Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Finanční krize jako dar

24. 07. 2014 9:45:00
Říká se, že vše zlé je pro něco dobré, a také že se někdy smysl našeho momentálního soužení projeví po delší době. Je jasné, že doznívající finanční krize nám hodně vzala. Lidé přišli o práci, propadli se kvůli tomu do dluhů a depresí, nemohli najít novou – z tohoto pohledu to bylo období hodně kruté. Sám o tom něco vím, ty tři měsíce, kdy jsem po univerzitě hledal práci, byly lekcí na celý život. Ale přesto bych vyslovil tu kacířskou myšlenku, že i tohle bylo pro něco dobré.

Není úplně jednoduché se vcítit do pocitů občana Západu zpřed roku 2008. Optimismus, že vše půjde jen k lepšímu, že se žije v době, kdy jde vše, když se jen trochu chce, že zdroje jsou a že dluhy nejsou žádný problém, to všechno tvoří koktejl pocitů ovlivňující jednání většiny lidí té doby. Pamatuji si, byl to tak rok 2005 nebo 2006, když nám na semináři na univerzitě ukazoval jeden profesor graf, který ukazoval podíl peněz, které jsou obchodované (tzn., s jejichž hodnotou se počítá jako se směnitelnou) proti podílu peněz, které jsou kryté něčím jiným, než jen očekáváním a spekulací, a ten podíl byl dost drastický – asi jen třetina peněz v oběhu globální ekonomiky byla podle toho grafu „reálná“, zbytek byla pouze očekávání, která, jak se později ukázalo, stála na vodě. Už tehdy říkal, že není cesty zpět, že dříve nebo později tahle bublina splaskne a bude to krize podobná do té, jakou svět zažil ve třicátých letech. Nikdo z přítomných mu nevěřil. Důkazy hovořily jasně a přesto toto v jistém smyslu kolektivní poblouznění tím, že je dobře a hůř už nebude, protože máme mechanismy, které by měly bránit příčinám, které způsobily krizi ve třicátých letech, způsobilo, že jsme žili dál svůj sen o světlé budoucnosti.

Byla to doba, kdy někteří ekonomové varovali: zadlužování států není správné, protože přesouvá odpovědnost na další generace a těm se problémy nakumulují do obřích rozměrů. Výdaje na sociální stát, které lidé chtějí po státu a přitom by si klidně mohli zaplatit sami, zaplatí jednou jejich potomci. Bohužel, většina lidí brala podobné varování jako klišé.

Nebyly to ovšem jen státy, které se řítily plnou parou vstříc dluhovým pastem. Osobní finance lidí na tom často nebyly jinak. Kromě zcela pochopitelné hypotéky na dům a jakž-takž pochopitelného leasingu na rodinné auto to byly kolikrát dluhy na dovolené, vánoční dárky, druhé auto, třetí auto, plazmovou (!) televizi a podobně – a lidem to přišlo jako naprosto normální, protože si spočítali, že z platu, který mají a který budou mít do budoucna, dluh bez problémů utáhnou. To, že se zadrhne ekonomika a nebude z čeho splácet, si říkal jen málokdo.

V tomto duchu by se dalo pokračovat, ale myslím, že pro nastínění toho, jak společnost tehdy myslela, bylo již napsáno dost. A pak přišel pád Lehman Brothers, velké banky po obou stranách Atlantiku začaly mít problémy, firmy přestaly nabírat nové zaměstnance takřka en bloc – rozdíl to byl proti nedávné minulosti obrovský, ze situace, kdy firmy braly takřka každého, se během pár měsíců situace překlopila do podoby „každý si drží, co má, a kdo přichází nový, má smůlu“. Trvalo rok-dva a firmy začaly propouštět s tím, že neměl kdo nabírat. Ale to je už realita, která je nám všem velmi důvěrně známá.

Bolelo to pořádně, ale z pohledu roku 2014, kdy to vypadá, že jsme minimálně v Evropě z krize venku, to nebyla podle mého názoru zkušenost k zahození. Norsku se, jak známo, krize téměř vyhnula (respektive přišla ve velmi mírné podobě a ještě k tomu se zpožděním pár let) a Norové tak ve valné většině krizovou zkušeností nás, Evropanů, neprošli. Když se napíše, že je zkušenost nepřenositelná, bere se to jako další klišé – ale přitom je to čistá pravda. Běžní Norové o krizi samozřejmě vědí (čtou noviny), ale staví se k ní podobně, jak se stavěli například k nacistické diktatuře Angličané po druhé světové válce – pod heslem „je to hrůza, ale nám se to stát nemůže, my jsme lepší než oni, co do toho spadli“. Ani Angličané nejsou lepší, než Němci, ani Norové nejsou lepší, než Evropané, pokud jde o tohle. Je zajímavé být Evropanem v Norsku a číst noviny – relativně často se opakují zprávy typu „nezadlužujte se zbytečně, skončí to malérem“, „kontrolujte si své výdaje“, „neutrácejte za zbytečnosti“, „neberte si hypotéky na 35 let na domy, které nepotřebujete“, „nezadlužujte se na úkor budoucích generací“ a podobně. Zkrátka to všechno, co jsme slyšeli i my. A jak na to běžní lidé reagují? Asi tak, jako na to reagovali Evropané před rokem 2008. Jako kuřáci, kterým řeknete, že životní styl, který vedou, je silně nezdravý a může skončit pořádným malérem. Odpověď je zpravidla ve stylu „mně se to stát nemůže, já to mám pod kontrolou“, případně „náš stát garantuje mechanismy, které nás ochrání“. Pravda, Norsko má ropný fond, ale stát je zde také – a to zcela správně – velmi neochotný k tomu, sypat peníze do tahání z problémů lidí, kteří si je navzdory všem varováním zasloužili.

