Moderní Norsko a rodina

Mnoho lidí se ptá, jak je možné, že tolik Norů toleruje, nebo rovnou schvaluje kontroverzní počínání zdejší sociální služby (BV). Hledají konspirace, obviňují z fašismu – jenže to je úplně vedle, základ tkví totiž v něčem jiném.

Vždy platí, že chceme-li vyřešit problém, musíme znát jeho příčiny, nestačí řešit, či tlumit jeho symptomy. To, co se v Norsku v současné době děje – a nejde jen o BV, jde o chování státu k občanům obecně – je například naprosto nepochopitelné pro norskamerikanere, tedy norské Američany nebo americké Nory. Důvod je nasnadě – norské komunity v USA se vyvíjejí zhruba od začátku 20. století nezávisle na Norsku a úplně jiným směrem. Norskamerikanere jsou v naprosté většině republikáni, hodně pracovití a skromní lidé, kteří ale jsou hodnotově tak konzervativní, jak si to jen člověk umí představit; rodina je svátost, děti vyrůstají v poměrně tuhé disciplíně, ovšem jako dospělí poté excelují a mají velmi dobré kariéry; bohužel s tím jde ruku v ruce to, že to není zrovna příznivé prostředí pro homosexuály a vztah k potratům je podobný, jako v Irsku, v Polsku nebo na Maltě. Nedávno se ve veřejnoprávní televizi NRK objevil seriál „Malé Norsko a supervelmoci“, který se věnoval norskému vztahu k USA, EU, Rusku a Číně a v díle o USA se věnoval mimo jiné norským Američanům. Na otázku, zda by nechtěli žít v Norsku, odpovídali povětšinou tak, že mají sice ve velké úctě krále, norskou kulturu, pěstují tradice 17. května, bunady (lidové kroje), pečou srdíčkové vafle, lefsy a na Vánoce jedí lutefisk, pinekjott a ribbe, ale že nedokážou pochopit, co se tam stalo se státem, proč je tak nemorální.

Norskamerikanere nejsou v tomto hodnocení sami, mnozí staří Norové v Norsku to vidí podobně. A není divu – vztah ke starým lidem má zdejší společnost povětšinou navýsost ostudný. V podstatě se tváří, že jsou-li starší lidé materiálně zajištěni (a to jsou), mají být spokojeni, jenže kdo si všímá více detailů, zjistí, že ke starším lidem panuje i přes všechnu „fyzickou“ péči a materiální zajištění vztah velmi ošklivý. Málokdo to přizná, ale coby někdo, kdo vyrostl ve funkční rodině, kde se staří lidé vždy brali s úctou, se zkušeností s životem v zemi, kde se starým lidem opravdu ve velkém lidsky pomáhá (Polsko), vidím, v čem ten nedostatek tkví.

Jeden takový příklad – včera jsem jel z nákupu ze Švédska lodí z Mossu do Hortenu, na lodi nefungoval výtah. Na schodišti, poté, co kolem nich prošli úplně všichni na horní palubu, jsem našel staršího pána a paní, kteří byli asi osm schodů nad spodní palubou s tím, že výš se nedostanou. Nabídl jsem jim pomoc a společně jsme se dostali o palubu výše, ale dále to paní nezvládla, tak jsem šel pro pomoc. Pracovníci se tvářili, jako že je to naprosto v pořádku, že „tak si holt postojí“, byl jsem v šoku. Tak jsem jim alespoň pomohl zpět dolů a byl jsem s nimi až do příjezdu do Hortenu. Tato situace, upozorňuji, nebyla ojedinělá, a je v podstatě kvintesencí vztahu dnešní společnosti ke starým lidem. Takové něco – „tady máte peníze a jděte se někam schovat, ať nepřekážíte“. Neexistuje, aby tady jen tak někdo pustil staršího člověka sednout, já to dělám pravidelně, když už jedu nějakým prostředkem MHD a to byste koukali, jaký šok (v pozitivním slova smyslu) to způsobuje. Případně to, že jako mlady člověk se s nimi rád dám do řeči a povídám si s nimi o všem možném – oni si povídají velmi rádi a je vidět, jak málokdy o takové povídání s nimi mladí stojí. Jenže ono to není jen to.

