal, na 720 tisíc Arabů z oblasti (85 % arabské populace v Izraeli, jehož součástí tehdy nebyl ani Západní břeh ani Gaza) odešlo do Jordánska a Egypta válčit proti Izraeli, ve válce roku 1948, která vznikla těsně po vzniku Izraele a kterou Izrael velmi nečekaně vyhrál. Západní břeh Jordánu byl po této válce součástí Jordánska, Gaza pak součástí Egypta, v obou případech dostali občanství těchto zemí. Až na výjimky nebylo Izraelem umožněno Arabům, kteří odešli do těchto dvou zemí bojovat proti Izraeli, se vrátit. Terminologie „palestinští uprchlíci“ je poněkud mylná, protože uprchlík prchá před útlakem (typický příklad: Češi prchající před komunismem, Peršané prchající před Chomejním), zatímco oni šli bojovat do cizích armád v domnění, že budou za chvíli zase zpět doma s tím, že Izrael bude poražen a přestane existovat. Jenže se přepočítali. Těm Arabům, kteří neodešli do Egypta a Jordánska, zůstalo izraelské občanství, majetek i společenské postavení, ovšem až do roku 1966, kdy byli zrovnoprávněni s Židy, podléhali stannému právu. Další izraelští Arabové jsou pak těmi, kteří přijali nabídnuté izraelské občanství po anexi Gazy, Sinaje a Golanských výšin. Je důležité poznamenat, že všechna tato území byla anektována až poté, co státy, jichž byla součástí, Izrael napadly a Izrael (opět překvapivě) válku vyhrál. Ti, kteří občanství odmítli, dostali v Izraeli automaticky trvalý pobyt.
Až do roku 1967, kdy Izrael anektoval po šestidenní válce Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Golanské výšiny (od Sýrie), nebyl způsob, jak se přes frontovou linii mohli izraelští Arabové kontaktovat s těmi, kteří žili na těchto dvou územích (tedy těmi, kteří se dnes označují jako Palestinci). Po šestidenní válce a této anexi došlo k druhé uprchlické vlně – na 300 tisíc jich opustilo Západní břeh do Jordánska a Gazu do Egypta – odtud také jsou dnešní palestinští obyvatelé jordánských uprchlických táborů (Egyptu se podařilo je přijmout). Po šestidenní válce začala spolupráce mezi izraelskými Araby a Palestinci na vytvoření palestinské autonomie, čemuž se Izrael zase začal bránit vytvářením židovských osad na těchto dvou dobytých územích (trochu jich bylo i na Sinaji, ale nebylo jich moc, takže stažení ze Sinaje v roce 1982 po dohodách z Camp Davidu mohlo proběhnout bez většího problému).
Situace Palestinců, tedy Arabů ze Západního břehu a Pásma Gazy + uprchlíků v dalších zemích, je ovšem tristní v tom, že po šestidenní válce ti, kteří zůstali na anektovaných územích, ztratili občanství Egypta a Jordánska, ale většinou nenabyli izraelské – a to z vlastní vůle; Izrael totiž nabídl většině z nich izraelské občanství a status, jako měli izraelští Arabové, ovšem naprostá většina to odmítla. Totéž se týká Arabů z Golanských výšin, kteří se rozhodli si ponechat syrské občanství (nebyli ho nikdy zbaveni jako ti ze Západního břehu či Gazy jordánského a egyptského); a ti dostali v Izraeli trvalý pobyt, za který jsou mimochodem dnes většinou velmi vděčni.
