Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dohoda s Íránem je historická

15. 07. 2015 12:47:05
Coby dlouholetý sionista a přítel Izraele musím bohužel konstatovat, že Benjamin Netanjahu je zcela mimo realitu, když přirovnává tuto dohodu s Mnichovem roku 1938. Historické paralely tu jsou, ale jiné.

Pokud jde o jádro a možnosti vyrábět jaderné zbraně, tak si nedělám iluze, že chtěl-li by je Írán doopravdy vyrobit, tak by je už dávno měl. Dokázal si je opatřit i výrazně méně průmyslový Pákistán a přelstít mezinárodní pozorovatele dokázala i Indie. Írán má poměrně širokou vědeckou základnu vlastního know-how a je naivní si myslet, že ho zastaví kus papíru, kdyby o jadernou zbraň opravdu stál. Tato dohoda není tedy historická z hlediska zabezpečení íránského jaderného programu, ale z hlediska toho, že – pokud se ji prosadí Baracku Obamovi prosadit na domácí půdě – povede ke zrušení sankcí, které jsou na Írán naloženy.

Írán roku 2015 není, jak to Netanjahu mylně prezentuje, obdobou Třetí říše roku 1938, ale spíš komunistického Vietnamu roku 1994. Tedy ve stavu, kdy v zemi vládne režim, který se proti Západu kdysi vzbouřil, který jej ponížil (pád Saigonu a blamáž vietnamské války versus držení amerických rukojmích v Teheránu), ale který se postupem času umírnil. Stejně tak, jako jsou současné dobré vztahy mezi Vietnamem a USA klíčové pro vyvažování čínské moci v regionu, tak budou případné dobré vztahy s Íránem sloužit k pacifikaci arabských monarchií v Zálivu, které se Západu posledních patnáct let smály do obličeje, protože je Západ potřeboval. Dostali jsme se do natolik bláznivé situace, že Tálibán, al-Káida nebo Islámský stát, které operují i v západních zemích a mají na svědomí teroristické útoky proti Západu, jsou financovány celkem nepokrytě režimy, které považujeme za spojenecké proti Íránu, který sám válčí, ať už přímo, nebo skrze prostředníky (jako šíitské milice v Iráku) s nepřítelem, který nám přímo hrozí.

Analogie s Vietnamem jde ještě dál. Západu nakloněný (stále ještě nominálně komunistický) Vietnam je podobnou pojistkou proti Číně, jakou byla sama rudá Čína, a to ještě za vlády masového vraha Mao Ce-tunga, proti SSSR. Nixonova cesta do Pekingu byla tou nejtrefnější analogií k současné dohodě, protože Mao neudělal nic, čím by si zrušení sankcí a navázání hospodářské spolupráce ze strany Západu „vysloužil“, co se lidských práv týče, tak je lepší pomlčet; o dopadu takzvané kulturní revoluce na čínské památky snad ani vůbec nemluvě – vše, čím nás znechucuje dnes Islámský stát, dělal Mao Ce-tung také, ovšem v měřítku aspoň o čtyři řády větším. Tam, kde je dnes Izrael, byl v roce 1974 Taiwan, který byl navíc v ještě horší pozici, než dnes Izrael, protože ztratil mezinárodní uznání, členství v OSN včetně stálého křesla v Radě bezpečnosti – nemluvě o tom, že rudá Čína tou dobou jaderné zbraně měla, měla k nim i nosiče a Taiwanu vyhrožovala jaderným holocaustem se železnou pravidelností. Přesto je Taiwan stále zde, vztahy mezi ním a kontinentální Čínou jsou lepší než kdy jindy a to na úrovni, jaká byla ještě před dvaceti lety nepředstavitelná.

Restart ve vztazích s Íránem je potřeba udělat z obou stran, protože situace rozhodně není taková, že vina je jen na jeho straně. Vina mezi Íránem a Západem jsou podobně oboustranná, jako například v případě kyperského konfliktu, který bývá vykreslován Řeky velmi jednostranně, ale kde obě strany mají tunu másla na hlavě. Můžeme mít Íránu za zlé, že po revoluci v roce 1979 znárodnil veškerý západní majetek a držel americké diplomaty jako rukojmí, ale stejně tak mohou mít Íránci za zlé Spojeným státům (a Británii), že svrhly demokraticky zvoleného premiéra Mossadegha jen proto, že si dovolil vypovědět krajně nevýhodnou smlouvu o těžbě íránské ropy, kterou západní mocnosti uzavřely s íránskou hlavou státu bez demokratické legitimity. Co hůř, místo Mossadegha, který byl svržený jen kvůli ekonomickým zájmům, Západ nainstaloval Íráncům jako vládce šáha, který se choval jako autokrat a pokud jde o represe proti civilnímu obyvatelstvu, tak nebyl až tak odlišný od dnešní íránské vlády. Právě tento fakt vehnal mnoho Íránců v roce 1979 do podpory ajatolláha Chomejního a revoluce. Právě proto, že obě strany si – a z naprosto malicherných důvodů – v minulosti uškodily, je, a to zejména kvůli současné situaci na Blízkém východě, nutné, takové ono „co jsme si, to jsme si“, říct.

