Rád bych čtenáře upozornil na chystaný nový seriál na mém blogu nazvaný „Taháme kostlivce ze skříní“. Že různé diktatury a polodiktatury typu Ruska, Číny, Severní Koreje nebo Saúdské Arábie porušují lidská práva, považujeme, bohužel, za normální. Ale že se totéž donedávna dělo v zemích zcela civilizovaných, demokratických a vyspělých buď nevíme, nebo tomu nevěříme.
Už dlouho tvrdím, že klíčem k tomu, aby Češi získali zdravý vztah ke své vlasti, tedy aby získali přirozenou hrdost na to, kým jsou, a odkud pocházejí, je uvědomění si vlastních dějin bez příkras. Zatímco, ač je to k nevíře, je poměrně snadné být hrdý na úspěchy své země, je-li si člověk vědom i jejích vad, vyzdvihují-li se pouze (a často poněkud vylhané) zásluhy a mlčí-li se o vadách, vzniká buď národní šovinismus, který nepřipouští jiný, než „oficiální“ pohled, nebo lidé sklouznou vůči vlastní zemi do apatie, která je podobně škodlivá.
Moje dosavadní zkušenost s kritikou českých kostlivců je taková, že se čtenáři dělili zhruba do tří skupin: první skupinou byli ti, kteří věděli, o čem mluvím, a dávali mi zapravdu. Při vší úctě, pro ty nemá smysl něco takového psát, protože je to přesvědčování přesvědčených. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří mě začali osočovat z kálení do vlastního hnízda s poměrně zábavnou poznámkou, že jiné národy si takhle do hnízda nekálejí. Mohu čtenáře ubezpečit, že v mnoha jiných národech tyhle pocity existují také a dokonce i v Polsku je častým argumentem na kritiku do vlastních řad, a přísahám, že je to pravda, cituji: „takhle kálet do vlastního hnízda je typicky polské, podívejte se na Čechy, jak dokážou být hrdí na to, kým jsou“. Stejně jako v případě Poláků tohle tvrdících, i Češi, tímto argumentem se ohánějící, tak mluví pouze z neznalosti věci. Třetí skupina lidí pak reagovala – černoši prominou – oním sovětským „bitím černochů“. Tedy připustili, že se Češi nebo český stát dopustili nějakých ošklivostí, ale okamžitě poukázali s logikou hodnou prvňáčka na to, že někdo jiný si začal, nebo že někdo jiný je horší, a že proč nepíšu i o těch druhých.
Ačkoliv jsem se na podobnou poznámku mohl vybodnout, udělal jsem pravý opak, poslechl jsem, k čemu mě vybízela. Přišel jsem na to, že vezmeme-li v potaz civilizovaný svět, jsou pouze dva státy, na které jsem nenašel žádnou špínu: San Marino a Andorra. Zkušenost ani jednoho z nich není zrovna přenositelná jinam. Všechny ostatní mají tak či onak za posledních sto let poměrně hodně másla na hlavě. Co z toho vyplývá? Pokud budou Češi ochotni si přiznat chyby své relativně nedávné minulosti a uznat, že leccos z toho by bylo lepší, kdyby se nestalo, nebude to důvod ke studu. Nebude to bičování sebe sama před ostatními národy. Nebude to přiznání, že jsme horší, než jiní. Naopak, bude to zodpovědný postoj k vlastní minulosti, o nějž se – často se stejným úporem, pokoušejí i národy jiné. Nemyslete si, nejde to snadno ani jinde. Případ kolem BV a Norska poukázal na to, jak je pro mnohé Nory těžké ty kostlivce ze skříně dostat – současné i minulé. Ačkoliv Norové většinou vědí o tom, jak se jejich stát po válce choval k „tatere“, tedy norským Romům (násilně prováděné lobotomie na zdravých lidech, násilné sterilizace zdravých lidí, odebírání dětí na převýchovu) ještě dlouho po druhé světové válce, nebo o tom, jak se choval k tzv. „německým dětem“, tedy dětem norských žen a německých vojáků, nechtějí to tahat na světlo a už vůbec nechtějí, aby o tom svět mluvil. Naprosto stejně jsou mnozí Poláci hákliví na jakékoliv zmínky o tom, jak Poláci vraždili za války nebo po válce Židy, i když je to mnohokrát dobře prokázáno. Dokonce i ti, kteří jsou ochotni připustit, že se něco takového dělo, nejsou často ochotni akceptovat tu drsnou realitu, že mnozí z těch, kteří Židy vraždili, byli vojáky Armii Krajowej. Takhle by se dalo pokračovat u mnoha jiných národů.