Mezitím proběhla jomkippurská válka, která ovšem neměla větší vliv na status izraelských Arabů či Palestinců a okupace jižního Libanonu, která vznikla tak, že po libanonské občanské válce v roce 1982 upevnila svou moc v jižním Libanonu Organizace pro osvobození Palestiny (v čele které stál Jásir Arafat), čímž vzniklo Izraeli nové nepřátelské sousedství. OOP, na rozdíl od Západního břehu, kde arabští křesťané byli vnímaní spíše jako „vlastní lidé“, libanonské křesťany (maronity) a drúzy šikanovala a tito poté požádali Izrael o pomoc – Izrael vyhověl a zabral území jižního Libanonu. Místní muslimští Arabové ovšem nebyli sunnité, jako na Západním břehu či v Gaze, ale šíité, což posloužilo tou dobou teprve necelé tři roky vládnoucímu ajatolláhovi Chomejnímu coby záminka, proč se vložit do izraelsko-arabského konfliktu (kromě samotného faktu, že Izrael byl spojencem USA, proti kterým de facto íránská revoluce vznikla). V reakci na okupaci jižního Libanonu vzniklo hnutí Hizballáh, podporované Teheránem, které po izraelském stažení se z oblasti začalo fungovat spíše jako kombinace vůči libanonskému státu paralelní struktury (nepřátelské vůči Izraeli) a mafie.
Mezi tímto bodem a dneškem už probíhalo postupné stahování Izraele z dobytých území: ze Sinaje (1982), jižního Libanonu (2000) a Gazy (2005). Pokud jde o Západní břeh Jordánu, různá místa na něm mají různou míru suverenity pro palestinskou autonomní správu (nebo, chcete-li, tu část vlády palestinského státu, která zůstala po odštěpení Hamásu, který vládne Gaze). Palestinská autonomie spravuje území obývaná palestinskými Araby kromě silnice č. 90 (po břehu Mrtvého moře a podél řeky Jordán), která je z pohledu toho, kdo kam smí a kdo má kam přístup, součástí Izraele, dálnice č. 1 vedoucí na východ od Jeruzaléma, kterou drží izraelská armáda, ale kam volně pouští i palestinské občany a jednotlivých židovských osad, které jsou de facto opevněnými výspami, kde platí izraelské právo a kde žijí izraelští občané. Mluví-li se o tzv. židovských osadnících, je řeč o lidech, kteří si koupili půdu a postavili nemovitosti právě na Západním břehu Jordánu, na území, které svět uznává buď jako Stát Palestina, nebo jako území, kde takový stát má vzniknout, jejichž existenci tam brání IDF (izraelská armáda). IDF zároveň vojensky operuje na území celého Západního břehu Jordánu (Judea a Samaří), i v místech, které jsou pod správou Palestinské autonomie.
Po výše uvedeném souhrnu tedy je jasné, kdo je kdo, kdo je kde a komu jde o co. A v tomto momentu do věci přichází současná izraelská politika, která je poněkud problematická.
Pro zlepšení bezpečnostní situace v samotném Izraeli udělal Izrael hodně – postavil kontroverzní zeď mezi územím, které považuje za své (ovšem lehce na východ od mezinárodně uznané linie, takže do toho patří i východní Jeruzalém, u nějž svět izraelskou suverenitu neuznává, v reálném světě člověk překročení této linie nepozná), ale která funguje: sebevražedné atentáty, kvůli kterým se stavěla, po její výstavbě ustaly. Druhé nebezpečí, které Izraeli hrozí, rakety od Hamásu vystřelované na Izrael z Pásma Gazy, IDF řeší protiraketovou obranou zvanou Železná kopule, která dokáže zachytit většinu raket na Izrael vystřelených. Stejně tak pomáhá propracovaný systém civilní obrany, kdy jsou strategicky rozmístěny kryty, do kterých se dá v řádu sekund schovat v případě raketového útoku, který je signalizován sirénami a mobilními aplikacemi. Pokud někdo poukazuje na to, proč má Izrael tak málo civilních obětí a Gaza tolik, nastane-li konflikt, je to částečně proto, že Izraelci investují mohutně do bezpečnosti vlastní civilní populace, zatímco Hamás svou populaci nechrání, naopak, často se schovává mezi civilními cíli (nutí palestinské civilisty, aby se zdržovali kolem odpalovacích ramp).
