Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zánik národního státu v Evropě má dobrý důvod – svou historii

30. 06. 2014 13:00:59
Téměř každý umí poukázat na dvě světové války ve dvacátém století, ale málokdo si uvědomí jinou věc: to, co spojuje celou Evropu, je, až na pár výjimek, historie terorizování vlastních občanů ve jménu národního státu.

To, že expanzivní charakter některých národních států to terorizování „exportoval“ i ven, je věc druhá. Právě proto, že zločiny, které se ve jménu národního státu staly, nejsou jen ojedinělým excesem, ale systémovou vadou takového zřízení; existuje a musí existovat silná Evropská unie. Protože liberální demokracii a její výdobytky berou mnozí za zcela automatické, je na čase drobné připomenutí, čeho se dopustila instituce zvaná národní stát v Evropě jen do roku 1992, tedy do podpisu Maastrichtské smlouvy. Je přitom dobré podotknout, že ani jeden národní stát si nedošel ke schopnosti respektovat odlišnosti sám – muselo dojít k tlaku zvenčí, a to buď skrze orgány Rady Evropy, zejména pak Evropský soud pro lidská práva, anebo, a to častěji, skrze nátlak ze strany Bruselu.

Začněme tedy hezky od západu na východ.

Island: Posedlost zachováním islandštiny za každou cenu, nucení vlastních občanů dávat dětem jména z povoleného seznamu. Rozhodně to není nic hrozného, ale nátlak na vlastní občany ve věci, která by měla být v jejich vlastní moci to je.

Portugalsko: Estado Novo, jak se nazýval režim vedený Antóniem Salazarem a později Marcelem Caetanem, rozhodně nebyl tím nejhorším, co se v Evropě vyskytovalo, a to ani zdaleka. Ve srovnání s většinou evropských národních států je „téměř“ nevinný, protože má na kontě „jen“ zavírání disidentů na Kapverdách, cenzuru a potlačování opozice. Není nic známo o nějakém násilném kulturním boji, masovém vraždění či podobných „lahůdkách“. K potlačování lidských práv a důstojnosti jedince ovšem docházelo. To, že režim padl mírumilovně a ne jako ten Ceauşescův v Rumunsku je přímým důsledkem toho, že moc ostrý nebyl.

Španělsko: Kolik lidí zemřelo za Francův ideál „Una, grande y libre“, je těžké určit. Odhady popravených politických vězňů se pohybují od 150 tisíc do 400 tisíc, stát ukradl republikánským rodinám na 300 tisíc dětí na „převýchovu“, o obětech občanské války ani nemluvě. Navíc se Franco ve jménu jednotného národního státu provinil systematickými pokusy o likvidaci menšinových jazyků a kultur (galicijské, katalánské, baskické, valencijské či aragonské), často i rovnou s jejich nositeli. To, že bojoval proti komunistům, ho neomlouvá, proti komunismu se má bojovat prosazováním svobody (jako Ronald Reagan) a ne terorem. Španělsko má z doby vlády Národního hnutí, jak se jinak Falanga označovala, tolik ohavností na svědomí, že nebýt Hitlera a Stalina, kteří měřítka zločinů proti lidskosti posunuli do ještě absurdnějších rovin, těžko by hledalo ve své době konkurenci.

Irsko: Vzhledem k tomu, že irský národní stát se budil v občanské válce, oběti na nevinných byly bohužel nevyhnutelné, ovšem těžko z nich dělat zločiny srovnatelné s frankismem, už jen kvůli dlouhé historii ohavného zacházení s Iry rukama Británie. Kde ovšem Irsko má své svědomí černé jako uhel, je terorizování vlastních občanů, kteří nekonvenovali úplně ideálu „ctnostného katolíka“. Způsob, jakým irský stát za pomocí místní katolické církve brutálně pošlapával práva svobodných matek, obětí znásilnění či jejich dětí, totiž frankistické Španělsko hodně připomíná. Násilné odebírání dětí do „slušných“ rodin, zavírání žen „provinivších se“ proti „morálce“ na nucené práce do prádelen a posléze experimentování na jejich dětech a také jejich vraždění, to vše je irská historie, která, a o tom jsem přesvědčen, by zdaleka nebyla historií nebýt nátlaku ze Štrasburku a – zejména – z Bruselu.

