Smartphony ohrožují svobodu internetu

Když Apple vydal svůj první iPhone, nastala nová éra v mobilní komunikaci, která se pak rozjela naplno s příchodem Androidu. Na co se v jásotu nad technologickými novinkami zapomnělo, bylo, že jejich příchod ohrožuje internet, jak jej známe, více, než NSA, vládní cenzura či nenasytné autorské svazy.

Korporace byly dlouho z internetu celé nesvé. Je to infrastruktura, která umožňuje zákazníkovi až neuvěřitelně lehce hledat alternativy, nedá se příliš omezovat, těžko se na něm dělají monopoly a těžko se uživatel nutí k odběru od konkrétního poskytovatele. Ne, že by se různí vydavatelé s DRM nesnažili, ale pirátství, streamy či různé alternativní služby zatím byly vždy o krok napřed. Vypadalo to, že doba, kterou symbolizovali všemocní poskytovatelé obsahu, kteří výběrem toho, co se odvysílá a toho, co zůstane veřejnosti skryto, skončila. Jenže pak přišel smartphone.

Zatímco internet jako takový se podobá velkoměstu v rozvojovém světě – čili místu, v němž najdeme kromě spousty příležitostí honosné čtvrtě, jakož i nebezpečné slumy se spoustou bídy a nebezpečí – smartphony se svými proprietárními řešeními nás uzavírají do zdánlivého bezpečí a pohodlí obsahu, který musí být předem schválený poskytovatelem operačního systému. Vypadají tím spíše jako gentrifikované nablýskané čtvrti plné hipsterů. Jistě, tímto způsobem telefon stále pokračuje být tím, čím byl odjakživa – čili spotřebním zbožím – ale nemohu si pomoct, dnešní smartphony jsou hardwarově jen zmenšené počítače a tak od nich podvědomě vyžaduji totéž, čili to, že vlastním-li hardware, je čistě na mně, k čemu ten hardware použiji a jak si přeprogramuji jeho software. Bohužel, zejména Apple se svými orwellovskými tendencemi toto znemožňuje ve svých licenčních podmínkách a tak jakkoliv si hrdý „majitel“ iPhonu myslí, že svůj přístroj vlastní, ve skutečnosti nevlastní vůbec nic, kromě práva používat přístroj, za nějž zaplatil tak, jak si přeje výrobce, který zároveň si vyhrazuje právo kdykoliv změnit funkcionalitu dané věci. Dokud to byl pouze Apple, kdo něco takového dělal, stále se ještě dalo jít ke konkurenci – problém je v tom, že se tímto směrem ubírá také Google; a co hůř, i Microsoft.

Windows 8 byl, jak známo, po všech stránkách propadák. Nejde ani tak o nové uživatelské rozhraní, které je pro práci s klávesnicí a myší na počítači, na němž je také třeba pracovat, a nejen „konzumovat obsah“, naprosto tragické, jako spíš o to ostatní. Microsoft se, spolu s novým rozhraním, rozhodl uživatelům vnutit „aplikace“ jak je známe z mobilních zařízení. To by samo o sobě nebyl problém, pokud by Windows zůstaly tak otevřenou platformou, jak jsme je znali z dřívějších verzí a kdokoliv by si mohl napsat svou vlastní dlaždici a standardním, off-line způsobem ji nainstalovat. Místo toho pro nás Steve Ballmer (neukrývám radost nad tím, že již ve své funkci není) přichystal obdobu applovské zlaté klece v podobě aplikací, které kdokoliv programuje, musí dostat do vašeho počítače pouze a jen přes Microsoft Store. Ballmer se ani moc netajil tím, že nové dlaždicové rozhraní má postupně nahradit to klasické – jakož i tím, že by se měly i osobní počítače, po vzoru smartphonů a tabletů, stát pouze chytrými terminály pro vzdálené služby, hezky oddělené tak, aby nebyly vzájemně interoperabilní, aby se nedalo v jejich obsahu vyhledávat žádným centrálním vyhledávačem, zkrátka aby měly korporace, kterým internet vzal vládu nad tím, co si lidé říkají a co si myslí, zase pěkně vše pod kontrolou. Pevně doufám, že to byla jen slepá ulička a že extrémní neúspěch Windows 8, který předčil i do té doby příslovečný neúspěch Windows Vista, ukázal Microsoftu, o co uživatel stojí, a o co ne.

