Měl jsem na základní škole spolužáka. Rozjel se na kole (bez helmy!) z prudkého kopce, vybral jednu zatáčku, ale už nezvládl druhou do opačné strany, vyletěl ze silnice a vpálil hlavou do země. Naštěstí (!) mu praskl ušní bubínek a krev z lebky vytékala ven. Ležel několik týdnů v kómatu, potom se několik let učil znovu mluvit a chodit.

Silnice mezi vesnicemi, kde jsem prožil dětství, jsou lemované desítkami pomníčků mladým lidem, kteří zahynuli na motorkách, ke kterým se "nějak" dostali. Nejmladší pomníček je věnován 14 letému chlapci.

My, nynější lidé, jsme potomky pralidí, kteří "slyšeli trávu růst". Ti, kdo uviděli cosi oranžového ve vysoké trávě a řekli si "Asi vítr, není důvod se plašit", skončili rozsápáni tygry, takže se rozmnožovali ti, kdo v panice sprintovali na nejbližší strom.

Máme v genech být intuitivně vystrašení, a snad právě proto jsou pro nás tak fascinující příběhy o hrdinech, kteří svou vystrašenost dokážou překonat a postavit se nebezpečí. Jenže jaksi důsledkem této naší genetické vystrašenosti je, že když nás někdo vystraší, tak (- Díky, kapitáne Zřejmý! -) bereme nohy na ramena a zalézáme pod stůl.

Takže když televize ZNOVA uveřejní srdceryvný příběh matky, která přišla o dítě, protože šlo samo ze školy domů, vystraší nás to, a místo toho, abychom kriticky zanalyzovali, co všechno udělalo to dítě špatně, tak dospějeme ke zkratkovitému závěru "Pouštět dítě samotné z/do školy je nebezpečné! Máj BÉJBÍ!!"

Já jsem měl štěstí na výchovu typu "Open Range" (volný výběh), a v našem manželství jsem spíše tím, kdo navrhuje dříve popustit opratě, zatímco manželka je k tomu svolná o poznání pomaleji. Ale když vidíme, že sedmiletý syn dokáže jít sám nakoupit do obchodu a dokonce po návratu referuje, že raději šel nazad oklikou, aby se vyhnul čtyřem kuřákům v průchodu, tak si říkám "Jo, dokázal jsem mu vysvětlit nějaká nebezpečí a očividně o nich přemýšlí."

Jenže co když mi jednoho dne policie oznámí, že syna srazilo auto? Budu schopen si to odpustit?

Člověk se zachová jako hrdina jen tehdy, není-li vystrašený. Bude-li mít strach, zachová se stejně, jako my všichni. Uteče.

A dítě, pane Pavle, nemůže udělat nic takového, aby se už domů nevrátilo. Uvidím-li, že v naší společnosti dítě chybuje-li, zemře na ulici, vždy ho budu doprovázet, v takové společnosti je nebezpečné, pustit dítě samotné.

Kde to žijete, když připustíte, že chyba dítěte končí smrtí ?

Ano, k Vaší závěrečné větě : Cítíme-li strach, je správné očekávat kolize.

Dětem se od útlého věku má vysvětlovat, co je a není správné. Ono to samo od sebe neví. Také by mělo být později vyslechnuto se svými názory a požadavky a zase mu vysvětlit, co ano a co ne a hlavně rozhodnutí rodičů zdůvodnit.

Mám děti 30 a 27 let a nikdy s nimi nebyl problém. Syn nedávno řekl, že si pamatuje na tělesné tresty, ale že vždycky věděl proč dostal a nikdy je nebral jako křivdu.

Ano, paní Jaroslavo, to je dnes zcela přirozený postoj zodpovědného rodiče. Vždy jsem si v minulosti myslela totéž. Ale mám pro Vás otázku : '' Je dostačující k uspokojení, že s dětmi není problém? ''

Děkuji za tento článek. Máte to skvěle srovnané v hlavě i v srdci. 

Supr článek. Děkuji.

Trochu lituji ty děti, které matky ráno přivezou a odpoledne odvážejí ze škol. My jsme na sebe čekaly v ulici před domem a cestou do školy i zpět jsme si užily hodně legrace. Po úkolech se šlo ven a v sedm jsme musely být doma. Mobily nebyly a rodiče o nás nevěděli celé odpoledne. Všichni jsme přežili a máme krásné vzpomínky na dětství. Nedovedu si představit, že bych měla mámu za zadkem od rána do večera tak, jak to teď chodí. Uměly jsme se dobře zabavit i bez PC a telefonů. Nedávno se v TV někdo ptal asi třináctileté puberťačky kolikrát za den použije mobil, řekla že asi 1000krát.

Váš příspěvek do diskuze také mě oslovil. A říkáte to přesně, přežili jsme to. Navzdory krásným vzpomínkám na tehdejší dětství ( s velkou pravděpodobností budou i dnešní děti milovat svá dětství) také cítím, že jsme jen přežili. Co myslíte, nešlo by to jinak, nějak lépe ? Nebo budeme na konci svého života říkat : Byl hezký, přežil jsem ho totiž.

To, co je v článku je pravda. Mě jen fascinuje, kolik lidí u nás podlehlo tomu západnímu vzoru chování a výchovy? 

