Žijete v nějakém jiném světě než já. Mám děti školou povinné a jsou v tomto světě tak samostatné jak je možné a jak chtějí. Podporu jim dávám, když chtějí. Jedenáctiletý syn jezdí sám nebo s kamarády vlakem do Prahy a  MHD i metrem po Praze. V jednom případě ho dospělý člověk chránil před útokem jiného dospělého. Jezdí dál, ale nevím, jestli by se mohl spolehnout na takovou ochranu v New Yorku.

Vy jste si zachovala zdravý rozum, ale ono těch pojašených rodičů, co děcka přehnaně obskakuji stále přibývá.  Stačí, když vidím, kolik aut přijíždí před osmou ke škole.  A to jedou ze sídliště cca 800 m daleko a není tam ani žádná frekventovaná silnice.

asi jsem nějak mimo, ale mám pocit, že jsem se doposud nesetkala s žádným takovým rodičem ani dítětem, o nichž v článku hovoříte...

To máte štěstí, já jich kolem sebe mám desítky. Ani k smíchu to není.

A proč bych vlastně měl mlátit moji nejúspěšnější spermii 

Neumím si představit, jaké prostředí Vás mohlo vést k vytváření takového antikultu. S čím ale zásadně nesouhlasím, je tvrzení, že dítě se musí přizpůsobit. Jakékoli jednostranné přizpůsobování je znakem nerovnováhy.

Víte jaké? V západní Evropě a USA/Kanadě/Austrálii/NZ je viditelné poměrně často, v Česku hlavně v satelitních městečkách kolem Prahy. Jestli Vám je takové prostředí neznámé, buďte rád, ale dřív nebo později se dostane i k Vám.

opičí láska NEROBNA  SE láska opravdobvá

Nevím, jak to funguje ve městech, ale my normálně vypustíme našeho pětiletého syna na hřiště vzdálené cca 100 m od našeho domu, dojde tam sám, tam si hraje s dětmi a sám se v rozumnou dobu vrátí. Stejně tak si dojde sám k babičce, jelikož je to rovněž něco málo přes 100 m. Předpokládám, že do školy také bude chodit sám, jako jsem chodil v šesti letech já, do školky ho zatím samozřejmě vodím, přece jen je to po chodníku přes most dost frekventované silnice. Boule neřešíme, je to prostě daň za to, že provedl něco špatně. A stížnost "mě bolí nohy" ignoruji, protože vím, že za den zvládne ujít 34 kilometrů bez jakýchkoliv zdravotních následků (a hodinu po příchodu do cíle mi sdělí, že se nudí), takže pokud po 300 m chůze řekne něco v tomto smyslu, znamená to, že chce jen upoutávat pozornost.

Mimochodem právě proto, aby to takhle mohlo fungovat, bydlíme na vesnici a ne ve městě na sídlišti, kde jsme bydleli předtím.

34 km v pěti letech. Tak to strčí do kapsy leckoho :). Už se těším, až bude mít syn dost let, abych s ním mohl chodit na tůry.

Zajímavé, že většinu těchto článků píšou lidi, co děti nemají a nikdy mít nebudou. A řekněme si na rovinu, za půl století to Evropa nebude muset řešit vůbec, protože žádné děti nebudou...

Já s dovolením dítě mám :)

Otevřela jsem přátelé novou diskuzi k tomuto zajímavému článku.

http://svajcrova.blog.idnes.cz/c/480764/diskuze-k-clanku-kult-ditete.html

Novou a zbytečnou....(za mne, tedy..)

Souhlasím s hlavní myšlenkou v článku, ale autor asi žije v jiné zemi než já. Mé děti a stejně tak většina dětí kolem nás, chodí ze školy běžně domů bez doprovodu, na kroužky si dojedou autobusem, dokonce v 11ti letech dojede občas za mnou do práce s třemi přestupy včetně autobusu, vlaku a metra, a nikdo na nás sociálku nevolá. Mají navíc mobily, skautskou průpravu, kurz sebeobrany pro děti, a tak vědí, jak se chovat bezpečně. Místo pláče nad tím,  k čemu vás společnost nutí, ať si každý zamete před vlastním prahem. Jaké si to uděláme,  takové to budeme mít - české, americké, nebo norské.

Předpokládám, že žijete v ČR. Já také a obraz, který nám tu pan Ruščák předestřel, sedí i na české poměry. Možná to máte v okolí jinak, čemuž se podivuji, ale u naší školy ráno není kde zaparkovat, neb rodiče navážejí děti všech věkových kategorií div ne až ke vchodu. Děti z blízkého okolí rodiče nebo prarodiče doprovázejí pěšky, protože ta hrůza! musely by samy přejít silnici... Odpoledne děti čekají, až pro ně rodiče přijdou či přijedou. Na kopeček nad obcí. Stojí a čekají déle, než kolik trvá cesta dolů. Některé děti odcházejí ze školy až kolem páté hodiny, neb jsou přihlášeny do družiny a na spoustu kroužků, aby "vydržely" ve škole do konce pracovní doby rodičů. A to je malé město.

Mám s autorem podobný pohled na framcouzskou výchovu dětí.

Na vysoké škole jsem poznala spolužáka, jenž měl francouzskou výchovu. Ačkoliv se jmenoval Karel Sztogrin, byl to typický Francouz. Měl zarostlou tvář a byl to svým vzhledem, samorost. Hleděl mi s vážností celé své osobností upřeně do očí a otevřeně říkal, co si myslí. Měla jsem pocit, že do naší země nepatří a v duchu jsem mu přála, aby se vrátil do Francie.Natolik se lišil svou zralou dospělostí ode mě, že jsem ho obdivovala. Přitom jsem byla svými spolužáky a učiteli v té době hodnocena jako ta, která se zastává slabších a třídu vede, protože je v kolektivu oblíbená. (Četla jsem totiž po revoluci své hodnocení od  svého ročníkového učitele, jednoho z přednášejících docentů,.)

Jednou jsem seděla v jakési restauraci v centru Prahy a obědvala, když jsem si všimla zrychleného až zmatkovitého pobíhání obsluhujících číšníků. Příčinou byla skupina hlučných, francouzských dětí, které jsem před tím nezaregistrovala, jak sedí pospolu u stsolu a jsou sví. Jinde seděli jejich rodiče a nezasahovali, neokřikovali je, za což jsem je v duchu odsoudila, protože jsem to nechápala. To je ten rozdílný přístup, o kterém hovořil autor článku a tento názor  podporuji.

Takže mít vousy, hledět do očí a říkat, co si myslím, je extrémně francouzské a do naší země to nepatří?  To jsou věci... A tomu s tím zmatkovitým pobíháním číšníků taky nějak chybí srozumitelná pointa, Proč by rodiče francouzských dětí měli zasahovat proti zmatkujícím číšníkům?