Mnozí si jistě všimli, že došlo k významovému posunu u mnoha slov, která se ve zprávách píší, a je tak třeba, chce-li člověk rekonstruovat, co se doopravdy událo, tyto posuny odhalit. Problém je to téměř univerzální; ze zemí, jejichž tisk čtu (severní polovina Evropy + Francie minus Finsko a Pobaltí a všechny anglofonní země) se to netýká jediné, a to Dánska. Čte-li člověk dánský tisk, může věřit tomu, že volená slova obsahují jejich původní, chcete-li slovníkový, význam.
Problém se týká v naprosté většině slov, která popisují něčí (ne)vinu, případně slov, která implikují pozitivní či negativní konotaci dané věci. Problém tedy není, když někdo říká nákladní automobil místo kamion, ale spíš tehdy, je-li cílem ovlivnit veřejné mínění k tomu, aby zaujalo k věci určitý postoj, případně kladení důrazu na to, že určitý typ lidí se musí spojovat s určitou situací. Pár příkladů na začátek: „Dopravní policie provedla kontrolu na alkohol v krvi u cyklistů. Třiatřicetiletý podnikatel byl obviněn z řízení pod vlivem.“ Proč musí veřejnost vědět, že je dotyčný podnikatel? Jak to souvisí s faktem, že požil a jel na kole? Tím spíš, že prakticky nikdy nevidíme zprávy typu „pětadvacetiletá kadeřnice požila před jízdou alkohol“. Dalším oblíbeným slovem v tomto kontextu jsou, a to nejen v Česku, ale například i v Norsku, „důchodci“ („pensjonister“). Ne, že by byl kontext vždy negativní, ale pozoruhodně často se píše o starých lidech v kontextech, které z nich dělají podivíny, případně ještě nesvéprávné podivíny, než jak by člověk řekl z vlastního pozorování, že vypadá situace doopravdy. Je to jen náhoda, že se zrovna těmto skupinám dostává tolik negativní pozornosti, nebo je to záměr?
Celkem známým evergreenem je, psát v negativních zprávách o Romech, jakoby to nebyli Romové (opět v kontextu, kde by média bez obalu napsala, že dotyčný je Polák, Němec, podnikatel nebo důchodce). V Česku už je téměř nemožné si pod pojmem „mladík“ představit libovolného mladého muže ve věku do dejme tomu třiceti let, v Norsku to média už dokonale zazdila tím, když se začalo místo „romfolket“ psát „personer med østeuropeisk utseende“ (osoby východoevropského vzezření). O vcelku běžné praxi označovat Romy za Rumuny, i kdyby byli třeba z Bulharska nebo z Maďarska ani nemluvím. Co pak média udělají, přepadne-li čerpací stanici třeba rodilý, etnický Dán ve věku devatenácti let? Napíšou, že je mladík? To si pak vycvičené čtenářstvo si hned představí někoho jiného, takže napíšou něco ve smyslu „mladý muž z Dánska“. Velmi podobným způsobem je zvykem psát o „narůstajícím evropském antisemitismu“. Čtenář, který neví, o čem je řeč, by to mohl brát doslovně a myslet si, že Evropané se vracejí ke své neblahé historii pronásledování Židů a nenávisti k nim, ale ten, kdo si umí newspeak přeložit, zkrátka ví, že mnozí muslimští extremisté žijící v Evropě jsou antisemity a jejich útoky na synagogy, židovské školy, obchody či domy, kde Židé žijí, se stupňují.
Zcela specifickou kategorií je problém viny a trestu. V této věci média, většinou ta bulvární, sprostě zneužívají faktu, že většina jejich čtenářů nechápe právnický jazyk a čte jej „lidsky“. Příklad: vyspí-li se spolu ve většině států USA šestnáctiletý a patnáctiletá (něco, co je například téměř všude v EU naprosto legální), a dotyčného „pachatele“ chytí, čin, který „spáchal“, se jmenuje „statutory rape of a minor“. Každý, kdo se trochu vyzná v americkém právu, ví, že „statutory rape“ je z definice dobrovolná sexuální aktivita mezi člověkem nad a pod zákon, ovšem to, že tento čin obsahuje slovo „rape“, čili „znásilnění“, znamená pro naprostou většinu laické veřejnosti něco docela jiného. Média potom velmi ráda píší o oběti jako o „minor“ (nezletilá), často bez udání věku (protože představa, že dotyčný znásilnil jedenáctiletou, se lépe prodává, než fakt, že se dobrovolně vyspal s dívkou o rok mladší). Podobně se používají výrazy jako „sexual predator“ (může být jak násilník, tak člověk, jemuž partnerka ukázala falešnou legitimaci, což se v USA stává hodně často, protože „fake ID“ není na rozdíl od EU velký problém získat a všudypřítomné kontroly vstupu do hospod, zda člověku je přes 21 let k tomu vyloženě vybízejí), „indecent exposure in front of a minor“ (necudné odhalování před mladistvým), což, jak z praxe víme, může být společná sprcha rodičů s vlastními dětmi, věc zcela běžná, jakož to může být i skutečný exhibicionismus před malými dětmi někde v parku; případně „possession of nude pictures of minors“ (disponování nahými fotografiemi nezletilých), což může opět poukazovat jak na pedofila, tak na obyčejného rodiče, co má fotografie svých nahých batolat na pláži. Podobně je potřeba brát s rezervou například „únos“ dítěte, protože to únos, jak si ho běžný člověk představuje, být může i nemusí, „násilí na dětech“, které může být jak „opravdovým“ násilím, tak i výchovným plácnutím, dodnes legálním a hojně praktikovaným například ve Francii, i taková „banalita“, jako „nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky“, kdy člověk jel rozumně, ale najednou neočekávaně se dostal na místo, kde třeba chybělo 100 metrů jinak souvislého posypu bez jakékoliv větší příčiny a zrovna tam se mu stala dopravní nehoda. Člověk, co s newspeakem nepočítá, ho tak automaticky označí za silničního piráta.
