Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O tom, jak se studuje v Maastrichtu

25. 02. 2012 10:39:20
Před zhruba půl rokem jsem zakončil coby LLM (Master of Laws) studium evropského práva na právnické fakultě Maastrichtské univerzity. Studium tam byla natolik zajímavá zkušenost z českého pohledu, že si jsem jist, že by neměla zůstat nepředána širší veřejnosti. Především v souvislosti se současnou reformou českého vysokého školství by se pár poznámek jistě hodilo.
Kromě zájmu o evropské právo a dobré pověsti univerzity mě na ní zaujala jedna věc – univerzita studenty neláká, naopak je na svých stránkách nabádá, aby si velmi důkladně rozmysleli, zda tam chtějí studovat, protože studium je to velmi náročné. S jinými obory mám jen zprostředkované zkušenosti skrze mého spolubydlícího či kamarády z jiných fakult, ale na základě toho, co mi říkali, nemám důvod věřit, že se vysoká úroveň studia, kterou znám z právnické fakulty, příliš liší od fakult ostatních (zejména velmi vyhlášené místní fakulty medicíny). Musím říci, že čas, po který jsem tam studoval, mi na jednu stranu – co se týče sil – dosti „pustil žilou“, ale měl-li bych tam podat přihlášku znovu, udělal bych to. Kromě toho, co jsem se tam naučil, totiž i ten dril a ono „sáhnutí si na dno“, byly svého druhu doopravdy slastí.
Samotné studium není dělené do semestrů, ale do období 7+1 týden, kde je sedm týdnů kursů a jeden týden zkoušek, na což navazuje období další. Je-li mezi nimi přestávka, a to není vždy, je dobré ji použít na psaní diplomové práce už od začátku, protože během studijního či zkouškového období to skutečně nejde. V sedmitýdenním období má člověk dva, maximálně tři kurzy, které ovšem probírá maximálně do hloubky. Jeden týden znamená být od každého předmětu čtyři hodiny ve škole a zbytek strávit samostudiem – to je na dané věci nejnáročnější. Do školy se chodí ne proto, aby někdo něco naučil, ale aby se už prodiskutovalo a procvičilo to, co se naučilo doma/v knihovně. Zároveň se na seminářích velmi důsledně uplatňuje princip „problem based learning“, čili řešení praktických problémů (čili soudních případů v mém případě) na základě znalostí, které si člověk musel nastudovat předtím. Docházka je natolik důležitá, že vynechání školy jeden týden se prakticky rovná velkému riziku neudělání zkoušek, protože právě onen „brainstorming“, při kterém se řeší praktické případy a problémy, nemůže žádná kniha nahradit. Kdo se spoléhá na to, že se všechno naučí z knih, ať na tuto školu radši nechodí, protože ji neskončí.
Tento styl výuky je nesmírně náročný na individuální pracovní morálku. Nikdo za studentem nestojí a nekontroluje ho, jestli se učí, nebo co dělá, ale pokud od prvního momentu nevěnuje student maximum času studiu, nedokáže přejít ani přes první seminář; vyžaduje se totiž aktivní participace a už na první seminář je potřeba nastudovat mnoho materiálů. Pokud se na to někdo vykašle, bude akorát v tichosti sedět a neodnese si ze semináře vůbec nic, zatímco ti ostatní si z něj odnesou to, co ten, kdo se nepřipravoval, už nejspíše nikdy neobsáhne. Zkouškové období je 1 (slovy jeden) týden, přičemž tento navazuje rovnou na období studijní. Pokud se tedy student nepřipravuje, jak