Je karikování náboženství osobní urážkou?
Chceme-li se podívat na něco, co je v tisku opravdu nepatřičné, urážlivé a co je donebevolající ohavnost, stačí se podívat na mediální impérium Ruperta Murdocha. Nevím, jak to tenhle člověk dělá, ale dokázal shromáždit ve svých rukou s výjimkou jednoho ta nejohavnější média anglicky mluvícího světa Fox News počínaje, přes skandálem ukončené News of the World a konče u The Sun. Jediné, které mu v jeho portfoliu zrůdnosti chybí, je Daily Heil, totiž pardon, přepsal jsem se, Daily Mail. Není druhého člověka na téhle planetě, jehož tichý souhlas i aktivní zasahování do mediální praxe by byly ve výsledku takhle – a často nesmyslně – urážlivé, jako je Rupert Murdoch. Přesto i jeho média mají svobodu slova a mohou publikovat sebehnusnější články. Co by neměla, přestože to dělají, je záměrně lhát a používat záměrnou lež pro podněcování nenávisti, ale bohužel ani tohle není jeho médiím cizí (zde narážím zejména na televizní stanici Fox News). Jenže s karikováním náboženství je to trochu jinak.
Nejen v zemích pochybných, ale i v mnohých zemích civilizovaných, jako je například Polsko, je součástí trestního práva paragraf o urážce náboženského cítění (obraza uczuć religijnych), který se opírá o to, že sám fakt, že se věřící člověk kvůli své víře bude cítit uraženě, je trestně stíhatelný. Neomezuje se to na země ani muslimské ani katolické – v protestantském Norsku byl ze stejného důvodu velmi dlouho zakázaný v distribuci film Life of Brian od Monty Python. Proč si myslím, že urážka náboženského cítění je zcela v pořádku? Má to několik důvodů. Za prvé – s náboženskými dogmaty se už z definice nedá diskutovat. Stojí-li naše civilizace na tom, že zpochybnit lze vše – a to je jeden z jejích klíčových aspektů, i toho, proč je tak úspěšná – pak je nutné zpochybňovat i náboženskou víru či praxi. Zpochybňování se děje většinou formou diskuse, ovšem jak na to, když druhá strana, ta náboženská, odmítá slyšet na jakýkoliv argument, nafukujíc se ve své domnělé výjimečnosti a jediné pravdě? Pouze a jen výsměchem, parodií, karikaturou. Celá naše svoboda slova, jak ji chápeme a její aplikace vůči náboženstvím má jedno důležité poselství, udržet náboženskou neutralitu veřejného prostoru. Nedovolit, aby věřící z té či oné konfese v tom prostoru dominovali. Nelze zpochybnit právo na to dělat si z náboženství (jakéhokoliv) šoufky bez toho, abychom zároveň povolili otěže náboženské dominanci ve společnosti.
Problém je v tom, že dovolíme-li to, jakákoliv svoboda slova nutně skončí a v lepším případě společnost skončí podřízena jedné ideologii, v horším případě skončí v občanské válce mezi dvěma či vícero navzájem se neposlouchajícími stranami konfliktu. Paradoxně tak musíme použít narušení intimní sféry některých spoluobčanů, těch věřících, abychom zabránili ještě většímu narušení intimní sféry všech s výjimkou těch nejhorlivějších zastánců dominantního náboženského proudu.
Důležitým aspektem náboženské příslušnosti, a tedy i tím, co odlišuje strefování se do náboženství od strefování se například do rasové či etnické příslušnosti, je fakt, že náboženské přesvědčení je zcela dobrovolné a záleží jen na svědomí toho dotyčného, jak a v co bude věřit. Jistě, existuje několik náboženství, k nimž se nedá konvertovat; nelze se stát například hinduistou nebo jezídem, ale vždy je technicky možné si říct sám pro sebe „se svým náboženstvím končím“. To člověk nemůže udělat se svou rasou, etnicitou, sexuální orientací či pohlavní identifikací. Strefovat se do něčího náboženského přesvědčení je tedy nezdvořilé, ale neútočí to na samu podstatu člověka, nýbrž na jeho postoje, na jeho dobrovolně drženou pozici. To je velmi zásadní pro pochopení toho, proč je karikování Mohameda, Ježíše, či kohokoliv dalšího podobného zcela něco jiného, než například sofistikované urážení všech Bulharů a Rumunů, v čemž třeba exceluje David Cameron. Zatímco si člověk může vybrat, zda bude křesťanem, muslimem nebo ateistou, nemůže si vybrat, jestli třeba pochází nebo nepochází z Rumunska. To je důvod, proč je strefování se do Rumuna kvůli jeho etnicitě naprosto nevhodné, třebaže by to nemělo být nelegální (svoboda vyjadřování).
