Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jiskřička naděje na Bosporu

8. 06. 2015 14:05:00
Napínavé turecké parlamentní volby dopadly velkým překvapením. Vládní AKP, s níž je svázán prezident Tayyip Recep Erdoğan, nemá většinu na to, aby mohla dále vládnout.

Jediná skutečně demokratická a liberální strana, Demokratická lidová strana (HDP), se do parlamentu probojovala navzdory pochybnostem o tom, zda ji čím dále tím více diktátorsky se chovající režim pustí, nebo zda bude falšovat volby, jako je to běžné v Rusku. Byl to obzvlášť tvrdý oříšek, díky nutnosti získat minimum 10 % hlasů, což je v situaci, kdy vláda kontroluje média a násilím potlačuje opozici, přinejmenším nelehké.

Pojďme se nejdříve podívat, kdo je v turecké politice kdo, neboť jedině tak lze pochopit, co z těchto voleb plyne pro Evropu, popřípadě širší geopolitický rámec, tedy schopnost dohodnout se s Arménií, vztahy s Ruskem či dosavadní prezidentovo koketování s Islámským státem.

Začneme největší politickou stranou, Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), s níž je spojen kontroverzní prezident. Slovo kontroverzní mu náleží po právu, neboť prezident Erdoğan a jeho strana nejsou pouze Západ nemilující, diktátorští, antisemitští pomahači islamistů, jak se mohou často oprávněně jevit, ale mají za sebou i poměrně úspěšnou hospodářskou politiku. Podařilo se jim stabilizovat měnu, vytvořit stabilní podnikatelské prostředí a vyvést miliony lidí z bídy. Ano, jistě se najdou tací, kteří řeknou, že Hitler také stavěl dálnice a za Mussoliniho vlaky jezdily včas, což ovšem nijak nesvědčilo proti jejich zlé povaze a zlým skutkům, jenže ono to není jen to. AKP je totiž v rámci turecké politiky reakční stranou nejen, pokud jde o konflikt sekularismus versus náboženské tradice, ale i pokud jde o chápání turectví a Atatürkův odkaz.

Navzdory tomu, že je Mustafa Kemal Atatürk v Turecku dodnes hojně uctíván – a existuje pro to dobrý důvod – rozhodně nebyl bez chyby. Ano, musí se mu přiznat, jak modernizoval Turecko a patří mu za to jistě dík i vděk mnohých obyvatel. Desítky milionů moderně myslících Turků žijících zejména na obou pobřežích, černomořském i středomořském, s centrem v Istanbulu a evropské části Turecka, jsou zejména jeho zásluhou. Jenže Atatürk byl také ultranacionalista francouzského republikánského střihu, tedy vytvořil občanskou podobu turectví, a kdokoliv do ní nezapadal, zůstal nemilosrdně perzekuován. Tato perzekuce se odrazila zejména na tureckých Arménech, Kurdech, Řecích či dalších menšinách; vpravdě byla ne nepodobné té, kterou prováděla Francie v 80. letech 19. století vůči menšinám francouzským.

AKP tak symbolizuje nejen návrat k muslimským hodnotám, ale zejména k osmanské identitě. Jistě, Erdoğanova snaha vypadat jako sultán se může jevit jako fraška; jeho luxusní rezidence je cynickou připomínkou toho, že pýcha předchází pád, jak by mohl potvrdit i ukrajinský exprezident Janukovyč; ale ono je v tom víc, než jen okázalost. Především AKP vidí vztah státu a občana tak trochu coby vztah panovníka a poddaného – kdy poddaný má poslouchat, ale výměnou za poslušnost mu stát nebude zasahovat do toho, kým je a co vyznává, pokud jen bude loajální. Jistě, nelze to chápat jako nějakou snahu o liberálnost, protože v kombinaci s tím, že je AKP stranou umírněných islamistů (tedy lidí vyznávajících islám coby politickou ideologii), to znamenalo, že náboženské menšiny byly místo sekulárních radikálů šikanovány radikály muslimskými, ale například národnostní menšiny se přeci jen začaly mít trochu lépe, než dříve, na čele s Kurdy.