Budou-li čtenáři vědět o tom, že „v tom nejsou sami“, pevně věřím tomu, že nebude takový problém akceptovat, že se i náš stát zachoval někdy špatně. Vtip je v tom, že přijme-li člověk svou zemi s jejími klady i zápory, může na ni být hrdý, protože i ze záporů se dá poučit a proměnit je v klady. Ideálním příkladem je v tomto ohledu poválečné Německo. Těžko si představit o moc horší historii, než s jakou se museli vypořádávat Němci, nicméně vypořádali se s ní se ctí. Dnes mají přímo v srdci svého hlavního města pomník jednoho z největších zločinů všech dob. Nejen antisemitismus, ale i jakékoliv podobné nesnášenlivé nebo totalitní tendence je německá společnost ochotna hlasitě odsoudit, kdykoliv se vyskytnou. Paradoxně se tak díky své nacistické minulosti stali bez většího přehánění nejlepším státem na světě, pokud jde o ochranu jednotlivce před státem, případně o ochranu před zhoubnými ideologiemi. Jistě, Německo není dokonalé a stále má své chyby, ale těžko se najde druhá taková země, která by to dokázala podobně, případně taková, která by to dokázala lépe. Sebereflexe Němcům hrdost na to, kým jsou, nevzala, naopak, mohou být hrdí nejen na to, že jsou zemí Goetheho, Schillera, Beethovena, zemí, kde se vyrábí a vymýšlí špičkové produkty a zemí, která dělá nejlepší Weißbier na světě, ale mohou být i hrdí na to, že jsou zemí, která si dokázala proměnit dědictví strašlivé tragédie v pojistku proti tomu, aby se stala znovu.
Jistě se vyskytne obava, že budeme-li tahat na denní světlo vlastní chyby, vyčtou nám je země, které lidská práva porušují neustále – jak již bylo řečeno, země typu Ruska, Číny a podobně. Ano, může se stát, že nějaký Putin nebo jiný Mugabe nám poté řekne, abychom se „podívali na sebe“. Jenže v ten moment budeme moci říct, že na rozdíl od nich my jsme byli ochotni uznat své chyby a poučit se. Ty chyby se staly, nemáme šanci je vymazat. Bude-li nám je chtít nějaký zimbabwský primitiv (ano, narážím na jejich prezidenta) otlouct o hlavu, bude to moci udělat bez ohledu na to, jestli o této naší minulosti budeme mluvit či nikoliv, ty informace jsou dostupné a bylo by naivní si myslet, že jiní o nich nevědí. Naopak, budeme-li je zatloukat, budeme tím sami tak trochu na úrovni toho zimbabwského primitiva.
A teď je otázka – chceme být jako Němci, nebo jako Rusové, kteří ze své zločinné minulosti nejenže moc nepřiznají, ale ještě jsou na ni stále ještě hrdí, a to včetně i těch jejích nejodpornějších aspektů? Která národní hrdost nám připadá lepší? Ta poučená, nebo ta šovinisticko-hysterická?
Pojďme se tedy podívat na to, s jakými kostlivci se musejí vypořádávat i další civilizované země. Vytáhněme je ven na světlo, abychom poté mohli vedle nich vytáhnout i ty naše, a podobně, jako Němci, říct „nikdy více“. Pomůžeme tím sobě i jim.
