EU nám garantuje svobody, které nechceme vidět

Na nízké podpoře českého členství v EU je vidět jedna důležitá věc: jak málo Čechů má jakékoliv povědomí o tom, co to znamená žít nebo podnikat v zahraničí. Kdyby jich bylo víc, určitě by podpora členství byla větší.

Evropská unie je, pokud jde o svobodu jednotlivce, světovým unikátem, protože dává do rukou běžným občanům velmi mocnou zbraň: možnost snadno hlasovat nohama. Možnost využívat této svobody je ve světě suverénních národních států jenom o chlup lepší, než v době nevolnictví: máte možnost svobodně se přestěhovat jinam, když tam, kde bydlíte, většina demokraticky odhlasuje něco, co se vám osobně nelíbí, ovšem nemáte žádnou záruku, že budete mít kam se přestěhovat. Federální státy dávají svým občanům alespoň částečně možnost se přestěhovat tam, kde jsou zákony příznivější, ale protože o těch skutečně zásadních se vždy rozhoduje na centrální úrovni, přestěhujete-li se z Porýní-Vestfálska do Šlesvicka-Holštýnska, nebo z Arizony do Kalifornie, nebude to mít až tak velký vliv.

Na světě neexistuje druhé takové uskupení suverénních států, které by dávalo lidem možnost se bez jakékoliv byrokracie usadit v jiné jurisdikci, než je Evropská unie. Jste Irka a nelíbí se vám, jak vám stát neustále kouká do dělohy? Najdete si z tepla domova práci třeba v Nizozemí a jste během tohoto procesu ve stejné pozici, jako nizozemští občané. Jste Švéd a máte pocit, že tradiční hodnoty ve vaší zemi nemají hodnotu ani papíru, na který byste je sepsal? Přestěhujete se třeba na Maltu.

Ve světě národních států jsou ti, kteří nesouhlasí s většinou občanů své země, odkázáni buď na to, aby zákony, s nimiž vnitřně nesouhlasí, strpěli, nebo aby si našli práci v zahraničí způsobem, který rozhodně není jednoduchý: musíte mít pracovní vízum, případně dlouhodobé vízum a pracovní povolení; obojí získáte jen tehdy, dostanete-li v dané zemi pracovní smlouvu, jenže zaměstnávání cizince v téměř všech zemích světa znamená pro danou firmu hodně papírování a navíc v mnohých z nich zaměstnat cizince bez dokázání, že firma nenašla nikoho na odpovídající pozici mezi místními občany, nelze. Takže pokud nejste opravdu vysoce specializovaný odborník, případně není-li vaším oborem něco, čeho se skutečně zásadně v dané zemi nedostává, máte smůlu.

Čímž se dostáváme k tomu zásadnímu: stejně jako ve středověku je naprostá většina lidí „připoutaná vrchností k půdě“, jen ten tlak není tak očividný a občan se nemusí ptát vrchnosti o svolení bydlet ve vedlejší vesnici, ale je, byť skrze jiné procesy, připoután ke „své“ vrchnosti podobně efektivně, a pouze elity mají možnost tomu uniknout. To ale není svět, v němž by chtěli žít libertariáni, kterým jde o maximální svobodu jednotlivce a o to, že suverénem je jednotlivec, nikoliv stát, nebo se mýlím?

Proč tedy tolik českých libertariánů brojí proti EU, která sice nezaručuje utopickou představu o tom, že člověk bude zcela volný od státních zásahů, ale dává jednotlivci alespoň trošku více svobody ukázat státu záda, bude-li si moc troufat, než v jediné existující alternativě, tedy v uspořádání, jaké panuje ve zbytku světa? Zkuste si někdy jen tak ze zajímavosti najít informace o tom, co se po vás požaduje, chcete-li se přestěhovat třeba do USA, Austrálie nebo Kanady, a pak to srovnejte s tím, jaké možnosti máte, chcete-li si najít práci kdekoliv v EU a přestěhovat se tam. Pokud by Česko nebylo členem EU, pak stejné nebo podobné požadavky, jaké má například USA, měly vůči našim občanům i země jako Francie či Německo. Ano, není to sice ideální, tedy nemůžeme se usadit kdekoliv na světě, ale minimálně v Evropě můžeme hlasovat nohama velmi snadno.

Další důležitou svobodou, kterou nám EU dává, je neomezený přístup ke zboží z jiných zemí v rámci Unie, tedy znovu platí, že nelíbí-li se nám, do jaké pozice nás stavějí velké korporace v naší zemi, není nic snazšího, než jim ukázat záda a jít zkrátka koupit to, co chceme, jinam, o čemž vědí dobře zejména naši spoluobčané blízko německých hranic, kteří se často zásobují zejména tam. Neumím si představit, jaký jiný tlak, než nakupování jinde, mohou spotřebitelé vůči velkým korporacím vyvolat, aby tím dosáhli nějaké změny. Stát si žádnou změnu vynutit nedokáže, protože jednou věcí jsou potravinářské normy a jinou věcí je například chuť – těžko přikážete výrobci, aby v Česku vyráběl pod zboží, které bude chutnat stejně, jako chutná to pod stejnou značkou v Německu. V Polsku se podařilo některé z těchto výrobců donutit k tomu, aby na polský trh dodávali stejné zboží, jako do Německa tím, že mnoho polských drobných živnostníků si vyloženě postavilo živnost na paralelním importu – nakupovali německé zboží například v Metru (německé Makro) a pak ho jednoduše prodávali v Polsku s přirážkou, a přestože vyšlo kvůli dopravě a marži o něco dráž, lidé ho kupovali, protože věděli, že je lepší. Sám to dělám podobně – snažím se kupovat zboží, které je v balení, v jakém jde na trh, kde je doma, k „oficiálním“ distributorům nemám důvěru.

