Pondělí 19. dubna 2021, svátek má Rostislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 19. dubna 2021 Rostislav

Rovnost štěstí?

4. 03. 2015 11:00:59
Poslední dobou se vede v souvislosti s kauzou „norských dětí“ diskuse o tom, jaká je role státu v tom, zajistit dětem odpovídající podmínky. Až překvapivě často se ozývají hlasy, že stát má mít pravomoc zajistit dětem z chudých či neharmonických rodin přístup k podobnému štěstí, jako mají děti z rodin bohatých a harmonických. Řečeno spolu s AC/DC, je to hotová Highway to Hell.

Ono to sice zní hezky, že každé dítě má právo na pěkné dětství, ale, při vší úctě, mělo by to mít své hranice. Pokud se nějaký stát cítí natolik bohatý, aby třeba sociálně slabým dětem financoval kroužky, školní výlety nebo školní jídelnu, nemám nic proti tomu. To je pomoc prospěšná, která nikomu neškodí, a pokud se, jako společnost, shodneme na tom, že chceme podporovat sociálně slabé rodiny, aby i děti z nich měly v životě aspoň trochu podobné šance, jako ty trochu lépe situované, není s tím nejmenší problém. Problém nastává, když se začne zasahovat do rodinných vztahů.

Ne každá rodina je harmonická, je plno rodin, kde se lidé hodně – a často – hádají, kde rodiče jsou mentálně postižení a sami potřebují pomoci, kde jsou rodiče, kteří nemají moc velkou úctu ke vzdělávání a nemotivují tak dítě dostatečně k tomu, aby to někam dotáhlo, což všechno zcela objektivně přispívá k tomu, že dětství těchto dětí není tak dobré, jako dětství jiných, jakož i k tomu, že jejich budoucnost bude chudší (záměrně neříkám horší). I zde se dá nějak pozitivně pomoci – třeba tím, že učitel ve škole bude umět podchytit talent dítěte, najít jeho zájem a rozvíjet jej a tím, že řekne rodičům, v čem je dítě dobré a proč stojí za to, aby se ty či které jeho vlastnosti rozvíjely. Už to udělá hodně. Vypomohu si vlastní zkušeností – když jsem chodil na gymnázium, přivydělával jsem si trochu tím, že jsem učil děti z prvního stupně IT na jedné vesnické základní škole. Měl jsem tam jednoho kluka, před kterým mě učitelky varovaly, že je rozjívený, trojkař-čtyřkař, zkrátka problémový. Jeden z počítačů v učebně měl na sobě nainstalovaný Linux a já jsem tehdy posadil tohoto kluka, tehdy chodil do třetí třídy, k terminálu a učil jsem ho ovládat operační systém pomocí příkazů, protože ho to evidentně bavilo. Tam, kde jiné děti měly trochu problém dělat s počítačem něco jiného, než si hrát, tenhle kluk se bavil tím, že objevoval, co se s operačním systémem všechno dá dělat pomocí příkazů v jazyce, který neznal (angličtina). Měl jsem doma nějaké testy z Mensy pro děti, tak jsem mu je jednou přinesl – a on je vyplňoval jako nic. Vysvětlil jsem mu, jak počítat některé příklady, které se učí mnohem později, než v jeho ročníku a bez problémů je počítal – a bavilo ho to. Nejen, že na mém kroužku nikdy nezlobil, ale dával pozor a navíc dokázal věci, které jiné děti nedokázaly. Vyrůstal jen s maminkou, kterou jsem si jeden den pozval do školy po kroužku a ukázal jsem jí, co její syn všechno umí. Jeho maminka byla v šoku, protože dosud všechny zprávy ze školy říkaly, že z kluka nic nebude a je dobrý tak možná pro učňák, a to kdoví, jestli. Doporučil jsem jí, ať zajde k psychologovi, ať mu nakoupí nějaké takové rébusy a hlavolamy, protože její syn je evidentně velmi inteligentní. Co budu povídat, od ředitelky jsem za tuto svou aktivitu dostal vynadáno, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není a že oni přece musejí vědět, k čemu ten kluk spěje. Kluk byl z chudé rodiny, jeho maminka byla samoživitelka a věřila bezmezně systému, který toho kluka odsoudil předem. Ostatně – věděl jsem dobře, co dělám, protože podobně ponižovali na základní škole mého bratra, který dnes úspěšně studuje jaderné inženýrství na Katalánské polytechnice v Barceloně a který stačil absolvovat IB. Tahle zkušenost mi řekla dvě věci – lidem se dá reálně pomoci bez toho, aby se nad ně člověk povyšoval a že mašinerii „sociálního státu“ se nedá věřit ani nos mezi očima.

