Krvavý útok na redakci francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo kromě šoku rozpoutal diskusi – kde začíná a kde končí svoboda slova? Je zodpovědné urážet jiné lidi? Přestože svobodu slova uznávám, nemyslím si, že je správné urážet druhé. Problém je v tom, že karikování náboženství se za takové urážení jen těžko dá označit.
Chceme-li se podívat na něco, co je v tisku opravdu nepatřičné, urážlivé a co je donebevolající ohavnost, stačí se podívat na mediální impérium Ruperta Murdocha. Nevím, jak to tenhle člověk dělá, ale dokázal shromáždit ve svých rukou s výjimkou jednoho ta nejohavnější média anglicky mluvícího světa Fox News počínaje, přes skandálem ukončené News of the World a konče u The Sun. Jediné, které mu v jeho portfoliu zrůdnosti chybí, je Daily Heil, totiž pardon, přepsal jsem se, Daily Mail. Není druhého člověka na téhle planetě, jehož tichý souhlas i aktivní zasahování do mediální praxe by byly ve výsledku takhle – a často nesmyslně – urážlivé, jako je Rupert Murdoch. Přesto i jeho média mají svobodu slova a mohou publikovat sebehnusnější články. Co by neměla, přestože to dělají, je záměrně lhát a používat záměrnou lež pro podněcování nenávisti, ale bohužel ani tohle není jeho médiím cizí (zde narážím zejména na televizní stanici Fox News). Jenže s karikováním náboženství je to trochu jinak.
Nejen v zemích pochybných, ale i v mnohých zemích civilizovaných, jako je například Polsko, je součástí trestního práva paragraf o urážce náboženského cítění (obraza uczuć religijnych), který se opírá o to, že sám fakt, že se věřící člověk kvůli své víře bude cítit uraženě, je trestně stíhatelný. Neomezuje se to na země ani muslimské ani katolické – v protestantském Norsku byl ze stejného důvodu velmi dlouho zakázaný v distribuci film Life of Brian od Monty Python. Proč si myslím, že urážka náboženského cítění je zcela v pořádku? Má to několik důvodů. Za prvé – s náboženskými dogmaty se už z definice nedá diskutovat. Stojí-li naše civilizace na tom, že zpochybnit lze vše – a to je jeden z jejích klíčových aspektů, i toho, proč je tak úspěšná – pak je nutné zpochybňovat i náboženskou víru či praxi. Zpochybňování se děje většinou formou diskuse, ovšem jak na to, když druhá strana, ta náboženská, odmítá slyšet na jakýkoliv argument, nafukujíc se ve své domnělé výjimečnosti a jediné pravdě? Pouze a jen výsměchem, parodií, karikaturou. Celá naše svoboda slova, jak ji chápeme a její aplikace vůči náboženstvím má jedno důležité poselství, udržet náboženskou neutralitu veřejného prostoru. Nedovolit, aby věřící z té či oné konfese v tom prostoru dominovali. Nelze zpochybnit právo na to dělat si z náboženství (jakéhokoliv) šoufky bez toho, abychom zároveň povolili otěže náboženské dominanci ve společnosti.
Problém je v tom, že dovolíme-li to, jakákoliv svoboda slova nutně skončí a v lepším případě společnost skončí podřízena jedné ideologii, v horším případě skončí v občanské válce mezi dvěma či vícero navzájem se neposlouchajícími stranami konfliktu. Paradoxně tak musíme použít narušení intimní sféry některých spoluobčanů, těch věřících, abychom zabránili ještě většímu narušení intimní sféry všech s výjimkou těch nejhorlivějších zastánců dominantního náboženského proudu.
Důležitým aspektem náboženské příslušnosti, a tedy i tím, co odlišuje strefování se do náboženství od strefování se například do rasové či etnické příslušnosti, je fakt, že náboženské přesvědčení je zcela dobrovolné a záleží jen na svědomí toho dotyčného, jak a v co bude věřit. Jistě, existuje několik náboženství, k nimž se nedá konvertovat; nelze se stát například hinduistou nebo jezídem, ale vždy je technicky možné si říct sám pro sebe „se svým náboženstvím končím“. To člověk nemůže udělat se svou rasou, etnicitou, sexuální orientací či pohlavní identifikací. Strefovat se do něčího náboženského přesvědčení je tedy nezdvořilé, ale neútočí to na samu podstatu člověka, nýbrž na jeho postoje, na jeho dobrovolně drženou pozici. To je velmi zásadní pro pochopení toho, proč je karikování Mohameda, Ježíše, či kohokoliv dalšího podobného zcela něco jiného, než například sofistikované urážení všech Bulharů a Rumunů, v čemž třeba exceluje David Cameron. Zatímco si člověk může vybrat, zda bude křesťanem, muslimem nebo ateistou, nemůže si vybrat, jestli třeba pochází nebo nepochází z Rumunska. To je důvod, proč je strefování se do Rumuna kvůli jeho etnicitě naprosto nevhodné, třebaže by to nemělo být nelegální (svoboda vyjadřování).