Nejsou to ovšem jen Kurdové, komu stát přestal šlapat na krk tak silně, jako dříve – byť jen do času. Turečtí křesťané, zejména pak Arméni, jakožto i vláda v Jerevanu, byli vládou tehdy ještě premiéra Erdoğana poměrně pozitivně zaskočeni, neboť jeho vláda dokázala obnovit zmražená jednání, jakož i trochu začít reflektovat minulost. Ovšem vše se zhroutilo s Arabským jarem, kdy Turecko pod Erdoğanovým vedením začalo podporovat mimo jiné egyptské Muslimské bratrstvo, zodpovědné za masakry křesťanských Koptů. Z pochopitelných důvodů to nové vazby mezi státem a tureckými křesťany, případně Arménií, znovu přetrhalo. Situace se ještě zhoršila poté, co Erdoğan začal tiše podporovat Islámský stát a vraždění arabských a kurdských křesťanů, jakož i jiných Kurdů (sunnitských, jezídských apod.) i dalších menšin žijících v Sýrii a v Iráku.

Do tohoto obrázku pak vstupuje Republikánská lidová strana (CHP) vedená Kemalem Kılıçdaroğluem. CHP je ekonomicky sociálně demokratická politická strana založená – a symbolicky stále vedená (skutečně, má to ve stanovách) Mustafou Kemalem Atatürkem. Ve volbách dostala 25,16 % hlasů, což z ní udělalo druhou nejsilnější stranu. CHP vládla Turecku zhruba v polovině volebních období do nástupu AKP na scénu, kdy jejími konkurenty, kteří nad ní ve druhé polovině případů vítězili, byly zejména liberálně-demokratické strany. Turecká politická scéna až do nástupu AKP k moci byla extrémně dynamická, až by se dalo říci chaotická, a CHP byla – kromě dnes již neexistující liberálně pravicové Strany spravedlnosti (AP) jedinou skutečnou stálicí. Hlavní vadou CHP je její, dalo by se říci vyhraněný občanský nacionalismus, jaký známe z dob Charlese de Gaullea, který se dá chápat jako lepší alternativa, než politický islám, ale vyprávějte to někomu, koho dá tato strana zavřít jen za to, že si chce psát jméno s kurdskými písmeny (latinka s jinou diakritikou, než je ta turecká), než s tureckými. Heslo „Mír doma, mír ve světě“, kterým se Atatürk proslavil, bohužel navzdory tomu, jak je opěvováno, nese v sobě skutečnost, že ten „mír doma“ byl tyranií, kde si ve jménu „stability“ nikdo nedovolil moc svobodně myslet.

Třetí nejsilnější stranou je protofašistická, velmi silně nacionalistická Nacionálně činná strana (MHP) založená už v 60. letech, která postavila svou ideologii na syntéze islámu s tureckým nacionalismem; nejde však o islamismus, jak jej známe dnes, tedy dědictví Muslimského bratrstva, jako spíš o „ohnutí“ islámu pro potřeby tureckého nacionalismu; strana islám chápe coby část tureckého kulturního dědictví, jeho náboženská stránka věci ji až tolik nezajímá. Postupem času se změnila z etnicky šovinistické na spíše kulturně šovinistickou. Dostala 16,5 % hlasů a je téměř vyloučené, aby spolupracovala s liberály, ačkoliv mají společného nepřítele, tedy AKP. Ačkoliv je, vzhledem k minulosti strany, dohoda s HDP nepravděpodobná, předseda MHP, Devlet Bahçeli, stranu v posledních letech přizpůsobil tak, aby byla pro mainstream snesitelnější – jeho role se dá velmi dobře přirovnat k tomu, co udělal se stranou Švédských demokratů Jimmie Åkesson, jemuž se oponenti rádi vysmívají tvrzením, že oblékl skinheady do smokingů a tváří se, že jsou slušní lidé.

Již jsem naznačil, že největším překvapením těchto voleb byl úspěch strany HDP, která, má-li v Evropě někde ekvivalent, pak je to na Slovensku ve straně Most-Híd. Strana je to ideologicky centristicky liberální, dalo by se říci velmi evropská s tím, že reprezentuje především turecké Kurdy, ale nejen je; je populární i u tureckých křesťanů i u liberálů z majoritní společnosti. Je to nová strana, která dostala 12,99 % hlasů a díky její přítomnosti v parlamentu se může v Turecku na Erdoğanově samovládě hodně změnit. Vstup HDP do parlamentu je vpravdě historický – třebaže liberální strany v minulosti v Turecku byly i v parlamentu i ve vládě, nikdy se zastoupení nedostalo ani Kurdům, ani kurdským zájmům, a už vůbec ne jiným menšinám. Liberální vlády z minulosti národnostní otázku nechávaly decentně uzavřenou, neboť nechtěly provokovat dominantní kemalisty, ať už jejich sociálně-demokratické křídlo (Atatürkovu CHP), nebo šovinistickou MHP.

