Norsko je známé svou přírodní krásou; fjordy, horami, úchvatnými atmosférickými jevy a všemožnou sportovní aktivitou. Zatímco výše uvedené bude v Norsku k vidění ještě po skončení existence naší civilizace, jeden poklad je zatím vcelku opomíjen a bohužel to, že brzy vymizí, je jisté – nesmrtelnost je zatím pouze utopie. Řeč je o starších lidech ve věku zhruba 60 a více.
Norští senioři jsou, upřímně, pozoruhodní lidé. Jistě, v tomto článku se dopustím poměrně silné generalizace, neboť výjimky jistě existují, ale pravidlo je takové, že realita, která je v mládí formovala a zkušenosti, které přes svůj život nasbírali, z nich udělaly dost jiné lidi, než jací jsou jejich potomci, či lidé někde jinde. Zdejší starší lidé jsou velmi milí, srdeční, mají chuť si povídat s neznámými lidmi o životě, o minulosti a dalších zajímavých věcech. A že je co poslouchat!
Norsko v době jejich mládí (většinou 40. až 50. léta) bylo docela jiné, než dnes. Především zde panovala poměrně velká chudoba, ale byla vyvážena tím, že si lidé navzájem hodně pomáhali a fungovali daleko více jako komunita, než dnes. Příběhů, které jsem slyšel z té doby od pamětníků je mnoho, nicméně rád bych se podělil o pár perliček. Byli jsme na pláži Skjellvika, jedné ze dvou pláží, kde se schází během horkých letních dnů sandefjordské koupáníchtivé obyvatelstvo (voda tam běžně mívá i 24°C), když se mě vedle slunící se starší pán zeptal, jestli na ženu mluvím česky. Když jsem řekl, že ano, tak mi začal vyprávět, jak jeho otec, za války v odboji, po zatčení nacisty skončil v koncentračním táboře, odkud se mu s českým spoluvězněm podařilo uprchnout a přečkat ve skrývání do konce války. Jeho otec, po návratu do Norska, si od té doby odjakživa kupoval jako auto škodovku a vedl ho k úctě k české kultuře a technice. Pak povídal o tom, jaké to bylo vyrůstat v 50. letech na Vestlandet; pocházel z malého městečka, kde se všichni znali, když se děti neukázaly v určitou dobu doma, tak to nikdo neřešil – znamenalo to, že jsou zkrátka s jinými dětmi u někoho jiného, případně „objevují“ svět okolo a pak jen přijdou domů na večeři. Celé dny venku, ve škole z dnešního pohledu až neuvěřitelná kázeň; když například děti potkaly učitele na ulici, tak nejen že jej pozdravily, ale patřilo k dobrému standardu se přitom i trochu uklonit. Učitelé měli autoritu, ale nezneužívali jí. Když dospíval, přestěhovali se jeho rodiče s ním do Sandefjordu, kde tou dobou kvetl velrybářský průmysl (poznámka pro ekologicky smýšlející spoluobčany: nešlo o masové vybíjení velryb, šlo o poměrně hodně riskantní práci, při které se používaly proti těm dnešním velmi malé lodě; lov nemohl být masový už z principu, protože velryba byla pro posádku lodi velmi zdatným soupeřem a mnoho lodí skončilo špatně – přesto to byla věc, která dokázala uživit spoustu lidí, kteří by jinak měli problém přečkat zimu). Sandefjord tou dobou byl na norské poměry bohatým kupeckým městem, které žilo nejen z velrybářství, ale i z obchodu; kombinace přístavu a železnice dávala mnoha lidem práci a zásobovala celé širé okolí vším, co se muselo dovážet.
Další zajímavou reakcí na to, že jsem z Čech, bylo, když jsem se dal do řeči s jedním starším pánem v Badeparku, tedy starém lázeňském parku (lázeňství v Sandefjordu skončilo s druhou světovou válkou). Pán pocházel z Tjøllingu, vesničky mezi Sandefjordem a Larvikem, která byla dříve samostatnou obcí, dnes spadá pod Larvik jako jedno z jeho předměstí. V padesátých letech bylo velmi nezvyklé, povídal, vidět auta nebo motocykly; jen velmi málo lidí je mělo. Přesto jeden bohatší sedlák měl na vesnici pečlivě udržovaný motocykl značky Jawa, se kterým kdykoliv vyjížděl, tak se všichni kluci sbíhali k cestě, aby viděli, jak jezdí. Jawa vůbec byla svého času v Norsku velmi známou, a také hodně ceněnou značkou.
Co je ovšem velmi zvláštní, je, jak často člověk v Norsku natrefí na lidi, kteří během svého života působili na humanitárních misích v zahraničí. Ještě dávno předtím, než se Norsko stalo velmi bohatou zemí (definováno životní úrovní lidí, ne tím, kolik má stát v ropném fondu), Norsko posílalo svoje lidi do různých končin světa pomáhat; nicméně sami mnohdy chodili pomáhat tak, že sami mezi sebou vybrali peníze a zorganizovali akci. Takhle jsem se například bavil s pánem, který v osmdesátých letech pravidelně vozil do Gdańsku z Norska potraviny, oblečení, hračky a cokoliv, čeho byl v komunistickém Polsku nedostatek s tím, že to tam rozdávali s kolegou lidem. Prodávat nic nejenže nechtěli, ale ani nesměli, k humanitární pomoci ovšem nemohli komunisté příliš co říct. Zajímavé je, že to neorganizoval stát, ale vybíralo se v jednom ze zdejších kostelů, a pak se za vybrané peníze půjčil kamion, naložil se věcmi a jelo se. Takhle jednoduše.
Podobných příběhů spontánní pomoci v různých koutech světa jsem slyšel velmi mnoho. Co na tom ovšem bylo nejzajímavější, bylo, jak ti lidé působili. Spousta životního optimismu a hlavně naprosto nebývalé skromnosti a pokory. Ani jednou se mi nestalo, že by mezi staršími lidmi v Norsku, se někdo díval na lidi, kteří se mají špatně, z vrchu. To je bohužel doménou mnohých lidí z generace jejich dětí a vnuků, ovšem tihle, jak se v české komunitě v Norsku říká, „Staronorové“, takoví nebyli a nejsou.
Se „Staronory“ se dá na čemkoliv dohodnout podáním ruky a můžete mít jistotu, že vás neošidí. Důvěřují vám a vy tu důvěru vracíte – což vytváří nejen velmi přátelské vztahy, ale také to dává všem spoustu možností věnovat se užitečnějším věcem, než kontrolováním, jestli na vás někdo něco nešije.
Až pojedete do Norska, nebojte se a dejte se s nimi do řeči, pohladí to na duši je i vás a hlavně: udělejte to dřív, než později, protože dlouho už tu nebudou.
