Pondělí 19. dubna 2021, svátek má Rostislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 19. dubna 2021 Rostislav

Několik slov k uprchlíkům

5. 06. 2015 10:03:59
Fotografie lodí s migranty na Středozemním moři jsou plné mladých mužů, kteří rozhodně nevypadají ani na Syřany, ani na Libyjce, kteří by měli velmi dobrý důvod prchnout do Evropy před IS. Kým jsou a proč jdou zrovna sem?

Pokud jde o Syřany, tam je věc poměrně jasná. Nikdo nemůže po civilistech chtít, aby do jednoho bojovali proti Islámskému státu – stejně jako nikdo nemohl chtít po českých civilistech v roce 1940, aby se zbraní v ruce bojovali proti Třetí Říši. To je prostě nerealistické. Vzhledem k tomu, že na územích dobytých Islámským státem mohou žít pouze kolaboranti a kdokoliv jiný, je-li mu život milý, prostě uprchnout musí, je jasné, že vznikne uprchlická vlna. Velkou část té vlny absorbovalo Turecko a mělo by za to mít náš dík. Stejně tak se o Syřany stará Izrael – pomáhá ošetřovat raněné. Jenže těch uprchlíků je zkrátka moc.

Nazývat syrské uprchlíky v Evropě tragédií je nesmysl, protože velmi záleží na tom, jak moc se evropské země postarají, aby to tragédie nebyla. Máme jeden velmi dobrý precedens – po íránské revoluci v roce 1979 uprchlo mnoho Íránců před vládou ajjatoláhů do Evropy a USA, a loajálnější občany aby člověk pohledal; často to jsou vzdělaní, pracovití lidé, kteří vědí moc dobře, před čím uprchli, a bývají jedněmi z prvních, kdo upozorňují na nebezpečí spojená s radikálním výkladem islámu. Rozdíl mezi touto vlnou a tou syrskou je ovšem ponejvíce v tom, že zatímco íránský teokratický režim neměl a nemá žádný zájem na tom exportovat svou doktrínu dál, než po Eufrat a maximálně do okolí Damašku a jižního Libanonu, takže nehrozilo nebezpečí, že mezi uprchlíky budou sympatizanti íránského režimu na tajné misi proti Evropě a jejím občanům, u Syřanů to bohužel hrozí, protože Islámský stát velmi jasně řekl, o co mu jde – i my jsme jedním z jeho cílů. Jediný logický závěr tedy zní – přijmout syrské uprchlíky, ale podrobit je vyšetřování ze strany tajných služeb tak, jako se to dělalo u emigrantů z komunistického bloku, kdy řada „uprchlíků“ byla agenty KGB, StB, Stasi a dalších rozvědek, majících za cíl škodit západnímu světu. Ty, kteří budou pochybní, pak je třeba okamžitě poslat zpět. Takový postoj není nezvládnutelný a výsledek by nemusel nutně být špatný; Sýrie bývala relativně – na místní poměry – vyspělou zemí. Háček je v tom, že média se snaží představovat uprchlíky ze Středozemního moře jako většinou Syřany (ten zbytek, kterého ovšem je velká většina, uvádějí jen málo a nerada), protože tuší, že zatímco Syřany průměrný Evropan ochoten akceptovat je, u jiných je ta ochota výrazně nižší.

Většina těch, které vidíme na přeplněných lodích, totiž není ze Sýrie, ale ze Senegalu, Gambie, Somálska a Eritrei. Největším problémem při posuzování těchto migrantů je kompletní neznalost afrických reálií mezi Evropany; a z nějakého „divného“ důvodu o těch reáliích většina médií nerada hovoří, přinejmenším ne v tomto kontextu. Afriku vidí většina Evropanů stylem, jakým za studené války viděla většina Západoevropanů východní blok. Tedy jako monolit, který představuje problém, naprosto bez jakékoliv pořádné schopnosti rozlišit, že mezi Prahou, Bukureští a tehdejším Sverdlovskem (dnes Jekatěrinburgem) mohl být nějaký větší rozdíl. To je samozřejmě špatně a tím, že se o Afriku nezajímáme, si zároveň lžeme do očí, což vyhovuje nejrůznějším spolkům, které by nejradši „odčinily kolonialismus“ na účet dnešních Evropanů, kteří s ním nemají nic společného, tím, že jich sem pozvou kvanta.

