Referendum o skotské nezávislosti – Alba gu brath!

Stejně jako jiné emancipační snahy malých národů, i Skotsko sleduji velmi pozorně dlouhá leta. Nemohu tak mlčet k mnoha nepochopením ze strany českých médií i čtenářů stran dnešního referenda o nezávislosti, a tak se pokusím tímto článkem aspoň částečně uvést věci na pravou míru.

Nejvíce mylných názorů se objevuje okolo důvodů, proč se Skoti chtějí odtrhnout ze Spojeného království. Podle SNP, Yes Campaign jakož i mnoha jednotlivých Skotů, jejichž blogy, komentáře a další příspěvky jsem četl a podle Skotů, s nimiž jsem o věci mluvil, jde o následující body:

1)      Westminster nereprezentuje Skotsko a systém hlasování způsobuje, že jsou zájmy Skotska, které jsou odlišné od zájmů Anglie, takřka vždy přehlasovány.

2)      Westminster už dávno – tak přinejmenším posledních patnáct let – není místem, kde soupeří různé ideje. V podstatě celé westminsterské milieu je jeden mocensko-finančnický komplex, který je odtržený od reality naprosté většiny občanů Spojeného království a který dbá v podstatě jen o jedno – o osobní prospěch. Zájem Británie se tlumočí jako zájem westminsterské elity, která je poslední dobou velmi uzavřená. Kdo nechodil na Eton nebo nestudoval v Oxbridge (případně v podobně elitních institucích), nemá ve Westminsteru šanci. Dokonce i co se týče poslanců za Labour Party, tak je mezi nimi pouze jeden, který by měl jiný než elitní původ. To je pro mnoho Skotů hodně těžké k překousnutí.

3)      Politika Westminsteru šla v posledních desetiletích výrazně proti tomu, co je ve skotském zájmu – tedy podpora exportérů a výroby. Skotsko nikdy moc nevěřilo na „novou dobu“ postindustriální ekonomiky finančnictví a služeb – a, mezi námi, po poslední finanční krizi je jasné, že Skoti měli pravdu. Stačí se podívat na industriální Německo a britskou ekonomiku, aby byl rozdíl více než patrný. Důsledkem této westminsterské politiky tak je, že výrobním firmám se nevyplatí vyrábět, stěhují se jinam, finančnictví uživí jen málo lidí a služby, které nic pořádně nevytvářejí, jsou pro většinu lidí akorát žebrota. Švarc systém, „zero hour contracts“ a naprosto minimální mzdy jsou v sektoru služeb pro většinu zaměstnanců v UK standard.

4)      Westminster se v posledních letech místo zefektivnění veřejného zdravotnictví (NHS) tak, aby se neutrácelo za zbytečnosti, jako jsou předražené nemocniční budovy tam, kde starší bez problémů stačí, soustředil na jeho postupnou privatizaci a tím i tichou likvidaci. Většinovým názorem ve Skotsku je, že by stát měl mít slušné veřejné zdravotnictví, přičemž Skoti jsou ochotni platit vyšší daně, dostanou-li něco za to výměnou. To je něco, co westminsterská elita nechápe, což ukázala tím, že během kampaně před referendem strašila tím, kolik bude Skoty v tomto ohledu nezávislost stát. Jenže o peníze jde v tomto případě až v druhé řadě.

5)      Skoti jsou velmi proevropští a většinu z nich děsí možnost „brexitu“, tedy vystoupení Británie z EU. Vzhledem k tomu, že i kdyby všichni jako jeden muž hlasovali v roce 2017 za setrvání, nebylo by jim to nic platné, protože by je euroskeptická Anglie přehlasovala bez ohledu na to, co si Skoti myslí, nebo co chtějí. Podle průzkumů veřejného mínění by podpora nezávislosti dosáhla 60-70 procent, pokud by bylo jisté, že Británie vystoupí z EU.