Životní postoje a zkušenosti starších lidí jsou v médiích běžně zlehčovány, společnost až příliš snadno má tendenci je brát jako „přežité“ a až příliš mnoho lidí na můj vkus má pocit, že šoupnout své rodiče do domova seniorů, byť velmi slušně vybaveného, je lepší, než se o ně postarat, a to i když bydlí blízko. Osobně musím říct, že mi starších lidí v Norsku přijde kvůli tomuto velmi líto a to zejména proto, že oni Norsko vyválčili od nacistů a oni ho po válce vybudovali bez ropy a podobných přilepšení, oni jsou většinou jedni z charakterově nejlepších lidí, jaké znám, a generace jejich potomků je berou často jako přežitek. V podstatě je to podobná logika, jako v případě těch nešťastných pěstounských rodin – dítě se má materiálně skvěle, tak co proboha ještě chcete?! Trochu té lidskosti a empatie třeba?

Po druhé světové válce, zejména pak v 60. letech, v Norsku došlo k něčemu, co bylo takovou „sametovou kulturní revolucí“. Sametovou proto, že na rozdíl od Číny zde nedocházelo ke krveprolitím, ale efekt byl podobný, a lidé, kteří ji iniciovali a vedli, vycházeli z podobných základů, jako Mao Ce-tung. Velká část společnosti se tak nějak rozhodla, že vše, co se dělalo dosud, bylo špatně a je potřeba vytvořit novou, lepší společnost, která bude spočívat v tom, že – a teď používám slova těch lidí, kteří to obhajují – sociální stát osvobodí lidi od jejich rodinných vazeb tak, že nebude už nutné se spoléhat na rodinu, ale každý bude zajištěn státem. Všimněte si zejména slova „osvobodí“, které se v tomto kontextu u progresivní levice, která to prosadila, vyskytuje. Tihle lidé vidí to, že by se měli starat o své staré rodiče, případně že by na rodičích museli, coby děti, záviset, jako problém, který je potřeba řešit.

Upřímně řečeno, než jsem se do Norska přistěhoval, tak většina mých známých v Norsku byla ve věku 60+, takže jsem měl tu možnost mezi lety 2006-2009, kdy jsem zde často pobýval, poznat Norsko v jeho původní, chcete-li, „předrevoluční“ podobě. Tohle Norsko se mi velice líbilo a líbí se mi dodnes, ale děsí mě, jak rychle vymírá, a co ho nahrazuje.

Součástí oné výše uvedené změny je i jiný pohled na dítě, čímž se dostáváme k jádru celé věci. Myslím, že po přečtení tohoto bude o mnoho jasnější, oč v tom systému jde a proč se chová tak, jak se chová. Dítě se chápe jako samostatný subjekt, který je nezávislý na svých rodičích, tedy je samo sobě pánem, ovšem rodiče mají vůči němu vyživovací povinnost. Potud by se dalo souhlasit. Problém je v tom, že norský výklad říká, že stát skrze znalce a odborníky interpretuje zájem dítěte tehdy a tam, kde ještě dítě není schopno se k dané věci kvalifikovaně vyjádřit samo, rodiče tuto pravomoc nemají vůbec. Takže slyšíme-li, že jde o zájem dítěte, musíme to číst jako zájem dítěte, jak ho chápe stát. A protože státu jde u dětí, tak, jak o i u starých lidí, zejména o materiální zajištění, pak je jasno. Pokud tedy se má rozhodnout, zda má dítě žít v rodině A, která žije v polosklepním podnájmu 2+1 s rodiči, kteří se musejí ohánět, aby bylo za zaplacení všeho, a kteří nemají moc času na to, aby si s dítětem hráli, nebo v rodině B, kterou tvoří pár, kde jeden pracuje na 80 % a vydělává slušně, druhý na 60 % a dohromady vlastní dům a mají tak dost času na to si s dětmi hrát a platit jim všemožné věci, tak je situace více než jasná – podle toho, jak se zde vykládá zájem dítěte, je samozřejmě pro takové dítě pocházející z rodiny A možnost života v rodině B životní terno. Co ovšem nikoho nezajímá, je láska mezi lidmi v původní rodině, vztahy v širší rodině – s prarodiči například – nebo pohled rodičů, který je takový, že dřou od nevidím do nevidím, aby se jejich děti měly dobře, tedy pro ně dělají to nejlepší. Norský stát to vidí tak, že se věnují „kariéře“ (ha ha, často jde prostě o to mít na živobytí) a dítě zanedbávají. Na to má stát jasnou odpověď – požádejte si o různé dávky a podpory, abyste takhle dřít nemuseli. Nechápe, že jsou lidé, kteří třeba mají vlastní hrdost na to, že jsou nezávislí.