Írán není standardní demokracie, ale není to ani diktatura, jak ji známe například z normalizačního Československa. Funguje asi tak, jako by fungovala Itálie, kdyby volby byly demokratické, ale kandidáty by musel schvalovat papež, který by mohl zároveň vetovat každou legislativu. Přesto je to výrazně demokratičtější systém vlády, než jaký se vyskytuje kdekoliv na Arabském poloostrově, nemluvě o jiných zemích – běžný Íránec má větší šanci mluvit do toho, co se v jeho zemi děje, než běžný Syřan, Egypťan či Ázerbájdžánec (o poddaných, či dokonce návštěvnících absolutistických monarchií Zálivu ani nemluvě). V Íránu je normální, že ženy mohou studovat, učit na univerzitách, mít kariéru, řídit auta, chodit, kam chtějí bez toho, aby musely mít „opatrovníka“, jak je to běžné například v Saúdské Arábii, kterou považujeme za spojence. Argument lidských práv tedy rovněž neobstojí. Dokázali jsme se (a velmi výhodně) spojit s komunistickou Čínou, která má na svědomí desítky milionů zavražděných, a tady to nejde s režimem, který je daleko méně restriktivní?

Pokud pomineme jadernou hrozbu, která moc velkou hrozbou není, přišel Netanjahu ještě s argumentem, že Írán financuje – jmenovitě – Hamás, Hizballáh a Asada. Pokud jde o Hamás, ten je podporován v podstatě všemi muslimskými vládami v regionu, které nejsou nakloněné Muslimskému bratrstvu, jde tedy o Turecko (prezident Erdoğan se ani netají tím, že s Hamásem sympatizuje), Katar, Sýrii a Írán. Pokud jde o Hizballáh, tak ačkoliv jde o teroristickou organizaci, atentáty a útočení na Izrael jsou pro něj spíš vedlejší činností; hlavní činností Hizballáhu je vytváření a udržování na státu nezávislých, paralelních struktur, které fungují spíš jako mafie jihoitalského střihu, než jako Hamás, který je teroristickou organizací se vším všudy, jehož alfou a omegou je ozbrojený boj proti Izraeli, včetně civilistů. Co se Asada týče, tak z hlediska lidských práv jde o zločince, který se dopouští skrze své podřízené daleko horších a rozsáhlejších zločinů, než Islámský stát, ovšem se dvěma podstatnými rozdíly: 1) nedělá to spektakulárně a nedělá si tím PR, 2) jde mu jen o Sýrii. Co se Islámského státu týče, tak ten nás právem děsí nejen tím, jak se chová, ale hlavně tím, jaké má ambice. Je zajímavé, že Netanjahuovi IS zdaleka tolik nevadí, a to přesto, že má spolu s Hamásem stejný zdroj financování: Katar (proti kterému Netanjahu také zrovna nic moc nemá).

Arabské konspirační teorie na téma, že Islámský stát je stvořen či řízen Izraelem jsou samozřejmě nesmysl, ale nelze si nevšimnout toho, že – a opět, z pochopitelných důvodů, tohle není kritika – izraelská společnost je poměrně hodně paranoidní, pokud jde o své okolí. Má k tomu dobré důvody; jednak zkušenost s holocaustem a pak také dlouhodobě nepřátelské okolí, nemluvě o nutnosti utíkat do krytu prakticky každý den kvůli náletům z Gazy. Obdivuji Izraelce, že se z toho ještě nezbláznili, ale že si to na nich a jejich pohledu na svět vybírá svou daň, je bez pochyby – a u Netanjahua je to vidět výjimečně dobře. Taková paranoia, byť omluvitelná, pak ovšem kazí nestranný a zdravý úsudek, což se může projevit tím, že Izrael ztrácí schopnost vidět širší kontext.

Odpor vůči Izraeli má v Íránu a jeho režimu kořeny v podstatě čistě ve speciálním vztahu, který Izrael má se Spojenými státy. Íránská revoluce byla namířená proti Spojeným státům a jejich spojencům, přičemž Izrael byl a je viděn jako hlavní reprezentant americké „arogance“ na Blízkém východě. Nelze sice úplně hrát na „co by – kdyby“, ale osobně jsem přesvědčený, že kdyby byl Izrael v roce 1979 spojencem Sovětského svazu, tak by proti němu režim ajatolláhů vůbec nic neměl – a opět, ne proto, že by Chomejní miloval Sovětský svaz, ale proto, že by byl nepřátelský vůči USA. Lze proto předpokládat, že s oteplením vazeb mezi Washingtonem a Teheránem přijde i jisté oteplení vztahů mezi Teheránem a Jeruzalémem, byť to může trochu déle trvat. Hodně přitom závisí na tom, jak se Izrael zachová v nejbližších letech, pokud jde o vztahy se svým okolím.