Já své děti vychovám tak, jak mě vychovali rodiče v 80. letech a nemáme problém. Když to přehání, tak prostě jednu chytnou, mají povinnosti a neznám hysteráky, že něco za každou cenu musí mít.

A často jsem čítal (ještě letos na iPrd), že to vlasdtně dělám špatně, potlačuji jejich osobnost a bla bla bla. 

Je to tím, že úplně vytratil zdravý selský rozum!

Pane Cyrile, pěkně jsem se zasmála. Totiž vychováváme své děti podle svých rodičů. Jinak to zatím neumíme. A Vaše děti budou své děti vychovávat zase podle svých rodičů. Chápete ? Ve Vašem rodě bude dostačující a uspokojivé, vychovávat potomky i za 400 let podle způsobu z let. 80. dvacátého století ! 

Doplnil bych jen, že stejně tak by měl skončit nesmyslný kult matky. Chraňme rodinné vazby, ale nevyzdvihujme nikoho z trojúhelníku otec - matka - děti, je to škodlivé.

V trojúhelníku rodiny otec-matka-děti, by mělo platit vzájemné vyzdvihování. Chybí-li v rodině, nastupuje zákonitě kult matky. 

Kult dítěte spočívá zřejmě ve změně struktury rodin ve 20. století. Ještě v 50. letech byla docela vysoká kojenecká a dětská úmrtnost, což se zřejmě projevovalo tím, že rodiče na svých potomcích až tak fanaticky nelpěli. Čím dále do minulosti se ponořujeme, tím více se budeme setkávat s fatalismem "bůh dal, bůh vzal" a modem vivendi "umřelo, uděláme si další".

Podle mého si generace rodičů Husákových dětí ještě pamatovala případy, kdy to, že v rodinách děti umíraly, nebylo výjimečnou událostí.

V současné době, kdy je lehce dostupná lékařská péče, je možné léčit nemoci na které se dříve umíralo a přežívají i novorozeňata, která by v dřívějších dobách byla odsouzena k smrti a úroveň chudoby běžná před II. světovou válkou díky sociálnímu zabezpečení neexistuje, se prostě vztah k dítěti, coby pokračovateli rodové linie změnil.

Pokud je průměrná porodnost ve vyspělém světě 1,5, což znamená že pár vychovává 1 až 2 děti, tak mi ta posedlost bezpečím a budování kultu dítěte, jakožto pokračovatele rodu a dědice, přijdou pochopitelné.

Je to však nezdravý trend, který je ve svém důsledku kontraproduktivní a jediným jeho efektem bude vzrůstající počet konzumentů psychofarmak a nárůst klientely psychoterapeutů.

Touché!

Vše bych pod to nezařazoval, pohled společnosti, kdy se při záchranných akcích upřednostňují děti mi přijde logický. Důraz na financování vzdělání na úkor něčeho, co by bylo pro dospělé, bych také chápal (i když to se zrovna v přehnané míře neděje). Všeobecně věci k zajištění přežití a zlepšení schopností, znalostí a charakteru následující generace. To že nemohou vyjít před dům bez dozoru nebo že se s nimi jedná jako s dospělými nebo že se rozmazlují, to už je další věc a s tím souhlasím, že je to problém.

Logický? Kdy jste hrál naposledy "Člověče, nezlob se"? Pokud máte na vybranou, kterou figurku vám soupeř vyhodí, zachraňujete spíše tu čerstvě nasazenou, anebo tu, která již je blízko cílovému chlívku? A jakou možnost volí vaše děti, pokud už jsou schopné o tom rozumně uvažovat? A to samé s pěšcem na šachovnici - má větší cenu ten na výchozí pozici, anebo ten, kterému schází už jen krok k tomu, aby se stal dámou nebo jezdcem?

No jasně, ale na druhou stranu jsou dnešní děti hrozně zanedbané. Jakmile by se jim rodič měl věnovat (protože dítě se hrozně rychle začne nudit), raději je posadí před tablet nebo televizi, ať má klid. Výchovu nechává na elektronice a vzdělání pouze na škole. Pak jsou z toho případy typu: "Pane řediteli, jak je možné, že mému synovi vychází z matiky pětka? Co s tím hodláte dělat?!" A když se ředitel zeptá, jestli se syn doma učí, rodič pohoršeně odvětí: "Ne, přece ho máte učit vy ve škole."

Pletete hrušky a jablka. Dětem se věnujeme, čas tráví aktivně, od televize je odháníme, k počítači je pouštíme na 2 hod týdne. Ale nevím, proč by měly čas určený k odpočinku od školy věnovat ještě další práci pro školu. Já se taky snažím nebrat si práci domů. Jestliže tu máme vzdělávací systém,  který drží děti většinu dne ve škole, měl by zajistit, že se tam naučí, co stát považuje za nutné. Ostatně školy s moderním, individuálním a respektujícím přístupem k výuce jasné ukazují, že to jde. Ne nadarmo školy PORG vedou všechny řebříčky, od SCIO testů, přes výsledky státní maturity až po mezinárodní NIQES a CAE. Bohužel většina státních škol zatím učí podle modelu z dob Marie Terezie, a Komenského "škola hrou" je od čtvrtého ročníku víceméně zapomenuta.