Trochu z jiného soudku: čím dál víc pozoruji papeže Františka, tím víc se mi líbí myšlenka, kterou prosazuje. Ona to není myšlenka nijak originální, stojí na ní františkánský řád, odkaz sv. Františka a de facto i celé Evangelium, ale v dnešní době působí až nerealisticky, kýčovitě, pozitivně. Jenže on to není ani kýč, ani snaha se zalíbit médiím. Papež František totiž od začátku svého pontifikátu (a kdo ho trochu sledoval i předtím, tak stejně působil i v Argentině) důsledně dává najevo, že ti poslední jsou prvními a dává lidem, které společnost zavrhla, ztracenou důstojnost. Sám jde příkladem a nabádá ostatní, aby se zajímali o ty své bližní, kteří nejsou dokonalí, kteří mají problémy, kteří na tom jsou špatně. Ne tak, že člověk pošle nějaké peníze někam, aby si sám zlepšil svědomí, ale tak, že konkrétně, a s úctou, pomohou někomu, kdo je na dně, se cítit lépe. Tohle poselství je něco, co sociální inženýři všeho druhu nejsou s to pochopit a nepochopí nejspíš nikdy. Pomáhat lidem čistým, ctnostným a pěkným je velmi snadné; ovšem pomáhat lidem ošklivým, bezradným a hříšným; lidem, co si sami do jisté míry zavinili vlastní problémy, které je ale pak přerostly, to už je kumšt. Pomáhat bez bohorovnosti, bez ponižování, bez chování se k nim jako k „těm chudákům“. Jak známo, ta nejlepší pomocná ruka začíná na rameni každého člověka, ale aby ji dotyčný mohl použít, musí si věřit, že to zvládne. Tím, že člověka zbavíme šance se polepšit, dát mu druhou šanci a tím, že mu rozvrátíme rodinu, vytvoříme pouze zničeného jedince, který nikdy nebude sám pro sebe, ani pro společnost, tak prospěšný, jako kdybychom udělali jinou věc – dali mu šanci, kontrolovali ho, zda ji umí využít, ale hlavně dali-li bychom mu naději. To je něco, s čím, bohužel, sociální stát operovat neumí.

Sociální inženýrství, které koná ve smyslu „každý má právo na šťastný domov, a kdo ho nemá, tomu ho dáme“ velmi brutálně ignoruje fakt, že i ten nejhorší rodič je pořád ještě rodič a s dítětem jej spojuje vazba, která se nedá vyčíslit. To je víceméně hlavní důvod, proč jsem se ve sporu kolem BV tolik angažoval – protože věřím, že nikdo nemá mít moc mazat historii, mazat paměť. Žádný člověk, žádná instituce, a to bez ohledu na to, co byli rodiče zač. I děti Reinharda Heydricha mají právo na to vědět, kým byl jejich otec a nikdo nemá právo na to, je „převychovávat“ ve smyslu dát je vychovávat k někomu, kdo bude systematicky pracovat na tom, aby na svého vražedného otce zapomněly. Chcete důkaz, proč i v takhle extrémním případě by se paměť neměla mazat? Stačí jeho jméno: Heider Heydrich. Člověk, který, navzdory dědictví svého otce, zavrhl jeho odkaz, ale který chtěl pomoci. To, že mu to nebylo dovoleno, je věc jiná, ale myslí si někdo, že kdyby byl „převychován“, tak by někoho rekonstrukce břežanského zámku vůbec napadla? Pan Heydrich junior není zdaleka jediným příkladem člověka, který se ukázal jako dobrý a laskavý navzdory dědictví děsivého otce-nacisty. Ba co víc – bylo to trauma z odhalení zločinů vlastního otce, které tyhle lidi často motivovalo k tomu, dát světu něco dobrého. Kdo by se opovažoval si hrát na Boha a ve jménu „netraumatizování“ by tyhle lidi, kteří byli v roce 1945 dětmi, šel násilně odtrhávat od kořenů?