Tak především – obrázek, že celá Afrika je akorát jedna velká bída, odkud každý rozumný prchá, je mylný. V Africe existují země, které fungují celkem rozumně; ano, jsou výrazně chudší, než Evropa, ale život tam není nijak zvlášť nebezpečný a podmínky tam jsou natolik uspokojivé, že odtamtud rozhodně nikdo prchat nemusí. Jmenujme zejména Namibii, Mosambik, Etiopii, Tunisko, Maroko a – pomineme-li šílenou kriminalitu – Jihoafrickou republiku. Pak jsou země, které se potýkají s velkou nezaměstnaností a bídou, ale kde je bezpečno – jmenujme třeba Senegal, Gambii, Tanzanii a s přivřenýma očima Keňu (čas od času ohrožovanou fanatiky z Al-Šabábu), Egypt (kde, i přes brutální zásah vlády generála Sísího, stále ještě je hodně silný saláfismus) či Alžírsko (jehož vláda je diktatura, ale ještě celkem snesitelná). Pak jsou v Africe místa, kde je – viděno místníma očima – slušný život, třebaže je tam jen minimum vymožeností, kterými posuzujeme kvalitu života my – mezi ty patří území, kde se pohybují kočovné kmeny v jižní části Sahary, území obývané malijskými Tuarégy či neuznaná republika Somaliland. Ona ani ta Nigérie, pokud jde o území mimo kontrolu hnutí Boko Haram, není až taková tragédie – ano, je to země chudá, kde je vysoká míra kriminality, ale to je i ve favelách v Riu a nikdo soudný kvůli tomu nebude přijímat brazilské uprchlíky a dávat jim azyl. Pak je v Africe několik naprosto tragických míst – zhroucené Somálsko, jehož jižní část je území ovládané zločineckými gangy, zhroucená Libye, kde se roztahuje Islámský stát, Eritrea, které vládne tajnůstkářský a silně represivní totalitní režim a o nic moc lepší Středoafrická republika či Zimbabwe. To jsou místa, odkud prchnout je pro rozumného člověka jediným myslitelným řešením.

Jenže dostáváme se tím k další části problému, který s Afrikou máme – nechápeme její proporce. Afrika je velká, mnohem větší, než se nám zdá, protože mapy, které většinou používáme, jsou deformované. Zapomínáme na to, že země je kulatá a zobrazení světa, jak ho známe, není dokonalé. S poukazem ne tento fakt je potřeba si uvědomit, že Afrika, i přes tamní populační růst, má relativně řídkou hustotu obyvatelstva v porovnání s Evropou (a ne, okolí Lagosu se nedá brát jako obrázek pro celou Afriku) a uprchlíci mají kam utíkat, jde-li jim o bezpečnost, v rámci Afriky. Rozhodně nemusejí utíkat do Evropy. Problém je v tom, že ne všude jsou chtěni (je to ale náš problém?) a ne všude sami jít chtějí, byť by to byly ty úspěšnější z afrických zemí.

Pokud jde o Eritreu, evropská média zapomínají na jeden velmi důležitý fakt: Etiopie, s níž vedla Eritrea válku o nezávislost, obrátila, pokud jde o vztah k eritrejským uprchlíkům, protože obě země jsou technicky vzato ve válce (občas dochází k drobným pohraničním bojům) a Etiopie dává možnost – a staví to na odiv – eritrejským uprchlíkům se v Etiopii usadit, získat zpět svůj majetek, který jim byl zkonfiskován po eritrejském vyhlášení nezávislosti, studovat na univerzitě a podobně. Eritrejských uprchlíků je řádově desítky tisíc ročně, což není nic, co by Etiopie nebyla schopná – a ochotná – zvládnout. Odkud se tedy berou ti Eritrejci, co se plaví ilegálně na lodích do Evropy? Buďto jde o skutečné eritrejské uprchlíky, kteří ale nechtějí žít v Etiopii, která jim zaručuje bezpečí, a „jde jim o víc“, nebo jde často o ekonomické migranty z Etiopie, kteří evropským pohraničníkům lžou, že jsou Eritrejci. Aby bylo jasno – Etiopie je jednou z nejrychleji se rozvíjejících afrických zemí, je to země bezpečná a navíc taková, kde se daří rozvíjet i životní úroveň těch, kteří jsou nejníže, takže je jasné, že s etiopským pasem není tak velká šance dostat status uprchlíka v EU, jako pro člověka, který říká, že uprchl z jednoho z nejostřejších totalitních režimů dneška.