Dlužno podotknout, že podobné praktiky jsou často v rozporu s licenční politikou výrobců (nadnárodních firem) a v Evropské unii mohou tito živnostníci podnikat tímto způsobem jen proto, že Evropský soudní dvůr jasně řekl, že výrobci nemají právo určovat, kdo smí být výhradním distributorem pro který trh, pokud jde o členské státy EU. Nebýt tlaku z ESD, maximum, co by spotřebitel mohl, by bylo jezdit do obchodu za hranice a dovézt si domů zboží podléhající bezcelní kvótě, což jak my v Norsku žijící víme dobře, není zrovna moc, a vyplatí se to jen tehdy, když člověk bydlí vedle hranic opravdu blízko, nebo je-li rozdíl v ceně několikanásobný.

Podobně se to má například s leteckou dopravou. V tradičním světě národních států existují bilaterální, popřípadě multilaterální dohody, které garantují vybraným leteckým dopravcům přístup pro spojení vybraných letišť. Z toho samozřejmě profitují velcí národní dopravci, kteří si potom účtují závratné ceny za letenky. Příklad: stát A má smlouvu se státem B, že letecká doprava mezi nimi bude možná mezi jejich hlavními městy a že národní dopravci z obou zemí budou mít stejný počet spojů. Důsledek? Mezi dopravci není prakticky žádná konkurence, snadno se dohodnou na cenách, létají jenom bohatí. A jak to funguje v EU? EU vytvořila právní rámec, který právě svým nadnárodním charakterem způsobil, že lze komerčně létat v rámci EU odkudkoliv kamkoliv. V reakci na to se samozřejmě rozvinuly všechny společnosti typu Ryanairu, WizzAiru, Easyjetu a podobně, které by normálně neměly šanci, což znamená jednak to, že se dá létat za hubičku a létat tak může opravdu každý, jakož i to, že se začaly rozvíjet regiony kolem nízkonákladových letišť a vzniklo mnoho nových pracovních příležitostí. Celý tento úspěch opět stojí a padá s tím, že se podařilo překlenout tradiční ekonomické vztahy mezi suverénními státy.

A to už vůbec nemluvím o volném pohybu služeb, díky kterému se mohou šikovní řemeslníci z chudších zemí velmi dobře uplatnit a zároveň poskytnout své služby v zemích, kde opět jen ti bohatší měli, kvůli kartelům místních, cechovně organizovaných řemeslníků, možnost si například nechat hezky zrekonstruovat dům. EU rovněž přinesla možnost koupit si bez administrativních překážek nemovitosti v jiné členské zemi – například v Portugalsku jsou nemovitosti na české poměry často až směšně levné, což vytváří dobré příležitosti pro české důchodce, kteří by se chtěli odstěhovat za teplem – pokud prodáte byt v Praze a koupíte byt v severním Portugalsku, z rozdílu máte hezké přilepšení k důchodu, díky němuž můžete strávit důchod v příjemném prostředí, kde není ani moc horko, ani moc zima a kde vám peníze stačí na plnohodnotný život. Dříve to byla výsada pouze těch nejbohatších, a dnes?

EU zároveň, na rozdíl od uspořádání, v němž jsou pouze suverénní státy, poměrně úspěšně bojuje s protekcionismem. Bude-li česká firma vyrábět dobrý produkt, nemůže být ani přímo (zákonem) ani nepřímo (přinucením k nesmyslným normám – kdo ví, co znamená homologovat neamerické auto v USA, ví, o čem je řeč) diskriminovaná na jiném trhu EU a může tam poskytovat své zboží naprosto bez omezení. To je přesně důvod, proč přicházejí tolikrát kritizované společné normy „z Bruselu“ – kdyby jich nebylo, jednotlivé státy by mohly používat technické standardy, které by byly jen maličko jiné, než v sousední zemi, a to ne proto, že by měly na srdci blaho svých občanů, ale proto, že by měly na srdci blaho svých největších sponzorů, tedy domácích (velkých) firem a jejich akcionářů. Evropská legislativa vede k tomu, že je posilován spotřebitel na úkor výrobců, zatímco například norská legislativa, nebo legislativa ve státech Jižní Ameriky je pravý opak – spotřebitel je bit, protože stát všemožně podporuje výrobce. Jaký je důsledek? Kdo je zaměstnaný v určitých odvětvích, případně kdo je akcionářem tamtéž, slízne smetanu, zatímco normální spotřebitel je bit. Pokud jde o protekcionismus tohoto typu, zejména Francie se velmi nerada smiřovala s jeho koncem v rámci EU, ale nadšené nebylo ani Rakousko, Německo nebo skandinávské státy, což jsou všechno země, které představují pro české firmy velmi zajímavé exportní trhy. Voláním po konci EU voláme po bariérách našemu průmyslu, a je to opravdu to, co je v našem zájmu?

Podobných výhod by se dalo jmenovat mnoho, ale všechny mají společné jedno: kdo chce, může. Bez EU člověk mohl chtít, až se hory zelenaly, ale pokud nepatřil mezi „horních deset tisíc“, mohl si o tom nechat zdát. Že mnoho Čechů nechce, je věc jiná, ale neměli by těm spoluobčanům, kteří výše uvedených výhod využívat chtějí, v tom bránit. Obzvlášť ne, pokud sami sebe označují za libertariány, jako to dělají členové a voliči Strany svobodných občanů.