Není náhodou, že nejvíce vysmívání náboženstvím, zdaleka ne jen islámu, se děje v Dánsku a ve Francii. Dánové jsou ochotni – a jsou na to hrdí – dělat si legraci naprosto z čehokoliv, mají v tom dlouhou tradici a není jim svaté nic. Dánský humor se nezastaví před ničím, před náboženstvím, vlastní historií, současností, politiky, královnou či katastrofou se spoustou mrtvých. Ve Francii sahá tradice nezřízeného humoru velmi daleko, až do Pierra Abélarda žijícího na přelomu 11. a 12. století a byla jedním z klíčových faktorů pro umožnění osvícenství i revoluce v roce 1789. Ani francouzský humor se nezastaví před ničím. Francouzská média čtu jen občas, dánská denně, ale nemohl jsem si nevšimnout jedné věci – rubrika „názory“ je ve francouzském i dánském tisku naprosto vynikající. A nejde tam ani o žertovné ani o urážlivé postoje, většinou jde o vysoce kvalitní vyvážené názory, které se ovšem jen tak před něčím nezastaví. Diskutuje se slušnou formou, ale o všem, neexistuje žádné tabu. Tak jako v amerických seriózních novinách by nemohly vyjít například články typu tohoto nebo tohoto, které s chladnou hlavou diskutují o rasové nesnášenlivosti a jejích projevech, v Dánsku to možné je, a díky tomu je veřejná debata bohatší a demokracie kvalitnější.
Pravděpodobně nejlepší obhajoba volné kritiky a vysmívání náboženskému smýšlení, jakou jsem kdy četl, pochází z pera Pata Condella, britského komika a spisovatele, který je pověstný svým rýpáním do různých společenských tabu. Ačkoliv nejsem ateista jako Pat Condell, nýbrž agnostik (netroufl bych si na tak odvážnou víru, jako je ateismus) a respektuji mnohá náboženství pro hodnoty, které prostším lidem, kteří nemají čas, chuť ani prostředky přemýšlet o filosofii, přinášejí, souhlasím s ním v tom, že náboženství jako takové si ve světě vydobylo ohledu až moc. Odhlédneme-li od českého, potažmo evropského mikrokosmu, v němž převládá sekularismus a v němž se náboženství posouvá do role zděděného folkloru, zjistíme, že v globální populaci jsou to právě ti pochybující, kteří si zaslouží ochranu a ohledy. Ne proto, že by šlo o jejich cítění, ale proto, že jim často jde o život ze strany těch, kteří věří ve výlučnost své víry. Prakticky jedinou zbraní, kterou ta pochybující globální menšina proti samozvaným vševědům má, je humor, ironie, sarkasmus, karikatura, výsměch, zkrátka a dobře znevážení oponenta.
Je známou věcí, že každá moc, která se dlouhodobě nepotýká s opozicí, přerůstá v moc absolutní, která je ve svém opojení naprosto destruktivní vůči kritickému myšlení i těm nejelementárnějším zásadám humanismu. Jistě, existuje mnoho rozumných věřících lidí, s nimiž lze diskutovat, možná i většina. Ale tihle lidé nepotřebují, abychom je přesvědčovali o nutnosti naslouchat druhým a přijímat vlastní víru s pokorou; ti to už sami dělají. My potřebujeme otřást sebedůvěrou těch druhých, těch nebezpečných, kteří zásadně nediskutují a na argumenty neslyší. Co jiného, než urážka a znevážení toho, co jim dává pocit výlučnosti, nám zbývá?
To je důvod, proč ačkoliv nemám potřebu urážet věřící lidi, věřím v to, že redakce typu Charlie Hebdo jsou společnosti potřebné a proč je podporuji. Kdo má pevnou víru, tomu karikatura neublíží, ani kdyby ukazovala Mohameda s bombou v turbanu nebo pannu Marii při porodu, obojí s nějakým peprným komentářem. Bohu karikatura neublíží už vůbec. Jediný, komu ublíží, jsou bigotní arogantní do sebe zahledění ve vlastní výlučnost věřící fanatici. A těm dobře tak.
Andrej Ruščák
Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.
V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.
Andrej Ruščák
Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas
Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.
Andrej Ruščák
Podstata vězení obnažená na kost
Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.
Andrej Ruščák
Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou
Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.
Andrej Ruščák
Ohrožují nás konzervativci, progresivisté, obě skupiny najednou, nebo snad nikdo?