bylo již výše řečeno, od prvního momentu systematicky pořád, za ty dva až čtyři dny mezi posledním seminářem a zkouškou nemá šanci stihnout vůbec nic. Je toho totiž zpravidla tolik, že se to ani stihnout nedá. Profesoři před tímto od začátku varují, varování visí i na intranetu, ale přesto se najde dost takových, kteří to podcení a pak trpce litují. Jinak profesoři jsou často zároveň velmi vysoce postavení a činní advokáti působící v celé Evropě – dělající to často proto, že se chtějí věnovat nastávající generaci právníků, probírat s nimi své zkušenosti a získat od nich nové a originální nápady. Nedělají to pro peníze – ani bohaté nizozemské univerzity dotované z nizozemského ropného fondu nejsou schopny zaplatit těmto lidem cenu, jakou dostávají za advokátní praxi. Dělají to proto, že z toho mají radost. Na stylu výuky je to samozřejmě vidět.
Když jsem viděl poprvé místo zkoušek, tak moje první asociace byla čínská továrna. Zkoušky se dělají v budově MECC, což je místní veletržní centrum, které má každou halu velkou asi jako velký hypermarket. Tam, doslovně „kam až oko dohlédne“, je šachovnice stolků s židlemi oddělená do segmentů jednotlivých předmětů, které se zkoušejí, a u každého segmentu je takové to vyvýšené sezení jako má rozhodčí na tenise pro hlavního dozorčího. Dozorčí jsou zpravidla lidé v důchodu, kteří si chtějí přivydělat, a kteří jsou koordinovaní někým z fakulty. Každá zkouška je (až na naprosté výjimky) písemná, a trvá tři hodiny. Podvádění je naprosté tabu, jednak si nedokážu představit, že by se k němu někdo snížil, a jednak si ani neumím představit, jak by to prakticky udělal. S sebou jsme si směli vzít vždy autorizovaný oficiální výtisk příslušné legislativy, v němž jsme nesměli mít poznámky, smělo se jen zvýrazňovat a podtrhávat. Každému před začátkem zkoušky byly tyto materiály prohlédnuty, a třebaže se nedalo jistě vidět vše, za jakýkoliv nápis v knize navíc se automaticky od zkoušky vyhazovalo. Zkouška samotná byla zpravidla praktická; dostali jsme případ, který jsme museli vyřešit. Způsob řešení, citace správných zákonů, logická argumentace a zmínění skutečně všech relevantních zákonných úprav se počítala do známky. Po odevzdání zkoušky se čekalo na výsledky zhruba dva až tři týdny, zkoušky se totiž ještě skenovaly a posílaly se k hodnocení nezávislým hodnotitelům.
Zkoušky v Maastrichtu mi svým způsobem připomněly způsob udělování pokut na silnici v Norsku – zkoušející absolutně nezajímá cokoliv, co by odlišovalo jednoho studenta od jiného, student pro ně je zkrátka anonymní zkoušený student. Žádná privilegia pro nikoho, žádné úlevy, žádné „ukecávání“ nefunguje. Princip „každému stejným metrem“ je v Maastrichtu dotažen prakticky k dokonalosti. Je-li zkouška ústní, je to spíš špatná zpráva, protože na výsledky se čeká ještě déle, než na tu písemnou. Zkouška se totiž nahrává a nahrávky pak opět hodnotí nezávislí experti, a na výsledek se tak čeká klidně i měsíc. Atmosféra je u zkoušek, řekl bych, „přátelsky profesionální“.