Jádro toho, proč nejsem ochoten přistoupit na argumentaci zastánců norského sociálního systému, není v tom, co se v daném konkrétním medializovaném případě stalo. Problém je v tom, že bez ohledu na to, co se v daném případě stalo, si stát dovolil překročit svoje hranice, a dovoluje si to dnes a denně. Nejen ten norský, ale i český i mnohé další. Za sebe říkám, že je to špatně. Tihle lidé říkají, že rodina to byla určitě ne zrovna dobrá, že to určitě nebylo ideální prostředí pro výchovu dětí. Že děti mají právo na šťastné dětství. Jenže to není argument – protože i špatná rodina je rodina. I rodina žijící v bídě je rodina. Nelze vzít dítě třeba z libovolné sociálně slabé rodiny (kde se třeba holduje vodce ve velkém) v ukrajinském Mariupolu, přesadit ho „na Západ“ s tím, že v Mariupolu mu hrozí chudoba a smrt a třeba v Česku se bude mít lépe. Materiálně – ano. Také nebude hrozit, že do jeho pokojíku spadne Rusy vystřelená raketa Grad. Ale pořád by to byl zločin, který by odtrhl dítě od chudých a vystresovaných, ale jeho rodičů, a ne jeho záchrana. Ano, bylo by to pro dítě „měřitelně“ lepší. Ale nikdo nemá mít právo tohle poměřovat. A to, že si tohle právo sociální stát přisvojuje, je důvod pro to, proti němu všemi prostředky bojovat.

Autor: Andrej Ruščák | středa 4.3.2015 11:00 | karma článku: 40.37 | přečteno: 4074x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.

V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.

28.5.2020 v 12:36 | Karma článku: 30.81 | Přečteno: 1358 | Diskuse

Andrej Ruščák

Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas

Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.

10.5.2020 v 17:41 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 617 | Diskuse

Andrej Ruščák

Podstata vězení obnažená na kost

Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.

20.4.2020 v 22:17 | Karma článku: 40.17 | Přečteno: 4579 | Diskuse

Andrej Ruščák

Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou

Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.

21.1.2019 v 10:07 | Karma článku: 29.25 | Přečteno: 2438 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

David Hromas

Smrt dvou lidí a miliardová škoda vs. přiotrávení dvojitého agenta a otrávení jeho kočky..

Česká republika je členskou zemí Evropské unie a NATO. Podpora od členských zemí v případě tohoto útoku je tristní a napovídá nám o našem postavení ve světě.

19.4.2021 v 20:07 | Karma článku: 10.74 | Přečteno: 167 | Diskuse

Veronika Valíková

Never more - o nediskutování

Dala jsem si v této vyhrocené době závazek. Nelézt do diskusí. Pod blogy ani na facebooku. Ne že bych nechtěla něco říct k těm četným vyhlášením války, k tomu dělení národa na černé a bílé, k těm všem nabubřelým mužským žvástům.

19.4.2021 v 18:39 | Karma článku: 11.59 | Přečteno: 240 |

Miloslav Závorka

Ruské šachy na Hradě

Díky událostem posledních dnů už asi nikoho nepřekvapí, že Hrad a jeho osazenstvo v čele s Milošem Zemanem je zcela pod taktovkou Ruska. A Miloš a jeho poskoci už jinak než prorusky nedokáží přemýšlet, natož jednat.

19.4.2021 v 18:35 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 182 | Diskuse

Gabriela Bretschneiderová

Otestuj si svého politika aneb nenech se ovládat

Super celonárodní česká hra, připojte se. Bohužel online test jsem nenašla, ale za to mám další doporučení na super knihu.

19.4.2021 v 18:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 |

Marek Trizuljak

To je fakt drzost, vyčítat sousedovi, že vám hodil do zahrady granát!

Fujky, fujky, to je ale nevychovanost mít mu to za zlé, když on prý ani nechtěl, aby to bouchlo a pak tam hodil další pumelici, aby vymetl binčus po té první, takže spořádaně a slušně uklidil. Milánkové, co tedy ještě chcete?

19.4.2021 v 17:43 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 216 |
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6303

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Najdete na iDNES.cz