A tady právě nastává kámen úrazu: Izraelci, vědomi si toho, proč jejich stát vznikl, tedy jako ochrana před vyhlazením Židů, mají tendenci z pochopitelných důvodů se o svou existenci bát. Nikdy jsem to osobně nezažil, ale věřím tomu, že lidskou psychiku ovlivní nutnost někdy i několikrát denně okamžitě přerušit, cokoliv člověk dělá, a běžet do nejbližšího protiraketového krytu, a pozitivní vliv to určitě nebude. Když člověk zažívá tohle, pak je jen krůček k tomu, aby ho zaslepila nenávist k těm, kteří si ji nezaslouží: k běžným civilistům na druhé straně. Každý Izraelec obojího pohlaví s výjimkou izraelských Arabů a ortodoxních Židů má povinnost sloužit v IDF. Dá se tedy říci, že většina lidí v Izraeli žijících má za sebou několik let hlídkování na Západním břehu (to je to, co rekruti většinou dělají), a co rozhodně není žádný med, protože vidět, jak vás vaše okolí nenávidí den, co den, také s psychikou udělá svoje. Chtít tedy po IDF profesionální přístup vůči palestinským civilistům je sice hezké, ale člověk je pořád jenom člověk a, bohužel, dostane-li se mu do rukou nekontrolovaná moc, má tendenci ji zneužívat. A IDF je v této pozici už dlouhá desetiletí.
Každodenní realita mnoha Palestinců je taková, že bývají vojáky IDF šikanováni za nesmysly, ponižováni na kontrolních stanovištích a v případě, že je válka, jako byla loni v Gaze, dochází k tomu (byť to není pravidlo), že jednotliví vojáci zabíjejí civilisty z druhé strany ze vzteku. To se například loni v Gaze stalo, takových „operací“ nebylo hodně, ale byly a Benjamin Netanjahu dělá obrovskou chybu, když nedokáže zachovat profesionální přístup (vyjádřit lítost, potrestat ty, kdo to udělali, odškodnit oběti) a místo toho se tváří, že jde jen o propagandu Hamásu. Ano, Hamás skutečně staví cíleně civilisty na místa, kam IDF střílí a nutí je tam být, a to je také zdroj velkého počtu palestinských civilních obětí. Ale není to jen to, vystresovaní, často i paranoidní vojáci IDF mají na svědomí životy, které zmařeny být nemusely. Totéž se týká šikany na kontrolních stanovištích – právě zbavování Palestinců lidské důstojnosti je něco, co jejich nenávist vůči Izraeli prohlubuje a co způsobuje, že těžko někdy bude mezi těmito dvěma národy mír. Že je právě takovéto každodenní ponižování zdrojem frustrace a nenávisti není těžké prokázat: izraelští Arabové, kteří jsou izraelskými občany, tuto zkušenost na kontrolních stanovištích nemají, stát se k nim chová slušně – a jejich vztah k Izraeli je, na arabské poměry, vynikající (čtěte: jsou ochotni s ním a v něm žít podle jeho pravidel).
Ruku v ruce s tímto jdou dvě další věci, které jdou částečně na vrub přímo samotnému Netanjahuovi a částečně straně Likud a jejím příznivcům: paranoia ohledně Íránu a jaderných zbraní, a podpora židovských osad na Západním břehu, jejich rozšiřování a trvání na tom, že se Judea a Samaří stane plnohodnotnou součástí Izraele. Pokud jde o Írán, Netanjahu, podobně, jako Saúdové, je až paranoidně posedlý myšlenkou, co v případě, že by Írán získal jadernou zbraň. Co na tom, že pro šíity je použití jaderné zbraně z náboženského hlediska zakázané. Co na tom, že nejlepší pojistka proti tomu, aby Izrael nebyl smeten z povrchu země, je sám fakt, že Jeruzalém je natolik posvátné místo pro muslimy a Izrael je natolik malý, že by si těžko kdokoliv dovolil riskovat zničení mešity al-Aksá (tedy kromě Saúdů a dalších wahhábitů, kteří ničí podobně hodnotné mešity u sebe doma z obavy, že by se mohly stát objektem kultu, když slouží i jako významné symboly a kulturní památky, nejen jako místa kultu) jaderným útokem. Že oba ajatolláhové volali od roku 1979 „Smrt Izraeli“?