Hodnocení je na škále 1-10, kde 1-5 znamená neudělání zkoušky a 6-10 její splnění. České jedničce ovšem neodpovídá desítka, nýbrž osmička; devítka se uděluje za výjimečně dobrou práci a desítku dostanou jen ti naprosto nejlepší maximálně jednou až dvakrát za celé studium. Na šestku je potřeba mít správně přinejmenším 55 % zkoušky, přičemž každá zkouška má velmi jasný klíč toho, co je 100 %, takže i vyhodnocování je velmi objektivní. Dosáhnout na těch 55 % je kolikrát dost drsné, protože tři hodiny času jsou tak akorát na to, aby člověk kompletní argumentaci napsal. Sto procent, a tedy desítku, je tak možné dostat tak, že se student podívá na zadání případu a je schopen najít jeho kompletní řešení i se všemi nuancemi okamžitě po přečtení a pak to jen napíše. Musím říci, že tento styl známkování mi naprosto vyhovoval.
V případě, že se zkouška neudělá (i to se mi několikrát stalo), je to dvojnásobně špatná zpráva. Kromě samotného faktu, že se neudělala těžká a důležitá zkouška (která má v podstatě váhu české státnice), je to špatná zpráva i proto, že její opakování, které je jen jedno, bude za zhruba dva měsíce v příštím zkouškovém období, na které se student mezitím už musí učit také – a k tomu si přidat jednu či v katastrofálním případě dvě navíc je dosti smrtící koktejl. Pokud někdo neudělá ani podruhé zkoušku, musí si vzít další rok studia, což pro občany EU znamená 1670 EUR, pro ostatní 12 000 EUR. Na dodatečnou zkoušku je třeba se zapsat včas, pokud to člověk neudělá, administrativní poplatek za takové zapsání je 50 EUR.
Na psaní diplomové práce je prakticky vyhrazeno vánoční a letní volno, protože jindy se diplomová práce psát kvůli náročnosti studia ani nedá. Diplomové práce jsou velmi specifické a na české poměry nezvyklé. Nevyznačují se ani tak délkou (mají mít cca 35-40 stran), ale obsahem, který je velmi tvrdě hodnocen. Nejen že napsat 35 stran „omáčky“ by na kladné hodnocení nestačilo, ono by ani nestačilo napsat jen popsat očividná fakta. To, co je na psaní diplomových prací těžké, je právě maximální limit cca 40 stran, do kterého se musí vejít velmi komplexní řešení daného problému. Aby bylo vůbec schváleno téma diplomové práce, musí být samo velmi konkrétní a komplexní. Podle mých zkušeností je nejdrsnější se právě do těch čtyřiceti stran vejít – moje diplomová práce měla původně o dost víc, takže následovalo období vážení každého slova, jestli tam musí být, nebo jestli je to jen „omáčka“. To bylo obzvlášť „kruté“, protože člověk musel vážit každé své slovo a hodnotit, které má větší cenu a které menší – samozřejmě po napsání prvního konceptu má student pocit, že každé je důležité; jenže tak to jednoduše není. Výsledný text pak podle toho samozřejmě vypadá.
Čas, který jsem studiem v Maastrichtu strávil, byl sice velmi těžký, ale zároveň naprosto fascinující. Právě náročnost a férovost této univerzity je velkým darem; když se totiž člověk pak s odstupem času podívá na svůj diplom i každou jednu známku, okamžitě ví, kolik dřiny za tím je, a je na to také patřičně hrdý. A právě ta hrdost na to, že člověk něčím těžkým prošel, je podle mého názoru tím správným kořením života, který z něj dělá život smysluplný. Samozřejmě, například v práci řeším zajímavé a obtížné problémy denně, ale je to zcela jiný druh obtížnosti – kdybych nestudoval tam, kde jsem studoval, nejen ty vědomosti, ale hlavně ta zkušenost by mi chyběla. A to by byla věčná škoda.