Velká Británie: Třebaže Británie nikdy nekolaborovala s nacismem, případně nemá na svědomí žádné masové vyvražďování, leckdo se může rozpomenout například na – ještě v 50. a 60. letech – všudypřítomné nápisy „No Blacks, No Dogs, No Irish“, které ukazují, jak se chápala lidská práva v jedné z kolébek demokracie ještě v době, kterou si mnoho dnešních pamětníků dobře pamatuje. Není to ovšem jediný známý příklad, kdy bylo třeba evropských institucí, aby shora naučily Brity slušnému chování – dalším budiž hanebná praxe nucených adopcí, která funguje dodnes a které stanoví limity jediná věc: Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Třebaže není součástí struktur EU, je to kvůli výjimce z působení unijní charty lidských práv jediný způsob pro britské občany, jak se domoci spravedlnosti vůči státu, který jim krade děti z důvodů jako „potential emotional harm“.

Francie: Navzdory étosu IV. a V. republiky, který hlásá, že dnešní Francie je dědictvím Charlese de Gaulla a francouzského odboje, existuje zde ještě jedna Francie, kterou charakterizují takové nepěknosti jako Dreyfusova aféra, režim ve Vichy a všechno to kolaborování s nacismem okolo, dlouhodobě silný latentní antisemitismus, centralizační tendence typu program zvaný okcitánsky „vergonha“ (= hanba) zaměřený na likvidaci menšinových jazyků jako je právě okcitánština, bretonština, vlámština, baskičtina, katalánština, v Alsasku a v Lotrinsku němčina – prostřednictvím systematické šikany a vyvolávání pocitu hanby mezi dětmi za to, že je jejich mateřským jazykem něco jiného, než francouzština; zákazy publikování či vysílání jinak, než francouzsky a podobné výstřelky. Ve jménu francouzského národního státu se i ve 20. století dělo mnoho příkoří, které skončilo právě až s prosazováním liberální demokracie skrze bruselské instituce.

Belgie: V případě Belgie jako celku těžko hovořit o národním státu, ovšem dlouho to bylo tak, že tamní valonské (frankofonní) obyvatelstvo se snažilo udělat frankofonní národní stát z celé Belgie; až do úpadku těžkého průmyslu v 60. letech bylo totiž politicky i ekonomicky mnohem silnější. Tyto pokusy mají za sebou trnitou cestu počínaje šikanou Vlámů, přes vytvoření hnutí Rex až po otevřenou kolaboraci s nacisty. I Vlámové měli své kolaborantské hnutí, ovšem to bylo ve srovnání s hnutím Rex spíše marginální.

Nizozemí: Až na kolaboraci s nacisty za okupace a vydání Židů Hitlerovi (což se stalo všude, kde byla německá okupace), je Nizozemí jedním z mála států v Evropě, který se během 20. století nedopustil žádných zločinů vůči svobodě vlastních občanů.

Lucembursko: Viz Nizozemí. Šlo o naprosto týž případ.

Německo: Rozepisovat zločiny proti lidskosti, jakých se během dvacátého století dopustilo, by vydalo na knihu, navíc jsou natolik notoricky známé, že nemá smysl je opakovat. Co je zajímavé – Německo, alespoň tedy to západní, vypadá, že je jedinou evropskou zemí, která se dokázala z vlastních zločinů poučit a která systematicky pracovala na tom, aby se našly příčiny zla a aby se zamezilo jejich opakování. Právě Německo, poté, co svými zločiny rozvrátilo Evropu, se stalo symbolem liberální demokracie. Vzhledem k tomu, že východní Německo tímto procesem neprošlo – a tam se xenofobní nálady, jakož i NPD mají k světu, je nabíledni, že díky za to patří zejména denacifikačnímu programu vedenému Spojenými státy. Převýchova západních Němců je jedním z největších a nejméně doceňovaných darů Ameriky Evropě.

