Vzhledem k tomu, že prakticky vše již bylo řečeno a kdo si chtěl udělat názor, si jej udělal, nemá, kromě takového závěrečného shrnutí, už smysl cokoliv k tématu psát. Protože téma je takové, že hodně lidí zajímá a mnozí se cítí pobouřeni, rozhodl jsem se, že ještě naposledy o tématu něco napíšu, čímž snad vyvrátím některé mýty, které stále ještě panují.
Šance, že se člověk dostane do problémů s BV, je velmi malá. Dá se to nazvat něčím jako výhrou ve smolné loterii. Problém tedy není v tom, že by se v Norsku odebíraly děti jako na běžícím pásu, protože to není pravda. Problém je v tom, že na rozdíl od českého Zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který v §6 zmiňuje a vyjmenovává, co jsou situace, při kterých OSPOD zasahuje, norský Barnevernloven obsahuje pouze zmínku o tom, že klíčový je princip „barnets beste“, tedy „toho nejlepšího pro dítě“, což je princip, který není nikde blíže definován a záleží tak na jednotlivých pracovnících orgánů činných v sociálně-právní ochraně dětí, jestli danou věc, kterou pozorují, budou nebo nebudou považovat za „to nejlepší pro dítě“. To je i důvod, proč jsem zmínil v rozhovoru pro DVTV, že se trochu bojím, protože když člověk nemá jasná pravidla, tak nikdy neví, jestli něco neporuší.
Podle mých informací v každém případě předchází varování, že se BV o dítě zajímá před tím, než ho odebere, a to i pokud jde o takzvaný akutní zásah (akuttvedtak). Ten čas nebývá moc dlouhý, vím i o případech, kdy varování přišlo jen pár dnů před odebráním, ale je tam. Jeho problém je v tom, že není řečeno explicitně, protože BV rodiče nechce vyplašit. Kdo ale má oči otevřené, varován je.
Další mýtus, který jsem vyvracel už mnohokrát, ale bohužel se stále občas objevuje, je to, že BV preferuje děti cizinců, modrookých cizinců, Slovanů a nevím koho všeho, a že by si netroufl na děti norské, muslimské či černošské. Není tomu tak. BV odebírá v 90 % případech norské děti (a z těch je zhruba polovina odebraná v případech, kdy se sama rodina rozhodla kontaktovat BV), jinak odebírá i děti kromě středoevropských a východoevropských i třeba švédské, ale i afghánské, somálské, nigerijské, pákistánské, to jsou jen tak příklady, u nichž znám konkrétní případy. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že dochází k nedorozuměním, kdy pouhá neškodná kulturní odlišnost je interpretována jako například „emocionální zanedbání“ (příklad nigerijské matky, která se dostala do hledáčku BV po nahlášení z porodnice, že nemá dostatečný oční kontakt s dítětem, byť v afrických kulturách se kontakt mezi matkou a novorozencem projevuje kontaktem fyzickým, nikoliv očním, jako v kultuře západní či asijské), ale není to tím, že dotyčný je cizinec, jako spíš tím, že BV je schopná odebírat děti za alternativní životní styl i Norům. Pozor – většina alternativně žijících se s BV nikdy nepotká, ale to není argument pro to, že se to nestává. Stále musím poukázat na to, že základní problém s BV je ten, že se jejich nespravedlivé zásahy týkají v podstatě jen lidí, co mají smůlu a co jsou v nesprávný čas na nesprávném místě. Argumentovat tím, že „stovky lidí, co znám, žijí alternativně a problémy neměly“ je mimo mísu, protože těch případů zneužití moci BV je v poměru ke všem zásahům BV málo, akorát jejich existence je něco, co odmítám ospravedlnit stalinským heslem „když se kácí les, létají třísky“. I jeden takový případ, který navíc je zatloukaný a neodškodněný je o jeden navíc, než kolik je snesitelné.