Kromě zájmu o evropské právo a dobré pověsti univerzity mě na ní zaujala jedna věc – univerzita studenty neláká, naopak je na svých stránkách nabádá, aby si velmi důkladně rozmysleli, zda tam chtějí studovat, protože studium je to velmi náročné. S jinými obory mám jen zprostředkované zkušenosti skrze mého spolubydlícího či kamarády z jiných fakult, ale na základě toho, co mi říkali, nemám důvod věřit, že se vysoká úroveň studia, kterou znám z právnické fakulty, příliš liší od fakult ostatních (zejména velmi vyhlášené místní fakulty medicíny). Musím říci, že čas, po který jsem tam studoval, mi na jednu stranu – co se týče sil – dosti „pustil žilou“, ale měl-li bych tam podat přihlášku znovu, udělal bych to. Kromě toho, co jsem se tam naučil, totiž i ten dril a ono „sáhnutí si na dno“, byly svého druhu doopravdy slastí.

Samotné studium není dělené do semestrů, ale do období 7+1 týden, kde je sedm týdnů kursů a jeden týden zkoušek, na což navazuje období další. Je-li mezi nimi přestávka, a to není vždy, je dobré ji použít na psaní diplomové práce už od začátku, protože během studijního či zkouškového období to skutečně nejde. V sedmitýdenním období má člověk dva, maximálně tři kurzy, které ovšem probírá maximálně do hloubky. Jeden týden znamená být od každého předmětu čtyři hodiny ve škole a zbytek strávit samostudiem – to je na dané věci nejnáročnější. Do školy se chodí ne proto, aby někdo něco naučil, ale aby se už prodiskutovalo a procvičilo to, co se naučilo doma/v knihovně. Zároveň se na seminářích velmi důsledně uplatňuje princip „problem based learning“, čili řešení praktických problémů (čili soudních případů v mém případě) na základě znalostí, které si člověk musel nastudovat předtím. Docházka je natolik důležitá, že vynechání školy jeden týden se prakticky rovná velkému riziku neudělání zkoušek, protože právě onen „brainstorming“, při kterém se řeší praktické případy a problémy, nemůže žádná kniha nahradit. Kdo se spoléhá na to, že se všechno naučí z knih, ať na tuto školu radši nechodí, protože ji neskončí.

Tento styl výuky je nesmírně náročný na individuální pracovní morálku. Nikdo za studentem nestojí a nekontroluje ho, jestli se učí, nebo co dělá, ale pokud od prvního momentu nevěnuje student maximum času studiu, nedokáže přejít ani přes první seminář; vyžaduje se totiž aktivní participace a už na první seminář je potřeba nastudovat mnoho materiálů. Pokud se na to někdo vykašle, bude akorát v tichosti sedět a neodnese si ze semináře vůbec nic, zatímco ti ostatní si z něj odnesou to, co ten, kdo se nepřipravoval, už nejspíše nikdy neobsáhne. Zkouškové období je 1 (slovy jeden) týden, přičemž tento navazuje rovnou na období studijní. Pokud se tedy student nepřipravuje, jak bylo již výše řečeno, od prvního momentu systematicky pořád, za ty dva až čtyři dny mezi posledním seminářem a zkouškou nemá šanci stihnout vůbec nic. Je toho totiž zpravidla tolik, že se to ani stihnout nedá. Profesoři před tímto od začátku varují, varování visí i na intranetu, ale přesto se najde dost takových, kteří to podcení a pak trpce litují. Jinak profesoři jsou často zároveň velmi vysoce postavení a činní advokáti působící v celé Evropě – dělající to často proto, že se chtějí věnovat nastávající generaci právníků, probírat s nimi své zkušenosti a získat od nich nové a originální nápady. Nedělají to pro peníze – ani bohaté nizozemské univerzity dotované z nizozemského ropného fondu nejsou schopny zaplatit těmto lidem cenu, jakou dostávají za advokátní praxi. Dělají to proto, že z toho mají radost. Na stylu výuky je to samozřejmě vidět.