Somálsko je kapitolou samou pro sebe. Zhruba jednu třetinu území, které známe jako Somálsko, obývá nikým neuznaná – a stabilní a demokratická – samozvaná republika Somaliland, která je pro Somálce z jižní části země první možností na uprchnutí z chaosu, který panuje v Mogadišu a okolí. Problém je v tom, že Somaliland, ač země demokratická a stabilní, není zemí moc bohatou a nemůže si dovolit přijmout tolik uprchlíků/přistěhovalců, takže mnohé z nich otáčí zpět. Mnozí Somálci tak odcházejí přes Etiopii a Súdán, případně po moři přes Jemen dále do světa. Tak či onak, minimálně Etiopie uděluje Somálcům azyl, ovšem nenabízí samozřejmě žádný komfort ani zajištění. Bezpečí však ano.

Značná část těch, kteří se plaví na lodích do Evropy, jsou však ekonomičtí migranti ze Senegalu, Gambie, Nigérie a dalších zemí, kteří hledají v Evropě ekonomické zajištění; bezpečno mají i v zemích, ze kterých pocházejí. Zde je nutné jednat zcela rázně – všechny odmítnout a poslat zpět, protože je sice pěkné, že takový Nigerijec řekne, že se bojí Boko Haram, ovšem v ulicích Lagosu zrovna mnoho teroristů z této organizace nepotká.

Objevují se srovnávání mezi uprchlíky z komunistického bloku a z Afriky, která implikují, že jsme necitové necitliví, když nechceme udělit pomoc, kterou sami naši krajané kdysi potřebovali. Toto srovnání je tak troufale falešné, že se divím, že ho někdo je ochoten vyslovit a udělat si tak ostudu. Důvodů je více.

Jednak uprchnout z komunistického tábora hraničilo tak trochu se zázrakem; opustit „tábor míru a socialismu“ byl velmi riskantní podnik, o nějž se málo lidí pokusilo a ještě méně jej úspěšně uskutečnilo, takže rozhodně se nedá mluvit, s výjimkou velkých vln typu z Československa v roce 1968 či Maďarska z roku 1956, o nějakém obrovském počtu uprchlíků, o nějž by bylo potřeba se postarat. Uprchlíků z Československa bylo v letech 1968-1969 zhruba sedmdesát tisíc, což zhruba odpovídá počtu, který uprchne z Eritrei samotné za rok. To je první velký rozdíl, vzhledem k tomu, že z Československa šlo o jednorázovou akci. Emigrace z NDR se nedá chápat jako emigrace v pravém slova smyslu, východní Němci se de facto pouze přestěhovali v rámci Německa do svobodné části země, tam se nedá mluvit o žádné solidaritě, k jaké jsme vyzýváni ve vztahu k Afričanům.