Jenže jednak v perštině je obrat „smrt něčemu“ výrazem typu „k čertu s něčím“, nebo jako v angličtině „damn something“, jde o idiom, nikoliv o přímé vyjádření smrti něčemu; persky je zcela normální říkat „smrt dešti“, „smrt horku“, „smrt dopravní zácpě“ a podobně; a jednak zničení Izraele si, přinejmenším oficiálně, přeje skoro celý Blízký východ, takže takovéto vyšilování je poměrně zbytečné. Navíc Írán má pouze dva potenciální důvody pro to, o jadernou zbraň usilovat: 1) jistotu, že nebude napaden, 2) vlastní komplex méněcennosti, kdy Peršané vědí, že jsou starodávná a vyspělá civilizace a hrozně je žere, když se s nimi podle toho nejedná a být jaderná mocnost je pro ně otázkou prestiže a potvrzení před mezinárodním společenstvím vlastní vyspělosti, což je i důvod, proč proti jadernému vyzbrojení Íránu nic nemají kolikrát ani Peršané, kterým vláda ajatolláhů moc nevoní. Tím, že Netanjahu říká, co říká, způsobuje, že ho svět přestává brát vážně, a to ke škodě Izraele a Izraelců.
Co se osadníků týče, zde je ten klíčový bod z nadpisu tohoto článku: Izrael, který obsáhne Judeu i Samaří, nemá šanci být splněním naděje, kterou do něj vkládali první sionisté a ztratí svou duši. Izrael, aby mohl být takový, jaký ho David ben Gurion, jeho první premiér, chtěl mít, musí totiž být 1) charakterem dominantně židovský; 2) demokratický. Bude-li usilovat Izrael o osídlení Judeje a Samaří (Západního břehu), tenhle sen nutně zmizí. Už bude věcí faktu, že Izraelci nebudou ve vlastní zemi silou určující její charakter tak, jako doposud – a jsou pouze dvě metody, jak by se tomu dalo zabránit. Apartheidem, nebo genocidou. A to už vůbec neodpovídá charakteru Izraele, jak byl založen, jako oáza demokracie a lidských práv v moři netolerance a diktatur. Jediná správná cesta je, se Judeje a Samaří vzdát ve prospěch palestinského státu, dohodnout se s Palestinci na statutu Východního Jeruzaléma (čili udělat demilitarizovaný Jeruzalém, kde budou jednotlivé čtvrti, nebo ještě lépe, jednotlivé ulice, pod správou izraelské, nebo palestinské správy. Takhle funguje město Baarle-Nassau mezi Nizozemím a Belgií a dá se takhle koexistovat, když se chce. Obě strany pak mohou tvrdit, že Jeruzalém je jejich hlavním městem jako celek s tím, že budou mít zodpovědnost/kontrolu pouze nad tím, co je v jejich zájmu. Jinak si mír mezi Izraelem a Západním Břehem představit neumím. Ať už budoucí řešení bude jakékoliv, to, které je bohužel v Izraeli poměrně populární, tedy výstavba nových osad a rozšiřování stávajících, k ničemu nevede.
Naděje má velmi významné místo v sionismu jako konceptu a z velké části díky ní je tu Izrael dodnes, navzdory všem útrapám. Ale obávám se, že naděje, kterou mají izraelští „jestřábi“, že Jericho a s ním celá Judea a Samaří budou jako zbytek Izraele, se naplnit nemůže jinak, než za cenu, kterou ani Netanjahu nechce platit. Mějme tedy, alespoň my, kteří jsme přáteli Izraele, naději, že to Izrael a Izraelci pochopí, než bude pozdě; protože jejich základní argument vždy byl, že jsou oázou míru, tolerance a demokracie v moři nenávisti. Pokud se přidají k moři nenávisti, byť s opačným znaménkem, ztratí morální převahu a světu přestane na Izraeli záležet. A nemylme se: generace lidí, kteří byli šokováni holocaustem, nám velmi rychle mizí před očima. Ani to už nebude pro zbytek světa argument pro udržení Izraele při životě za každou cenu. Izrael se až do doby kolem roku 2010 dokázal chovat vůči svému okolí se ctí, bez ohledu na to, jak špatné ty vztahy byly. Mezi nejtěžší úkoly přátel patří, říct svým přátelům, že dělají něco špatně. Moc bych si přál, aby to dnešní Izraelci pochopili.