Hodně klíčovou roli ve vztahu Izrael-Írán totiž hraje Saúdská Arábie, odvěký nepřítel Íránu v regionu. Není to úplně dávno, co nedávno zesnulý král Abdulláh nabízel opatrné „přátelství“ (byť to je slovo, které je v tomto kontextu příliš silné) Izraeli, a Izrael na oplátku letos podpořil saúdskou kampaň v Jemenu. Obávám se, že to, čeho jsme svědky, je buď neschopnost Benjamina Netanjahua poznat, že hodnoty, na kterých Saúdové stojí, jsou v principiálním rozporu s těmi, na nichž stojí Izrael, nebo, a to je spíš možné, o tom ví, ale je mu to jedno, protože jeho cílem je zadržování Íránu, který vidí jako principiální hrozbu. Podle mého názoru se Netanjahu a s ním celá izraelská vláda a podstatná část izraelské veřejnosti dopouští omylu, protože definují, kdo je přítel a kdo je nepřítel na základě spíše geopolitických a strategických úvah, než na základě toho, jaké jsou důsledky ideologií reprezentovaných jednotlivými aktéry. Wahhábismus, který (nejen) Saúdové reprezentují, je totiž antitezí všech hodnot, které jsou Západu drahé, a dokud tenhle směr bude financován, podporován a šířen Saúdy nebo Katarem, je pro nás, tedy Západ, klíčové mu bránit jak jen budeme moci. A jestli to Izrael nevidí, tak je to škoda pro něj, ale nemělo by nás to zastavit.

Nebojím se, že by se podpisem dohody s Íránem a zrušením hospodářských sankcí vůči němu stal Izrael bezbranným; Spojené státy budou jeho bezpečnost garantovat podobně, jako to dělají u Taiwanu, a to není málo. Jediné, co utrpí, je vyjednávací pozice konzervativnější části izraelské politiky a to si nemyslím, že by nám až tak moc mělo vadit.

Ve sporu mezi Izraelem a jeho okolím totiž od vzniku Izraele šlo o to, že Izrael byl liberální demokracií v moři diktatur, oáza v poušti, výspa lidských práv v okolí plném jejich pošlapávání. Poslední vývoj ovšem vedl k tomu, že mnozí Izraelci na tyto hodny začínají pomalu, ale jistě, rezignovat, a Izrael se pomaličku stává zrcadlem svého okolí. Je to velká škoda, protože tím pomaličku eroduje zásadní argument nejen pro jeho právo na existenci, ale hlavně pro jeho právo na existenci v udržitelných hranicích, to znamená s Golanskými výšinami, východním Jeruzalémem, popřípadě i s Judeou a Samaří. Jen se velmi obávám toho, aby paranoia, která postupně získává v izraelské společnosti navrch, nezpůsobila, že dohoda s Íránem povede Izrael ještě k větší izolaci od okolí a ještě většímu strachu z něj. Většinou totiž platí, že kdo se bojí, dělá chyby. A Izrael je tím posledním, kdo si chyby může dovolit.

Autor: Andrej Ruščák | středa 15.7.2015 12:47 | karma článku: 23.83 | přečteno: 991x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3464 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1272 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4733 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Dalibor Bartoš

O lidské hlouposti

Většinou se snažím psát o ekonomii, filozofii a politice a o otázkách a problémech, které nějak souvisí. Dnes jsme narazil opět po několikáté na naprosto neuvěřitelnou reklamu, že se naučíte cizí jazyk za 7 dní, pak ovšem zvýšili

23.11.2017 v 17:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 6 | Diskuse

Vítězslav Stanovský

GDPR - miniseriál - díl 2. - V čem je to jiné?

Dnes si řekneme základní rozdíly mezi GDPR a stávajícím zákonem o ochraně osobních údajů. Je jich více, ale ty nejvýznamnější se týkají práv občanů ke správcům osobních údajů. A v neposlední řadě ve výši sankcí...

23.11.2017 v 15:05 | Karma článku: 8.12 | Přečteno: 304 | Diskuse

Ivo Hnilica

Volební debakl pravicových stran - hnutí ANO 2011 prostě musí!

Tak vlastně o čem se s nim chcete bavit. A najednou se objeví miliardář a zajímá se o běžné tedy nebohaté členy naší společnosti a sděluje lidem, budu pracovat pro vás! To sdělení mnoho lidí chápe velmi pozitivně což se také odra

23.11.2017 v 14:13 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 782 | Diskuse

Jan Ziegler

Do Evropského parlamentu už teroristé nesmí

Je to reakce na důrazný protest skupiny europoslanců, kteří nesouhlasili s vystoupením palestinské teroristky Leily Chálidové v této instituci. Ta navíc nehorázně urazila židovské oběti nacismu!

23.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 22.46 | Přečteno: 448 | Diskuse

Vlastimil Dorotík

Demokracii představuje „funkční systém“ a ne „samozvaní frustrovaní rádoby demokraté“

Nezamlžujme a neohýbejme si naši demokracii věčně zavádějícími diskusemi o ničem někam, něco jako např. o Yettim nebo co by kdyby přiletělo UFO a co s koncem světa.

23.11.2017 v 13:24 | Karma článku: 24.28 | Přečteno: 608 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5777

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.