Není pravda, že BV je univerzálně zločinecká instituce. Většina zaměstnanců BV dětem a rodinám opravdu pomáhá, problém je v tom, že někteří z nich mívají trochu jinou představu o tom, jak se mají vychovávat děti a hodlají ji prosazovat de facto silou. Protože existují neformální vztahy mezi BV a institucemi, které ji mají kontrolovat, je těžké se domoci spravedlnosti, pokud už člověk na takového člověka narazí. Decentralizovaný charakter BV způsobuje, že to, co v jedné obci je naprosto OK, v jiné obci může znamenat problém; a dokonce to jde tak daleko, že záleží na konkrétním zaměstnanci – dva zaměstnanci z téže obce jsou schopni rozhodnout rozdílně.
Další věc se týká odměňování pěstounů. Pěstouni dostávají zpravidla kolem 400 tisíc NOK ročně hrubého, což je částka, která odpovídá zhruba průměrnému platu. Je potřeba si uvědomit, že v Norsku je kromě elektroniky, oblečení či dovolené v zahraničí všechno cca 3x dražší, než v EU, služby pak 5-10x dražší (služby typu holič, automechanik, kadeřnice, instalatér, apod.), takže to nejsou žádné velké peníze. Je to plat, který je lepší, než pobírání podpory, ale také to není žádný královský život.
Pravidelní čtenáři mého blogu vědí, že se k případu paní Michalákové téměř nevyjadřuji a toto „téměř nevyjádření“ uvedu i sem. Ano, opravdu nemůžeme si být jisti tím, co se tam doopravdy stalo a proto se nevyjadřuji k samotnému faktu, že děti byly odebrány a nebudu se k tomu vyjadřovat ani tentokrát. Přesto mé znepokojení v této kauze plyne z následujícího:
- Děti byly rozděleny kvůli tomu, že byly údajně nezvladatelné, což se mělo projevovat tím, že se praly. Vzhledem k tomu, že sourozenci se normálně perou, považuji to za standardní projev sourozeneckého vztahu, který se většinou projevuje tím, že v mládí se sourozenci perou, ale posléze jsou si oporou na celý život. Považuji za selhání pěstounů i celého systému, že vzali tohle jako argument k rozdělení dětí, protože od toho jsou pěstouni placeni, aby tohle zvládali. Někdo by měl pěstounům připomenout, že to, co dělají, je jejich práce, nikoliv zábava, a k práci patří dělání věcí, které jsou těžké a do kterých se člověku nechce, v tomto případě zvládání dětí, které se perou.
- Dětem je bráněno na schůzkách s paní Michalákovou mluvit česky. To je pošlapání lidských práv par excellence, k němuž podle mého názoru nedochází proto, že by je stát chtěl odnárodňovat, jak si myslí pan prezident, ale prostě proto, že je to jednodušší a daný obecní Barnevernet nechce platit tlumočníka. Je v tom podle mě víc lenosti než zlé vůle zbavovat děti jejich identity. Problém je v tom, že, stejně, jako v případě výše uvedeném, umožnit dětem mluvit s matkou je práce těch úředníků a jak to udělají, je jejich problém, od toho jsou zkrátka placeni. Je sice pěkné, že si chtějí usnadnit práci, ale jestli se jim to nelíbí, měli se jít ptát do místního McDonalda, jestli to zákazník chce s velkými hranolky, nebo ne, místo toho, aby dělali takhle zodpovědnou práci.
- Režim setkávání se měnil ve směru čím dále sporadičtějšího setkávání bez ohledu na to, jak se vyvíjela situace paní Michalákové. Podle mého názoru by měl režim setkávání odpovídat tomu, jaké nebezpečí případně pro ty děti znamená, a i když, jak mi mnozí rádi připomínají, „nic nevíme“, tak víme dost na to, abychom věděli, že když za poslední rok viděla děti jen jednou na dvacet minut, těžko během těch dvaceti minut, navíc pod dohledem BV, mohla udělat něco, co mohlo ospravedlnit zkrácení návštěv dvakrát do roka na 15 minut, tím spíš, když vychovává s novým přítelem dítě a řádně pracuje, takže její aktuální situace nijak nemohla, a to ani při té nejbujnější fantazii, vést k podobnému zpřísnění. Zde to až příliš vypadá buď jako snaha se jí pomstít za medializaci případu, nebo jako součást plánu na postupné snižování četnosti kontaktu bez ohledu na to, co udělá, zatímco je udržovaná v klamné naději, že udělá-li něco, dostane děti zpět, nebo je uvidí častěji.