A to ani nemluvím o zneužívání toho, že lidé často neznají rozdíl mezi vazbou a vězením, obviněním a odsouzením či předběžným opatřením a konfiskací nelegálně nabytého majetku. Jistě, novinář se v takovém případě může vymlouvat na to, že pouze cituje zákon, případně že je to jen problém čtenáře, že se v pojmech nevyzná, ale novinář by si měl být vědom toho, že ovlivňuje poměrně zásadně nálady ve společnosti a že většinu společnosti tvoří lidé, kteří nejsou ani právníci ani novináři a je nerealistické od nich žádat, aby všichni chápali tento rozdíl. Proto považuji napsání takového článku, v němž jsou sice všechna fakta správně, ale kontext je uložen návodně tak, aby zneužíval neznalosti čtenářstva, za záměrné uvádění čtenářů v omyl.
Zcela samostatnou kapitolou jsou nálepky typu „extremista“ či „kontroverzní“. Vynikajícím příkladem budiž hnutí Pegida. Před nějakým časem jsem psal článek, v němž jsem psal, že Pegida podle všeho nevypadá jako extremistická organizace a bylo by chybou ji tak nazývat, protože důsledky mohou být závažné (ti lidé si mohou říct, že ať udělají, co udělají, stejně budou viděni jako extremisté a tak extremisty začnou opravdu být). Podle německé vnitřní rozvědky (Bundesamt für Verfassungsschutz; BfV) Pegida není spojena s žádnou radikální či neonacistickou aktivitou a neonacistická hnutí na její počínání nemají žádný vliv, pouze se někteří jednotlivci, účastní protestních pochodů, ovšem jako zcela řadoví občané, což jim zakázat nikdo, ani samotná Pegida, nemůže. Média ovšem tuto nálepku používala tak dlouho, že, kdykoliv vidím protesty proti Pegidě typu „Deutschland ist bunt“, mám z nich velmi podobný pocit, jako z Anticharty. Lidé neprotestují proti tomu, čím je, či co představuje Pegida, ale proti jejímu mediálnímu obrazu. A pak se ještě někdo diví, když pan Bachmann nazve tisk slovem „Lügenpresse“ (lživý tisk). Toto slovo používali proti svobodnému tisku nacisté, ale, ruku na srdce, když tisk masíruje německojazyčné čtenáře po dobu několika měsíců něčím, co BfV vyvrátí; BfV, která má hodnocení podobných akcí vyloženě v popisu práce, nemá žádný důvod Pegidu podporovat a navíc má k dispozici aparát jako nikdo jiný; jak jinak tedy tisk nazývat? Co takhle „Nicht-immer-richtig-Presse“?
Slovem „kontroverzní“ se pak častuje naprosto cokoliv, na co nálepka „extrémní“ nestačí. Kontroverzní je z definice každá věc, na níž existují různé, proti sobě jdoucí názory. Je to (nebo by aspoň mělo být) hodnotově neutrální slovo; kontroverzní je tak například trasování pražské rychlodráhy na letiště. Jsou lidé, kteří chtějí rekonstrukci stávající tratě SŽDC č. 120, jsou lidé, kteří chtějí rekonstrukci tratě SŽDC č. 122, lidé, co chtějí zcela novou zahloubenou trať zhruba v trase tratě SŽDC č. 120 nebo lidé, co by ji nestavěli vůbec. Tolik názorů na jedno téma, to je ale kontroverze! Přesto nikdo slovo kontroverze nepoužívá, protože došlo k významovému posunu. Kontroverzní (používáme-li slovo v jeho newspeakové podobě) je například to, že trať dosud nestojí, či to, že je projekt předimenzovaný a předražený. Jenže, vážení čtenáři, na to přeci nepasuje slovo „kontroverzní“, nýbrž například „podivné“ či třeba „podezřelé“. Dostali jsme se zkrátka do situace, kdy se slovem „kontroverzní“ myslí cokoliv nepříjemného, na čem „něco smrdí“. A dochází tím tak k dalšímu zaplevelování jazyka a dalšímu umělému neporozumění.
Zmínil jsem v úvodu článku, že dánský tisk je tohoto newspeaku prostý; je tomu tak. Je smutné, že dnes, v roce 2015, jsme došli tak daleko, že kdykoliv čtu dánský tisk (činím tak každý den, je to dobrá duševní hygiena), podivuji se nad tím, jak je možné, že ještě existuje místo, kde se věci nazývají pravými jmény. Jen je smutné, že člověk musí umět jazyk pěti a půl milionů lidí, aby neměl pocit, že ho má autor toho, co čte, za blbce.