Švýcarsko: Dalo by se nadneseně říct, že Švýcarsko nemůže ukládat nové kostlivce do skříně, protože by se tam už vedle těch starých žádní nevešli. Švýcarsko má ve 20. století ošklivou historii nepřímého – avšak vědomého – zbohatnutí na holocaustu (čili ukradeném židovském majetku), až těžko uvěřitelnou šikanu původní švýcarské romské menšiny Jenišů – masové odebírání dětí na převýchovu, násilné sterilizace a podobně a dále pak odebírání dětí z „problémových rodin“, kde pod problémem „problémové“ si nepředstavujte nutně alkoholiky či narkomany, ale klidně i nesezdané, ale jinak slušně žijící páry, a jejich následné posílání na nucené práce na statky, kde pracovaly jako otrocká pracovní síla bez nároku na plat a kde docházelo k týrání a ponižování, které stát naschvál nechtěl řešit. Švýcarská vláda se za to omluvila až v roce 2013 a to ještě jen na půl úst – žádné odškodnění ani žádná velká publicita se nekonala.

Itálie: Italský fašismus, třebaže zdaleka nebyl tak zlý jako španělský frankismus, o německém nacismu ani nemluvě, měl na svědomí věznění a šikanu lidí, kteří se odmítli identifikovat s italským národem. Odhlédneme-li od korporativismu coby ekonomického modelu fašistické Itálie, Mussoliniho hlavním tématem byl silný národní stát Italů, v jehož jménu se vesele potlačovala práva kohokoliv, kdo se jako Ital zrovna neidentifikoval. Trauma z této doby a touha překonat takový diktát byly důvodem, proč Itálie po druhé světové válce podporovala evropskou integraci.

Rakousko: Rakousko mělo potíže se svou identitou od pádu monarchie. Vzhledem k tomu, že nikdy zrovna o národní stát nešlo (to by se muselo sloučit s Německem), „rakouskost“ se odvozovala od tradice a hodnot, o něž se mimo jiné vedla v roce 1934 občanská válka. Kolaborace s nacismem je dodnes částí historie, se kterou se Rakušané úplně nevyrovnali, jakož i zločiny způsobené – kromě nacistů – dalšími dvěma stranami v občanské válce, a sice socialisty a konzervativním stavovským hnutím. Dále pak je součástí obtížné minulosti občasná šikana slovinské menšiny.

Norsko: Norsko má za sebou dost ošklivou historii budování národního státu, o které se v Norsku dodnes moc nahlas nemluví. Násilná asimilace Sámů, potlačování jejich jazyka, dále až neuvěřitelná represe – a to po druhé světové válce – norských původních Romů (tatere). Ti byli asi tak integrovaní, jako byli původní předváleční čeští Romové v Čechách, čili byli to kočovníci, kteří uměli norsky, živili se řemeslem a občasnými krádežemi slepic, ale jinak to nebyla problémová menšina v tom smyslu, jak to vidíme dnes. Přesto stát z celkového počtu zhruba pěti tisíc Romů násilně sterilizoval 3709 žen a 420 mužů – a na 1500 dětí bylo odebráno a přemístěno do etnicky norských rodin k asimilaci. To vše ve jménu národního státu a jednoty národa. Dále kolaborace strany Nasjonal Samling s nacistickým Německem byla něčím, čím se země rozhodně chlubit nemůže; třebaže byl norský protinacistický odboj silný a schopný, nemluvě o norských vojácích statečně bojujících proti nacistům spolu s britským vojskem, většina lidí se tak šlechetně za války nezachovala.