Jan Moláček publikoval v Aktuálně.cz velmi dobrý text na téma příkopů v naší společnosti a zabývá se tím, které jsou prospěšné a které nikoliv. Pojďme se ovšem podívat na to podstatné – kde se ty příkopy berou.
Andrej Ruščák
Když musí normální lidi a normální chování chránit zvláštní zákon
V Utahu vstoupil v platnost dlouho očekávaný, leč zcela absurdní zákon, který nic nezakazuje, naopak výslovně říká, že je něco dovoleno a člověk, který to dělá, nesmí být stíhán ani nijak popotahován. Schyluje se k tomu i u nás?
Andrej Ruščák
Přátelská rada pro „52 %“ jak vycházet se „48 %“
Vážení voliči Miloše Zemana, ať už byla vaše motivace pro tuto volbu jakákoliv – asi se moc nemýlím, když napíšu, že máte jistě plné zuby toho, jak vámi a vaší volbou média ostatní jenom straší.
Andrej Ruščák
Návod pro 48 %, aneb jak vrátit liberalismus do české politiky
Navzdory tomu, že myšlenky, které jsem ve své filipice vůči „48 %“ uvedl, formuloval už Dale Carnegie před více než osmdesáti lety, byla jejich aplikace na prezidentskou volbu pro mnohé lidi překvapením.
Andrej Ruščák
Ponaučení, která by si 48 % populace mělo z voleb vzít, ale nejspíš nevezme
Vyhrál Miloš Zeman. Nepřekvapivě. Můj tip v moment uzavření volebních místností, jak jsem ho napsal na Facebooku, byl 52:48 pro něj. Osmačtyřicet procent je totiž starý známý počet.
Andrej Ruščák
Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne
Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.
Andrej Ruščák
Jaké to je, být liberální patriot?
Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.
Andrej Ruščák
Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news
Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.
Andrej Ruščák
Otevřený dopis premiéru Sobotkovi
Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.
Andrej Ruščák
O norském antisemitismu
Zatímco ve většině západní Evropy za antisemitismem stojí místní levice maskující se odporem k Izraeli nebo muslimští přistěhovalci, v Norsku stále žije takový ten lidový antisemitismus, jehož v Německu zneužil Adolf Hitler.
Andrej Ruščák
Jak učinit Česko opět velkým
„Velikost“ společnosti je věc ošemetná, protože má setrvačnost přesahující délku našich životů. Postavit bohatou a úspěšnou společnost lze, ale až pro naše vnoučata. A to pouze za určitých podmínek.
Andrej Ruščák
Uprchlíci s iPhony a značkovým oblečením? Proč ne.
Jedním ze základních problémů debaty o uprchlících je, že lidé na Západě – tedy i v Česku – nevědí, kdo to uprchlík je, a také nemají úplně smysl pro proporce. Pojďme to uvést trochu na pravou míru.
Andrej Ruščák
Rovnost, úcta a rovnoprávnost: malé posezení nad hodnotami
Myšlenka, že jsme si všichni rovni, je v dnešním pojetí nekompletní. Bez pochopení, že rovnost a společenské rozdíly se navzájem nevylučují, těžko dosáhneme skutečného altruismu: pomoci potřebným tak, aby se měli skutečně lépe.
Andrej Ruščák
Kdo je tady rusofil?
Navzdory velmi reálné hrozbě ze strany Ruska se v Česku objevil fenomén, který, ač prvoplánově protiruský, Rusku naopak v dlouhodobém horizontu pomáhá.
Andrej Ruščák
Co má dělat svobodná společnost, aby přežila?
Demokracie má v sobě zabudovanou vlastnost, bez níž fungovat nemůže, ale která ji snadno zahubí: její nepřátelé ji mohou snadno svrhnout pomocí jejích vlastních nástrojů – voleb či svobody slova. Přesto se demokracie může bránit.
Andrej Ruščák
Návrat do svobodné země
V angličtině je následující rčení: to put my money where my mouth is. Vystihuje přesně to, co jsme učinili. Navzdory tomu, že mnozí nevěřícně kroutili hlavou, navzdory otázkám, proč, když jsme se tak dobře uchytili, odcházíme.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 211
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 6414x
Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz
***
');
//-->
(function(i,s,o,g,r,a,m){i['GoogleAnalyticsObject']=r;i[r]=i[r]||function(){
(i[r].q=i[r].q||[]).push(arguments)},i[r].l=1*new Date();a=s.createElement(o),
m=s.getElementsByTagName(o)[0];a.async=1;a.src=g;m.parentNode.insertBefore(a,m)
})(window,document,'script','//www.google-analytics.com/analytics.js','ga');
ga('create', 'UA-73590340-1', 'auto');
ga('send', 'pageview');