Nyní situace vypadá tak, že nikdo si netroufá úplně říct, co se může stát. Začaly již padat návrhy na impeachment či předčasné prezidentské volby – výsledek těchto voleb je v Turecku často viděn jako pro Erdoğana prohrané referendum o jeho vlastní samovládě. Problém je, že nikdo neví, co s vládou – je jisté, že AKP vládnout nemůže, neboť všechny ostatní tři strany se s ní nesnesou. AKP je silná, ovšem s nulovým koaličním potenciálem, a pokud nedostane přes 50 %, vládnout nemá šanci. S trochou představivosti se může dohodnout CHP s MHP, s obrovskou dávkou představivostí i CHP s HDP, ale chtělo by to zázrak, aby došlo k usmíření mezi MHP, tedy tím nejhorším, co reprezentuje turecký nacionalismus, a Kurdy, kteří pod ním tolik let trpěli. Výsledkem tak nejspíše budou předčasné volby, které bude potřebné vypsat krátce po těch, které právě proběhly, což je scénář, který dominoval turecké politice prakticky až do momentu, než přivedl Erdoğan svou stranu poprvé k moci, který s sebou nesl značnou nestabilitu. Rozdíl oproti tehdejší době je jen v tom, že se Erdoğanovi podařilo značně oslabit armádu, takže by neměla být schopná provést ozbrojený puč.

Výsledek předčasných voleb je těžké předjímat, protože voličstvo AKP je velmi aktivní a poslušné, takže se dá očekávat, že není mnoho nevoličů, kteří by se pro AKP na poslední chvíli rozhodli. Jak se ale rozdělí jejich hlasy mezi tři ostatní strany, je těžké říci, neboť příští volby budou zcela jistě reflektovat fakt, s nímž nikdo moc nepočítal, tedy úspěch strany reprezentující Kurdy a s nimi další demokraticky orientované Turky.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 8.6.2015 14:05 | karma článku: 21.99 | přečteno: 1172x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.61 | Přečteno: 3464 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.58 | Přečteno: 1272 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 4733 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18749 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Dalibor Bartoš

O lidské hlouposti

Většinou se snažím psát o ekonomii, filozofii a politice a o otázkách a problémech, které nějak souvisí. Dnes jsme narazil opět po několikáté na naprosto neuvěřitelnou reklamu, že se naučíte cizí jazyk za 7 dní, pak ovšem zvýšili

23.11.2017 v 17:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 6 | Diskuse

Vítězslav Stanovský

GDPR - miniseriál - díl 2. - V čem je to jiné?

Dnes si řekneme základní rozdíly mezi GDPR a stávajícím zákonem o ochraně osobních údajů. Je jich více, ale ty nejvýznamnější se týkají práv občanů ke správcům osobních údajů. A v neposlední řadě ve výši sankcí...

23.11.2017 v 15:05 | Karma článku: 8.12 | Přečteno: 304 | Diskuse

Ivo Hnilica

Volební debakl pravicových stran - hnutí ANO 2011 prostě musí!

Tak vlastně o čem se s nim chcete bavit. A najednou se objeví miliardář a zajímá se o běžné tedy nebohaté členy naší společnosti a sděluje lidem, budu pracovat pro vás! To sdělení mnoho lidí chápe velmi pozitivně což se také odra

23.11.2017 v 14:13 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 782 | Diskuse

Jan Ziegler

Do Evropského parlamentu už teroristé nesmí

Je to reakce na důrazný protest skupiny europoslanců, kteří nesouhlasili s vystoupením palestinské teroristky Leily Chálidové v této instituci. Ta navíc nehorázně urazila židovské oběti nacismu!

23.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 22.30 | Přečteno: 448 | Diskuse

Vlastimil Dorotík

Demokracii představuje „funkční systém“ a ne „samozvaní frustrovaní rádoby demokraté“

Nezamlžujme a neohýbejme si naši demokracii věčně zavádějícími diskusemi o ničem někam, něco jako např. o Yettim nebo co by kdyby přiletělo UFO a co s koncem světa.

23.11.2017 v 13:24 | Karma článku: 24.28 | Přečteno: 608 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5777

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.