Švédsko: Švédsko má na svědomí podobnou historii s místními Romy (tattare) jako Norsko, až na to, že všechny ty násilné sterilizace a odebírání dětí k asimilaci se děly mezi první a druhou světovou válkou, po válce již jen minimálně. Sámové ve Švédsku prošli velmi podobnou zkušeností, jako Romové, a to v rámci švédského státního programu, který se zabýval eugenikou a který vedl Státní institut pro rasovou biologii ve Stockholmu (1922-1959) a který měl dokázat, že „nordická rasa“ byla zdravější a morálnější než ty ostatní. Je s podivem, jak málo se mluví o tom, jak švédský stát budoval svůj národní stát. Že se eugenikou zabývala Třetí říše, se ví, a právem se to odsuzuje – ale na Švédsko se z nějakého divného důvodu zapomíná.

Dánsko: Dánsko, podobně jako Švédsko a Norsko, mělo ve jménu „dokonalého národa“ a „rasové hygieny“ poměrně extenzivní státní program eugeniky mezi lety 1929-1967, který ale naštěstí nebyl, na rozdíl od Norska či Švédska, zneužíván proti etnickým menšinám, ale „jen“ proti tělesně či duševně postiženým. Dánsko bylo jedinou ze skandinávských zemí, která svou romskou populaci nediskriminovala – ovšem bohužel se k tomu přičinili za druhé světové války nacisté, kteří posílali dánské Romy do vyhlazovacích táborů.

Finsko: Jednou z nepočetných evropských zemí, na něž se nedá až na drobnosti nic špatného najít, je Finsko. Pomineme-li formální spojenectví s nacistickým Německem, které bylo spíše vynucené okolnostmi (mnohem hrozivější sovětská hrozba), Finsko má velmi slušnou historii zacházení s vlastními občany.

Polsko: V Polsku je těch kostlivců ve skříni, pokud jde o to, jak má vypadat „národní“ stát, rovněž hodně. Jen po druhé světové válce to byly pogromy proti Židům přeživším holocaust (Kielce, Jedwabne), vyhnání téměř všech Židů z Polska v roce 1968, dlouholetá šikana německé menšiny ve Slezsku a v Opolsku – kterou Polsko napravilo až na nátlak z EU, násilné přesuny Rusínů, neboli jak se v Polsku říká – Lemků, z Podkarpatí ke Štětínu, diskriminace Kašubů, rovněž napravená až po vstupu do EU, systematické ignorování práva Slezanů na sebeurčení, diskriminace a násilí proti sexuálním menšinám – zde opět situace doznala značné nápravy až po roce 2004 a v neposlední řadě diskriminace nekatolíků, která pokračuje dodnes, protože Unie nemá mandát k nátlaku na Polsko v této věci.

Česko: Vyhnání 3,5 milionu obyvatel a vyvraždění zhruba sto tisíc z nich, devastace Sudet, napomáhání nacistům ve vyvražďování Romů, za první republiky ještě diskriminace kohokoliv, kdo nebyl zrovna Čech (u některých menšin silnější, u některých slabší, ale stále diskriminace), pokus o násilnou asimilaci Romů, který skončil špatně právě proto, že násilí budí zpravidla akorát další násilí, rozkradení a devastace církevního majetku (a neukazovat na komunisty, v Polsku byli také komunisté a nedošlo tam k tomu).

Slovensko: Arizace (kradení majetku Židům) za první Slovenské republiky, přílišná horlivost v pomáhání Němcům ve vyvražďování Židů, soustavná šikana Maďarů (ukončená až na nátlak EU), soustavná šikana Romů – a nejen těch objektivně nepřizpůsobivých (rovněž kritizovaná EU), šikana a diskriminace Rusínů (ukončená na nátlak EU).

Maďarsko: Dlouhodobý latentní antisemitismus, šikana národnostních menšin (Slováků, Romů, Rumunů) ukončená, nebo oslabená až na nátlak EU, diskriminace a utlačování sexuálních menšin, tendence k národně motivovanému násilí (Maďarská garda apod.)