6)      Skoti jsou, pokud jde o přistěhovalce, velmi otevření a mají podle mého mínění nejlepší integrační model, jaký jsem kdy viděl. Je takovým evergreenem mluvit o tom, jak se přistěhovalci mají integrovat a jak, integrují-li se, bude vše v pořádku. Jenže to je teorie dobrá tak akorát k ohlupování lidí, kteří nikdy v žádné cizí zemi nežili. Integrace totiž vyžaduje i druhou stránku věci – aby domácí populace přistěhovalce přijala jako sobě rovné. To málokterý národ dokáže, dovedou to kromě Skotů v podstatě jen Američané, Kanaďané, Australané či Novozélanďané. Na to je potřeba něco víc, než etnický národní stát a Skotům se to podařilo. Přijde-li člověk do Skotska, jsou mu nabídnuty skotské hodnoty a chce-li, cizinec se může integrovat tak, že může o sobě hrdě prohlásit, že je Skot a – a to je nejdůležitější – lidi ho tak budou brát. Nejen na jih od Newcastlu, ale i třeba zde v Norsku v této věci společnost zásadně selhává. Navzdory tomu, co do lidí cpe bulvární tisk, většina přistěhovalců jsou slušní lidé (a nezapomínejme, že hovoříme-li o přistěhovalcích, je řeč nejen o těch z třetího světa, ale také o těch západních, kterých je víc, než si leckdo umí připustit) a integrovat se chtějí. Nedávno byl v Aftenpostenu článek o Holanďance, která žije v Norsku 17 let a která přijela do Norska s představou, že bude slavit 17. květen, chodit v bunadu a ukáže norské společnosti, jak si jí váží tím, že se přidá k jejím tradicím a „maximálně se integruje“ (ostatně Holanďané tohle mají často ve zvyku). Jaký byl důsledek? Lidé nechápali, proč to dělá, když není Norka a i po tak dlouhé době ji odmítli vzít mezi sebe. Ano, byli na ni slušní, nikdo ji nediskriminoval a vše bylo vždy korektní, ale většinová společnost ji „za svou“ nikdy nepřijala. A v Anglii je zcela totéž také na denním pořádku. Spousta přistěhovalců tak zahořkne vinou domácí populace a už se nikdy neintegruje tak, jak by jim umožnilo jejich počáteční nadšení, protože si řeknou, že to nemají zapotřebí, když je většina stejně nechce. Jaký je důsledek? Slyšel někdy někdo o problémech s přistěhovalci ve Skotsku? Sleduji britský tisk denně a jaksi jsem to nezaznamenal. Dokud se budeme tvářit, že cizinec nikdy nebude našinec, ani kdyby se pro to rozkrájel, a dokud budeme mluvit o paskvilech typu „druhá či třetí generace imigrantů“, budeme mít problém s imigranty, protože ti se ještě víc zatvrdí a budou skutečně vytvářet problémy, o nichž zpravidla není politicky korektní psát. Skotům se podařilo vytvořit imigrační model, který jim dává výhodu „hotových“ pracovních sil potřebných pro chod ekonomiky bez negativních vedlejších efektů známých mimo jiné právě z Anglie. Westminsterská extrémně xenofobní politika poslední doby – a zaměřená ne vůči Afričanům či Pákistáncům, ale vůči Polákům, Litevcům, Bulharům či Rumunům, je něco, s čím Skoti většinově zásadně nesouhlasí a je to jedním z důvodů, proč se chtějí odtrhnout.

7)      Ropa. V době, kdy došlo k nálezu ropy v Severním moři, Skoti akorát měli referendum o devoluci (1979). Britská vláda před nimi tehdy zatajila dvě skutečnosti: že ta ropa je jejich, protože se vyskytuje ve skotských, nikoliv v anglických pobřežních vodách, a velikost nalezišť. Kdyby se Skotsko odtrhlo tehdy, mohlo dnes být pohádkově bohaté. Tato utajená zpráva byla na nátlak SNP odtajněna až v 90. letech a Skoti se cítili celkem právem podvedeni.

8)      Jaderné zbraně. Británie má ve Skotsku uložené své jaderné zbraně – a Skoti mají podezření, že jsou ve Skotsku kvůli tomu, aby, došlo-li by na jadernou válku, Anglie nebyla zasažená. Ostraha jaderných ponorek a zbraní zároveň stojí dost prostředků a Skoti většinově nechápou, proč by to měli platit zrovna oni.

9)      Historie Skotska a útlak Skotů ze strany Westminsteru jsou také podstatnými argumenty. Anglie je již po staletí takřka kastovní společností a opravdu nepřeháním a ani nemusím být levičák na to, abych uznal, že westminsterská elita má tradičně ve zvyku si s nižšími společenskými vrstvami vytírat podlahu. To je prostě objektivní fakt. Mohu čtenáře ubezpečit, že podívá-li se na My Fair Lady, společenské rozvrstvení, které tam je, platí víceméně bez změny dodnes. Problém je v tom, že když Westminster přejal jurisdikci i nad Skotskem – zrušením skotského sněmu a přesunem skotských poslanců do Westminsteru – začal se tak, jak se chová k Angličanům, chovat i ke Skotům, což možná vypadalo normálně pro westminsterskou elitu, ale Skoti se s tím nikdy nesmířili.