Když jsem viděl poprvé místo zkoušek, tak moje první asociace byla čínská továrna. Zkoušky se dělají v budově MECC, což je místní veletržní centrum, které má každou halu velkou asi jako velký hypermarket. Tam, doslovně „kam až oko dohlédne“, je šachovnice stolků s židlemi oddělená do segmentů jednotlivých předmětů, které se zkoušejí, a u každého segmentu je takové to vyvýšené sezení jako má rozhodčí na tenise pro hlavního dozorčího. Dozorčí jsou zpravidla lidé v důchodu, kteří si chtějí přivydělat, a kteří jsou koordinovaní někým z fakulty. Každá zkouška je (až na naprosté výjimky) písemná, a trvá tři hodiny. Podvádění je naprosté tabu, jednak si nedokážu představit, že by se k němu někdo snížil, a jednak si ani neumím představit, jak by to prakticky udělal. S sebou jsme si směli vzít vždy autorizovaný oficiální výtisk příslušné legislativy, v němž jsme nesměli mít poznámky, smělo se jen zvýrazňovat a podtrhávat. Každému před začátkem zkoušky byly tyto materiály prohlédnuty, a třebaže se nedalo jistě vidět vše, za jakýkoliv nápis v knize navíc se automaticky od zkoušky vyhazovalo. Zkouška samotná byla zpravidla praktická; dostali jsme případ, který jsme museli vyřešit. Způsob řešení, citace správných zákonů, logická argumentace a zmínění skutečně všech relevantních zákonných úprav se počítala do známky. Po odevzdání zkoušky se čekalo na výsledky zhruba dva až tři týdny, zkoušky se totiž ještě skenovaly a posílaly se k hodnocení nezávislým hodnotitelům.

Zkoušky v Maastrichtu mi svým způsobem připomněly způsob udělování pokut na silnici v Norsku – zkoušející absolutně nezajímá cokoliv, co by odlišovalo jednoho studenta od jiného, student pro ně je zkrátka anonymní zkoušený student. Žádná privilegia pro nikoho, žádné úlevy, žádné „ukecávání“ nefunguje. Princip „každému stejným metrem“ je v Maastrichtu dotažen prakticky k dokonalosti. Je-li zkouška ústní, je to spíš špatná zpráva, protože na výsledky se čeká ještě déle, než na tu písemnou. Zkouška se totiž nahrává a nahrávky pak opět hodnotí nezávislí experti, a na výsledek se tak čeká klidně i měsíc. Atmosféra je u zkoušek, řekl bych, „přátelsky profesionální“.

Hodnocení je na škále 1-10, kde 1-5 znamená neudělání zkoušky a 6-10 její splnění. České jedničce ovšem neodpovídá desítka, nýbrž osmička; devítka se uděluje za výjimečně dobrou práci a desítku dostanou jen ti naprosto nejlepší maximálně jednou až dvakrát za celé studium. Na šestku je potřeba mít správně přinejmenším 55 % zkoušky, přičemž každá zkouška má velmi jasný klíč toho, co je 100 %, takže i vyhodnocování je velmi objektivní. Dosáhnout na těch 55 % je kolikrát dost drsné, protože tři hodiny času jsou tak akorát na to, aby člověk kompletní argumentaci napsal. Sto procent, a tedy desítku, je tak možné dostat tak, že se student podívá na zadání případu a je schopen najít jeho kompletní řešení i se všemi nuancemi okamžitě po přečtení a pak to jen napíše. Musím říci, že tento styl známkování mi naprosto vyhovoval.

V případě, že se zkouška neudělá (i to se mi několikrát stalo), je to dvojnásobně špatná zpráva. Kromě samotného faktu, že se neudělala těžká a důležitá zkouška (která má v podstatě váhu české státnice), je to špatná zpráva i proto, že její opakování, které je jen jedno, bude za zhruba dva měsíce v příštím zkouškovém období, na které se student mezitím už musí učit také – a k tomu si přidat jednu či v katastrofálním případě dvě navíc je dosti smrtící koktejl. Pokud někdo neudělá ani podruhé zkoušku, musí si vzít další rok studia, což pro občany EU znamená 1670 EUR, pro ostatní 12 000 EUR. Na dodatečnou zkoušku je třeba se zapsat včas, pokud to člověk neudělá, administrativní poplatek za takové zapsání je 50 EUR.