Slovinsko: Opět jedna z mála pacifistických a veskrze slušných zemí, která nemá potřebu budovat národní stát vražděním či šikanou menšin.

Chorvatsko: Velmi významná pomoc nacistům ve vyvraždění Židů, dále pak na vlastní pěst vraždění a vyhánění Srbů v Krajině a v okolí Vukovaru.

Bosna a Hercegovina: Vzhledem k etnickému rozdělení BiH a sounáležitosti bosenských Chorvatů s Chorvatskem a Srbů se Srbskem zůstávají pouze bosenští Muslimové, kteří se rovněž za války v Jugoslávii podíleli na vraždění srbských civilistů.

Srbsko: Seznam srbských zločinů vůči vlastním občanům motivovaných etnickým čištěním a touhou po čistě srbském národním státě je tak dlouhý a všeobecně známý, že nemá cenu jej dlouze vypisovat.

Černá Hora: Opět stát, který vznikl mírovou cestou a zatím nemá na svých rukou ani krev, ani snahu násilím asimilovat či šikanovat své menšiny (srbskou a albánskou).

Makedonie: Viz Černá Hora (navzdory konfliktu s Řeckem).

Kosovo: Vraždění, únosy a diskriminace etnických Srbů.

Albánie: Vzhledem k izolacionistickému charakteru země a tomu, že Albánie coby stát je etnicky homogenní a menší, než je území obývané etnickými Albánci, tento stát nemá na svědomí žádné zvláštní násilí motivované upevněním národního státu, a to ani navzdory dost pohnuté historii za komunistického režimu. Kolaborace s nacisty se odehrávala podle podobného scénáře jako v jiných zemích.

Rumunsko: Systematická diskriminace Romů a spojenectví s nacistickým Německem se všemi důsledky, ale jinak se Rumunsku mnoho vytknout nedá. Žádná z karpatských menšin (maďarská, německá, česká, slovenská, apod.) nebyla násilím asimilovaná, menšiny si uchovaly svou identitu i během Ceauşescovy diktatury.

Bulharsko: Diskriminace Romů a Turků, snaha o asimilaci bulharských Turků tak, aby výsledkem byl etnicky pokud možno homogenní národní stát Bulharů.

Řecko: Soustavná šikana Makedonců, vojenské diktatury mající na svědomí vraždění politických oponentů.

Litva: Dlouhodobá šikana a diskriminace Poláků, odmítání uznat jejich jména a příjmení (násilné politevšťování), za války pak spojenectví s Německem a z toho plynoucí násilí vůči Židům a napomáhání jejich vyvraždění nacisty.

Lotyšsko: Viz Litva, co se týče vztahu k Židům a nacistům, jinak pak v posledních dvaceti letech snaha o asimilaci ruské menšiny.

Estonsko: Viz Lotyšsko.

Malta: Kromě diskriminace nekatolíků není za dvacáté století známo, že by se maltský stát dopouštěl záměrného bezpráví vůči vlastním občanům.

Kypr: Pod řeckou nadvládou v 60. letech byly snahy o násilnou asimilaci kyperských Turků, státem tiše podporovaná teroristická organizace EOKA měla za cíl enosis (sjednocení) Kypru jako celku s Řeckem a asimilaci všech jeho menšin (turecká, britská). Po turecké invazi pak vzájemné vyhnání menšin na druhou stranu hranice.

Bělorusko: Nemá v současné době žádný národní charakter, pokus o něj ze začátku 90. let skončil nástupem Alexandra Lukašenka k moci.

Ukrajina: Ve jménu etnicky čisté Ukrajiny docházelo k masovému vyvražďování Poláků a Židů z rukou Banderovců.

Moldávie: Žádný etnický charakter. Občanská válka na začátku 90. let (proti Podněstří) měla spíše expansivní charakter, protože Podněstří nikdy nebylo součástí Rumunska, pod které Moldávie coby Besarábie svého času patřila.