Dalším důvodem falešnosti tohoto srovnání jsou naprosto odlišné podmínky. Západní Evropa, kam mířila většina uprchlíků z komunistického tábora, byla po druhé světové válce v troskách a potřebovala spoustu lidí na nízko kvalifikované či nekvalifikované práce, které souvisely s její obnovou. Rukou do práce bylo potřeba tolik, že nejenže poptávku nestačili naplnit ani všichni emigranti z východního bloku dohromady, ale nestačili ani speciálně k tomu pozývaní gastarbeitři například z Turecka. To je poněkud jiná situace oproti dnešku, kdy nekvalifikovaný člověk nemá šanci se uživit, ani když je Evropan (a přinejmenším se tedy domluví) a problémy mají i lidé, kteří jsou nízko kvalifikovaní. Jak si zastánci takové masové migrace představují, že se zde ti lidé uživí, když nemají často ani to, co označujeme za základní vzdělání? Přijímat uprchlíky z kulturně podobných zemí, v době, kdy byl katastrofální nedostatek pracovních sil potřebných pro obnovu válkou zpustošeného kontinentu, a navíc v počtu za celých 40 let, který se dnes naplní za pár let, bylo totiž něco úplně jiného, než přijímat statisíce nekvalifikovaných, často negramotných uprchlíků, do Evropy, kterou sužuje nezaměstnanost a občas i nezaměstnatelnost nezanedbatelné části vlastní populace.

Nalijme si tedy čistého vína, mluvíme-li o tom, co dělat s lidmi, kteří k nám z Afriky přicházejí. Jejich příchod je problém. Chceme-li zachovat naši identitu, na kterou jsme hrdí, která říká, že člověk má právo na život, nemůžeme je samozřejmě na moři torpédovat. Ale přijímat je automaticky také nemůžeme. Jsme v situaci, kdy však pomůže každá troška – třeba by to chtělo začít tím, že se o Africe něco naučíme. Budeme-li o Africe více vědět, nebudou nás tak často ekonomičtí migranti vodit za nos a dělat ze sebe uprchlíky. To bude dobrý začátek, který těmto vykukům naznačí, že dávat tisíce eur za převaděče není nejlepší investice.

Autor: Andrej Ruščák | pátek 5.6.2015 10:03 | karma článku: 47.86 | přečteno: 29794x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.

V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.

28.5.2020 v 12:36 | Karma článku: 30.81 | Přečteno: 1358 | Diskuse

Andrej Ruščák

Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas

Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.

10.5.2020 v 17:41 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 617 | Diskuse

Andrej Ruščák

Podstata vězení obnažená na kost

Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.

20.4.2020 v 22:17 | Karma článku: 40.17 | Přečteno: 4579 | Diskuse

Andrej Ruščák

Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou

Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.

21.1.2019 v 10:07 | Karma článku: 29.25 | Přečteno: 2438 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Lubomír Stejskal

Historický odlet

Pro leteckého spottera (pozorovatele leteckého provozu) je to mimořádný zážitek. Zejména v tak politicky exponované kauze. Odlet vyhoštěných ruských diplomatů z Prahy v souvislosti s kauzou Vrbětice nevidíme každý den.

19.4.2021 v 20:30 | Karma článku: 6.33 | Přečteno: 81 | Diskuse

Ivo F. Cilich

Ministr zdravotnictví káže vodu a pije víno

Dostalo se ke mně opravdu velice zajímavé video s naším novým ministrem zdravotnictví Petrem Arenbergerem a na podvrh to opravdu nevypadá, protože je tam skoro celá vláda.

19.4.2021 v 18:41 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 788 | Diskuse

Milan Šarapatka

Kauza Vrbětice přilévá olej do ohně již tak napjatým vztahům mezi velmocemi

Jsou Vrbětice zpackanou akcí ruské tajné služby ? Nebo jsou dokonce začátkem vyššího stupně konfrontace mezi velmocemi? To se možná dovíme v příštích týdnech.

19.4.2021 v 18:37 | Karma článku: 19.35 | Přečteno: 305 | Diskuse

Karel Trčálek

Václav Klaus, Hrdina Ruska

Do vzduchu vyhozené sklady munice, ruská ambasáda napěchovaná pracovníky tajných služeb, něco takového samozřejmě Václava Klause, nositele vyznamenání Hrdina Ruska, sotva může pobouřit...

19.4.2021 v 18:16 | Karma článku: 19.43 | Přečteno: 190 | Diskuse

Miroslav Václavek

Když Rusko hovoří o míru, plánuje válku, když o přátelství, tak čekejte útok

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 26. srpna 1993 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci.

19.4.2021 v 17:00 | Karma článku: 16.12 | Přečteno: 187 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6303

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Najdete na iDNES.cz