Na psaní diplomové práce je prakticky vyhrazeno vánoční a letní volno, protože jindy se diplomová práce psát kvůli náročnosti studia ani nedá. Diplomové práce jsou velmi specifické a na české poměry nezvyklé. Nevyznačují se ani tak délkou (mají mít cca 35-40 stran), ale obsahem, který je velmi tvrdě hodnocen. Nejen že napsat 35 stran „omáčky“ by na kladné hodnocení nestačilo, ono by ani nestačilo napsat jen popsat očividná fakta. To, co je na psaní diplomových prací těžké, je právě maximální limit cca 40 stran, do kterého se musí vejít velmi komplexní řešení daného problému. Aby bylo vůbec schváleno téma diplomové práce, musí být samo velmi konkrétní a komplexní. Podle mých zkušeností je nejdrsnější se právě do těch čtyřiceti stran vejít – moje diplomová práce měla původně o dost víc, takže následovalo období vážení každého slova, jestli tam musí být, nebo jestli je to jen „omáčka“. To bylo obzvlášť „kruté“, protože člověk musel vážit každé své slovo a hodnotit, které má větší cenu a které menší – samozřejmě po napsání prvního konceptu má student pocit, že každé je důležité; jenže tak to jednoduše není. Výsledný text pak podle toho samozřejmě vypadá.

Čas, který jsem studiem v Maastrichtu strávil, byl sice velmi těžký, ale zároveň naprosto fascinující. Právě náročnost a férovost této univerzity je velkým darem; když se totiž člověk pak s odstupem času podívá na svůj diplom i každou jednu známku, okamžitě ví, kolik dřiny za tím je, a je na to také patřičně hrdý. A právě ta hrdost na to, že člověk něčím těžkým prošel, je podle mého názoru tím správným kořením života, který z něj dělá život smysluplný. Samozřejmě, například v práci řeším zajímavé a obtížné problémy denně, ale je to zcela jiný druh obtížnosti – kdybych nestudoval tam, kde jsem studoval, nejen ty vědomosti, ale hlavně ta zkušenost by mi chyběla. A to by byla věčná škoda.

Autor: Andrej Ruščák | sobota 25.2.2012 10:39 | karma článku: 21.09 | přečteno: 2003x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.55 | Přečteno: 3435 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.46 | Přečteno: 1262 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4726 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18747 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Michal Češek

Onemocnění, které mladé kulturistce obrátilo život naruby

Příběh Zoey Wright z britského Cornwallu může být velkou inspirací pro mnohé z těch, které postihla vážná nemoc, ale také pro ty, kteří se zajímají o oblast fitness a kulturistiky.

20.11.2017 v 20:32 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 881 | Diskuse

Dana Tenzler

Jak vznikl vesmír? A co bylo předtím?

Co způsobilo vznik vesmíru? Mohl vzniknout náhodně nebo je dílem božím? Na obě otázky umí dnes fyzika dát komplikovanou a zatím samozřejmě neověřenou odpověď.

20.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 24.00 | Přečteno: 767 | Diskuse

Dana Tenzler

Tajemství alchymistů – jak vzniká zlato (vesmírná alchymie 6/6)

Poslední nahlédnutí do tyglíku, ve kterém se vaří přísady pro celý vesmír. Vznik těžkých prvků – mezi nimi i zlata nebo uranu – nebyl žádnou náhodou. (délka blogu 8 min.)

16.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 22.02 | Přečteno: 477 | Diskuse

Jan Švadlenka

Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část III.

V tomto článku hodlám ukončit svou polemiku s panem Kapolkou. Uvedu argumenty svědčící pro evoluci a v závěru vysvětlím, v čem spočívá ona dezinformace, která se prolínala všemi jeho články.

16.11.2017 v 0:07 | Karma článku: 18.08 | Přečteno: 468 | Diskuse

Jan Fikáček

Je filosofie mrtvá, jak tvrdí geniální fyzik na vozíčku?

Někteří špičkoví fyzici dnes pohrdlivě shlížejí na filosofii a třeba slavný Hawking prohlašuje, že filosofie je mrtvá. Ano, filosofie je oproti fyzice podnik poměrně nejistý, nemá spolehlivost podepřenou experimenty.

15.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 23.64 | Přečteno: 674 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5775

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.