Rusko: Seznam zločinů ruského státu proti vlastním občanům je, jako v případě Německa, tak dlouhý a notoricky známý, že jej nemá smysl připomínat.

Do seznamu jsem záměrně nezahrnul komunistické zločiny ze satelitních a okupovaných zemí, protože ty byly řízeny z Moskvy. Uvedl-li jsem zločiny proti vlastním občanům v komunistických zemích, pak to byly zločiny, které byly iniciativou té které země a měly za cíl vytvořit národní homogenitu. Podíváme-li se na seznam, tak zjistíme, že až na několik zemí (Nizozemí, Lucembursko, Slovinsko, Maltu a Finsko) mají z minulosti pořádnou porci másla na hlavě prakticky všichni – a to se týká pouze 20. století. Mnohé z výše uvedeného bylo napraveno, nebo je napravováno shora díky Evropské unii, protože v samotných dotyčných státech není dost motivace k reflexi vlastních vad a k nápravě škod, nebo aspoň omluvě. Hovoříme-li tedy o Evropské unii a její budoucnosti, není to jen válka mezi jejími členy, které se podařilo zabránit; nejsou to jen kupecké počty ve smyslu „ekonomicky se to vyplatí“, ale je to hlavně vytvoření společného prostoru, v němž, dodržuje-li člověk maximu „žiji tak, abych neškodil jiným“, může žít docela, jak chce, a nemusí se přizpůsobovat žádné většině. To je výdobytek Evropské unie, který jinde na světě nemá moc obdobu a na který bychom měli být právem hrdí. Proto zanikne-li v Evropě národní stát, jak ho známe, více problémů se podle mého názoru vyřeší, nežli vytvoří.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 30.6.2014 13:00 | karma článku: 13.97 | přečteno: 1676x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.55 | Přečteno: 3435 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.46 | Přečteno: 1262 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4726 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18747 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Petr Suda

Když se pravdě dopátrat lze, ale není vůle

Blahopřání Duky Okamurovi je klasickým příkladem, kdy se dopátrat pravdy lze, ale z „pragmatických“ (či jakýchsi jiných) důvodů, se raději pravda nezjistí či zjistit nechce.

21.11.2017 v 13:20 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 312 | Diskuse

Karel Ábelovský

Makám, makáš, makáme - už jste taky začali konečně "makať"?

Tedy nemyslím děvčatům pod sukně ... myslím spíš "jako" pro lidi! Protože v tom druhém případě, byste zvláště dnes, velmi tvrdě narazili - na rozdíl od toho, budete-li chtít makat na zneužívání dotací. Nebo ne?

21.11.2017 v 12:58 | Karma článku: 10.61 | Přečteno: 328 | Diskuse

Vilém Barák

Hlas lidu není hlas Boží

Nemůžeme úspěšně používat referenda jako ve Švýcarsku, protože nejsme Švýcaři. Ke Švýcarům máme stejně daleko jako Sůdánci k Čechům. Dokonce se ukázalo, že ani obyvatelé Spojeného království nejsou Švýcaři.

21.11.2017 v 12:00 | Karma článku: 13.56 | Přečteno: 610 | Diskuse

Ivan Bednář

Majitelé 17. listopadu (ohlédnutí za oslavami)

Člověk může vlastnit ledacos. Auto, dům, pole, továrnu. Soukromé vlastnictví je v demokracii nedotknutelné. Přivlastňovat si něco, co jinak patří všem, je ale akt loupeže.

21.11.2017 v 10:50 | Karma článku: 27.07 | Přečteno: 681 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Prezidentův tanec mezi vejci

V neděli 19/11 ministři zahraničí Arabské ligy na zasedání v Káhiře nešetřili kritikou libanonské teroristické organizace Hizballáh. K nelibosti libanonského zástupce a následně i libanonského prezidenta.

21.11.2017 v 10:15 | Karma článku: 12.60 | Přečteno: 356 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5775

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.