10)  Naprostá většina Skotů upřímně nesnáší Tories a ještě víc nesnáší UKIP. Představa vlády konzervativců a UKIPu v nich vyvolává hluboký odpor a poslední roky jim bohužel nezbylo, že pasivně přihlížet, jak se k tomu schyluje.

Teď k samotné kampani. Dá se zjednodušeně říct, že jde o boj sociálních sítí proti korporátním médiím. Zatímco na sociálních sítích, ale i v ulicích skotských měst a na venkově je YES naprosto všude, kampaň Better Together podporují zejména velké korporace a mediální domy. Rozdíl je tak v tom, že zatímco Yes Campaign je vedená zejména zdola, kampaň Better Together shora. Kampaň Better Together dlouho referendum víceméně ignorovala. Nebýt průzkumu z 6. září, který ukázal, že 51 procent Skotů by hlasovalo pro, byla by kampaň za setrvání Skotska v Británii stejně unylá jako předtím.

Co hůř – než byl zveřejněn tento průzkum, westminsterští představitelé se odmítali v kampani sejít s Alexem Salmondem, protože si celou dobu mysleli, že celé referendum je jen jeden velký vtip. Šestým zářím se ale všechno změnilo. Kampaň ze strany westminsterských politiků začala ronit krokodýlí slzy; vidět Davida Camerona jak prohlašuje, kterak by mu odchod Skotska zlomil srdce, bylo takové, jako poslouchat o Járu Cimrmanovi, který vyhrožoval svým žákům, že budou-li zlobit, nedá si svou oblíbenou svačinu. Cameronovi nikdy pořádně Skotsko nestálo za řeč a Ed Miliband nebo Nick Clegg na tom nebyli ve vztahu ke Skotsku zrovna o tolik lépe. Když pak tito tři přijeli takřka na kolenou prosit Skoty o setrvání ve svazku s Británií, bylo to podle mě spíš trapné. Protože totéž si myslel i většinový skotský volič, byl povolán bývalý (skotský) labouristický premiér Gordon Brown. Vidět Camerona, jak se cpe do jeho přízně, jen aby udržel Skotsko, bylo sice vtipné, ale také to trochu vypovídalo o tom, jak upřímně to premiér se Skotskem myslel. Zatímco tito tři politici se snažili slibovat první a poslední – například automatické garantování maximální autonomie (devolution max) v případě hlasování proti samostatnosti, v jejich vlastních stranách, jakož i z Westminsteru samotného se začalo ozývat, že to, co slibují, nemá šanci projít, čímž se jejich kampaň proměnila už v naprostou frašku.

Co ovšem jako fraška nevypadá, je role velkých médií. Do šestého září média referendum v zásadě ignorovala, ovšem poté se strhla naprosto nechutně špinavá kampaň směřující čistě a jen k maximálnímu zastrašení skotských voličů. Vytahávala se nejrůznější špína, otevřeně se lhalo (ano, lhala i BBC, kvůli čemuž byly před budovou skotského BBC poměrně velké demonstrace) a novináři zkoušeli jednu podpásovku za druhou. Jedinou výjimku tvořil list The Independent, který se po celou dobu kampaně dal číst, aniž by měl člověk pocit, že se účastní Orwellových dvou minut nenávisti. Jestli „Project Fear“, jak to Skoti nazývají, zabral, to uvidíme zítra ráno.

Tak či tak, přeji Skotům samostatnost od zpupného Westminsteru a splnění dlouholetých snů o nezávislosti. Trochu se ale bojím – zastrašovací kampaň byla opravdu masivní a mířila hlavně na staré lidi, lživě se jim vyhrožovalo, že v případě samostatnosti přijdou o penze. Co na tom, že tato lež byla uspokojivě vyvrácena – strach pořád zůstává. Tak či onak, přeji Skotům vše nejlepší. V noci na pátek pravděpodobně sám nebudu nedočkavostí pořádně spát – výsledek bude znám v pátek ráno.