Jistě, stále ještě tu jsou otevřené platformy jako je Linux, jenže má to svá úskalí. Bez ohledu na to, že Ubuntu, Fedora, Linux Mint nebo další distribuce dnes poskytují pohodlné uživatelské rozhraní, a běžný uživatel už terminálové příkazy (téměř) zadávat nemusí, stále je zde ten problém, že jde o platformu široce ignorovanou komerčními vydavateli. Nejde jen o to, že na Linuxu nefunguje většina her, ale hlavně o to, že Linux postrádá software jako MS Office (a otevřené alternativy nejsou alternativy – nefungují tam VBA makra), AutoCad, programy v Adobe Master Collection a podobně. Jinými slovy, pokud si bude uživatel stůj co stůj chtít nechat svůj počítač a svá data pod svou vlastní kontrolou, bude ho to stát čím dál tím více práce, a co hůř, bude v podstatě vydán na milost a nemilost budoucích Ballmerů, kteří mu budou chtít sebrat právo rozhodovat, co se svým počítačem udělá. Pozice, jakou na trhu Microsoft s Windows má, mu totiž dává možnost do značné míry přinutit výrobce komerčního softwaru pracovat s operačním systémem, na který MS ukáže – je až příliš jednoduché implementovat do nové verze operačního systému novou verzi čehosi, co se pro starší verze už vyvíjet nebude – jako to bylo svého času s DirectX 10 u Windows Vista.

Smartphony jsou pro různé nepřátele svobodného šíření informací darem z nebes. Dá se skrze ně výborně implementovat DRM, protože díky multiplatformním aplikacím DRM už pro uživatele neznamená takové nepohodlí jako dříve, a přesto si poskytovatel zachová výlučnou kontrolu nad tím, co vlastníte, tedy pardon, co používáte. Protože mají jednotlivé aplikace uzavřený kód a jsou přístupné jen skrze distribuční kanál, jaký si dohodl vývojář s provozovatelem operačního systému (Apple AppStore, Google Play, Microsoft Store), je až příliš jednoduché znemožnit zobrazení obsahu z jiné, než provozovatelem vydávané aplikace.

Není tak dávno doba, co Amazon stáhl ze čteček Kindle Orwellův 1984 (údajně kvůli autorským právům), a co se – samozřejmě kvůli jasné symbolice – spustil obrovský povyk, který skončil vrácením 1984 do nabídky; nicméně pachuť zůstala. Od té doby bezpečně víme, že knihy, které si „koupíme“, ve skutečnosti ani nevlastníme a Amazon nám je může kdykoliv vzít.

Tato budoucnost, ve které je zkroceno nejdemokratičtější médium všech dob, umožňující širokým vrstvám publikovat cokoliv se jim zamane – a hlavně takové myšlenky efektivně šířit – je výrazně nebezpečnější, než jakékoliv špehování ze strany NSA. Je přinejmenším zarážející, kolika lidem to nevadí – a s jakou radostí mění informační svobodu za možnost rejdit prstem po obrazovce a „vlastnit“ moderní přístroje, které ve skutečnosti ani nevlastní. Bohužel, díky těmto lidem korporace dostaly fantastickou možnost zabít to, co udělalo internet internetem – lidovou tvořivost, chuť na vlastní pěst programovat, upravovat si věci podle sebe a vylepšovat to, co výrobce nabídl. Možná se ani nenadějeme a svobodný internet se stane tím, čím byl na začátku – nekomerční sítí stránek různých geeků, na níž je opravdu zajímavého obsahu jen velmi málo.