Ve Spojených státech momentálně probíhá velká debata na téma „Millenials“, čili generace narozené mezi lety 1980-1995. V Americe začala krize o něco dřív, než u nás v Evropě a měla trochu jiný průběh, ovšem na mladé generaci se podepsala dost podobně. Podle týdeníku Forbes ovšem ne pouze negativně – mladí Američané jsou daleko odolnější vůči zbytečnému konzumu, reklamě či touze nakupovat nový iPhone jen proto, že nový vyšel. To je velmi dobrá zpráva. Sám do této generace patřím, a i když jsem měl štěstí a našel jsem si dobrou práci „relativně“ rychle, vím, a s pokorou přijímám, že to nebylo jen mé úsilí, ale také pořádné štěstí, které jsem také mít nemusel. Neustále mám před očima případy spolužáků z univerzity – špičkové právnické vzdělání, ale žádná pořádná práce. Spolužačka z Řecka měla velké „štěstí“, po téměř roce hledání práce všude, kde se dalo, našla práci v advokátní kanceláři – u kopírky jako sekretářka. Řeknete – Řecko je přeci jen extrémní případ. Spolužák z Toulouse, protože neměl konexe, jimiž se ve Francii řídí naprosto všechno, nemohl najít rok nic, pak dostal (protekčně, jako všichni) práci na recepci na univerzitních kolejích, z čehož vydělal na jednosměrnou letenku do Austrálie a pracovní vízum a rozvinul se až tam. Podobných příkladů znám osobně desítky a jsou to lidé, kteří hovoří skvěle několika jazyky, mají špičkové vzdělání, chuť do práce, ale přišli na pracovní trh po roce 2008. To je kolektivní zkušenost, jaká se asi jen těžko dá popsat lidem, kteří ji nezažili – jako mnohým mladým zde v Norsku, kteří mají v pětadvaceti na krku hypotéku na 35 let, leasing na nové a velmi drahé auto a kteří žijí tak, že plat jim pokrývá splátky, jídlo, bydlení a pak už nic. Podle nejnovějších průzkumů zhruba 45 procent Norů žije přesně takhle. S víc než slušným platem, ale s luxusním životem na dluh. A to je tikající bomba, kterou, jak se na to tak dívám, nic jiného, než tvrdý pád směrem k realitě nezastaví.

Proto říkám – buďme rádi za tu zkušenost, buďme rádi za to, že přišla ještě relativně brzy. Minimálně my, co si ji pamatujeme, budeme vůči osudu daleko pokornější, než bez ní.

Autor: Andrej Ruščák | čtvrtek 24.7.2014 9:45 | karma článku: 15.65 | přečteno: 1016x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.55 | Přečteno: 3435 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.46 | Přečteno: 1262 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4726 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18747 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Petr Šindelář

Výrobci vzkazují spotřebitelům. Spotřebitelé vzkazují obchodníkům

Po světě se roznesla fáma, že Číňanům i přes nedostatek kvalitní smetany zachutnalo máslo. Evropanům máslo prudce zdražilo a obchodníci nutí spotřebitele se ceně přizpůsobit, což v našem malém Česku neplatí pouze pro máslo...

20.11.2017 v 9:52 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 945 | Diskuse

Milan Petrák

Ke starším podnikatelům pro minerálku, k mladším pro slivovici

Obliba oboru podnikání je silně závislá na věku i pohlaví. Starší muži dávají přednost jiným oborům podnikání než mladší a stejně tak to platí pro ženy.

18.11.2017 v 22:28 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 388 | Diskuse

Karel Trčálek

Marxistické hlavy řádí jako divé, socialismus je zpátky v plné parádě

Ale netouží většina z nás právě po socialismu? Copak se nechceme vrátit zase tam, kde nám bylo tak dobře, kde nám bylo bez eurofašistů mnohem, ale opravdu mnohem líp?

16.11.2017 v 12:39 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 634 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Marxistické hlavy řádí

Když jsem o nich kdysi dávno slyšela poprvé, pomyslela jsem si, jaký naivka asi může na takovou pitomost z říše konspiračních teorií skočit. Teď už mám konečně odpověď. Je to Evropská komise.

16.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.63 | Přečteno: 16534 | Diskuse

Hana Šťastná

Aby mi kobyla nezchromla cestou do gdPR....

V souladu s fyzickou a mentální náturou, pod vlivem okolností a tužeb, klopýtám životem na koni jménem Osud. Příští jaro mi Velký Bruselský Bratr (VBB) nasadí brnění v podobě Nařízení GDPR (General Data Protection Regulation).

15.11.2017 v 13:19 | Karma článku: 26.51 | Přečteno: 1110 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5775

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.