Výše uvedené výtky, které k případu mám, jsou platné zcela bez ohledu na to, co se v rodině dělo před odebráním a tudíž je zcela irelevantní na ně odpovídat větou „známe jen jednu stranu věci“. Vzhledem k tomu, že se další vyjádření paní Michalákové, která si teoreticky ověřit nemůžeme, o tom, jak ji BV vydírá, až nápadně shodují s případy, které paní Michaláková na rozdíl ode mne nemůže znát, protože nehovoří jazyky zemí, kde se probíraly, je velmi vysoká pravděpodobnost, že to, co popisuje, je zavedená praxe, nikoliv náhoda nebo její výmysl.
Velmi často slyším argument, že je zbytečné řešit Norsko, když je situace v Česku podobně špatná, ne-li horší. Ano, v Česku je na počet obyvatel více odebraných dětí, než v Norsku, byť ne o moc (ca. 1,8 dítěte na tisíc obyvatel v Norsku vs. ca. 2,09 dítěte na tisíc obyvatel v Česku), ovšem s tím rozdílem, že v Norsku není romská menšina v otřesných sociálních podmínkách, která čítá ca. 3 % populace, jakož v Norsku nejsou regiony typu Sudet, které jsou sociální patologií vyloženě samy o sobě. Rovněž o sobě Česko, na rozdíl od Norska, neříká, že je nejlepší zemí na světě nebo jednou z nejlepších zemí na světě. To je důvod, proč, i když je v Česku o něco více odebraných dětí per capita, má smysl hovořit o selhání norského systému, protože, při vší úctě, český systém, na rozdíl od toho norského, se nikomu po dlouhá desetiletí za vzor nedával.
Hysterie, která v Česku vypukla, není dobrá, a věci spíše škodí, protože se v jejím rámci šíří bludy, které je pak velmi snadné vyvracet a s nimi ignorovat i důležitou kritiku toho, co se tu děje. Chápu, že je to pro – zejména bulvární – média problém, ale ono bohatě stačí upozorňovat na fakta, opravdu není potřeba přicházet se spekulacemi a konspiračními teoriemi. Systém sociálně-právní ochrany dětí v Norsku má své chyby a bylo by chybou o nich mlčet, protože děje-li se bezpráví, je potřeba se k němu alespoň vyjádřit. Ti z mých krajanů v Norsku, kteří nechtějí kritiku slyšet žádnou, jsou podle mě poměrně podobní muslimům, kteří po každém teroristickém útoku říkají, že je s islámem vše v pořádku a že tudíž nevidí důvod, proč by měli odsuzovat nebo kriticky reflektovat náboženství, k němuž se hlásí, případně dokonce i proč by měli odsuzovat terorismus, s nímž to, co vyznávají, nic společného nemá. Neberu argument, že jako přistěhovalci se nesmíme vyjadřovat ke zdejším chybám. Stejný argument dostávám od některých lidí z Česka, když se vyjadřuji k chybám v Česku, že když tam nežiji, tak bych se měl vyjadřovat k místu, kde žiji (Norsku) a ne k Česku. Kdybych měl dát na tyto rady, tak bych se nemohl vyjadřovat k ničemu, a člověk přeci neztrácí svobodu slova tím, že se přestěhuje.
Sečteno a podtrženo – Norsko je krásná a dobrá země, která má své mouchy. Má vady, které se ukázaly již dříve v jiných, skrznaskrz demokratických zemích, namátkou ve Švýcarsku, Irsku či v Austrálii. Přesto ho mám rád, protože nepotřebuji Norsko dokonalé. Nepotřebuji žít v dokonalé zemi, neodešel jsem z Česka proto, abych našel dokonalý, vysněný ráj. Odešel jsem ze zvědavosti, z touhy poznat svět a v Norsku se mi zalíbilo. Přesto necítím potřebu mlčet, když se zde děje nespravedlnost. A trvám na tom, že k nespravedlnostem dochází a že místo zametání pod koberec by bylo nejlepší je jednou provždy vyřešit.