Do toho přichází další aspekt oné „kulturní revoluce“, a sice partnerské soužití. Řekněme si nejdřív pro srovnání, jak to povětšinou vypadá v Evropě – dva spolu začnou chodit, po nějakém čase spolu začnou sexuálně žít, pak spolu začnou bydlet, pak si vyzkouší, že jim to jde, tak se vezmou, počnou děti a snaží se spolu být až do konce, s tím, že to statisticky zhruba polovině lidí nevyjde, ale ta snaha tam aspoň ve většině případů je. V Norsku je to jinak – většinou to je tak, že se lidé poznají na nějakém večírku, protože to je jediné místo, kde se dokážou vůči sobě navzájem otevřít, vyspí se spolu, pak spolu možná začnou chodit, pak se do sebe zamilují a vezmou se proto, že jsou zamilovaní – nebo taky ne, v Norsku „samboer“, tedy „spolubydlící pár“ je postaven na roveň manželství, počnou děti, pak zjistí, že jsou příliš různí, rozvedou se, zamilují se znovu, znovu se vezmou nebo budou „samboer“, počnou další děti a podobně. To má za následek, že se děti rodí dřív, než je v Evropě běžné; potkat zde třiadvacetiletou matku není nic neobvyklého; dále to, že se lidé často nerozvádí ve zlém, takže se udržuje kontakt a výchova typu „mine, dine og vare barn“, tedy „moje, tvoje a naše děti“ je vcelku běžná; a pak také to, že se rodina chápe jako „dospělí a děti, co spolu v daný moment žijí“. To, že tolik lidí chápe rodinu tímto způsobem, je podle mě také důvodem, proč tolik lidí nechápe, že na odebrání dětí odněkud a umístění jinam není nic extra špatného.

Kámen úrazu je ovšem ten, že chápe-li společnost takovouto „rodinu“ jako normální a chápe-li tradiční, konzervativní rodinné vazby jako přežitek, od něhož je potřeba lidi „osvobodit“, není zrovna lehké tu jako na místní poměry „konzervativní“ člověk vychovávat děti. Je ironií osudu, že v Polsku jsem se svými postoji za progresivního liberála, zatímco v Norsku za reakčního konzervativce.

Ten největší problém na tom celém ovšem je to, že se tímto norská společnost nikde nechlubí a člověk, který se sem stěhuje, o tom nemá šanci vědět, protože Norové se neradi baví s cizími lidmi o soukromém životě (pokud tedy nepožili alkohol). Upřímně jsem velmi rád, že jsem měl tu možnost zažít staré Nory a v mnohém se od nich inspirovat, ale pokud jde o to, jaké je Norsko v produktivním věku tady a teď, tak musím zopakovat onu okřídlenou větu z Knoflíkové války – „kdyby sem to věděl, tak bysem sem nechodil“. Čímž ovšem neříkám, že to spoustě lidí nemůže vyhovovat. Jenom to prostě není pro mě, moje milované Norsko žije už povětšinou jen v norských domovech seniorů, knížkách, nebo v americké Minnesotě.