Není náhodou, že nejvíce vysmívání náboženstvím, zdaleka ne jen islámu, se děje v Dánsku a ve Francii. Dánové jsou ochotni – a jsou na to hrdí – dělat si legraci naprosto z čehokoliv, mají v tom dlouhou tradici a není jim svaté nic. Dánský humor se nezastaví před ničím, před náboženstvím, vlastní historií, současností, politiky, královnou či katastrofou se spoustou mrtvých. Ve Francii sahá tradice nezřízeného humoru velmi daleko, až do Pierra Abélarda žijícího na přelomu 11. a 12. století a byla jedním z klíčových faktorů pro umožnění osvícenství i revoluce v roce 1789. Ani francouzský humor se nezastaví před ničím. Francouzská média čtu jen občas, dánská denně, ale nemohl jsem si nevšimnout jedné věci – rubrika „názory“ je ve francouzském i dánském tisku naprosto vynikající. A nejde tam ani o žertovné ani o urážlivé postoje, většinou jde o vysoce kvalitní vyvážené názory, které se ovšem jen tak před něčím nezastaví. Diskutuje se slušnou formou, ale o všem, neexistuje žádné tabu. Tak jako v amerických seriózních novinách by nemohly vyjít například články typu tohoto nebo tohoto, které s chladnou hlavou diskutují o rasové nesnášenlivosti a jejích projevech, v Dánsku to možné je, a díky tomu je veřejná debata bohatší a demokracie kvalitnější.
Pravděpodobně nejlepší obhajoba volné kritiky a vysmívání náboženskému smýšlení, jakou jsem kdy četl, pochází z pera Pata Condella, britského komika a spisovatele, který je pověstný svým rýpáním do různých společenských tabu. Ačkoliv nejsem ateista jako Pat Condell, nýbrž agnostik (netroufl bych si na tak odvážnou víru, jako je ateismus) a respektuji mnohá náboženství pro hodnoty, které prostším lidem, kteří nemají čas, chuť ani prostředky přemýšlet o filosofii, přinášejí, souhlasím s ním v tom, že náboženství jako takové si ve světě vydobylo ohledu až moc. Odhlédneme-li od českého, potažmo evropského mikrokosmu, v němž převládá sekularismus a v němž se náboženství posouvá do role zděděného folkloru, zjistíme, že v globální populaci jsou to právě ti pochybující, kteří si zaslouží ochranu a ohledy. Ne proto, že by šlo o jejich cítění, ale proto, že jim často jde o život ze strany těch, kteří věří ve výlučnost své víry. Prakticky jedinou zbraní, kterou ta pochybující globální menšina proti samozvaným vševědům má, je humor, ironie, sarkasmus, karikatura, výsměch, zkrátka a dobře znevážení oponenta.
Je známou věcí, že každá moc, která se dlouhodobě nepotýká s opozicí, přerůstá v moc absolutní, která je ve svém opojení naprosto destruktivní vůči kritickému myšlení i těm nejelementárnějším zásadám humanismu. Jistě, existuje mnoho rozumných věřících lidí, s nimiž lze diskutovat, možná i většina. Ale tihle lidé nepotřebují, abychom je přesvědčovali o nutnosti naslouchat druhým a přijímat vlastní víru s pokorou; ti to už sami dělají. My potřebujeme otřást sebedůvěrou těch druhých, těch nebezpečných, kteří zásadně nediskutují a na argumenty neslyší. Co jiného, než urážka a znevážení toho, co jim dává pocit výlučnosti, nám zbývá?
To je důvod, proč ačkoliv nemám potřebu urážet věřící lidi, věřím v to, že redakce typu Charlie Hebdo jsou společnosti potřebné a proč je podporuji. Kdo má pevnou víru, tomu karikatura neublíží, ani kdyby ukazovala Mohameda s bombou v turbanu nebo pannu Marii při porodu, obojí s nějakým peprným komentářem. Bohu karikatura neublíží už vůbec. Jediný, komu ublíží, jsou bigotní arogantní do sebe zahledění ve vlastní výlučnost věřící fanatici. A těm dobře tak.
